Spor uvnitř ČSSD o podporu Rusnokově vládě byl přínosný minimálně v tom, že ukázal na principy fungování politických stran. Spor o podporu vládě se zjednodušeně nesl mezi možným posílením levice a na druhé straně rizikem ovládnutí ČSSD zvnějšku. Obhajoba stranického programu z úst Bohuslava Sobotky oproti spojenectví se silným prezidentem může vyznít trochu abstraktně, ale právě toto poukázalo na princip sociální demokracie oproti stranám nebo postojům populistickým. A na to se stojí podívat blíže.

Populistický princip strany je založen na silném, charismatickém předsedovi. Jakmile ale vůdce strany odstoupí nebo ztropí nějaký skandál, jeho strana se rozpadá — i když v posledních dvou třech volbách mohla být vítěznou.

Strana může fungovat i po odchodu zakladatele a vůdce, ale bez něj nemá šťávu a ani moc schopné lidi, protože členská základna není sama o sobě aktivní, spíše tvoří kompars k předsedovi. Za SPOZ to vyjádřil hezky Zdeněk Štengl, který povede stranu do voleb: „Jsme pouhými apoštoly, kteří ponesou myšlenky našeho prezidenta.“

Ideový princip strany spočívá na dodržování jedné základní ideje, která se sice vyvíjí, ale změny plynule navazují na minulé stavy. Bohuslav Sobotka tento programový princip vyjádřil v rozhovoru pro Českou pozici: „ČSSD je jedna z posledních fungujících demokratických stran, u nás nerozhoduje ani vůdce, ani majitel strany, nýbrž demokratické orgány.“

Pro ještě bližší porovnání můžeme sáhnout do historie, do vzniku populismu i sociální demokracie. Populismus je už takové předem diskvalifikující slovo, být populistický v dnešní době znamená naslibovat všechno všem, všemu lidu. Populismus vznikl ze slova populus, tedy „lid“, a původně se kryl se stranami, které se počesku nazývají lidové.