Zemanova simultánka

Filip Outrata

Kroky prezidenta Zemana není třeba brát jako fatální ohrožení demokracie, spíše jako náročný výcvik v umění vládnout, jako příležitost k potřebnému tříbení politických schopností.

Prezident Miloš Zeman v těchto dnech připomíná šachistu, který s velkým gustem hraje několik simultánních partií. Některé z nich, jako pokračování prezidentského duelu s Karlem Schwarzenbergem ve sporu o velvyslanecké posty pro Livii Klausovou a Vladimíra Remka, nejsou přes nespornou důležitost spory zásadními. Dvě partie jsou však zcela klíčové.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Hra první: (polo)prezidentský systém nanečisto

Na jedné šachovnici rozehrál přímo zvolený prezident zápas proti téměř celé stávající politické reprezentaci. Hraje se o důsledky přímé volby hlavy státu, o podobu vykonávání prezidentského mandátu. Zatím se partie vyvíjí lépe pro Zemana. Jmenováním svého premiéra a (aspoň dočasným) odstavením „Nečasovy vlády bez Nečase“ dokázal uspokojit své voliče, kteří od něj přesně takový krok očekávali.

Zároveň tím udělil lekci všem, kdo hlasovali pro zavedení přímé volby hlavy státu: vždyť právě pro uspokojení nálad voličstva a vyvolání dojmu, že občan bude moci rozhodovat ještě „příměji“ a více ovlivňovat dění, zřejmě k tomuto spornému a špatně připravenému kroku přistoupili.

Zemanovi protivníci, vystupující dnes jako ochránci demokracie a ústavnosti, mají jednu velkou nevýhodu. Jsou nevěrohodní, zdiskreditovaní osobními aférami i podílem na veletrhu marnosti politického kupčení, které v posledních letech předvádějí. Miroslav Kalousek či Marek Benda jen málokoho přesvědčí, že jim jde o zachování svobodné politické soutěže a zastupitelské demokracie. Zdá se, že chtějí léčit pacienta tím, co způsobuje jeho vleklou chorobu. Jako pilíř demokracie obhajují politický „deal“ — právě ten ale stále větší část občanů považuje za její smrtelný virus.

Prezidentský či spíše poloprezidentský systém nanečisto, což je přesně to, co Hrad nyní nabízí, tak bude zajímavým testem politického uspořádání. I kdyby vláda odborníků (úředníků, přátel Miloše Zemana či jakkoli ji budeme nazývat) trvala jen několik týdnů, zůstane po ní přinejmenším dojem, že to jde, či mohlo by jít, i jinak. Namísto okoukaných stranických harcovníků a zkušených dealerů budou vládnout lidé, kteří se programově vymezují jako ne-politici, rozuměj ne-kupčíci a ne-převlékači kabátů.

Popularita, jako u každé „úřednické“ vlády, je zaručena předem. Nikdo navíc nemůže vyloučit, že po příštích sněmovních volbách a případném úspěchu stran Okamury, Babiše a podobných projektů, ale i díky vnitřnímu vývoji v zavedených stranách nebude vůle učinit takový systém trvalým.

Hra druhá: vláda sociální demokracie bez ČSSD

Druhou scénou Zemanovy velké simultánky je sociální demokracie. Bylo by přitom zjednodušením chápat tuto partii pouze jako osobní mstu vybraným jedincům na „černé listině“. Nejde jen o konkrétní osoby ve vedení současné ČSSD. Sociálního demokrata nedělá jméno partaje na vizitce, oranžová barva ani logo s růží, ale program a konkrétní kroky, které dokáže prosadit, nebo — pro začátek — alespoň přesvědčivě naslibovat. Proto tolik sociálnědemokratických voličů v roce 2010 upřednostnilo Věci veřejné s jejich přímou demokracií a protikorupční agendou. Proto tolik hlasů dostali a zřejmě ještě více dostanou zemanovci, kteří jsou (říká intuice voliče) přece také sociální demokrati.

Rusnokova vláda bude nepochybně do určité míry vypadat jako vláda sociálnědemokratická. Ani ne tak díky členům ČSSD v ní, jako spíš pro programové priority, které už designovaný premiér stihl oznámit a bude jistě stále opakovat: zvýšení minimální mzdy, zastavení nebo změna nejspornějších projektů Nečasovy vlády (sKarty, druhý pilíř důchodové reformy). Určitě se najdou další.

Počítejme s tím, že prezident a jeho premiér naplno využijí čas, který prezidentská vláda může mít k dispozici, a budou se snažit o to, aby vláda nezanedbala žádnou z možností rozhodovat, které se jí nabízejí i bez důvěry sněmovny. Jen málokdo přitom bude zkoumat, jaký názor, zda levicový či pravicový, měl a má Jiří Rusnok například na druhý penzijní pilíř. Jeho vláda se bude prezentovat jako reálná alternativa k neúspěšné vládě Nečasově a pokud se na jejím odmítnutí budou podílet sociální demokraté ve Sněmovně, v očích voličů jim to uškodí.

I na této druhé šachovnici jsou Zemanovi protivníci o tah či několik tahů pozadu. Předseda Sobotka se snažil důsledně hrát partii obrany ústavních zvyklostí a tlaku na předčasné volby. Tuto strategii ale musel (zřejmě pod tlakem zevnitř strany) změnit a předvedl ukázkový názorový obrat.

Přihlásil se k pokusu sestavit bez předem zajištěné většiny ve Sněmovně vládu, tedy k něčemu, co ještě před několika dny rezolutně odmítal. Je otázka, zda bude mít toto rozhodnutí nakonec vůbec nějaký dopad. V každém případě si tím předseda sociální demokracie příliš nepomohl proti kritice, kterou ho již několik měsíců neomaleně častuje hradní úředník a bývalý funkcionář SPOZ Mynář.

Ani Putin ani Berlusconi, ale velký hráč

Nevíme, co všechno se ještě bude dít během prezidentování Miloše Zemana. Jedno se ale dá s jistotou říci již nyní. Svou aktivitou, ochotou jít až na hranu svých ústavních pravomocí, naplňováním vlastních ambicí a schopností využívat chyby svých protivníků může prezident Zeman posloužit našemu politickému systému a jeho teoretikům, stejně jako i všem aktérům na politickém kolbišti odleva doprava, jako neocenitelný zdroj zkušeností, tvrdý a náročný protivník či zkoušející. Takový postoj k současné hlavě státu je zřejmě přiměřenější a rozhodně prospěšnější než vidět v ní šelmu z Apokalypsy.

To neznamená podceňovat rizika spojená se Zemanovou osobností i jeho pojetím prezidentského úřadu. Ta tu jistě jsou, jen je potřeba je vidět v reálných obrysech. Miloš Zeman není démon, není to ani český Putin, a dokonce ani Berlusconi. Je to velký politický hráč, a nejlepší a zřejmě jedinou cestou jak ho porazit je hrát lépe: provádět a předvádět lepší, čitelnější, inteligentnější politiku. Kdo se nedokáže se Zemanem důstojně popasovat na politickém hřišti a dotáhnout partii na své šachovnici alespoň k remíze, není snad ani hoden zvát se politikem.

    Diskuse
    July 3, 2013 v 9.36
    Chytré a věcné. Děkuji.
    Souhlasím až na hodnocení toho, že Sobotka (ČSSD) se přihlásil o druhý pokus sestavit vládu. Jmenování Rusnoka premiérem odsunulo předčasné volby do neurčita a vytvořilo novou politickou situaci. Pokud by ČSSD stále trvala na tom, že si počká na nové volby, ocitla by se mimo hru a byla by k smíchu jak Miloši Zemanovi tak pravici, protože ti by se přetahovali o tři pokusy. Když se Sobotka přihlásil o druhý pokus, dostal ČSSD do hry jako stranu a zkomplikoval Zemanovi jeho plány. Proto také reakce Mynáře byla rozčilená, zatímco před tím byla shovívavý - když soc. dem. nechce vládu, nedá se nic dělat, prezident jmenuje"svoji". Příznačné pro poměry ve vedení ČSSD je to, že se za Sobotku nikdo nepostavil.
    FO
    July 3, 2013 v 12.11
    Děkuji M. Znojovi za připomínku, souhlasím. Jinou věcí ovšem je, jak je změna postoje - odůvodněná změnou situace - prezentována médii. Že nikdo z vedení předsedu Sobotku víc nepodpořil, je smutné.
    MP
    July 3, 2013 v 17.7
    Hrát lépe než Zeman
    - totéž naznačuje ve svém posledním článku na BL i I. Švihlíková.
    To asi Sobotka opravdu neumí - ale proboha svatého, kam jsme se to dostali? Místo toho, aby levice řešila, jaký bude mít program, jak jej bude prezentovat a jak porazí pravici (tj. přetáhne na svou stranu střední vrstvy), musí vymýšlet tahy v jakési partii, kterou jí vnutil prezident. Už to ukazuje, jaký je Zeman škůdce levice a jejích voličů.

    Až dokoná své hérostratovské dílo, můžeme si povzdechnout: Sobotka, Zaorálek, Dienstbier nebo kdo ještě měli hrát lépe. To bude ale náplast...

    Ne, ne - Zemana je třeba nějak zastavit, jenže nevím jak.
    MP
    July 3, 2013 v 17.10
    P. Švihlíková ovšem ještě ve svém článku
    vyzývá k jinému typu politiky: participativní, s maximálním možným zapojením občanů a občanské společnosti. O to se (sobotkovská část) ČSSD taky snažila a snaží (i když možná málo), ale je to v každém případě běh na dlouhou trať.

    MF
    July 3, 2013 v 22.35
    Dobře napsáno
    Dobře napsáno, věcné, chytré, neideologické. Radost číst, pane Outrato.
    Jak též napsala v BL Švihlíková, je třeba se naučit hrát politické hry. Nemá cenu brečet nebo planě moralizovat, jak se to stalo u levicových intelektuálů zvykem. Prostě dnešní leadeři socdem jsou političtí břídilové. Najděte takové, kteří budou lepší. Nebo je pošlete do nějakých škol, kurzů, či čeho, aby se to naučili.
    July 4, 2013 v 5.53
    Katolická církev po celou svou dlouhou historii také bojovala v prvé řadě proti nepřátelům vlastním (tedy těm, kteří chtěli "tunelovat její program"). Proti nepřátelům božím bojovala až úplně nakonec. :-)
    MP
    July 4, 2013 v 10.29
    Lídři socdem se boji proti Zemanovi bohužel věnovat musí
    - je to však ke škodě levice a jejího programu, to se snad můžeme shodnout.

    Ale, p. Fraňku, proč by měl být machiavellismus měřítkem kvalit a úspěšnosti politka? Že je Zeman větší a lepší Machiavelli než Sobotka? No, to ani v nejmenším nepopírám, jenže tím líp pro Sobotku - aspoň v mých očích.
    Já nechci machiavellistickou (v terminologii I. Švihlíkové pragmatickou) politku. Až lidé jako Sobotka, Zaorálek, Gajdůšková nebo Dienstbier budou zemanovskými pikly definitivně znechuceni a z politiky odejdou, zůstanou nám jenom ti Haškové a Hulínští - to pak bude politika!
    MP
    July 4, 2013 v 10.38
    P. Hájková,
    ten příměr nezi katolickou církví a socdem je zajímavý, ale moc nesedí. Katolická církev bojovala proti nepřátelům (otázka je, zda vnějším nebo vnitřním, to je sporné, protože většina kacířů objektivně katolickou věrouku popírala) z jiného důvodu než teď ČSSD musí bojovat proti Zemanovi, resp. z důvodů přesně opačných. Katolickým prelátům šlo přece především o uchování své moci, a tomu přizpůsobovali i nauku. Socdem - alespoň jejímu protizemanovskému křídlu - jde o uchování a uchránění programu a hodnot před mocenskými čachry.
    "Katolickými preláty" jsou tedy ti sociální demokraté, kteří jsou ochotni k čemukoli, jen když budou mít funkci...
    July 4, 2013 v 11.12
    Panu Plevovi
    Já jsem neměla na mysli jen boj proti kacířům (i když proti těm samozřejmě taky), ale v novější historii například i boj proti komunismu - zpočátku vlastně i proti socální demokracii. Prostě církev chtěla uskutečňovat jistý sociální program (a zároveň vládnout světu). Totéž chtěli i komunisté. Druhou věcí už je, kolik na které straně bylo mocichtivých "korytářů" - já myslím, že na obou dost. Ti jsou vždycky všude. V každém případě víc než o uchování "hodnot a "čistoty programu", který se stejně musí měnit podle aktuální situace, jde o uchování vlastního JMÉNA. Kdyby se komunistům podařilo uskutečnit sociální program (a do značné míry se jim to povedlo), kdo by vzpomenul na církev (a taky že se na ni pomalu zapomínalo). O to jméno jde i sociální demokracii především. Já to docela chápu a vás taky chápu. Já rozhodně Zemana nepovažuji za žádného anděla, ale za ztělesnění zla také ne.
    Ovšem pane Plevo, když jsou v sociální demokracii lidé, kteří to myslí opravdu dobře a na druhé straně ti "korytáři", podobající se katolickým prelátům ochotným k čemukoliv, jak říkáte, neměla by se tedy sociální demokracie raději rozdělit? Ona se ale nerozdělí a já vám řeknu proč. Nedohodli by se, kdo z nich si ponechá JMÉNO "sociální demokracie", což už je přece jenom zavedená volební značka. A ze stejného důvodu drží pohromadě komunistická strana.
    + Další komentáře