Mnohé přednosti a meze oblíbené předvolební kratochvíle zvané volební kalkulačka zde včera důkladně rozebrala Kateřina Kňapová. Za pozornost ovšem stojí i vůbec nejdůležitější nedostatek celé hračky. Spočívá v tom, že se v ní pranic nezohledňuje v politice zvláště podstatný aspekt, jímž je schopnost tu či onu programovou zásadu reálně prosadit.

K čemu je mi stoprocentní shoda se stranou, jejímž reálným předvolebním tématem je otázka, zda překročí tříprocentní hranici, nutnou na příspěvek od státu? Ale je tu ještě zapeklitější motiv: a tím je případná reálná ochota či schopnost deklarované programové preference prosazovat.

V živé paměti dosud máme příklad malé strany, stabilní hvězdy volebního kalkulování svobodomyslných lidí, která pět procent překročila, se svými šesti poslaneckými mandáty dokonce získala nevídaná čtyři ministerská křesla, ale z principů deklarovaných v kalkulátoru neprosadila zhola nic, ba právě naopak prosazovala i věci jdoucí přímo proti oprávněným předvolebním očekáváním jejích voličů: školné, radar v Brdech či poplatky ve zdravotnictví.

S kalkulačkami si tedy klidně do sytosti vyhrejte, ale vězte, že „nejužitečnějších pět minut před volbami“ nastane až v okamžiku, kdy se zamyslíte nad tím, zda chcete, aby vládu po volbách sestavovala Česká strana sociálně demokratická, anebo trio Kalousek, Babiš, Kuba. Základní dilema předvolební situace je nakonec takto přehledné, byť situaci zamlžuje několik zásadních faktorů, u nichž je zapotřebí se zastavit.

1. Volby by měly být především střetem parlamentní opozice s dosluhující parlamentní většinou. Ve zdravé stabilizované demokracii by právě tento střet byl osou předvolebních debat. Zvláště po zkušenosti s vládou tak otřesnou, jako byla vláda Petra Nečase, by jakýkoli jiný výsledek než relativně výrazná většina dosavadní parlamentní opozice, byl mimořádně varovnou známkou rozpadu systému české stranické politiky.

2. To ovšem reálně hrozí. Faktem je, že vinou nárůstu celkového znechucení nad politickou situací i směřováním země se spontánně mohutně rozšiřuje ochota české politické veřejnosti experimentovat s nevyzkoušenými populistickými projekty. Hrozbu snad nakonec nebude představovat Okamurův protofašistický Úsvit přímé demokracie. Kdyby se snad měl ve Sněmovně ocitnout, a to třeba nějakou souhrou strašlivých hříček osudu i v početnějším zastoupení, budeme vědět, že už se — aspoň politicky — konečně přibližujeme Řecku, jímž nás tak věrohodně Kalouskova předvolební kalkulačka děsila v roce 2010.

S řeckým fašistickým Zlatým úsvitem by Okamurovy šiky mohly směle založit nějakou hnědou internacionálu, ale nakonec tentokrát snad zůstanou stejně okrajovým fenoménem jako hvězdná pěchota Jany Bobošíkové (a Václava Klause). Reálné nebezpečí nástupu populismu dnes zosobňují dvě jiné postavy, Andrej Babiš a Miloš Zeman, byť oba jiným způsobem.

Na Babišovi je asi vůbec nejhorší to, jak korumpuje a křiví české prostředí ještě předtím, než se vůbec stihl k moci dostat. Tak například Martin Komárek v roce 2011 napsal jednu z nejlepších vět ve svém životě, napsal ji o svém dnešním chlebodárci: „Neříká totiž nic jiného než to, co Pepa Tvaroh u piva.“ Rok se s rokem sešel a také Martin Komárek mluví jako Pepa Tvaroh. A co je vůbec nejhorší ani Karel Steigerwald, ani Jana Bendová, ba ani Robert Čásenský to o nich nenapíšou. Nemůžou.

Babiš představuje zvlášť nebezpečný fenomén ve vývoji české oligarchie. Její klasičtí představitelé jako Babiš, Bakala, Kellner se během katastrofálně zpackané transformace po roce 1989 dopracovali k ohromným majetkům a těží z hrubě nespravedlivého — nejen sociálně, ale i politicky — systému, který zde vznikl.

Společnost pozvolna procitá k poznání, že bez masivnější redistribuce majetků i práv nápravu křivd a zločinů českého kapitalismu nebude možné provést. Jenomže aby se takové mínění mohlo tříbit, prohlubovat a zaostřovat v reálný politický program, potřebuje média se společenským vlivem, platformy, na nichž se takové debaty uskuteční. Skupování médií je tak racionální strategií oligarchů jak svá nelegitimní privilegia bránit před svobodnou debatou demokratické politické veřejnosti.

Ideologická předpojatost médií vlastněných oligarchy bije v současné kampani do očí. Srovnejme si jenom skandální nepoměr mezi prostorem, který se věnuje divokým spekulacím o možných nákladech zamýšlených opatření sociální demokracie, a cudným mlčením o doslova kriminálních ztrátách v řádech desítek miliard, které způsobila nekompetence Nečasovy squadry v čerpání evropských fondů. Odhad škod způsobených republice jen v tomto bodě se pohybuje mezi 100 až 250 miliardami. Vědí o tom čtenáři Bakalových či Babišových listů?

Podpora nezávislosti veřejných médií, rozšiřování prostoru pro ně a zřizování nových médií veřejné služby, včetně médií tištěných a internetových by se mělo stát organickou součástí budoucího programu sociální demokracie: jinak nakonec nebude mít čím a jak diskursivní hegemonii oligarchie čelit. Spravedlivě distribuovat svobodu slova prostě nemůže volný trh.

V danou chvíli je ovšem podstatné, že Andrej Babiš do Sněmovny přivede řadu osobností, které na jedné straně účastí na jeho hrůzu vzbuzujícím podniku píší jednu z nejrozpačitějších kapitol svých životopisů, na straně druhé ovšem, zůstanou-li věrny svým životním zásadám, dříve či později se nutně s oligarchovými intencemi ocitnou v konfliktu.

Podobnost Babišova projektu ANO s Věcmi veřejnými tak spočívá i v tom, že jeho poslanci s velkou pravděpodobností volební období dokončí rozptýleni alespoň do dvou klubů. Takový proces začne přesně ve chvíli, kdy noví poslanci začnou nad konkrétními předlohami debatovat o tom, co rozkošně prázdná věta „Bude líp“ reálně znamená, například pokud jde o fatálně pokřivenou zemědělskou dotační politiku zvýhodňující agrodivizi vydavatelství Mafra.

České pravici nelze přát než to, aby TOP 09 a ODS, které jsou na rozdíl od Babišova politického fimfárum alespoň stranami, odrazily jeho nástup. To se jim však nejspíše nepodaří a mohou si za to samy, hrůzostrašným způsobem svého vládnutí. Kéž by si tedy odnesly aspoň tuto lekci.

3. Bohužel vůbec nejdelikátnějším tématem nadcházejících voleb je okolnost, že nositelem krajně nebezpečného populismu je i náš prezident Miloš Zeman. Nástroji jeho politického působení jsou jednak jeho osobní strana, což by nevadilo, a jednak pátá kolona jeho spojenců uvnitř ČSSD, což je věru prekérní, neboť jejich primární loajalita není k zájmům vlastní strany, nýbrž k zájmům Hradu a zájmům osobním.

Předstírat, že zájmy ČSSD a zájmy Hradu jsou vlastně totožné, jimiž mate své čtenáře každodenně deník Právo, včetně několika obvykle pronikavých komentátorů, je vyloženě scestné. Mnohokrát jsme zde popsali, v čem se liší levice tvarovaná rukama Miloše Zemana, od levice, k níž tíhne většina současného vedení ČSSD, včetně předsedy Bohuslava Sobotky.

Miloš Zeman jistě v řadě věcí programově se sociální demokracií, a to dokonce i s jejími nejliberálnějšími okraji, souzní. To nic nemění na tom, že se jedná o technokrata, bez pochopení pro občanskou společnost, význam vzdělávací, kulturní či ekologické politiky, ale zejména bez špetky pochopení pro potřebu kultivace politiky jako celku. To mít ani nemůže, jsa obklopen lidmi se stejnými vazbami na oligarchy, kmotry či exekutorské mafie, jimiž se vyznačovaly pravicové vlády.

Jádro politické praxe skutečně činí Zemana bližším Kalouskovi nežli Sobotkovi a jeho rétorika plná prázdných slibů jej zase sbližuje s Babišem. Pokud o sobě zemanovci nedávno někde prohlásili, že jsou pravicová strana, v tomto tkví racionální jádro takového výroku.

Plytké výzvy k smíření všech částí levice jsou a zůstanou k ničemu neužitečnou prázdnou rétorikou, dokud Miloš Zeman bude různým lidem v ČSSD slibovat ty či ony osobní výhody, pokud budou loajálnější jemu nežli své vlastní straně. Konflikt o charakter ČSSD je reálný, a tvářit se, že není, znamená vyklízet pole Zemanovi.

Všimněme si, jaké osobnosti v ČSSD jsou pravidelně z Hradu ostřelovány: vedle stávajícího předsedy jsou to Vladimír Špidla, Jiří Dienstbier či Lubomír Zaorálek. Co jméno, to záruka důrazu na programové priority a na tvář levicové politiky, která má porozumění i pro jiné aspekty než množství prolitého betonu.

Je skutečně skandální, že si prezident dovoluje veřejně laškovat s myšlenkou, že by mohl premiérem jmenovat ještě někoho jiného nežli předsedu vítězné strany nebo že by snad mohl promlouvat premiérovi do personální skladby kabinetu. A je vrcholným projevem neloajality k vlastní straně, pokud někdo těmto mimoústavním sklonům prezidenta vychází vstříc, a dokonce jich využívá v osobní předvolební kampani.

Sociální demokracii samozřejmě oslabuje, pokud se ve voličích vzbuzuje jen stín nejistoty, zda premiérem bude úřadující předseda nebo některý z oblíbenců rozmařilého hradního pána. Je to podobné, jako když mnohé voliče malých stran nakonec odradí nejistota, zda se nakonec přikloní k pravici či k levici.

Paradoxně Zeman a jeho spojenci v ČSSD potřebují k uskutečnění svých plánů co nejslabší ČSSD a co nejsilnější zemanovce tak, aby vláda pokud možno musela vznikat v koaliční dohodě, ve které by se Zemanův vliv co možná nejvíce uplatnil. To se ale stát nemusí a šance, že se to nestane, je určitě větší než poloviční.

Hlavním tématem nadcházejících voleb je tak otázka, zda se podaří odrazit nástup populistů. Tomu lze dnes čelit jedinou cestou: snahou o to, aby byl volební výsledek ČSSD co nejlepší. A snahou o to, aby se díky preferenčnímu hlasování na jejích kandidátkách dostalo do Sněmovny co nejvíce osobností schopných věrohodně a důsledně hájit sociálně-demokratický program.

Pokud tedy chcete, aby vám nějaká volební kalkulačka opravdu pomohla v rozhodování, zkontrolujte si, z kolika procent se shodujete s ČSSD, z kolika s TOP 09, z kolika s ODS a z kolika s Babišovci. Ale vůbec nejlépe uděláte, když se podíváte, kteří poslanci nejlépe hájili ve stávající sněmovně váš zájem. Je to mimo jiné dobré vodítko k rozhodnutí, koho volit a komu dát svůj preferenční hlas.