Možná je i vláda národního smíru
Jan ŠíchaKdyby ve druhém pokusu o sestavení vlády přijal Bohuslav Sobotka nominaci na premiéra a všichni v sobě našli dost státotvorné velkorysosti, mohli bychom zažít politicky osvěžující předvolební rok.
Nedávno jsem jel po Letné a potkal prezidentskou kolonu. Jeden vůz značky Audi vpředu, pak Škodovka se standartou „Pravda vítězí“, další Audi na konci. Audi vzadu občas kličkovalo a blikalo, pan prezident seděl na přední sedačce. Z tramvaje, vedle které prezidentský vůz stál na červené, nikdo nemával. Je podivné žít v zemi, kde se nemává hlavě státu.
Když v Německu, kde je část mé socializace, potkáme prezidenta Gaucka, máváme mu společně a domácí dávají najevo, že ostatní z Evropy a světa jsou k pozitivnímu gestu srdečně zváni. Jako zdejšího občana mě štve, když se prvnímu přímo zvolenému prezidentovi neřekne jinak než Zeman s důrazem na zee.
Divné poměry staly se normou. Za naivního, hloupého, neinformovaného je považován každý, kdo vyžaduje, aby se volení reprezentanti drželi rolí, které mají hrát. Chce se mi napsat, bez povinné emoce a bez kazivé ironie, jak by to také mohlo vypadat:
1. Kdyby pan prezident byl opravdu panem prezidentem: v prvním pokusu o sestavení nové vlády by se pokusil sestavit jinou vládu, než vládu navrhovanou 101 podpisy ODS, TOP 09 a shlukem nezařazených poslanců pod značkou LIDEM. Důvody, proč pan prezident neměl jmenovat Miroslavu Němcovou premiérkou, jsou staršího i novějšího data:
a) Vláda vůbec neměla vzniknout, protože strana Věci Veřejné je již od vstupu do Parlamentu nevěrohodná.
b) Jednalo se o vládu s mimořádnou fluktuací na ministerských postech zaviněnou velkými skandály.
c) Poslední aféra zanechává podezření o oprávněnosti jakýchkoli podpisů v počtu 101. Kdybychom chtěli být tolerantní, měli bychom chtít 104 podpisy, aby se nezapočítávali poslanci, kteří byli podle vážných podezření nahrazeni svými kolegy na základě korupce.
Kdybychom chtěli být spravedliví, měli bychom podpisy nezařazených poslanců shromážděných pod značkou LIDEM považovat za neplatné. Kouzla v současné Sněmovně zkrátka nemají žádnou váhu, zakládají se jen na zúženém výkladu legitimity. Jestli se ODS povede na třetí pokus, kdy premiéra navrhuje podle Ústavy předseda Sněmovny, protlačit Miroslavu Němcovou na premiérku, bude to jen další Pyrrhovo vítězství.
Kdybychom chtěli být opatrní, neměl by ve složení nové vlády figurovat nikdo, kdo by byť jen vzdáleně mohl být dáván do souvislosti se skandálem kolem pádu vlády. Policie by ministerstva měla hlídat a ne si v nich docházet pro lidi.
Kdyby pan prezident byl opravdu panem prezidentem, pověřil by druhým pokusem o sestavení vlády vítěze posledních voleb, předsedu skutečně i na programovém základě existující ČSSD, která má po celé Evropě sesterské strany, což její váhu v krizi i doma zvyšuje. Kdyby pan prezident byl skutečně panem prezidentem, jmenoval by Bohuslava Sobotku okamžitě poté, co vláda Jiřího Rusnoka nezíská důvěru.
2. Kdyby Bohuslav Sobotka byl opravdu lídrem strany, která má hodně členů, velkou tradici, příbuzné v Evropě a zralost k programovému vládnutí, nabídl by ostatním dvěma stranám ve Sněmovně vytvoření vlády národního smíru s vicepremiérkou Miroslavou Němcovou a vicepremiérem Karlem Schwarzenbegem.
Tato vláda by měla tu velkou výhodu, že by ze všech zúčastněných stran mohla do ministerských postů přitáhnout lidi nezatížené ani skandály, ani oprávněnou pachutí. Osobně bych v takové vládě za uskupení, ke kterému mám nejblíže, rád viděl Jiřího Dienstbiera a Vladimíra Špidlu, ale to je jistě věcí vkusu a vyjednávání.
3. Ministrem financí ve vládě národního smíru by mohl být nestraník Jiří Rusnok.
4. Vláda by se měla zavázat, že nerozhodne o další stavbě Temelína s výjimkou ukončení tendru na základě shody všech tří zúčastněných stran. Rozhodnutí ať ve prospěch Američanů nebo Rusů totiž znamená vychýlení politické i hospodářské rovnováhy. Řekněme rovnou, že kdyby se další stavba Temelína povedla za ten rok do voleb definitivně zrušit, vešla by vláda národního smíru do dějin. Tak málo dnes stačí.
5. Kdyby ODS a TOP 09 byly legitimními politickými stranami, přistoupily by na nabídku vlády národního smíru s vědomím, že tak a jen po dobu jednoho roku mimo jiné napravují výrazná pochybení, která se stala za vlády pánů Topolánka a Nečase.
Osobnosti ve vládě národního smíru, to lepší z toho, co je v politických stranách k dispozici, by měly rok na to, aby před voličkami a voliči rehabilitovaly programovou politiku a ochránily naše občany před zmatením a populismem. Z této krize všichni zúčastnění v řádu politiky, pan prezident na předním místě, mohou vyjít posíleni. Co reálně hrozí, je rozval programové politiky.
Politiku může nahradit směsice populismu a kutilství. Tři relevantní politické strany současného Parlamentu mají před sebou jen dvě řešení. Rozpustit Sněmovnu. To je řešení jednodušší. Vytvořit vládu národního smíru a přesvědčit během jednoho roku občanky a občany, že má smysl dávat své hlasy ČSSD, TOP 09, ODS ze stran parlamentních, lidovcům a zeleným ze stran neparlamentních. To je řešení složité, ale státnicky vyšší.
Když se pan prezident dopustí prodlevy mezi jmenováními vlády, poté, co vláda nezíská důvěru, ztratí bohužel prezidentský úřad politický obsah do příštích prezidentských voleb. Zatím si lidé, zvláště v Praze, pana prezidenta esteticky zošklivili. Pro spoustu lidí a médií hranice mezi estetickým zošklivením a politickým vyautováním neexistuje. Měli bychom ale takovou hranici vidět jasně, hraje se o dny, pan prezident by na rozhodování neměl být sám. Musí být těžké, být v této zemi Zemanem.
Věřím tomu, že politické strany, které se mohou opřít o program, mají lidi i nápady. Jeví se to ale bohužel tak, že panuje situace blokády, která zabraňuje pohybu lidí a idejí. Důvodem mohou být korupční zaběhnuté praktiky, může to být ale i docela prostý fakt, že elity stran zestárly, zakrustovaly se, potřebují uvést do pohybu. Lidovci prý své remasterování zvládli, mohou představovat příští protestní volbu. Úkol intelektuálů a ulice by byl k takové protestní ale stále na bázi programové politiky stojící volbě vyzvat.
Jen republikánský étos, občanské ctnosti, práce pro vlast a zvnitřněný zákon z nás mohou, vždy na chvíli, dělat něco lepšího. Navyklé zhnusení politikou, jaké známe třeba z Rakouska, si u nás nemůžeme dovolit, na to je naše prosperita příliš křehká a na politice závislá.
Nastal čas pro občanskou aktivitu ve prospěch současným způsobem definované, společné vlasti. Kdyby se povedlo spustit občanskou aktivitu, která by naplnila politické strany na programovém základě, naše země by ožila, a na správu společných věcí by se zas dalo dívat. Zkrátka — mávat prezidentské koloně a zdravit poslance je normální.
ČSSD musí okamžitě vycouvat z odporu vůči Rusnokově vládě, jakkoli mi je ta vláda (a tím spíše Zeman v jejích zádech) proti srsti, musím opravit své starší názory. ČSSD ZTRÁCÍ VOLIČE, lidé prostě uvažují jinak než levicoví intelektuálové a odporem vůči Rusnokovi se v jejich očích stává socdem spojencem pravicové trojky a dokonce (jak paradoxní!) zrádkyní levice. To nejde teď voličům vysvětlovat, na to není čas.
Machiavelli Zeman s tím jistě počítal, je chytřejší než většina ostatních politků dohromady. Zkrátka, hlas voličů - hlas boží, je třeba Rusnokovu vládu podpořit (minimálně vlažně, podmínečně atd.). Ale samozřejmě trvat dále na předčasných volbách.
Obava, že se tak ČSSD dostane do vleku prezidenta, je už víceméně bezpředmětná - v tom vleku je a nyní nelze bitvu se Zemanem vyhrát, protože rozhodující vždy budou sympatie veřejnosti... Volby bohužel nebudou, Sobotka druhý pokus nedostane, a pokud se k moci nakonec dostane znovu trojka, budou to lidé dávat za vinu socdem.
Bez důrazné změny institucionální struktury, na jehož počátku je třeba napsat v prvé řadě novou ústavu a ještě před tím se rozhodnout, zda chceme být prezidentskou, poloprezidentskou, parlamentní republikou nebo konstituční monarchií, to prostě nepůjde. Dlouhotrvající krize politická přerůstá v krizi ústavní.
Němci dokázali po 2. světové válce před normálním politickým procesem takový institucionální rámec nastavit a např. vyvážit do té doby asymetrii s převahou Pruska. Také proto, že Prusko bylo poraženo. Také proto, že měli stát okupovaný a rozparcelovaný na 4 zóny, tak na to byl čas. Ten jsme v letech 1990-1992 s tlakem na privatizaci neměli.
Ostatně stojeden podpis, co to vlastně je? Vždyť nejde o ústavní požadavek ani o tradici. Nošení úpisů na hrad je samo nedůstojné. Že to jedenkrát požadoval jeden špatný prezident, to nezakládá žádnou následováníhodnou tradici. Od poslance očekávám hlasování, hlasování v souladu se svědomím, kdy konfrontaci s nejlepším svědomím volený zástupce lidu hledá zájem země. Hlasování o správně formulované otázce. V případě důvěry ve vládu je to mj. souhlas s předkládaným programovým prohlášením.
Podepisování jakési supliky, kdy poslanec slibuje podpořit vládu vedenou Němcovou, aniž by tu vládu (natožpak její programové prohlášení) mohl v daném čase znát, to je exces zcela mimo literu, a domnívám se i mimo smysl ústavy. Situace je tedy polarizovaná, přičemž polarizace dále graduje; nejsme v situaci úlevy po otřesu, po nějakém kataklyzmatu, kdy by existovala poptávka po velkorysém smíru a odpouštění vin.
Obávám se tedy, že věci naberou jiný spád, než si přeje autor textu. Jako individuum, občan, volič, si ostatně nedovedu v tomto okamžiku, v této "náladě", v této "fázi cyklu" představit, že bych vyšel na náměstí manifestovat podporu "vládě národního smíru". Demonstrovat za konání (předčasných) voleb, to ano, za takový požadavek bych se dokázal postavit. A od výsledku takových voleb bych, domnívám se, očekával jistý protipohyb kyvadla, tedy nějakou změnu. Zamrznutí statu quo, ať již s "vládou národního smíru", nebo s "vládou odborníků", nejeví se mi žádoucím. Vazba jedné sekretářky (omlouvám se, vrchní ředitelky sekretariátu nebo tak nějak), nějakých lidí z kontrašpionáže nebo čeho, a tří bývalých poslanců, nic z toho pro mne nebylo takovým otřesem, abych toužil po uklidnění a stojaté vodě "smíru". Mám prostě za to, že země potřebuje spíše vítr do plachet, bez ohledu na vlny, než bezvětří a klid.
Že vše se stalo investiční činností, která vychází z ekonomie sobeckého srdce a poznatku, že ten kdo se na totální ekonomii života nepodílí, končí pod mostem.
Řeč se stala pouze informačním materiálem, informace jsou na trhu za peníze a peníze měřítkem rozumnosti.
Taková slova jako ideály humanitní jsou zlikvidovány a veškeré pokusy o pravdu o člověku, to co dříve plnilo celé knihovny se dnes vejde na tácek od piva - člověk je ekonom -, je kalkulující individuum na trhu vlastních výhod. ......................... bych poznamenal do větru.
Dokud bude ale Rusnok provádět aspoň některé levicové či levicově se tvářící kroky, musí jej ČSSD aspoň vlažně podporovat.
Pro většinu voličů levice neexistuje bohužel rozdíl mezi Zemanem, ČSSD a (dokonce ani řekl bych) komunisty. Vidí všechny tyto politické aktéry jako víceméně zaměnitelné součásti jedné společné fronty proti ODS, Kalouskovi atd. Voliči nechtějí, aby se jednotlivá bojová křídla společného šiku mezi sebou hádala, ale požadují, aby bojovala svorně proti nepříteli...
Věřím však, že přijde čas, kdy se ukáže, že Zeman je ve skutečnosti pátou kolonou nepřítele. Pak nastane vhodný okamžik pro úder proti němu.