Bohuslav Sobotka na jednom ze setkání s novináři během ostravského sjezdu vyslovil přání, aby se připomínal jako okamžik, na němž se podařilo sociální demokracii po dlouhých sedmi letech znovu vykročit k převzetí státu. Že ČSSD sestaví příští vládu, zůstává samozřejmě pravděpodobnější než jakýkoli jiný vývoj, ale bude-li se na sjezd v Ostravě v budoucnu vzpomínat, pak rozhodně z jiných důvodů: Miloš Zeman se zde znovu stal ústřední postavou sociálnědemokratického hnutí a sociální demokraté zde odpravili ze svého vedení svou nejblyštivější hvězdu.

I. Zeman se znovu stal nejvlivnější postavou v ČSSD

V hodnocení výsledků prezidentských voleb jsme v článku Miloš Zeman není sociální demokrat napsali: „Před volbami panovaly obavy, že případné vítězství Miloše Zemana rozdělí levici. Tyto obavy byly samozřejmě oprávněné, protože Zeman řadu posledních let dělal všechno proto, aby ČSSD poškodil. Nyní ale vidíme, že je ještě jedna horší možnost, než že by mohl levici štěpit; a to ta, že ji sjednotí.“ To se bohužel děje.

Kdyby se někdo ocitl až na ostravském sjezdu a nezažil předtím celou prezidentskou kampaň, nemohl by pochopit, proč vlastně Česká strana sociálně demokratická nepostavila Miloše Zemana jako svého vlastního kandidáta. Vždyť delegáti sjezdu, či přesněji řečeno jejich převážná většina, mu zde doslova leželi u nohou.

Ostatně fakt, že celý jeden mohutný blok členů sociální demokracie opravdu nikdy nechápal, proč jejich strana právě Zemana nenominovala, byl jednou z hlavních příčin, proč kampaň skutečného kandidáta ČSSD Jiřího Dienstbiera se od počátku sunula vpřed s těžkou koulí na noze v podobě pasivní rezistence podstatné části své strany.

Zemanův organizačně-politický výkon od zisku prezidentské funkce až po ostravský sjezd ČSSD nelze z určitého hlediska neobdivovat. Nyní se například zdá, že pokud by byl v dobré kondici, za pět let bude mít předvolební podporu ČSSD v kapse.

Zeman svou základnu ve straně obnovil s podivuhodnou lehkostí. Tvoří ji jednak zbytky jeho původních a dodnes věrných spojenců, jejichž nejtypičtějším představitelem je Zdeněk Škromach, druhou složku představují regionální struktury seskupené kolem prospěchářských a technokratických prostředí obklopujících některé hejtmany a některá sociálně demokratická vedení statutárních měst, a konečně třetí složku tvoří nastupující generace mladých technokratů a technologů moci, jejichž zvýšenou koncentraci lze zaznamenat například ve vedení pražské organizace, ale zdaleka nejen zde.

Toto byla prostředí, která se po sjezdu v roce 2011 ocitla v ČSSD ve strategické defenzivě. Chyběl jim přirozený vůdce, neboť ani Michal Hašek, ani Zdeněk Škromach na takovou úlohu z různých příčin nestačili.

Naopak vedení ČSSD, v čele s předsedou Sobotkou, se pokoušelo i díky příznivé dynamice, již v náladách jak uvnitř strany tak kolem ní vyvolávalo počínání Jiřího Dienstbiera, proměňovat ČSSD, aby měla otevřenější, evropštější, zásadovější tvář. Přitom se ale, snad vědomi si svého křehkého postavení, vyhýbali otevřeným konfliktům.

Oba přístupy naplno ukázaly své možnosti a meze v prezidentské kampani. Na jedné straně se podařilo poměrně bez vážnějšího odporu učinit Jiřího Dienstbiera jako nejvýraznějšího představitele nového směřování ČSSD prezidentským kandidátem, na straně druhé všechna temnější zákoutí ve straně vycítila, že se dávají do pohybu děje, které by mohly do budoucna ohrozit jejich postavení.

Napětí narůstalo a promítlo se jednak do pasivního sabotování Dienstbierovy kampaně velkou částí regionálních struktur ČSSD a jednak v standardní evropské stranické politice bezprecedentním poškozováním vlastního kandidáta postavami z vedení strany. Ve chvíli, kdy se ozvali Valtr Komárek, Marie Benešová, Zdeněk Škromach ještě mohlo Sobotkovo vedení ČSSD zemanovce zastavit, byť za cenu konfliktu, k němuž se ale neodhodlali. Již dříve bylo samozřejmě také možné daleko mohutněji podpořit Dienstbierovu kampaň.

Hrozbu, že by se Miloš Zeman mohl skutečně ocitnout na Pražském hradě ovšem Bohuslav Sobotka a spol. podcenili. Nelze jim to klást úplně za vinu, neboť v tom nebyli zdaleka sami. Během nekonečné, už od loňského léta se táhnoucí prezidentské kampaně se dlouho zdálo, že vítězem se stane Jan Fischer. Ze všech modelů potenciálního druhého kola Fischer vs. Zeman velmi dlouho vycházel Fischer jako jistý vítěz.

V posledních měsících před volbou ovšem do děje vstoupily se svou klasickou nevyzpytatelností a typicky kontraproduktivními účinky svých snah mediální establishment a českomoravský liberální salón. Nejprve zlikvidovali Jana Fischera jako šedou exkomunistickou úřednickou myš, jíž věru je. Politicky se však jednalo o iracionální krok, poněvadž mu chyběl plán B: koho místo něj, čekal-li v závětří Zeman.

Co by dnes celý mediální svět od MFD po Respekt či liberální aktivisté od Zdeňka Svěráka po Břetislava Rychlíka dali za to, kdyby byl prezidentem raději Fischer? V této frašce, která ovšem nemohla skončit jinak nežli jako tragédie, přišlo nicméně ještě druhé dějství: od reality dokonale odstřižená legenda o starém dobrém šlechtici Schwarzenbergovi, v skutečnosti však předsedovi zřejmě nejasociálnější strany v moderních českých dějinách. Schwarzenbergovské blouznění, iracionálnější než středověké mýty, zachvátilo zejména pražskou elitu způsobem, nad nímž posud zůstává rozum stát.

Tak se ve druhém kole ocitl se Zemanem jediný kandidát, který ho prostě neměl jak porazit. A jelikož se jednalo o dílo čtrnácti dní, hotový politický blitzkrieg, Sobotkovo vedení sociální demokracie tím bylo dokonale zaskočeno: celou dobu pracovali s kalkulem, že Zeman nemá šanci, celou dobu se na základě tohoto kalkulu vyhýbali vnitrostranickému konfliktu, a najednou se ocitli v situaci, kterou si nepřáli, na kterou se nepřipravili a na kterou nedokázali reagovat jinak než stereotypem, který ovšem už nepracuje pro ně, nýbrž proti nim: dynamika se obrátila; z kuchtíka, který jen pomalu přikládá pod kotel, aby mu žába nevyskočila, se sami stali pomalu vařeným obojživelníkem.

Všechny struktury ČSSD, které v politice pracují primárně s motivací uspokojení osobních či skupinových zájmů toho či onoho druhu a které vesměs v roce 2011 podporovaly jako svého kandidáta na předsedu Michala Haška, byly od tehdejšího sjezdu na ústupu a jejich manévrovací prostor se zužoval. Zemanovo nečekané vítězství v prezidentských volbách jim ale nabídlo unikátní taktickou příležitost, jak pro sebe nepříznivé tendence ve straně zvrátit. Využili jí.

Lze říci, že ČSSD se zde do jisté míry stává obětí svých úspěchů na komunální a regionální úrovni. Má jedenáct hejtmanů, v minulém období jich bylo dokonce třináct a množství starostů ve statutárních městech. Velké množství z nich bohužel vinou samospádu české politiky provozuje politiku v duchu velmi podobném tomu, kterým nechvalně proslula ODS.

Nevzniklo tu nic jako sociálně-demokratická škola komunální politiky, která by se inspirovala například výkony svých vídeňských kolegů, díky nímž od druhé světové války v hlavním rakouském městě nikdy nikoho nepustili k moci a přivedli ho opakovaně na první místo světového žebříčku kvality žití mezi velkými městy: žádné programy komunálního sociálního bydlení, žádná systematická podpora kultury a občanské společnosti, žádná výstavba cyklostezek a potírání automobilismu, žádný velkorysý, přitom sociálně ukotvený a ekologicky zásadový urbanismus.

Jak posty hejtmanů tak primátorů přitom obhospodařují instituce s desítkami pracovních příležitostí a skýtají tak přístup k pozicím či výhodám, jimiž poslanci a senátoři zdaleka nedisponují. Kolik delegátů sjezdu bylo loajálních regionálním a komunálním strukturám a kolik jich sem přijelo s představami v principu odvozovanými z úvah o úloze ČSSD v celostátní politice? ČSSD podléhá tomu, co hubí většinu silnějších českých stran: posílily se v ní tendence, které ji posouvají k podobě konfederace regionálních organizací.

A není vůbec náhoda, že právě o hejtmanech a regionálních politicích mluvil Zeman na sjezdu jako o budoucnosti ČSSD. Právě na této úrovni se provozuje nejčastěji politika s tak nízkým horizontem, jaký nastavila za jeho časů opoziční smlouva; koaliční smlouvy s ODS jsou na nižších úrovních běžné.

Zde tedy Zeman přirozeně vidí svou současnou mocenskou základnu uvnitř ČSSD. Nahrává mu rovněž přirozená generační obměna, kterou česká společnost dvacet let po vzniku samostatného státu prochází: na místa ve vedení se tlačí mnozí mladí technologové moci.

Sám Zeman od časů opoziční smlouvy ovšem klesl ještě o dost níž. S Klausem kamarádit nepřestal, spřátelil se ale navíc ještě s Lukoilem. Jeho nacionálně a sociálně populistická rétorika s náběhy k paternalistickému autoritářství představuje fatální hrozbu, že by se právě takto motivovaná politika mohla kolem něj konsolidovat a stát se dominantní silou na české levici.

Česká demokratická levice jakoby se tak vrátila v čase o deset let zpět. Už zase v krajně nevýhodných podmínkách bude zápasit o to, aby se dokázala emancipovat od programové zpustlosti Milošem Zemanem zosobňované.