Co zbývá říct o Jiřím Dienstbierovi?
Zdeněk VyšohlídStrana, která svého kandidáta na prezidenta nezvolí do vlastního vedení, ztrácí na důvěryhodnosti.
Říká se, že táhl mladé, ba že zosobňoval nový elán, novou sílu, které je v zahnívajících vodách české politiky třeba jako soli. Že jasně vystupuje proti zaběhnutým a nepěkným zvyklostem a nepořádkům.
Dokonce se říká, že je to ke škodě věci, že neprošel do vedení ČSSD; Jiří Hanák kritizuje, že sjezd ČSSD dal přednost hejtmanu Chovancovi, který ale — bohužel — byl jediným kandidátem sociální demokracie, který to v krajských volbách prohrál se soupeřem z ODS.
Leccos se ještě říká ve veřejném prostoru o Jiřím Dienstbierovi, a nic z toho závažného není proti němu.
Co zbývá říct o Dienstbierovi, to se musí říct o ČSSD: Dienstbier byl jejím kandidátem na prezidenta. ČSSD ho do volebního klání vyslala jako svého kandidáta, ale když objížděl vlast, svou vlastní partaj při tom (s patřičnou rozhodností a důrazem) za sebou neměl. Přesto uspěl. Získal 830 tisíc hlasů.
Když ale vzápětí na sjezdu „vypadl“ z vedení ČSSD, musí se náš pohled, ať chceme nebo nechceme, obrátit na samotnou stranu, která našla ve svých řadách reprezentativní (jak jsme se my, její příznivci, domnívali) osobnost, kterou by ze svého středu ráda viděla na Hradě — ale na post ve vedení Lidového domu, kde by byl takříkajíc jen jedním z vedoucích představitelů domovního řádu a pořádku, najednou dost dobrý nebyl! Jako by mě polil studenou vodou: strana, od které očekává výrazná část veřejnosti změnu v politické kultuře naší země se náhle ukáže v prachšpatných barvách neupřímnosti, taktizování a fíglů podlých, až urážlivých. Proč chtěli Dienstbiera na Hrad? A jestli ho tam nechtěli, tak proč ho kandidovali? A když už ho postavili a on navzdory jejich nejednoznačné podpoře uspěl, proč ho potom nechtějí ani do svého vedení? Nehodil se jim do řady zasloužilých domovních důvěrníků Lidového domu?
Jakkoli jsem byl příznivcem této strany, musím se teď bedlivě rozmýšlet, co si o ní mám myslet; teď po sjezdu je to těžké, protože jejich sjezd — odpusťte mi to přirovnání — připomínal sjezd v alpském lyžování: když vystartovali, byli nahoře, ale sotva dojeli, ocitli se náhle (díky kaňce, kterou se poznamenali svým postojem k Jiřímu Dienstbierovi) úplně dole, pod úrovní hodnověrnosti.
Co se tedy musí ještě říct o Jiřím Dienstbierovi? To, co se musí říct o ČSSD: ztratila — alespoň pro mě — důvěryhodnost.
Tak hledejte, hledejte dál ...
... Ahasvere nekonečného hledání svého politického ideálu ...
Nepleteme si politické strany s kluby světců a mudrců?
Jedna paní, která dříve chodila diskutovat i sem a teď se setkáváme v debatách jinde (lidsky si rozumíme, ale politick ypolemizujeme), mi v spuvislosti s prezidentskou volbou napsala, že kandidát, ktrerému jsem dával přednost nemůže být idolem a proto ho nbemůže volit. A to je přesně ten problém. Nedělejme z politiků idoly a nezlobme se na něj, když nejdou zbožňování hodní.
Nevím co by podotkl pan Machiavelli k situaci, kdy puchřící demokratický režim existenčně závislý na intensivní rotaci politické moci vytěsňuje jedince ověřeně schopné opozice..... pomyslel jsem si.
Jiří Dienstbier je, myslím, tak čitelný, že si žádná politická strana, zvl. ta jeho, NESMÍ dovolit zaujímat k němu nečitelné postoje. Samozřejmě „NESMÍ“, jen pokud chce získávat občanskou podporu svých stoupenců, přívrženců, aby nemusela počítat jen se skalními fandy.
K panu Štampachovi: Vůbec si nemyslím, že by politici měli mít svatozář. Ale slušnost a poctivost, také vůči svým voličům – tu by mít měli.
Povšimněte si, prosím, že nepočítám s tím, že bychom mohli od politiků očekávat smysl pro spravedlnost. Protože ten předpokládá – jak se to kdysi jevilo -, ochotu nebo pokoru vidět svět a jeho pořádky tak, jak ten svět a jeho pořádky chce mít Diké, resp. její „nadřízený“ Zeus. A to, totiž respekt k nadřízenému, dnešní politici nemají. Vnímají jen větší sílu, jíž je třeba se obávat – ale pořádek a spravedlnost (tedy něco, o co stojí za to usilovat) ignorují.