Vláda Jiřího Rusnoka není o nic více „odbornická“, než bývají kabinety sestavované na základě dohody politických stran. Její patologickou zvláštností je jen to, že výběr premiéra a řady ministrů nemá kořeny v Poslanecké sněmovně, nýbrž na Pražském hradě.

Oč méně se vláda líbí politickým stranám, o to více musejí být spokojeny rozličné zájmové a lobbistické skupiny. Pro ně bývá jakýkoli nestranický či „úřednický“ kabinet darem z nebes. Aby něco prosadily, nemusejí klepat na desítky dveří poslanců a partajních činovníků, ale stačí si vytipovat jedny, dvoje, nejlépe hned ty ministerské.

Někdy jim členové vlády asi vyjdou vstříc rovnou. Vždyť premiér se bil za penzijní fondy (a povinný druhý pilíř důchodové reformy), ministr zemědělství šéfoval potravinářské komoře, ministr zdravotnictví rozumí nemocničnímu byznysu, ministr kultury se přátelí s šibalem Romanem Janouškem, ministr vnitra byl špičkovým manažerem vítkovických strojíren, ministr průmyslu řediteloval v železárnách v Třinci, jejichž majitel sponzoroval prezidentskou kampaň nastupujícího ministra financí. Ten svoji poddajnost zákulisním hráčům otestoval již ve své vlastní vládě v letech 2009-2010, která mimo jiné rozhodla o nákladné rekonstrukci vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích, dala zelenou podnikání s fotovoltaikou či na poslední chvíli asistovala fúzi zdravotnických pojišťoven, z níž vytěžil Tomáš Chrenek, onen známý pánů Fischera a Ciencialy.

Prezident Miloš Zeman jako hlavní úkol vlády vyzdvihnul nutnost zabránit politickým tlakům při probíhajících vyšetřováních. Zdůraznil, že je třeba respektovat nezávislost policie a státních zástupců. Vláda má prý být zárukou, že se aféry nebudou zametat pod koberec. Proto je také důležité, kdo se ocitl na klíčových postech ministrů vnitra a spravedlnosti.

Na někdejší misi Martina Peciny na ministerstvu vnitra za vlády Jana Fischera se názory různí. Podle jedněch šlapal poctivým policistům na paty, podle druhých se choval věcně a profesionálně. Jisté jen je, že nešetřil velkorysými odměnami pro svoje spolupracovníky. Na druhou stranu, dnes hovoří — a není důvod mu nevěřit - o potřebě navýšit stavy a platy policistů, o nutnosti efektivního boje s pravicovým extremismem apod. Pecinovou silnou a zároveň i slabou stránkou je, že jde o chladnokrevného technokrata, jaký se klidně může angažovat chvíli v ODS, pak v ČSSD a potom třeba v SPOZ. Expertem na bezpečnost nikdy nebyl. Což mu ale nebrání obklopit se kvalifikovaným nejbližším okolím.

Vzhledem k jeho dřívějším angažmá (na MPO či ÚHOS) by šlo — s modrým exministrem životního prostředí Drobilem — pronést, že Pecina by dýchal pro průmysl. Na něj přitom vždy koukal z těch nejkonzervativnějších pozic, ani špetka „zeleného“ postoje v tom nebyla.

Pecinovým vzezřením podsaditého sedláka se ale oklamat nenechejme. Je docela bystrý a mazaný. A také informovaný. Úvaha, kterou provedl ve středečních Událostech, komentářích na ČT 24, přesně popsala sílící trend v Haškově ČSSD: zabít dvě mouchy jednou ranou. Čili udělat radost Miloši Zemanovi důvěrou pro Rusnokův kabinet a zároveň pracovat s možností - nikoli však s jistotou -, že teprve poté pravicový tandem ODS a TOP 09 neochotně zvedne ruku pro zkrácení volebního období Sněmovny a vypsání předčasných voleb.

Vnější znaky ministryně spravedlnosti Marie Benešové jsou jiného druhu: loajalita k těm nejmocnějším, blahosklonnost, limitovaná ambicióznost. Ano, byla druhdy populární nejvyšší státní zástupkyní, která se ani po odchodu z funkce nebála vymezit vůči tzv. justiční mafii. Leč Benešovou zaštítěná „akce čisté ruce“ za Zemanovy vlády byla jen marketingovou, ne zrovna dvakrát úspěšnou kampaní. Benešová přesto byla předzvěstí „tání“ ve strukturách státního zastupitelství, které zaznamenáváme dnes. Není proto důvod jí nevěřit, že má důvěru v čelné státní zástupce Zemana, Ištvána a další.

Všechny svoje slabosti, včetně snížené bystrosti a rozhodnosti, Benešová druhdy nahrazovala výraznou silnou stránkou. Ta měla svoje jméno: Jaroslav Fenyk. Jenže nyní je někdejší náměstek Benešové čerstvým ústavním soudcem a s jeho pomocí počítat nelze. Zůstává jen Miloši Zemanovi oddaná Benešová, culící se i pomalá v úsudku zároveň, donedávna místopředsedkyně ČSSD, která se dle svých veřejných výroků nikdy necítila být součástí vrcholné politiky a svým kolegům vytrvale okopávala kotníky. Obzvlášť spadeno měla a má na Jiřího Dienstbiera. Zato vypečené partě Severočechů v čele s exhejtmankou Janou Vaňhovou neváhala poskytovat své právní služby.

Marie Benešová ani nezastírá, že je v odborné rovině závislá na svých kolezích. Proto také po kritice Petra Mlsny coby kandidáta k Soudnímu dvoru EU tomuto Nečasovu exministrovi nabídla náměstkovskou židli. K pokračování práce na ministerstvu přesvědčila i náměstka Františka Korbela. Budou-li Pavel Zeman, Lenka Bradáčová a Ivo Ištván razantní jako doposud, mají šanci vydobýt si podporu Benešové. Na druhou stranu je varovná její snaha přepracovat novelu zákona o státním zastupitelství, což může v konečném důsledku vést i k opětovnému uvázání žalobců na krátký špagát.

Dovolte starému bezvěrci povzdych, že teď už se musíme jenom modlit. Aby se lidé jako Pecina, Benešová či Rusnok nestali novými symboly levicové politiky. Aby lobbisté světa velkých peněz nezdiskreditovali vedle jednoho „odbornického“ kabinetu i celou demokratickou levici. A aby si ČSSD uchovala v komunikaci s Milošem Zemanem a jeho emisary samostatný střízlivý úsudek. Dosud se totiž bohužel potvrzuje můj někdejší příměr ke králíčkovi hypnotizovanému očima kobry.

Na věrolomnou pravici při obhajobě demokratického právního státu a parlamentního způsobu vlády nespoléhejme, byť by předváděla sebevášnivější pózy. Osud toho lepšího, co nám zbylo po listopadu 89, je stále v ruce sociální demokracie.