Za měsíc se konají volby do Poslanecké sněmovny. O stavu, v jakém se v současné době Česká republika nachází a o ambicích sociální demokracie tento stav změnit, jsme hovorili s jejím místopředsedou Lubomírem Zaorálkem.

Pane Zaorálku, mění se v české republice po 23 letech politická kultura? Rodí se tu poměry, které by potřebovaly recepty a vůbec program sociální demokracie?

V prvé řadě mi připadá, že politická kultura jde dolů. Debata o tématech veřejného zájmu je diletantská, a má strašně nízkou úroveň. Ti, kdo o věcech debatují, se spokojují s tím, že se podaří postavit Potěmkinovu vesnici. Ve veřejnosti se neustále vytváří dojem, že je tu něco, co zbývá udělat, a pak už všechno bude dobré.

Korupce bude najednou vymýcena. Média nezkoumají, zda kandidují lidé schopní odvést nějakou práci. Jestli budou mít zájem pracovat, jestli rozumějí nějaké oblasti. Současná politická debata je tak povrchní, že musí veřejnost spíše mást. Dnešní politické prostředí je zvláštní divočina, ve které chybí povědomí o tom, v jaké situaci se země nachází.

Na otázku, zda se politická kultura mění, tedy přední politik odpovídá, že klesá. Klesají i příčky, na kterých se umisťuje Česká republika…

V žebříčku konkurenceschopnosti Česká republika klesla o sedm míst, na 46. místo. Když končily naše vlády, stáli jsme, tuším, na 29. místě. V idexu, který hodnotí prostředí pro podnikání, jsme klesli na 119 místo na světě. Bez ohledu na politické barvy jsou tu čísla, která ukazují, jak naše země padá. Dokonce v tom, co pravice považovala za svou prioritu.

Vytvořila se tu obrovská nedůvěra ke státu a jeho institucím. Poslanci jsou poslední na místě popularity. Upadla vážnost úřadu premiéra po Nečasově skandálu. Celá řada lidí došla k závěru, že stát je lidem nepřátelský. Od hazardu, exekutorů, až S-kartě, v lidech sílí pocit, že stát je tu pro někoho jiného, než pro ně.

Ministerstvo financí povolilo desítky tisíc videoterminálů v obcích, které často křičí, že je nechtějí. Vzniká dojem, že stát drží hazard, on uzavírá smlouvy, a vlastně to do obcí posílá. Stát dělá něco, co veřejnost nechce, protože jeho instituce jsou zlobované.

Stát má ve společnosti garantovat spravedlnost a férovost, mají v něm platit spolehlivé principy. Namísto toho náš stát preferuje skupinku vyvolených, která k němu má nejblíže. Ekonomickou krizi zažila řada zemí, nejlépe ji přežily ty, které mají silný sociální stát a silnou domácí výrobu. Málokde byl stát poškozen tak, jako u nás.

Dosáhli jsme dna? Budeme se odrážet vzhůru, až převezme moc vaše strana? Nebo bude platit poetická česká věta - včerejší dno je zítřejším stropem? Vy sám jste v politice dlouho. Necítíte spoluodpovědnost za stav, který malujete tak černě? Mohli jste udělat víc?

Vím jistě, že když poměry nezměníme, bude pokračovat pád. Není to konec. Garance, že jsme už na dně a odrazíme se, neexistuje. Skupiny, kterým současný a horší stav vyhovuje, jsou silné. Pokud se nenajdou politici a poslanci, kteří budou hájit zájmy občanů a širší veřejnosti, bude pokračovat rozklad.

Nedaří se nám přestat být rozvojovou zemí a postavit se na vlastní nohy. Na současné křižovatce se podle mého názoru rozhodujeme spíše pro směr rozvojové než pro směr vyspělé země. Naše země musí na sebe vzít plánovitou podobu a rozvíjet se rovnoměrně. Společnost musí fungovat jako celek, mít regionální politiky špičkové kvality a dobré veřejné služby.

Politika musí dávat spolehlivá pravidla a rámce, ve kterých je možné se pohybovat s jistotou. Mám pocit, že u nás pravidla mizí a poměry nabývají chaotického charakteru. Jestli jsme mohli udělat víc? Mohli jsme víc křičet, když se jednalo například o úřadech práce? Nemohli. Věděli jsme, že to, co se děje s úřady práce, je bolševická revoluce a vyjadřovali to naplno.

V době krize, v době, kdy úřady měly vykonávat aktivní politiku vůči těm, kdo přicházeli o práci, se úřady připravily o možnost sbírat data a něco aktivně dělat. Ztratily smysl jako místo, kde by se dělala sociální politika. Těžko si dovedu představit, že jsme jako opozice mohli dělat víc. Mohli jsme jen hlasitě přihlížet demontáži toho, co tu relativně fungovalo. Bude velmi těžké obnovovat funkce státu, které plnit má a kdysi plnil. Těžké pro kohokoli, kdo přijde po volbách.

Cílem politiky má být rozvoj lidskosti, Masaryk říkal vnitřní i vnější. Sem je třeba vrátit politiku po volbách, to je možná změna politické kultury. Smysl politiky je, aby dala podmínky k tomu, abychom se rozvíjeli jako lidé. Musíme samostatně budovat podobu života, která je nám blízká, kvůli které tady máme svůj stát. Se státem je třeba moci se ztotožnit. Je tu atmosféra rozkladu, kterou je třeba změnit.

Když za mnou do kanceláře v Ostravě přijde zdravotně postižený člověk a řekne mi, že mu vzali invalidní důchod, že si má hledat práci a je mu 58 let, připadá mi, že žiji v absurdní zemi. Ten člověk má o berlích chodit žádat o práci, o které ví, že mu ji nikdo nedá. Dnešní stát zcela zbytečně hází do studené vody lidi, kterým bychom se měli snažit pomoci. Máme co do činění s hlubší krizí, než je ekonomická. Když si osvojíme myšlenku, že spoléhat se nelze na nikoho a na nic, přestáváme být společenstvím.

Použil jste slovo divočina. Pravicová média, což znamená téměř všechna média u nás, mluví o sociální demokracii jako o jedné z divočin. Jste schopni se vůbec organizovat sami jako strana, když mluvíte o tom, že chcete jinak organizovat stát?

I my žijeme ve společnosti, která je v krizi. Sociální demokracie není zvláštní oázou, ve které hodnoty platí bezvadně. Sociální demokracie není vojskem, které vyjíždí z Blaníku. Jsme ale jediná strana, která programově uvažuje a myslí. Snažíme se formulovat program, který je alternativou k tomu, co se tady odehrálo v posledních letech. Nic proti novým stranám, ale apriorní nedůvěru ve mně vyvolává sdružování kolem charismatických osobností nebo boháčů.

Do Parlamentu v minulosti přišla řada lidí, kterých jsem si vážil. Nenašli ale způsob, jak vstoupit do dění a ovlivnit ho. Politická strana, která funguje jako celek, má daleko větší sílu. Sociální demokracie má povinnost držet pohromadě, protože je jednou z posledních sil, která může nabídnout ucelený program. I v naší straně se projevuje charakter doby. Ale zůstáváme jednou z posledních nadějí.

Musíme být schopni stranu uvnitř stabilizovat za programovou vizí. Na programu se pracovalo dlouho a našli jsme shodu. Nevím o jiné straně, která by v poslední době absolvovala něco podobného. Nabízíme alternativu a chceme se na ní domluvit s lidmi. Pro mě je ale hlavní věta, kterou mi řekla paní v Ostravě na ulici „Budu vás volit, protože jste jedna z posledních nadějí.“ Nezbývá nám nic jiného, než tuto roli zvládnout.

Podle médií patříte k jinému křídlu než pan první místopředseda a hejtman Michal Hašek. Můžete o panu Haškovi říci něco hezkého?

S Michalem Haškem jsme se dohodli při práci na programu, dobře jsme spolupracovali a nemyslím si, že bychom měli jakékoli podstatnější spory ve věcných záležitostech. Máme úkol se sjednotit na platformě, kterou máme k dispozici. To, co nás s Michalem Haškem spojuje, je důležitější, než to, co nás rozděluje.

Věcný zájem bude tedy silnější než odstředivá síla? Přestože na odstředivých silách záleží tolika silným subjektům? Ekonomickým i politickým?

Věřím tomu, že držet sociální demokracii jako jednotnou stranu dává větší šanci všem. Veškeré spory beru jako dočasnou věc, kterou překonají úkoly, které nás čekají. Sociální demokracie nikdy nestála před tak těžkým úkolem, jako dnes. Je to těžší, než v roce 1998. Tehdy jsme ještě byli zajímaví, zdálo se, že do naší země stačí pustit investice.

Země se dala nastartovat způsobem, který se dnes nedá zopakovat. Pomocí přílivu investic jsme začali vyrábět produkty se střední mírou přidané hodnoty a zpracovatelský průmysl byl schopen zajistit ekonomický růst. Dnes stojíme před těžší výzvou. Chceme se z rozvojové země stát zemí vyspělou. Máme na víc, než jsme dosud předvedli.

Připadá mi, že jsme se začali propadat někam, kam nepatříme. Potřebujeme restart České republiky. Je to vážnější úkol, než cokoli, co by nás v sociální demokracii mohlo rozdělovat. Sil a lidí se nám bude nedostávat, budeme oslovovat další a další lidi, abychom vytvořili širší alianci, než je sociálně demokratická.

Pražský intelektuální salon vás dlouho sledoval jako jednu ze svých nadějí, když už by došlo k nehodě, tedy na levici. Z jejich pohledu jste se posunul do polohy jakéhosi virtuálního řvouna s čím dál větším počtem extrémně levicových formulací. Vnímáte u sebe posun a radikalizaci? Jste frustrovaný z mnohaleté bezmoci Parlamentu, kde jste byl jednou z předních osobností? Jak byste odpověděl pražskému salonu?

Těžko vás může nechat v klidu to, čeho jsme byli svědky za poslední léta ve Sněmovně. Na Severní Moravě jsem spíše slýchal „ještě přidejte, to je do nebe volající“. Z Prahy se možná zdá, že by se dalo chovat klidněji. V regionech je ale situace podstatně horší, než v Praze. Na Bruntálsku je až šestnáctiprocentní nezaměstnanost.

V důsledku těžkého průmyslu zde žije spousta lidí se zdravotním postižením. Lidé jsou handicapováni, protože nechali své zdraví v provozech. Kvůli nim křičím a budu křičet. Jako intelektuál můžu připomenout Franze Kafku, který sedí v pojišťovně a diví se, že lidé s úrazy z práce se s námi ještě baví. I já bych spíše pochopil, kdyby nás lidé brali útokem. Stačí, když si člověk uvědomí, jaká se tu hraje nepoctivá hra, když se mluví o zneužívání sociálních dávek.

Vždyť potenciálně zneužitelné dávky tvoří nepatrný zlomek toho, co uniká ze státního rozpočtu. Doslova se šetří pár korun na zdravotně postižených a jinde utíkají a do Bruselu se vrací desítky miliard. Pokud někdy zvyšuji hlas, plně mě ospravedlňuje skutečnost, že křičet by bylo třeba ještě víc. Křičel jsem například při čtení smlouvy, kterou ministerstvo pana Drábka zavazovalo příští vlády, aby dodržely takzvané S-karty. Podvod! Porušení kompetence!

Stalo se tu mnoho věcí, které se ve slušné společnosti nedělají. Státní úředníci porušovali zákon. Ve Sněmovně se lhalo. Proto si nevyčítám zvyšování hlasu a přeji si jiné složení Parlamentu. Až zmizí zlotřilosti, nebudu křičet. Křik mi radost nepůsobí.

Jeden z mála konzistentních projevů při rozpouštění Sněmovny pronesla Kateřina Klasnová. Jak je možné, že především ventilovala otřes ze své zkušenosti s politikou? Jak je možné, že věrohodné řeči dosáhla členka pseudostrany, která s velkou pravděpodobností nebude v příští Sněmovně? Mluvila o ulehčení, že to má za sebou. Cítíte také ulehčení?

Namísto ulehčení mám pocit, že jsem něco nedodělal. Pro mě není smyslem být opozičním politikem. Chci něco měnit. Kdybych teď odešel, byla by to porážka. Nebyli jsme v Parlamentu, abychom se vymluvili, ale abychom něco udělali. Přál bych si mít od dnešní doby za čtyři roky bilanci, kdy by se dalo říci: „Vidíte, že to šlo“. Celou dobu jsem nejen mluvil, ale i přemýšlel, jak to dělat jinak.

Nestačí říci, že to tu nestojí za nic a jdu. Smysl politiky je prosazovat určitou podobu lidství. Moje ambice je, aby v příštím volebním období lidé za velmi krátkou dobu věděli, že jdeme lepší a smysluplnější cestou. V zahraničí politice by pro začátek stačilo dát najevo, co vlastně ti Češi, Moravané a Slezané chtějí. V Evropě jsou z nás jen zmateni, nikdo nám nerozumí.

Během půl roku se dá změnit mnoho. Během roku lze změnit atmosféru v zemi. Ti, kdo odcházejí z politiky v této chvíli, odcházejí v neobyčejně smutném okamžiku. Chci, aby lidé byli spokojeni se zemí, ve které žijí. Nesmířím se s tím, jak to nyní strašně nejde.

Jak by zněly tři důvody, proč je sociální demokracie připravena převzít moc?

- připravuje se na to

- má program

- má lidi, kteří formulovali alternativu současnému stavu a jsou schopni ji realizovat

Děkuji za rozhovor.

Rozhovor vyjde v tištěné podobě spolu s řadou velmi zajímavých podnětů k programovému politickému přemýšlení v časopise IMPULS, který připravuje pražské zastoupení Nadace Friedricha Eberta. Ptal se Jan Šícha.