Spor uvnitř ČSSD o podporu Rusnokově vládě byl přínosný minimálně v tom, že ukázal na principy fungování politických stran. Spor o podporu vládě se zjednodušeně nesl mezi možným posílením levice a na druhé straně rizikem ovládnutí ČSSD zvnějšku. Obhajoba stranického programu z úst Bohuslava Sobotky oproti spojenectví se silným prezidentem může vyznít trochu abstraktně, ale právě toto poukázalo na princip sociální demokracie oproti stranám nebo postojům populistickým. A na to se stojí podívat blíže.

Populistický princip strany je založen na silném, charismatickém předsedovi. Jakmile ale vůdce strany odstoupí nebo ztropí nějaký skandál, jeho strana se rozpadá — i když v posledních dvou třech volbách mohla být vítěznou.

Strana může fungovat i po odchodu zakladatele a vůdce, ale bez něj nemá šťávu a ani moc schopné lidi, protože členská základna není sama o sobě aktivní, spíše tvoří kompars k předsedovi. Za SPOZ to vyjádřil hezky Zdeněk Štengl, který povede stranu do voleb: „Jsme pouhými apoštoly, kteří ponesou myšlenky našeho prezidenta.“

Ideový princip strany spočívá na dodržování jedné základní ideje, která se sice vyvíjí, ale změny plynule navazují na minulé stavy. Bohuslav Sobotka tento programový princip vyjádřil v rozhovoru pro Českou pozici: „ČSSD je jedna z posledních fungujících demokratických stran, u nás nerozhoduje ani vůdce, ani majitel strany, nýbrž demokratické orgány.“

Pro ještě bližší porovnání můžeme sáhnout do historie, do vzniku populismu i sociální demokracie. Populismus je už takové předem diskvalifikující slovo, být populistický v dnešní době znamená naslibovat všechno všem, všemu lidu. Populismus vznikl ze slova populus, tedy „lid“, a původně se kryl se stranami, které se počesku nazývají lidové.

Kdo je míněn tím lidem, cílovou skupinou, je vidět na ideologii lidovců dodnes - je to vesnická společnost založená na rodině, příbuzenstvu, tradičních hodnotách. Vesnická společnost byla rozvrstvená, ale pro každého se našla alespoň nějaká služba, když už ne zaměstnání, a o největší nuzáky se postarala obec. Vést takovou pospolitost uměl ten, kdo byl odborníkem na tradiční postupy, ekonomické i morální.

Do toho ale od 19. století rázně zasáhla průmyslová revoluce. Namísto zemědělství se začal prosazovat průmysl, namísto tradiční vsi expandovalo město. Města se rozšiřovala, modernizaci a stavbě předměstí padly za oběť středověké hradby a s nimi i hradby kastovní a společenské. V městech se namísto populismu prosazoval liberalismus, který praktikoval svobodu ekonomickou i osobní (i dnes město více toleruje menšiny, náboženské nebo sexuální).

V městech dál fungovaly společenské vrstvy, ale byly založeny na majetku, a tudíž byly a jsou i více prostupné. Vrstvy také začaly hájit své zájmy, zakládaly politické strany. Ty už nebyly postaveny na tradicích, ale reagovaly na novou společenskou situaci a překotný rozvoj.

Jako základ si strany vzaly program založený na ideologii - ať už liberální, konzervativní nebo socialistické. Program nebyl předem dán, musel být vymyšlen a obnovován, pokud zastaral. Důraz na program zároveň předčil důraz na konkrétní osobu, která by vedla politickou stranu, protože strana založená na ideologii musí trvat i po odchodu svého vůdce nebo předsedy.

Diskuse o programu a ideologii byla důležitá, mohla se jí alespoň do jisté míry účastnit i stranická základna, protože strana si umí vychovávat samostatné členy. A co více, strany mohou zakládat i mládežnické organizace, které vychovávají mladé sympatizanty tím, že se tu účastní diskusí i praxe ve funkcích, aby svoje schopnosti uplatnili poté ve straně klasické.

Sociální demokracie si takovou tradici udržuje od 19. století. Její program byl původně revoluční, požadavků mělo být dosaženo svržením kapitalismu, poté byl přijat program, že svoje požadavky bude prosazovat v rámci parlamentní demokracie.

Rozpor programové sociálně demokratické strany a levicového populismu je vidět na příkladu Čech a Slovenska. Slovensko bylo pod vládou Uherska zemědělskou společností a klasická sociální demokracie tu neměla příliš šancí na rozvoj.

Slovenská sociální demokracie se sice po listopadu 1989 obnovila, podporu jí projevil i Miloš Zeman jako tehdejší šéf české sociální demokracie, ale strana stejně neuspěla a nakonec splynula s dalšími subjekty do populistické strany SMER Roberta Fica. Fico začal hájit zájmy slovenského lidu - tradiční společnost proti cizím vlivům, to znamená nejvíce proti cizím etnikům. Není to snad typický nacionalismus, i když to v praxi splývá.

Lépe to je vidět na praxi latinsko-amerických levicových populistů typu Cháveze nebo Moralese, kde obrana tradiční společnosti spočívá v eliminaci vlivu USA nebo amerických ropných firem. Česká sociální demokracie naproti tomu není uzavřená do vlastního státu nebo národa a jako programová strana není ani (alespoň zatím) závislá na jednom silném předsedovi.

V tom se podle mě sekl Jiří Paroubek, když odešel z ČSSD v očekávání, že členská základna půjde za ním. Ta se však podle všeho orientovala více na sociálně demokratický program jako takový, ať ho hájí Paroubek nebo Sobotka, než aby se orientovala na svého předsedu a putovala s ním i skrze nové strany.

Složitější je to s aktuální orientací části ČSSD na prezidenta Zemana, zde je věc ve vývoji s otevřeným koncem. Výchozí pozice jsou však definované jasněji:

- ČSSD má vlastní program a demokratické orgány, které hodlá Bohuslav Sobotka hájit. SPOZ má přirozeně také program, jak prozradil místopředseda Vladimír Kruliš, jeho autorem je Miloš Zeman a „program je natolik nadčasový a unikátní, že nevyžaduje zásahy ani změny.“

- Mezi demokratické principy ČSSD patří i fungování mládežnické organizace, vyjadřuje to vedení k samostatnosti a svobodě. To, že se Mladí sociální demokraté jako jedno z mála sociálně demokratických křídel postavili za Bohuslava Sobotku oproti zemanovskému křídlu, považuji za příznačné.

- Obecně vzato se uvnitř ČSSD odehrává boj, jestli zůstat samostatným subjektem se samostatným vedením, samostatně myslící členskou základnou a vůbec institucemi schopnými pracovat na svém programu, anebo jestli budou sociální demokrati po vzoru SPOZ pouhými „apoštoly“ Miloše Zemana nebo jiného pantáty, který to s námi všemi přece myslí dobře.