Pod článkem, který jsem zveřejnil minulý týden, v němž jsem popsal pravděpodobný vývoj, pokud se neuskuteční předčasné volby, se rozproudila debata. Nepostihla nás posedlost Milošem Zemanem, nepřeháníme hrozby s ním spojené? A nehodnotíme situaci čistě z hlediska zájmů sociální demokracie, namísto toho, abychom se nad ní zamýšleli z hlediska zájmů obecných?

Nemylte se v Zemanovi, hrozby jsou velké

Miloši Zemanovi bychom z celého srdce přáli, aby v sobě dokázal najít něco z toho, kým byl zhruba do roku 1997. V tomto duchu se v podmanivém textu nad jeho politickými možnostmi zamýšlel před několika dny Jan Šícha. Bohužel těžko se hledají důvody k naději, že by Miloš Zeman byl státnického jednání ještě schopen.

Za okamžik zlomu ve vývoji jeho politické dráhy i osobnosti lze pokládat uzavření opoziční smlouvy. Vstup do mocenského kartelu s ODS byl flagrantní zradou vlastního programu i aspirací sociálnědemokratických voličů.

Z prodeje vlastní politické duše, jehož se uzavřením opoziční smlouvy dopustil, se Zeman už nikdy nevzpamatoval. Pak zůstal obratným taktikem, ale k programovému základu už měl zcela frivolní vztah a zcela vyklidil prostor k tvorbě obsahu své politiky technologům moci kolem sebe, jejichž prototypem byl Šlouf.

Podíváme-li se na navrženou sestavu úřednické vlády, je to v řadě položek evidentně hrůzostrašná sbírka (Rusnok, Pecina, Balvín, Fischer), která ukazuje směs technokratismu a vstřícnosti ke korporátním lobistům, jež se stala pro Miloše Zemana již v čase opoziční smlouvy typickou a nepředstavuje závažnější kvalitativní pokrok oproti squadře, jež právě dovládla.

Dnes v české politice snad kromě Andreje Babiše není větší hrozba než Zeman. Bez nadbytečného patosu lze říci, že po všech stránkách nesmyslný projekt dostavby Temelín zadluží Českou republiku na dvě generace natolik, že ji de facto zbaví politické svéprávnosti; staneme se Filipínami střední Evropy.

Miloš Zeman tvrdí, že z ruských zdrojů nedostal na svou kampaň ani korunu. Lze mu to věřit zhruba tak, jako větu, že Rusnokovi nemluvil do sestavování vlády. Zeman je čtverák. On i Rusové by byli zcela pošetilí, kdyby dohodu prováděli jakkoli okatě. Jak praví kupec Magery v Baladě pro banditu: „Musím si najít člověka a musím mu dát tolik, aby si taky mohl najít člověka.“

Kdybych byl Zemanem, taky bych si od Rusů nevzal ani korunu. Nechal bych prostředníky za ruské peníze kupovat přímo služby, díky nimž se ocitl na Hradě, například iniciační výsledky průzkumů voličské přízně, přízeň či neutralitu některých médií, eventuální mlčení o kandidatuře Jiřího Deinstbiera či její bagatelizaci. To vše jsou popsané metody politického PR v éře korporátní demokracie.