Prezident Miloš Zeman v těchto dnech připomíná šachistu, který s velkým gustem hraje několik simultánních partií. Některé z nich, jako pokračování prezidentského duelu s Karlem Schwarzenbergem ve sporu o velvyslanecké posty pro Livii Klausovou a Vladimíra Remka, nejsou přes nespornou důležitost spory zásadními. Dvě partie jsou však zcela klíčové.

Hra první: (polo)prezidentský systém nanečisto

Na jedné šachovnici rozehrál přímo zvolený prezident zápas proti téměř celé stávající politické reprezentaci. Hraje se o důsledky přímé volby hlavy státu, o podobu vykonávání prezidentského mandátu. Zatím se partie vyvíjí lépe pro Zemana. Jmenováním svého premiéra a (aspoň dočasným) odstavením „Nečasovy vlády bez Nečase“ dokázal uspokojit své voliče, kteří od něj přesně takový krok očekávali.

Zároveň tím udělil lekci všem, kdo hlasovali pro zavedení přímé volby hlavy státu: vždyť právě pro uspokojení nálad voličstva a vyvolání dojmu, že občan bude moci rozhodovat ještě „příměji“ a více ovlivňovat dění, zřejmě k tomuto spornému a špatně připravenému kroku přistoupili.

Zemanovi protivníci, vystupující dnes jako ochránci demokracie a ústavnosti, mají jednu velkou nevýhodu. Jsou nevěrohodní, zdiskreditovaní osobními aférami i podílem na veletrhu marnosti politického kupčení, které v posledních letech předvádějí. Miroslav Kalousek či Marek Benda jen málokoho přesvědčí, že jim jde o zachování svobodné politické soutěže a zastupitelské demokracie. Zdá se, že chtějí léčit pacienta tím, co způsobuje jeho vleklou chorobu. Jako pilíř demokracie obhajují politický „deal“ — právě ten ale stále větší část občanů považuje za její smrtelný virus.

Prezidentský či spíše poloprezidentský systém nanečisto, což je přesně to, co Hrad nyní nabízí, tak bude zajímavým testem politického uspořádání. I kdyby vláda odborníků (úředníků, přátel Miloše Zemana či jakkoli ji budeme nazývat) trvala jen několik týdnů, zůstane po ní přinejmenším dojem, že to jde, či mohlo by jít, i jinak. Namísto okoukaných stranických harcovníků a zkušených dealerů budou vládnout lidé, kteří se programově vymezují jako ne-politici, rozuměj ne-kupčíci a ne-převlékači kabátů.

Popularita, jako u každé „úřednické“ vlády, je zaručena předem. Nikdo navíc nemůže vyloučit, že po příštích sněmovních volbách a případném úspěchu stran Okamury, Babiše a podobných projektů, ale i díky vnitřnímu vývoji v zavedených stranách nebude vůle učinit takový systém trvalým.

Hra druhá: vláda sociální demokracie bez ČSSD

Druhou scénou Zemanovy velké simultánky je sociální demokracie. Bylo by přitom zjednodušením chápat tuto partii pouze jako osobní mstu vybraným jedincům na „černé listině“. Nejde jen o konkrétní osoby ve vedení současné ČSSD. Sociálního demokrata nedělá jméno partaje na vizitce, oranžová barva ani logo s růží, ale program a konkrétní kroky, které dokáže prosadit, nebo — pro začátek — alespoň přesvědčivě naslibovat. Proto tolik sociálnědemokratických voličů v roce 2010 upřednostnilo Věci veřejné s jejich přímou demokracií a protikorupční agendou. Proto tolik hlasů dostali a zřejmě ještě více dostanou zemanovci, kteří jsou (říká intuice voliče) přece také sociální demokrati.

Rusnokova vláda bude nepochybně do určité míry vypadat jako vláda sociálnědemokratická. Ani ne tak díky členům ČSSD v ní, jako spíš pro programové priority, které už designovaný premiér stihl oznámit a bude jistě stále opakovat: zvýšení minimální mzdy, zastavení nebo změna nejspornějších projektů Nečasovy vlády (sKarty, druhý pilíř důchodové reformy). Určitě se najdou další.

Počítejme s tím, že prezident a jeho premiér naplno využijí čas, který prezidentská vláda může mít k dispozici, a budou se snažit o to, aby vláda nezanedbala žádnou z možností rozhodovat, které se jí nabízejí i bez důvěry sněmovny. Jen málokdo přitom bude zkoumat, jaký názor, zda levicový či pravicový, měl a má Jiří Rusnok například na druhý penzijní pilíř. Jeho vláda se bude prezentovat jako reálná alternativa k neúspěšné vládě Nečasově a pokud se na jejím odmítnutí budou podílet sociální demokraté ve Sněmovně, v očích voličů jim to uškodí.

I na této druhé šachovnici jsou Zemanovi protivníci o tah či několik tahů pozadu. Předseda Sobotka se snažil důsledně hrát partii obrany ústavních zvyklostí a tlaku na předčasné volby. Tuto strategii ale musel (zřejmě pod tlakem zevnitř strany) změnit a předvedl ukázkový názorový obrat.

Přihlásil se k pokusu sestavit bez předem zajištěné většiny ve Sněmovně vládu, tedy k něčemu, co ještě před několika dny rezolutně odmítal. Je otázka, zda bude mít toto rozhodnutí nakonec vůbec nějaký dopad. V každém případě si tím předseda sociální demokracie příliš nepomohl proti kritice, kterou ho již několik měsíců neomaleně častuje hradní úředník a bývalý funkcionář SPOZ Mynář.

Ani Putin ani Berlusconi, ale velký hráč

Nevíme, co všechno se ještě bude dít během prezidentování Miloše Zemana. Jedno se ale dá s jistotou říci již nyní. Svou aktivitou, ochotou jít až na hranu svých ústavních pravomocí, naplňováním vlastních ambicí a schopností využívat chyby svých protivníků může prezident Zeman posloužit našemu politickému systému a jeho teoretikům, stejně jako i všem aktérům na politickém kolbišti odleva doprava, jako neocenitelný zdroj zkušeností, tvrdý a náročný protivník či zkoušející. Takový postoj k současné hlavě státu je zřejmě přiměřenější a rozhodně prospěšnější než vidět v ní šelmu z Apokalypsy.

To neznamená podceňovat rizika spojená se Zemanovou osobností i jeho pojetím prezidentského úřadu. Ta tu jistě jsou, jen je potřeba je vidět v reálných obrysech. Miloš Zeman není démon, není to ani český Putin, a dokonce ani Berlusconi. Je to velký politický hráč, a nejlepší a zřejmě jedinou cestou jak ho porazit je hrát lépe: provádět a předvádět lepší, čitelnější, inteligentnější politiku. Kdo se nedokáže se Zemanem důstojně popasovat na politickém hřišti a dotáhnout partii na své šachovnici alespoň k remíze, není snad ani hoden zvát se politikem.