Bohuslav Sobotka na jednom ze setkání s novináři během ostravského sjezdu vyslovil přání, aby se připomínal jako okamžik, na němž se podařilo sociální demokracii po dlouhých sedmi letech znovu vykročit k převzetí státu. Že ČSSD sestaví příští vládu, zůstává samozřejmě pravděpodobnější než jakýkoli jiný vývoj, ale bude-li se na sjezd v Ostravě v budoucnu vzpomínat, pak rozhodně z jiných důvodů: Miloš Zeman se zde znovu stal ústřední postavou sociálnědemokratického hnutí a sociální demokraté zde odpravili ze svého vedení svou nejblyštivější hvězdu.

I. Zeman se znovu stal nejvlivnější postavou v ČSSD

V hodnocení výsledků prezidentských voleb jsme v článku Miloš Zeman není sociální demokrat napsali: „Před volbami panovaly obavy, že případné vítězství Miloše Zemana rozdělí levici. Tyto obavy byly samozřejmě oprávněné, protože Zeman řadu posledních let dělal všechno proto, aby ČSSD poškodil. Nyní ale vidíme, že je ještě jedna horší možnost, než že by mohl levici štěpit; a to ta, že ji sjednotí.“ To se bohužel děje.

Kdyby se někdo ocitl až na ostravském sjezdu a nezažil předtím celou prezidentskou kampaň, nemohl by pochopit, proč vlastně Česká strana sociálně demokratická nepostavila Miloše Zemana jako svého vlastního kandidáta. Vždyť delegáti sjezdu, či přesněji řečeno jejich převážná většina, mu zde doslova leželi u nohou.

Ostatně fakt, že celý jeden mohutný blok členů sociální demokracie opravdu nikdy nechápal, proč jejich strana právě Zemana nenominovala, byl jednou z hlavních příčin, proč kampaň skutečného kandidáta ČSSD Jiřího Dienstbiera se od počátku sunula vpřed s těžkou koulí na noze v podobě pasivní rezistence podstatné části své strany.

Zemanův organizačně-politický výkon od zisku prezidentské funkce až po ostravský sjezd ČSSD nelze z určitého hlediska neobdivovat. Nyní se například zdá, že pokud by byl v dobré kondici, za pět let bude mít předvolební podporu ČSSD v kapse.

Zeman svou základnu ve straně obnovil s podivuhodnou lehkostí. Tvoří ji jednak zbytky jeho původních a dodnes věrných spojenců, jejichž nejtypičtějším představitelem je Zdeněk Škromach, druhou složku představují regionální struktury seskupené kolem prospěchářských a technokratických prostředí obklopujících některé hejtmany a některá sociálně demokratická vedení statutárních měst, a konečně třetí složku tvoří nastupující generace mladých technokratů a technologů moci, jejichž zvýšenou koncentraci lze zaznamenat například ve vedení pražské organizace, ale zdaleka nejen zde.

Toto byla prostředí, která se po sjezdu v roce 2011 ocitla v ČSSD ve strategické defenzivě. Chyběl jim přirozený vůdce, neboť ani Michal Hašek, ani Zdeněk Škromach na takovou úlohu z různých příčin nestačili.

Naopak vedení ČSSD, v čele s předsedou Sobotkou, se pokoušelo i díky příznivé dynamice, již v náladách jak uvnitř strany tak kolem ní vyvolávalo počínání Jiřího Dienstbiera, proměňovat ČSSD, aby měla otevřenější, evropštější, zásadovější tvář. Přitom se ale, snad vědomi si svého křehkého postavení, vyhýbali otevřeným konfliktům.

Oba přístupy naplno ukázaly své možnosti a meze v prezidentské kampani. Na jedné straně se podařilo poměrně bez vážnějšího odporu učinit Jiřího Dienstbiera jako nejvýraznějšího představitele nového směřování ČSSD prezidentským kandidátem, na straně druhé všechna temnější zákoutí ve straně vycítila, že se dávají do pohybu děje, které by mohly do budoucna ohrozit jejich postavení.

Napětí narůstalo a promítlo se jednak do pasivního sabotování Dienstbierovy kampaně velkou částí regionálních struktur ČSSD a jednak v standardní evropské stranické politice bezprecedentním poškozováním vlastního kandidáta postavami z vedení strany. Ve chvíli, kdy se ozvali Valtr Komárek, Marie Benešová, Zdeněk Škromach ještě mohlo Sobotkovo vedení ČSSD zemanovce zastavit, byť za cenu konfliktu, k němuž se ale neodhodlali. Již dříve bylo samozřejmě také možné daleko mohutněji podpořit Dienstbierovu kampaň.

Hrozbu, že by se Miloš Zeman mohl skutečně ocitnout na Pražském hradě ovšem Bohuslav Sobotka a spol. podcenili. Nelze jim to klást úplně za vinu, neboť v tom nebyli zdaleka sami. Během nekonečné, už od loňského léta se táhnoucí prezidentské kampaně se dlouho zdálo, že vítězem se stane Jan Fischer. Ze všech modelů potenciálního druhého kola Fischer vs. Zeman velmi dlouho vycházel Fischer jako jistý vítěz.

V posledních měsících před volbou ovšem do děje vstoupily se svou klasickou nevyzpytatelností a typicky kontraproduktivními účinky svých snah mediální establishment a českomoravský liberální salón. Nejprve zlikvidovali Jana Fischera jako šedou exkomunistickou úřednickou myš, jíž věru je. Politicky se však jednalo o iracionální krok, poněvadž mu chyběl plán B: koho místo něj, čekal-li v závětří Zeman.

Co by dnes celý mediální svět od MFD po Respekt či liberální aktivisté od Zdeňka Svěráka po Břetislava Rychlíka dali za to, kdyby byl prezidentem raději Fischer? V této frašce, která ovšem nemohla skončit jinak nežli jako tragédie, přišlo nicméně ještě druhé dějství: od reality dokonale odstřižená legenda o starém dobrém šlechtici Schwarzenbergovi, v skutečnosti však předsedovi zřejmě nejasociálnější strany v moderních českých dějinách. Schwarzenbergovské blouznění, iracionálnější než středověké mýty, zachvátilo zejména pražskou elitu způsobem, nad nímž posud zůstává rozum stát.

Tak se ve druhém kole ocitl se Zemanem jediný kandidát, který ho prostě neměl jak porazit. A jelikož se jednalo o dílo čtrnácti dní, hotový politický blitzkrieg, Sobotkovo vedení sociální demokracie tím bylo dokonale zaskočeno: celou dobu pracovali s kalkulem, že Zeman nemá šanci, celou dobu se na základě tohoto kalkulu vyhýbali vnitrostranickému konfliktu, a najednou se ocitli v situaci, kterou si nepřáli, na kterou se nepřipravili a na kterou nedokázali reagovat jinak než stereotypem, který ovšem už nepracuje pro ně, nýbrž proti nim: dynamika se obrátila; z kuchtíka, který jen pomalu přikládá pod kotel, aby mu žába nevyskočila, se sami stali pomalu vařeným obojživelníkem.

Všechny struktury ČSSD, které v politice pracují primárně s motivací uspokojení osobních či skupinových zájmů toho či onoho druhu a které vesměs v roce 2011 podporovaly jako svého kandidáta na předsedu Michala Haška, byly od tehdejšího sjezdu na ústupu a jejich manévrovací prostor se zužoval. Zemanovo nečekané vítězství v prezidentských volbách jim ale nabídlo unikátní taktickou příležitost, jak pro sebe nepříznivé tendence ve straně zvrátit. Využili jí.

Lze říci, že ČSSD se zde do jisté míry stává obětí svých úspěchů na komunální a regionální úrovni. Má jedenáct hejtmanů, v minulém období jich bylo dokonce třináct a množství starostů ve statutárních městech. Velké množství z nich bohužel vinou samospádu české politiky provozuje politiku v duchu velmi podobném tomu, kterým nechvalně proslula ODS.

Nevzniklo tu nic jako sociálně-demokratická škola komunální politiky, která by se inspirovala například výkony svých vídeňských kolegů, díky nímž od druhé světové války v hlavním rakouském městě nikdy nikoho nepustili k moci a přivedli ho opakovaně na první místo světového žebříčku kvality žití mezi velkými městy: žádné programy komunálního sociálního bydlení, žádná systematická podpora kultury a občanské společnosti, žádná výstavba cyklostezek a potírání automobilismu, žádný velkorysý, přitom sociálně ukotvený a ekologicky zásadový urbanismus.

Jak posty hejtmanů tak primátorů přitom obhospodařují instituce s desítkami pracovních příležitostí a skýtají tak přístup k pozicím či výhodám, jimiž poslanci a senátoři zdaleka nedisponují. Kolik delegátů sjezdu bylo loajálních regionálním a komunálním strukturám a kolik jich sem přijelo s představami v principu odvozovanými z úvah o úloze ČSSD v celostátní politice? ČSSD podléhá tomu, co hubí většinu silnějších českých stran: posílily se v ní tendence, které ji posouvají k podobě konfederace regionálních organizací.

A není vůbec náhoda, že právě o hejtmanech a regionálních politicích mluvil Zeman na sjezdu jako o budoucnosti ČSSD. Právě na této úrovni se provozuje nejčastěji politika s tak nízkým horizontem, jaký nastavila za jeho časů opoziční smlouva; koaliční smlouvy s ODS jsou na nižších úrovních běžné.

Zde tedy Zeman přirozeně vidí svou současnou mocenskou základnu uvnitř ČSSD. Nahrává mu rovněž přirozená generační obměna, kterou česká společnost dvacet let po vzniku samostatného státu prochází: na místa ve vedení se tlačí mnozí mladí technologové moci.

Sám Zeman od časů opoziční smlouvy ovšem klesl ještě o dost níž. S Klausem kamarádit nepřestal, spřátelil se ale navíc ještě s Lukoilem. Jeho nacionálně a sociálně populistická rétorika s náběhy k paternalistickému autoritářství představuje fatální hrozbu, že by se právě takto motivovaná politika mohla kolem něj konsolidovat a stát se dominantní silou na české levici.

Česká demokratická levice jakoby se tak vrátila v čase o deset let zpět. Už zase v krajně nevýhodných podmínkách bude zápasit o to, aby se dokázala emancipovat od programové zpustlosti Milošem Zemanem zosobňované.

II. Vedení ČSSD je ve vleku událostí, nikoli jejich hybatelem

Ještě měsíc před sjezdem Bohuslav Sobotka a vedení sociální demokracie pracovalo s představou, že má stranu více méně v rukou a sjezd proběhne v jeho režii, jak si ji představovali už před prezidentskými volbami; Zeman Nezeman. Není to nic divného: sjezdy stran se za normálních okolností konají v režii předsedy strany.

Plánem bylo vyměnit ve vedení Zdeňka Škromacha Milanem Chovancem, Marii Benešovou Alenou Gajdůškovou. V úmyslu měli prosadit změny stanov s cílem posílit možnosti centra měnit kandidátky, bránit účelovému nabírání formálních členů, jinými slovy omezit prostředky, jimiž regionální neprůhledná bratrstva udržují a budují svou moc.

Na počátku sjezdového týdne už se mluvilo o tom, že ve vedení sociální demokracie bude muset zůstat Zdeněk Škromach výměnou za udržení místopředsednické funkce Jiřího Dienstbiera. A v pátek ráno pár hodin před tím, než sjezd vedení obměnil, předseda Sobotka přišel s ideou, že ve vedení zůstanou s jistotou průřezové podpory on a Hašek, Zaorálek a Škromach; o zbylých místech se mělo hlasovat „volně“.

Vzhledem k tomu, že minimálně jednou členkou vedení musí být dle stanov ČSSD žena, bylo jasné, že se personální dilemata na sjezdu redukují na dva minisouboje: mezi Alenou Gajdůškovou a Marii Benešovou a mezi trojicí Martin Starec, Milan Chovanec, Jiří Dienstbier, z nichž mohli být zvoleni pouze dva.

Všichni tři jsou přitom pokládáni ve větší či menší míře za Sobotkovy spojence a situace pro Jiřího Dienstbiera tak byla už v podstatě neprůchodná: z oné trojice vadil největšímu počtu lidí, navíc Martin Starec je muž, který se v nelehkých časech stará o vnitřní chod ČSSD a v této úloze nepochybně obstál. O to bizarněji působí, že nakonec prošel jen těsně: evidentně tím i on platil za svou loajalitu Sobotkovi.

Starcovo pohněvané slovo o tom, že při vyjednávání vzájemných podpor mezi různými skupinkami na sjezdu, by se nemělo zapomínat na to, že jednají sociální demokraté se sociálními demokraty, bylo nakonec jedinou hlasitou a odvážnou kritikou tendencí, které sjezd ovládly a z nichž bylo zřejmé, že strana se Bohuslavu Sobotkovi povážlivě vymyká z rukou.

Poměrně silné skupiny, nejen převážná část výstavně nepřijatelné pražské organizace, přijely na sjezd s úmyslem odstranit Dienstbiera stůj co stůj z vedení. Ohrožen Dienstbierem se začal cítit Michal Hašek; a pochopitelně Miloš Zeman nikdy nezapomene, že Dienstbier byl jediný, kdo v kampani ostře a přesně popisoval, na rozdíl třeba od miláčka českých a moravských liberálů Schwarzenberga, co je naše nynější hlava státu zač.

I když se odpůrcům Jiřího Dienstbiera podařilo dosáhnout toho, aby mu zúžili pole už ranní dohodou na čtyřech jménech, dost práce ještě zůstávalo před nimi. Delegáti sjezdu se volili přece jen ještě v atmosféře, která nebyla tak bezbřeze prozemanovská, a Dienstbier silné zázemí ve straně stále má, což konec konců volba, v níž dostal zhruba čtyřicet procent hlasů, ukázala.

Zajímavé by bylo sledovat, jak by asi dopadl přímý střet Dienstbiera s některým ze zemanovců; je ale poměrně vážným selháním režie sjezdu, že takové měření sil vůbec nenastalo. Je totiž docela dobře možné, že nikdo z tábora přímých Sobotkových protivníků by v přímém střetu s Dienstbierem neuspěl: tak hluboko ČSSD přece jen neklesla.

Dienstbierovým odpůrcům se ovšem podařil vynikající taktický manévr: Milana Chovance, který měl být původně Sobotkovým trumfem proti Škromachovi, použili jako svou zbraň v táboře protivníka. Dienstbiera tak porazily spojené hlasy jeho přímých odpůrců a Sobotkových vlažnějších spojenců, kteří si ve vedení přáli hejtmana Chovance nebo Martina Starce.

Jak pražský kandidát na místopředsedu Bodenlos, tak ústecký Foldyna dostali podstatně méně hlasů nežli Dienstbier a jihočeský hejtman Zimola se své kandidatury rovnou vzdal, a to právě ve prospěch Milana Chovance, čímž účinnost celého manévru v jeho prospěch ještě zdůraznil.

Pachuť z Dienstbierova nezdaru tak umocňuje, že neprohrál v přímém střetu se Zdeňkem Škromachem, Michalem Haškem nebo třeba Jiřím Zimolou; zopakujme ještě jednou: ve vedení ho nahradil jiný kandidát pokládaný za „Sobotkova“. O to víc zůstává nad Sobotkovým manévrem rozum stát.

Když člověk promýšlí tuto hlasovací konstelaci na sjezdu s odstupem — a můžeme o ní přemýšlet ze všech možných konců a stran — těžko se zbavíme dojmu, že ranní dohodou, kterou Bohuslav Sobotka a Lubomír Zaorálek vyměnili vysokou podporu pro sebe za stejně vysokou podporu pro Michala Haška a Zdeňka Škromacha svého kolegu Dienstbiera de facto obětovali.

Přitom je opravdu těžké říct s jakou motivací. Pokud měli poznatky, že je i jejich pozice již bezprostředně ohrožena, znamená to, že stranu tak jako tak ve skutečnosti neřídí a reálný transfer moci zůstává již jen otázkou času, který může být kratší, nežli je údobí zbývající do voleb.

Pokud se ovšem ani jeden o svou pozici bát nemusel, pak je jejich počínání ještě záhadnější. Proč přistoupili na dohodu, která jejich nejbližšího spojence nezahrnovala? Budou-li jednou Sobotka a Zaorálek psát paměti, mohla by to v nich být jedna z nejzajímavějších kapitol.

Přitom se samozřejmě může argumentovat, že se zase tak moc nestalo, že Jiřího Dienstbiera nahradil Milan Chovanec, kterého si Sobotka přál ve vedení ČSSD rovněž, zatímco nejvykřičenější Zemanovu spojenkyni Marii Benešovou nahradila Alena Gajdůšková. Při vší úctě ke všem jmenovaným rozdíl je zásadní.

Aniž bychom jakkoli podceňovali nové členy vedení a aniž bychom chtěli přehnaně idealizovat Jiřího Dienstbiera, fakt je ten, že jak dovnitř strany, tak co do vnějšího působení poháněl posuny v sociální demokracii způsobem a tempem, s nímž jsme se, kam až paměť sahá, u žádného z představitelů strany nesetkali.

Interpretace, že ČSSD chtěla rok před sněmovními volbami, na jejichž výsledku tolik záleží, manifestovat jednotu, a proto z vedení odešla jak Benešová, tak Dienstbier, kterou nabídl hned po sjezdu Petr Dimun, obstojí jen stěží. Potíž je v tom, že zatímco Benešová se otevřeně postavila proti vlastní straně, Dienstbier hájil po celou dobu program, s nímž ho jeho strana do prezidentských voleb vyslala.

Pokud mu před několika týdny ČSSD vytiskla plakáty s nápisem Zvolte si prezidenta s čistým štítem, říkala tím přece mimo jiné i to, že Miloš Zeman — kvůli všem svým korupčně-klintelistickým vazbám, kvůli kamarádíčkování s Klausem a Lukoilem, kvůli své asistenci při nákupu poslanců Melčáka a Pohanky — čistý štít nemá. Fakt, že si nyní tohoto kandidáta s čistým štítem nezvolila ani do svého vedení, nelze s odchodem Marie Benešové, která by v každé normální straně byla za své počínání vyloučena pár dní po tom, co Zemana otevřeně veřejně podpořila, nikterak poměřovat.

Je jistě možné namítat, že Jiří Dienstbier si s ohledem na rozpoložení levicových voličů mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby mohl počínat obezřetněji, na druhé straně jeho postoj byl legitimní, konzistentní s celou předcházející kampaní a pokud se do jeho vyjadřování promítla někdy frustrace, že v principiálním obhajování distance mezi ČSSD a Zemanem zůstává v podstatě osamocen, jen těžko mu to můžeme mít za zlé.

Stín, který Dienstbierův současný odchod z vedení strany vrhá na celou ČSSD, ale zejména na jeho spojence v jejím vedení, je bohužel mnohem temnější a delší, než se nyní mnohým zdá a než bychom si sami přáli. V každém případě Sobotkova skupina svým počínáním během prezidentské volby, které sjezd korunoval, nemůže vyhodnotit jinak nežli závěrem, že již není hybatelem událostí v ČSSD, ale sama se ocitla v jejich vleku.

III. Budoucnost české demokratické levice. A Jiřího Dienstbiera

Lze mít za jisté, že představy Miloše Zemana o složení příští vlády se od představ Bohuslava Sobotky liší ještě v podstatně větší míře, nežli se lišily jejich představy o skladbě vedení ČSSD. Do voleb nás tedy čeká tuhý poziční boj.

Jeho první epizodou bude obměna stínové vlády, o níž mluvil Bohuslav Sobotka na sjezdu opakovaně a kladl přitom velký důraz na sílu mandátu, který od sjezdu dostal a kterou už v tomto bodě hodlá využít.

Ačkoli institut stínové vlády je v poměrném volebním systému přece jen poněkud těžkopádný, a post stínového ministra asi není ničím, co by si člověk psal s hrdostí do životopisu — na rozdíl například od titulu vydobytého na prestižní vysoké škole —, Sobotkovi mnoho jiných prostředků k převzetí jakés takés iniciativy nyní nezbývá.

Zůstane pražský kmotr Petr Hulínský? Zůstane Jiří Zimola, který na sjezdu pronesl projev, za nějž by ho mohl chválit i Tomáš Chalupa? Zůstane Vítězslav Jandák, který spolehlivě zmrazuje všechny naděje kulturní obce, že by mohla ČSSD v tomto resortu posunout věci kýženým směrem?

Ale také naopak: Zůstane Dienstbier? A kdo přijde? Bude podoba nové vlády Sobotkovým autonomním rozhodnutím, anebo výsledkem podobných dohod jako síla jeho mandátu ze sjezdu? I když se jedná „jen“ o stínovou vládu, síla předsedy ČSSD či přesněji jeho vůle vzepřít se nepříznivým tendencím se její personální skladbou změří.

Bohuslav Sobotka hovořil o tom, že by do stínové vlády rád přivedl nestranické experty. Faktem je, že nestranické osobnosti blízké ČSSD, které by chtěly své jméno propůjčit propagaci opoziční strany, výměnou za krajně nejistý příslib postu v budoucí vládě, se nemusí hledat nijak snadno. Slibnější cestou tak přinejmenším pro tuto chvíli může být přizvat do stínové vlády kompetentní a jemu osobně loajální osobnosti působící v ČSSD.

Co je však ještě mnohem důležitější: vedoucí představitelé sociální demokracie musí, nechtějí-li se nakonec ocitnout zcela v Zemanově područí, začít zřetelně v programových otázkách formulovat, v čem se od hradního pána odlišují. Nejde vůbec o vyvolávání malicherných rozbrojů za každou cenu, není nic špatného na zdůrazňování, že Zeman se prozatím jeví být příznivým posunem oproti Klausovi či že ČSSD vítá Zemanovy postoje k vládní politice.

Je ale zcela nezbytné zformulovat jasně důvody, které sociální demokracii od Zemana principiálně odlišují: přístupem ke korupčně-klientelistickým nešvarům české politiky počínaje, přes vztah k partokratickému pojetí demokracie až po nová témata evropské levice, jako jsou ekologické otázky, odpor k militarismu, práva menšin či poměry na Blízkém východě, o nichž Zeman mluví jako zpátečnický buran.

Zásadní rovněž je vymezovat se proti všem prezidentovým náběhům k nacionálně a sociálně laděnému populismu a proti jakýmkoli jeho snahám vměšovat se do vnitřní situace ČSSD. Jasně a opakovaně by také mělo z úst vrcholných představitelů ČSSD zaznívat, že bylo dobře, nestal-li se Miloš Zeman kandidátem ČSSD na prezidenta, i to, že jím byl právě Jiří Dienstbier.

Bez odvahy k takto zásadovému přístupu bude prakticky úplné ovládnutí ČSSD Zemanovým Hradem jenom otázkou času. Jiří Dienstbier a Vladimír Špidla v tomto formulování principiálních odlišností nemohou zůstat nadále sami, jinak se jejich pozice i pozice všech podobně smýšlejících lidí v ČSSD postupně může stát ne snad zcela neudržitelnou, ale vyloženě marginalizovanou.

To nás přivádí k otázce budoucnosti Jiřího Dienstbiera. Hned po sjezdu se z koutů ne zcela obeznámených s principy stranické politiky začalo ozývat volání po tom, aby založil novou stranu. Takový postoj přehlíží, že politické strany nejsou dílem jednotlivců a podmínky k jejich vzniku musejí zrát, jinak končí v nejlepším případě jako projekty na jedno použití.

Tím se neříká, že podmínky pro vznik nové progresivní levicové strany u nás uzrát nemohou, ale mezi ně patří jednak okolnost, že prostor pro působení osobností jako Dienstbier či Špidla v ČSSD zcela zanikne, a také to, že po převzetí vládní odpovědnosti v základních programových otázkách sociální demokracie selže. Vůz nelze zapřahat před koně.

Analogie, které se někdy vedou se Stranou zelených, nejsou na místě. Strana zelených je instituce s minimálním vlivem, velmi malým vnitřním potenciálem stát se avantgardou českého stranicko-politického systému, obtěžkaná břemenem problematických osobností, které ji zavlekly na scestí, a z těchto důvodu nadále má v celostátní české politice pro příští léta jen mizivé vyhlídky. Trávit nejlepší léta politického života jako vnitrostranické opozice v dezorientované mimoparlamentní straně je vyloženě mrzutý úděl.

Sociální demokracie je na tom podstatně jinak. Nikdo od ní nečeká a ani nemůže čekat, že se stane v českých zemích avantgardou. Je to masová politická strana, alespoň v tom smyslu, že odůvodněně a dlouhodobě aspiruje na to, aby reprezentovala čtvrtinu až dvě pětiny českého voličstva. Tím jsou dána různá omezení jejího manévrovacího prostoru. Na druhou stranu v ní mohou být různé proudy.

Faktem je, že Dienstbierovi se podařilo už dnes stát se vedle Zemana nejvýraznější postavou českého sociálně demokratického hnutí a jeho hlavním a nejviditelnějším protivníkem. A skutečnost, že byl ke svým spojencům ve vedení ČSSD loajálnější nežli nakonec oni k němu, ho vyloženě ctí. Ale do značné míry ho také osvobozuje.

I když uznáme, že současný počet senátorů ČSSD je abnormální a již příští rok se patrně dosti sníží, pořád můžeme zůstat přitom, že právě pozice senátora skýtá osobnostem jako Jiří Dienstbier příležitost přečkat nepříznivé období s dobrou základnou k další politické práci. Dienstbierova loajalita by se nyní měla osvědčit provořadě k jeho voličům v jeho senátním obvodě.

Je jasné, že k nim má určitý dluh, protože velice záhy po té, co se senátorem stal, propukla prezidentská kampaň; svůj mandát v Kladně by měl obhajovat příští rok. Podmiňovací způsob je na místě, neboť spekulace o tom, že by jej sociální demokraté na Kladensku nemuseli nominovat, se již objevují a netřeba pochybovat o tom, že pro všechny Dienstbierovy odpůrce by právě takovýto jeho konec v celostátní politice byl splněným snem.

A toto by zřejmě byl moment, kdy by Jiří Dienstbier v zájmu uchování své dráhy demokratického politika, který je nakonec loajálnější svým občanům nežli své straně, musel sociálním demokratům oznámit, že mu nezbývá nežli svůj mandát obhajovat jako nezávislý. Se všemi důsledky, které by z toho pro něj osobně, ale rovněž pro sociální demokracii mohly plynout.

Mnozí pozorovatelé zvenčí nyní vůbec nemohou pochopit, proč řečeno slovy Jindřicha Šídla, „sociální demokracie učinila jedno ze svých typicky iracionálních rozhodnutí“. Ta iracionalita je zdánlivá, nahlížena očima člověka posuzujícího politické dění ve veřejném zájmu.

Vždyť s Dienstbierem ve svém vedení se sociální demokraté blížili převzetí kulturně-politické převahy, kterou zde posledních dvacet let pevně třímala pravice. V Ostravě nebyli výjimkou novináři mainstreamových pravicových médií, pro něž by dienstbierovská ČSSD byla pro příští volby přirozenou volbou. Podobně uvažovala velká část kulturní obce či mladých lidí, nepochybně včetně velké části těch, kteří nakonec volili Schwarzenberga.

Dienstbier přitom pevně stojí na všech principech důsledně levicového sociálně demokratického programu, takže ČSSD opravdu byla blizoučko kulturně-politickému průlomu, o nějž se pokouší dlouhé roky. Ale místo toho má znovunalezeného taťku Zemana.

Z hlediska vnitrostranických struktur, které Dienstbiera odpravily, na této výměně ovšem není iracionálního nic. Dienstbierovou vůbec největší vinou v jejich očích patrně bylo, že se pokoušel oslabit partokratické rysy české politiky. Jeho tlak na rozšíření prostoru pro preferenční hlasování či jeho snaha, aby se strana maximálně otevírala nestranickým osobnostem, jsou přesně tím, z čeho mají regionální a komunální bratrstva největší hrůzu.

Jak by to vypadalo, kdyby namísto jmen vyjednaných okresními kmotry či mladými šíbry, kteří vše, co o politice vědí, naučili se intrikováním v Mladých sociálních demokratech, funkce obsazovaly například talentované ženy z Oranžového klubu, osobnosti z akademického prostředí či občanských iniciativ? Asi by se to líbilo Jindřichu Šídlovi, asi by se to líbilo nám, ale svět sociálně-demokratických bafuňářů by se zhroutil.

Že je to postoj krátkozraký, není třeba nijak zvláště rozvádět: bez nadsázky může sociální demokracii ve střednědobém výhledu zničit. Sociálnědemokratické hnutí totiž nejen u nás, ale v celé Evropě, prochází kritickým obdobím. Důvěra v ně se měří jeho schopností zkrotit nadnárodní i národní velkokapitál, který se už po několikáté v sotva dvě století trvajících dějinách moderní společnosti utrhl ze řetězu a páchá škody ohrožující demokracii, sociální smír, ekologickou stabilitu, kulturní vzorce: svět, jak jej známe.

Trpělivost s evropskými sociálními demokraciemi se tenčí, čas, v němž se mohou osvědčit, se krátí, a příkladů zemí, v nichž se od nich veřejnost zcela odvrací, přibývá. Česká sociální demokracie tak v Ostravě promarnila velkou příležitost vykročit do prostoru, v němž by o těchto otázkách mohla důkladně debatovat. A začala si hrát s velmi nebezpečným ohněm, v němž může shořet.

Jiří Dienstbier zde sice prohrál funkci, ale upevnil svou pozici největší politické naděje české demokratické levice. Kdoví s čím pojede na sjezd za dva, za čtyři roky. Poučení z posledních měsíců i ostravského sjezdu je tak vlastně velmi jednoduché: bez konfliktu nelze v politice ničeho dosáhnout.