Pod článkem, který jsem zveřejnil minulý týden, v němž jsem popsal pravděpodobný vývoj, pokud se neuskuteční předčasné volby, se rozproudila debata. Nepostihla nás posedlost Milošem Zemanem, nepřeháníme hrozby s ním spojené? A nehodnotíme situaci čistě z hlediska zájmů sociální demokracie, namísto toho, abychom se nad ní zamýšleli z hlediska zájmů obecných?

Nemylte se v Zemanovi, hrozby jsou velké

Miloši Zemanovi bychom z celého srdce přáli, aby v sobě dokázal najít něco z toho, kým byl zhruba do roku 1997. V tomto duchu se v podmanivém textu nad jeho politickými možnostmi zamýšlel před několika dny Jan Šícha. Bohužel těžko se hledají důvody k naději, že by Miloš Zeman byl státnického jednání ještě schopen.

Za okamžik zlomu ve vývoji jeho politické dráhy i osobnosti lze pokládat uzavření opoziční smlouvy. Vstup do mocenského kartelu s ODS byl flagrantní zradou vlastního programu i aspirací sociálnědemokratických voličů.

Z prodeje vlastní politické duše, jehož se uzavřením opoziční smlouvy dopustil, se Zeman už nikdy nevzpamatoval. Pak zůstal obratným taktikem, ale k programovému základu už měl zcela frivolní vztah a zcela vyklidil prostor k tvorbě obsahu své politiky technologům moci kolem sebe, jejichž prototypem byl Šlouf.

Podíváme-li se na navrženou sestavu úřednické vlády, je to v řadě položek evidentně hrůzostrašná sbírka (Rusnok, Pecina, Balvín, Fischer), která ukazuje směs technokratismu a vstřícnosti ke korporátním lobistům, jež se stala pro Miloše Zemana již v čase opoziční smlouvy typickou a nepředstavuje závažnější kvalitativní pokrok oproti squadře, jež právě dovládla.

Dnes v české politice snad kromě Andreje Babiše není větší hrozba než Zeman. Bez nadbytečného patosu lze říci, že po všech stránkách nesmyslný projekt dostavby Temelín zadluží Českou republiku na dvě generace natolik, že ji de facto zbaví politické svéprávnosti; staneme se Filipínami střední Evropy.

Miloš Zeman tvrdí, že z ruských zdrojů nedostal na svou kampaň ani korunu. Lze mu to věřit zhruba tak, jako větu, že Rusnokovi nemluvil do sestavování vlády. Zeman je čtverák. On i Rusové by byli zcela pošetilí, kdyby dohodu prováděli jakkoli okatě. Jak praví kupec Magery v Baladě pro banditu: „Musím si najít člověka a musím mu dát tolik, aby si taky mohl najít člověka.“

Kdybych byl Zemanem, taky bych si od Rusů nevzal ani korunu. Nechal bych prostředníky za ruské peníze kupovat přímo služby, díky nimž se ocitl na Hradě, například iniciační výsledky průzkumů voličské přízně, přízeň či neutralitu některých médií, eventuální mlčení o kandidatuře Jiřího Deinstbiera či její bagatelizaci. To vše jsou popsané metody politického PR v éře korporátní demokracie.

I v podhradí už si vrabci štěbetají o tom, že Zeman je za ruské peníze na Hradě mimo jiné proto, aby projektu dostavby Temelína v ruské režii (ne, že by v americké režii byl menším zlem) umetl cestu. Vláda v tomhle ohledu nebude nikoho nechávat na pochybách.

Dále se objevila námitka, že si protiřečíme, pokud Zemana obviňujeme ze spřažení se zájmy korporací, ale přitom vyjadřujeme obavu, že jeho technokratická vláda bude vyzobávat části sociálně-demokratického programu. To není rozpor.

Prosadit Temelín a sloužit zájmům česko-ruské oligrachie je strategie. Předstírat překryv se sociálně-demokratickým programem je taktika. Opozicí vůči levici dnes nelze v české politice dosáhnout ničeho. Pochopil to i Ondřej Liška, má ale smůlu, že mu už nikdo nevěří. Nepochopil to Karel Schwarzenberg a jeho příznivci, a proto prohráli. Kdyby to pochopili, byli by se sešikovali za Dienstbierem a dnes by byl naším prezidentem on.

Stav sociální demokracie je předmětem veřejného zájmu

Faktem je, že Zemanovi jeho plán transformovat českou politiku v degaulleovsko-putinovském stylu v poloprezidentský systém s autoritářskými rysy, sociální demokracie mimořádně usnadňuje tím, že je sama vnitřně chatrná, rozpolcená, zasažená virem korupčně-klientelistické sněti v míře větší, než by bylo zdrávo.

Ale o charakter sociální demokracie se vede zápas, který není ztracený. Jeho dobrým obrázkem byly dva poslední sjezdy. Zatímco v Brně se zdálo, že inklinace k jakés takés idealistické politice převáží, v Ostravě, bohužel už pod vlivem Zemanova vítězství v prezidentské volbě získávaly jasnou převahu struktury ukotvené v regionech, jejichž pojetí politiky více méně odpovídá upadlým standardům, na něž nás přivykala ODS a další pravicové strany.

Tento zápas ovšem není uzavřený. V ČSSD pořád ještě mají slušný prostor k politické práci idealisté jako Jiří Dienstbier, Vladimír Špidla, Lubomír Zaorálek. Desítky jim podobných působí v ČSSD na všech možných úrovních. Pokud se vám to zdá jako maličkost, mohli bychom začít vypočítávat desítky, ba stovky dílčích případů, kde osud závažných věcí, míst, lidí či systémových parametrů, závisí na tom, kdo a s jakou motivací je spravuje.

Pokud by měl vývoj dospět ke spojení ČSSD se zemanovci v režii Miloše Zemana, což nyní vůbec není vyloučený scénář, v ČSSD prostor k práci, která by mohla příznivě kultivovat český veřejný prostor, prakticky zanikne.

Tím by se u nás uzavřela transformační éra českých zemí po pádu sovětského bloku: vstoupili bychom do období, v němž už by nebylo možné si slibovat od stávající stranické politiky podstatnější kultivaci veřejného prostoru, stali bychom se typickou zchaotizovanou postkomunistickou zemí bez valných perspektiv a s velmi omezenou schopností spravovat sebe sama.

Vývoj českých zemí po roce 1989 přitom mnoho nadějí nevzbouzí, lze jej popsat jako podivuhodný řetězec chybných rozhodnutí; s výjimkou vstupu do EU, kde snad ale ani reálná alternativa neexistovala, se na všech důležitých křižovatkách vždy spolehlivě vydáváme po horší cestě.

Rozpad Československa, Klausova hegemonie, opoziční smlouva, volba Klause prezidentem, pád Vladimíra Špidly, vznik korupční koalice v roce 2006, druhá volba Klause prezidentem, vznik druhé korupční koalice v roce 2010, volba Zemana prezidentem: to jsou momenty, v nichž se nám podařilo spolehlivě vykročit horší cestou, i když lepší alternativy se reálně naskýtaly.

Výchozí postavení Československa v roce 1989 bylo přitom pravděpodobně nejpříznivější ze všech zemí bývalého východního bloku. Byli jsme jedinou zemí s demokratickou tradicí, byl tu mimořádný kulturně-politický výkon z konce 60. let a obdivuhodná práce Charty 77; i výchozí hospodářská situace byla relativně slušná. To se nám již podařilo prakticky prohospodařit a dnes nám reálně hrozí sesuv do typického post-sovětského marasmu.

Obvykle bylo příčinou selhání aktuální politické elity. Vždy chyběl politický vůdce, který by byl schopen překročit obzor všednodenních pletich a prorazit směr, který by zhoubný kurz od desíti k pěti a od pěti k nule, změnil. Dnes nelze bez rozpaků hledět na počínání Bohuslava Sobotky.

Fakt, že v současné přelomové situaci odjel na dovolenou, nelze asi ničím omluvit. A těžko říct, co přesně sleduje výrokem, že by ČSSD mohla vládu Jiřího Rusnoka podpořit, který pronesl po svém návratu. Scénáře, před nimiž stojíme, jsou jasné a s jeho jakoukoli vážnější politickou budoucností počítá pouze jeden: předčasné volby.

Je přitom zcela jasné, že k rozpuštění Sněmovny je třeba získat podporu jedné z pravicových stran. To je obtížné, ale při smělém a velkoryse vedeném vyjednávání nepochybně uskutečnitelné. Co se nejspíše stane, pokud nás do voleb v řádném termínu dovede Zemanova vláda, jsme tu důkladně popsali minulý týden.

Počítejme s tím, že výsledek ČSSD se v takovém případě bude od výsledku zemanovců lišit spíše v jednotkách procent. Ve Sněmovně bude sbírka více či méně pochybných a svou voličskou podporou blízkých subjektů.

O příští vládě pak pod Zemanovým vedením budou vyjednávat lidé jako Rusnok, Benešová, Hašek, možná Babiš, možná Filip, možná Kuba, možná Kalousek — síla všech bude ale velmi podobná, což Miloši Zemanovi bude vyhovovat. Prosadí svou, jako to dělá už teď.

Kondice ČSSD je tedy věcí výsostného veřejného zájmu. Netýká se jen jí, je otázkou politické kultury, v níž prožijeme nadcházející éru. Zlomíme-li nad ČSSD rovnou hůl, lámeme hůl nad celou českou stávající stranickou politikou. Ale než to uděláme, je třeba si uvědomit, jaké se nám naskýtají alternativy.

Střednědobé scénáře, před nimiž stojíme, si lze popsat tři:

1. Postupná kultivace veřejného prostoru, který zahrnuje politické strany, média i občanskou společnost. Je zbytečné moralizovat, který z oněch segmentů je v horším stavu: všechno je upřímně řečeno dost velká bída. Tento proces není bez kultivace ČSSD možný. Ona do značné míry dokonce musí být jeho páteří. Nikdo jiný ze stávajících prověřených institucí není schopen spravovat náš stát tak, aby směřoval k něčemu příznivějšímu, než je bahno, v němž dnes vězíme. Pokud nebudou letos předčasné volby, šance na tento scénář se začne kvapem rozplývat. Důvěra lidí ve schopnost stávajících politických stran reprezentovat jejich zájmy povážlivě a rychle klesá. Atmosféra houstne, volání po silné ruce sílí, populisté získávají půdu pod nohama.
2. Pokud ČSSD selže či zkolabuje (a v tomto směru jsou Zemanovy manévry hlavní hrozbou), nastoupí populisté, kromě Babiše nelze vyloučit ani vzestup Okamury. Zeman je mezi nimi nyní v první linii, ale dost možná nakonec nebude na Babiše stačit. Zhroutí-li se současný český stranicko-politický systém, Babiš se může stát v roce 2018, ale možná už i dřív premiérem. Že mu v tom dnes, nevědouce co činí, pomáhá řada úctyhodných osobností, je truchlivá kapitola hodná zvláštního rozboru.
3. Jelikož ještě nikdy nikde na světě oligarcha nespasil demokracii, úpadek se ještě prohloubí a cesta z něj bude velmi dlouhá a svízelná. Těžko ji bude možné uskutečnit konformními prostředky, povede tedy spíše přes revoltu, lidovou vzpouru, nějaké budoucí české jaro... jakkoli tomu budeme říkat, bude to nějaký druh revoluce. Snad zase sametové. A snad s Evropou v zádech. Zcela určitě s nejistým výsledkem.

O tomto přemýšlejme, než definitivně nad způsobilostí sociální demokracie zvládnout současnou krizi zlomíme hůl.