Když jsem vsunul do textu o osobnosti roku větu, že vláda Petra Nečase byla horší nežli vláda Ladislava Adamce, velice dobře jsem si uvědomoval, že se jedná o provokaci — a čekal, co vyvolá. Připouštěl jsem i možnost, že se nestane vůbec nic, jednak proto, že obecně narůstá apatie k provokacím všeho druhu, jednak proto, že lidé prostě ztrácejí chuť stávající pořádky před provokacemi hájit.

Množství ohlasů mne proto svým způsobem mile překvapilo; méně mne ovšem samozřejmě těšila jejich kvalita. Podle Břetislava Rychlíka jsem promluvil jako ÚV KSČM či plukovník Zbytek. Dušan Šrámek se v Reflexu politoval, že nemá přímočarost Miroslava Macka, aby mi nafackoval jako onen vyhlášený hulvát Davidu Rathovi. A hotový festival pravicových něžností na naši adresu propukl na sociálních sítích. Konečně jsme dostali zase pár anonymů, už se nám stýskalo.

Erik Tabery v Respektu svým charakteristickým způsobem citaci z mého textu a reakci na něj pomotal. Vytáhl z něj: „nejpozději od roku 1988 bylo každému politicky uvažujícímu člověku jasné, že poměry se budou už jen zlepšovat“ (ve skutečnosti jsem psal o říjnu 1988, kdy se Adamec ujal moci). A na svůj můj citát reagoval slovy: „Škoda že to tehdy nikdo neřekl pořádkovým silám, než začaly lidem vyrážet zuby.“ Jak přišel na to, že bychom právě příslušníky pořádkových sil měli zahrnout do množiny politicky uvažujících lidí, dokáže jistě kolega z Respektu vysvětlit lépe, než bych to kdy svedl sám: mne by totiž nic takového nikdy nenapadlo.

Vůbec nejzajímavější, fascinující záměnou příčin a následků, je reakce Josefa Mlejnka jr. v Lidových novinách. Píše: „Ale vzhledem k náladám značné části společnosti může Jakub Patočka sloužit i jako figurant, na němž lze demonstrovat hromadné sociální jevy. Právě přesvědčení o „hrůzostrašnosti" vlády Petra Nečase (a ministra financí Miroslava Kalouska) a o totální zkorumpovanosti celé země přivedlo k moci nastávající koalici, zejména hnutí ANO, a podepsalo se i na úspěchu Tomia Okamury. V takové situaci stačil Andreji Babišovi dobrý marketing a jednoduchý slogan "bude líp".“

Považte, pro Mlejnka, a v tom ovšem může jako figurant ilustrující hromadný sociální jev — charakterizující myšlení českomoravského pravicového salonu — dobře posloužit on sám, není vzestup populistů příčinou k přemýšlení o tom, jak se stalo, že česká pravice klesla tak strašlivě hluboko, jako se jí to přihodilo za Topolánka a Nečase. Ne, ne. Pro něho zůstává problémem tupá občanská veřejnost, která nic nepochopila.

Nechápeme, že míra korupce „je u nás sice dost velká, leč setrvalá, a týká se spíše velkých zakázek“. Nechápeme, že „v době polistopadových hrůzovlád od Čalfy a Pitharta po Nečase tedy normální člověk neměl moc šancí na korupci narazit“.

Zde je snad na místě podotknout, že jsem o Čalfově, ani Pithartově hrůzovládě nic nepsal, pouze o Nečasově. Ale vskutku by mě zajímalo, jak se dnešní pravicoví revolucionáři třinácté hodiny, jimiž se tak hemží současný český tisk, vyrovnávají se skutečností, že při jednáních, na nichž Adamcova vláda předávala moc Občanskému fóru, Marián Čalfa seděl na té nesprávné straně stolu...

No nic, zpět k nám, zabedněným Čechům. My totiž dle Mlejnka nechápeme ani to, že „Petr Nečas, jenž si osobně nevzal asi vůbec nic, pouze poněkud nezvládl vlastní sekretářku a snažil se udržet si vládu pomocí do té doby běžné nabídky "trafik" trojlístku vzpurných spolustraníků“ je ve skutečnosti „Ištvanem uštvaný“ (sic!). Rozumíte: Nečas poněkud nezvládl vlastní sekretářku a byl uštván... To je české konzervativní myšlení, model 2014.

A závěr je tak jasný: „Převládající politické nálady jsou tudíž daleko spíše výrazem jistého nedobrého psychického rozpoložení obyvatelstva, nikoliv objektivních (nějakých snadno měřitelných a prokazatelných) skutečností.“ Ejhle: žije se nám dobře, jenom to nechápeme.

Zbývá tedy vysvětlit, kde se ono „nedobré psychické rozpoložení obyvatelstva“ bere. Ale ani to není úkol, před nímž by Josef Mlejnek jr. ucouvnul. A jeho odpověď je neocenitelná: „Patrně latentní strach z neúspěchu ve společnosti postavené na individuální výkonnosti (a též na ostrých loktech) jedince, či, a to asi daleko spíše, frustrace vyvolaná vědomím životní ne snad porážky, ale, s Václavem Klausem řečeno, nevýhry.“ Jeden by skoro řekl, že česká společnost onemocněla kapitalismem.

No ano, stačí najít vhodnou léčbu. A budeme zase psychicky zdrávi.