Zhustit úvahy o sjezdu ČSSD na nevděčný osud Jiřího Dienstbiera je stejně tak pohodlné jako nekorektní. Potom ani nepřekvapí, že sympatie, které Dienstbierovi vyjadřují mnozí ploší pravicoví komentátoři, jsou pro mnohé sociální demokraty potvrzením, že dělají správně, když tohoto „vetřelce“ eliminují.

Kdyby ČSSD stála a padala s jedním mužem, bylo by to s ní věru zlé. Anebo kdyby měla sama pocit, že Dienstbier je tím nejvážnějším problémem, který musí řešit — pacifikací.

Přesto na bývalém místopředsedovi sociální demokracie lze nejlépe popsat tradiční bolest českých politických stran. Marná sláva, stále se víc podobají sektám. Těm záleží spíše na vnitřní jednotě a harmonii než na působení navenek. Ani v ČSSD nejsou paličáci, kteří odmítají mocenské kompromisy, vítáni. A když někdo přečnívá, je mu hlavička sťata.

Ostravský sjezd se nevymykal smutným zvyklostem. I v prostoru bývalého plynojemu si delegáti našli kouty na piklení. Místo disciplinovaného naslouchání diskusním příspěvkům propadali vodopádům kávy, minerálek, piva, vína i rumu. Zatímco padaly přípitky na zdraví, stihly si televizní štáby posvítit na luxusní vozy s VIP espézetkami před budovou. Vida, nejen ODS, ale i ČSSD má své kmotříčky.

Pozornost účastníků byla věnována leda projevům Miloše Zemana, Bohuslava Sobotky, Michala Haška, Zdeňka Škromacha a Lubomíra Zaorálka. Ostatní příspěvky mohly klidně skončit na internetu. Jistý zájem vzbudila i vystoupení Jiřího Dienstbiera. Delegáti zatleskali, někteří jej i pochválili — leč volba vedení proběhla v jiném duchu.

A hned se začaly ozývat dobrácké rady. Mnozí v ČSSD Dienstbiera začali posílat do TOP 09. Jen nevím, jak by mezi kavárenskými liberály a Kalouskovými vlčáky uspěl se svojí vizí přiblížení KSČM k moci. Mimo sociální demokracii se začala zase šířit zvěst, že Dienstbier založí novou stranu. To by ale musel být hluchý, slepý a neznat osud OH, US, VV, LIDEM, LEV 21 a čerstvě asi i SPOZ. Navíc by mu muselo být jedno, jestli hájí zrovna program oranžový, fialový nebo tyrkysový.

Jiří Dienstbier už v dresu ČSSD vybojoval tolik bitev, že by bylo škoda začínat od nuly. Stále budí velká očekávání Pražanů (kde vedl komunální kandidátní listinu), Kladeňáků (kde senátoruje) a vůbec všech lidí napříč republikou, kteří jej volili v přímé prezidentské volbě. Březnový průzkum STEM potvrdil jeho vedení v žebříčku popularitu politiků. A je jen paradox, nad kterým by se měli zamyslet v ČSSD i agentuře STEM, že za měsíc už nejpopulárnější nebude. Sociologové ho, stejně jako Marii Benešovou, z žebříčku vyloučí, protože obliba je zjišťována jen u předsedů a místopředsedů stran, členů vlády a vedení parlamentních komor.

Hitparádu opustí, politiku ale ne. Proslýchá se, že vedení ČSSD hledá způsoby, jak ho integrovat do svých řad. Tedy nad rámec křesla ve stínové vládě, které má prý jisté. Nemělo by to ale přehánět. Překopávat senátorský klub je nesmyslné a nominace do gumového předsednictva nic neřeší.

Ostatně pro Jiřího Dienstbiera samotného je výhodné zůstat bokem, formulovat nahlas vlastní politickou koncepci a hledat pro ni spojence uvnitř ČSSD i za jejími branami. Kdyby v budoucnu musel Bohuslav Sobotka opustit předsednickou funkci, bylo by  logické, kdyby se o ni Dienstbier ucházel. K tomu je ale nutné vědět, v čem by byl jiný, lepší, než grémium zvolené o víkendu v Ostravě.

Některá témata již Dienstbier zvedl ve své prezidentské kampani: spravedlivý stát, rovnost před zákonem, funkční a dostupné veřejné služby. Nyní by bylo vhodné je rozpracovat a na ně navěsit náměty doplňkové (enviromentální, menšinové, kulturní…), které však pomáhají sociálním demokratům vyhrávat volby v Německu či Rakousku. Možná by stálo za to inspirovat se i tamními programovými materiály. Proč by i u nás nemohla být sociální demokracie otevřená, spojující, bez xenofobních tónů?

Ruku v ruce s programovými úvahami musí jít vytváření sítě sympatizantů uvnitř i vně ČSSD. První skupina nemusí mít nutně podobu frakce, ale měla by být dobře organizovaná a trpělivěji budovaná než Živá soc.dem ., která zamrzla v Praze. Ještě důležitější však je práce s lidmi mimo politické strany — levicovými aktivisty, intelektuály, občanskými sdruženími a nevládními organizacemi (od ProAltu, přes ekology, po Transparency International). Před časem se zdálo, že právě zde tuší ČSSD svoji budoucnost. Ostravský sjezd ale už tak nepůsobil. Navíc se na něm vrátila sociální demokracie betonářská, národovecká, lehce arogantní.

Přestože Jiřímu Dienstbierovi někteří vyčítají přehnané sebevědomí, jeho schopnost přirozeně a neformálně komunikovat se stává úzkoprofilovým zbožím. V okamžiku, kdy se část voličů znechucených dnešní situací zahleděla do politického reprezentanta 90. let, je záhodno, aby přišel též někdo s programem posouvajícím výkon politické agendy do budoucnosti. Bez patosu, neokázale, bez nároku na uznání a poklony. Někdo, komu přijde normální říkat, co si myslí, a v politické činnosti trpělivě směřovat k takovému uspořádání společnosti, v němž bude příjemné žít.

Pokud měl Jiří Dienstbier pocit, že to, co prožíval poslední šest měsíců nebo uplynulé dva roky, byla práce, je vedle jak ta jedle. To bylo teprve takové „šolíchání“. Práce — v zájmu strany, která ještě nezjistila, jak moc ho potřebuje — mu teprve začíná.