Vláda Jiřího Rusnoka není o nic více „odbornická“, než bývají kabinety sestavované na základě dohody politických stran. Její patologickou zvláštností je jen to, že výběr premiéra a řady ministrů nemá kořeny v Poslanecké sněmovně, nýbrž na Pražském hradě.

Oč méně se vláda líbí politickým stranám, o to více musejí být spokojeny rozličné zájmové a lobbistické skupiny. Pro ně bývá jakýkoli nestranický či „úřednický“ kabinet darem z nebes. Aby něco prosadily, nemusejí klepat na desítky dveří poslanců a partajních činovníků, ale stačí si vytipovat jedny, dvoje, nejlépe hned ty ministerské.

Někdy jim členové vlády asi vyjdou vstříc rovnou. Vždyť premiér se bil za penzijní fondy (a povinný druhý pilíř důchodové reformy), ministr zemědělství šéfoval potravinářské komoře, ministr zdravotnictví rozumí nemocničnímu byznysu, ministr kultury se přátelí s šibalem Romanem Janouškem, ministr vnitra byl špičkovým manažerem vítkovických strojíren, ministr průmyslu řediteloval v železárnách v Třinci, jejichž majitel sponzoroval prezidentskou kampaň nastupujícího ministra financí. Ten svoji poddajnost zákulisním hráčům otestoval již ve své vlastní vládě v letech 2009-2010, která mimo jiné rozhodla o nákladné rekonstrukci vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích, dala zelenou podnikání s fotovoltaikou či na poslední chvíli asistovala fúzi zdravotnických pojišťoven, z níž vytěžil Tomáš Chrenek, onen známý pánů Fischera a Ciencialy.