Za měsíc se konají volby do Poslanecké sněmovny. O stavu, v jakém se v současné době Česká republika nachází a o ambicích sociální demokracie tento stav změnit, jsme hovorili s jejím místopředsedou Lubomírem Zaorálkem.

Pane Zaorálku, mění se v české republice po 23 letech politická kultura? Rodí se tu poměry, které by potřebovaly recepty a vůbec program sociální demokracie?

V prvé řadě mi připadá, že politická kultura jde dolů. Debata o tématech veřejného zájmu je diletantská, a má strašně nízkou úroveň. Ti, kdo o věcech debatují, se spokojují s tím, že se podaří postavit Potěmkinovu vesnici. Ve veřejnosti se neustále vytváří dojem, že je tu něco, co zbývá udělat, a pak už všechno bude dobré.

Korupce bude najednou vymýcena. Média nezkoumají, zda kandidují lidé schopní odvést nějakou práci. Jestli budou mít zájem pracovat, jestli rozumějí nějaké oblasti. Současná politická debata je tak povrchní, že musí veřejnost spíše mást. Dnešní politické prostředí je zvláštní divočina, ve které chybí povědomí o tom, v jaké situaci se země nachází.

Na otázku, zda se politická kultura mění, tedy přední politik odpovídá, že klesá. Klesají i příčky, na kterých se umisťuje Česká republika…

V žebříčku konkurenceschopnosti Česká republika klesla o sedm míst, na 46. místo. Když končily naše vlády, stáli jsme, tuším, na 29. místě. V idexu, který hodnotí prostředí pro podnikání, jsme klesli na 119 místo na světě. Bez ohledu na politické barvy jsou tu čísla, která ukazují, jak naše země padá. Dokonce v tom, co pravice považovala za svou prioritu.

Vytvořila se tu obrovská nedůvěra ke státu a jeho institucím. Poslanci jsou poslední na místě popularity. Upadla vážnost úřadu premiéra po Nečasově skandálu. Celá řada lidí došla k závěru, že stát je lidem nepřátelský. Od hazardu, exekutorů, až S-kartě, v lidech sílí pocit, že stát je tu pro někoho jiného, než pro ně.

Ministerstvo financí povolilo desítky tisíc videoterminálů v obcích, které často křičí, že je nechtějí. Vzniká dojem, že stát drží hazard, on uzavírá smlouvy, a vlastně to do obcí posílá. Stát dělá něco, co veřejnost nechce, protože jeho instituce jsou zlobované.

Stát má ve společnosti garantovat spravedlnost a férovost, mají v něm platit spolehlivé principy. Namísto toho náš stát preferuje skupinku vyvolených, která k němu má nejblíže. Ekonomickou krizi zažila řada zemí, nejlépe ji přežily ty, které mají silný sociální stát a silnou domácí výrobu. Málokde byl stát poškozen tak, jako u nás.

Dosáhli jsme dna? Budeme se odrážet vzhůru, až převezme moc vaše strana? Nebo bude platit poetická česká věta - včerejší dno je zítřejším stropem? Vy sám jste v politice dlouho. Necítíte spoluodpovědnost za stav, který malujete tak černě? Mohli jste udělat víc?

Vím jistě, že když poměry nezměníme, bude pokračovat pád. Není to konec. Garance, že jsme už na dně a odrazíme se, neexistuje. Skupiny, kterým současný a horší stav vyhovuje, jsou silné. Pokud se nenajdou politici a poslanci, kteří budou hájit zájmy občanů a širší veřejnosti, bude pokračovat rozklad.

Nedaří se nám přestat být rozvojovou zemí a postavit se na vlastní nohy. Na současné křižovatce se podle mého názoru rozhodujeme spíše pro směr rozvojové než pro směr vyspělé země. Naše země musí na sebe vzít plánovitou podobu a rozvíjet se rovnoměrně. Společnost musí fungovat jako celek, mít regionální politiky špičkové kvality a dobré veřejné služby.

Politika musí dávat spolehlivá pravidla a rámce, ve kterých je možné se pohybovat s jistotou. Mám pocit, že u nás pravidla mizí a poměry nabývají chaotického charakteru. Jestli jsme mohli udělat víc? Mohli jsme víc křičet, když se jednalo například o úřadech práce? Nemohli. Věděli jsme, že to, co se děje s úřady práce, je bolševická revoluce a vyjadřovali to naplno.