Co zbývá říct o Jiřím Dienstbierovi?

Zdeněk Vyšohlíd

Strana, která svého kandidáta na prezidenta nezvolí do vlastního vedení, ztrácí na důvěryhodnosti.

Říká se, že táhl mladé, ba že zosobňoval nový elán, novou sílu, které je v zahnívajících vodách české politiky třeba jako soli. Že jasně vystupuje proti zaběhnutým a nepěkným zvyklostem a nepořádkům.

Dokonce se říká, že je to ke škodě věci, že neprošel do vedení ČSSD; Jiří Hanák kritizuje, že sjezd ČSSD dal přednost hejtmanu Chovancovi, který ale — bohužel — byl jediným kandidátem sociální demokracie, který to v krajských volbách prohrál se soupeřem z ODS.

Leccos se ještě říká ve veřejném prostoru o Jiřím Dienstbierovi, a nic z toho závažného není proti němu.

Co zbývá říct o Dienstbierovi, to se musí říct o ČSSD: Dienstbier byl jejím kandidátem na prezidenta. ČSSD ho do volebního klání vyslala jako svého kandidáta, ale když objížděl vlast, svou vlastní partaj při tom (s patřičnou rozhodností a důrazem) za sebou neměl. Přesto uspěl. Získal 830 tisíc hlasů.

Když ale vzápětí na sjezdu „vypadl“ z vedení ČSSD, musí se náš pohled, ať chceme nebo nechceme, obrátit na samotnou stranu, která našla ve svých řadách reprezentativní (jak jsme se my, její příznivci, domnívali) osobnost, kterou by ze svého středu ráda viděla na Hradě — ale na post ve vedení Lidového domu, kde by byl takříkajíc jen jedním z vedoucích představitelů domovního řádu a pořádku, najednou dost dobrý nebyl! Jako by mě polil studenou vodou: strana, od které očekává výrazná část veřejnosti změnu v politické kultuře naší země se náhle ukáže v prachšpatných barvách neupřímnosti, taktizování a fíglů podlých, až urážlivých. Proč chtěli Dienstbiera na Hrad? A jestli ho tam nechtěli, tak proč ho kandidovali? A když už ho postavili a on navzdory jejich nejednoznačné podpoře uspěl, proč ho potom nechtějí ani do svého vedení? Nehodil se jim do řady zasloužilých domovních důvěrníků Lidového domu?

Jakkoli jsem byl příznivcem této strany, musím se teď bedlivě rozmýšlet, co si o ní mám myslet; teď po sjezdu je to těžké, protože jejich sjezd — odpusťte mi to přirovnání — připomínal sjezd v alpském lyžování: když vystartovali, byli nahoře, ale sotva dojeli, ocitli se náhle (díky kaňce, kterou se poznamenali svým postojem k Jiřímu Dienstbierovi) úplně dole, pod úrovní hodnověrnosti.

Co se tedy musí ještě říct o Jiřím Dienstbierovi? To, co se musí říct o ČSSD: ztratila — alespoň pro mě — důvěryhodnost.

    Zkopírovat odkaz Vytisknout
    Diskuse
    MT
    Miroslav Tejkl
    March 21, 2013 v 8.16


    Tak hledejte, hledejte dál ...

    ... Ahasvere nekonečného hledání svého politického ideálu ...
    Ivan Štampach, religionista
    March 21, 2013 v 14.41
    Nabyla na důvěryhodnosti ODS? Nebo strana Kalousků a Drábků TOP09, nebo podobčka bezpečnostní agentury ABL Věci veřejné? Nebo Trapný společek LIDEM? Neno je třeba to číst jako nahlas nevyslovenou podporu komunistům? Nebo vytvoříte politickou stranu z růžových obláčků?

    Nepleteme si politické strany s kluby světců a mudrců?
    Nozar Lukáš, historik
    March 22, 2013 v 0.13
    Já jsem nikdy nepochopil ty výhrady, které byly vůči JD ventilovány, ve smyslu, že po prvním kole volby proti vůli strany pokračoval v protizemanovské kampani. Vždyť předsednictvo strany pouze "doporučilo zvážit" svým příznivcům volbu Miloše Zemana. Jiří Dienstbier nikdy neřekl, že bude KS volit. Je škoda, že nedokázal pro svoji strategii získat podporu dalších významných sociálních demokratů. Předsednictvo strany se patrně zachovalo státnicky, ale ČSSD jako straně by dle mne vůbec neuškodilo, kdyby se k Dienstbierovi a Špidlovi v jejich strategii alespoň zčásti přidala, i s rizikem, že proti nim bude vedena válka jako proti "zrádcům levice". Straničtí vůdci, kteří to cítili stejně jako JD, to snad mohli udělat a nezachovali se tedy zrovna statečně. JD zůstal osamocen. Nářek nad Dienstbierovým odchodem je nyní zbytečný, zajímalo by mne, zda někteří řadoví členové by dokázali obhájit veřejně proč Zemana "zvažovali nevolit". Myslím, že stranická loajalita se dnes často zaměňuje se stádností. Domnívám se, že především pan Zaorálek, tak promeškal možnost více se politicky rozkročit.
    Eva Hájková, penzistka
    March 22, 2013 v 5.34
    Pane Nozare,
    patrně jste při vyplňování svého profilu omylem zaměnil jméno a příjmení. To se občas stane.
    Zdeněk Vyšohlíd
    March 22, 2013 v 9.16
    Taktizování versus dienstbierovská opravdovost
    Mrzí mě, že v posledních třech řádcích jsem se vyjádřil ukvapeně a nejednoznačně. V komentáři (pro rozhlas) o prezidentské kampani a angažovanosti ČSSD v našem kraji, jsem své stanovisko vyjádřil snad lépe, Ocituji: „Doufám, že mluvím aspoň za voliče, kteří očekávají od své preferované partaje přímočarost, stanovení jasné linie a její sledování: dienstbierovskou upřímnost a opravdovost - ne taktizování skupinek v zákulisí, ne intrikářské politikaření.“
    Zdeněk Vyšohlíd
    March 22, 2013 v 9.16
    Taktizování versus dienstbierovská opravdovost
    Mrzí mě, že v posledních třech řádcích jsem se vyjádřil ukvapeně a nejednoznačně. V komentáři (pro rozhlas) o prezidentské kampani a angažovanosti ČSSD v našem kraji, jsem své stanovisko vyjádřil snad lépe, Ocituji: „Doufám, že mluvím aspoň za voliče, kteří očekávají od své preferované partaje přímočarost, stanovení jasné linie a její sledování: dienstbierovskou upřímnost a opravdovost - ne taktizování skupinek v zákulisí, ne intrikářské politikaření.“
    Ivan Štampach, religionista
    March 22, 2013 v 19.05
    Obávám se, jestli od politiky neočekáváme příliš mnoho. Staletá zkušenost ukazuje, že politici jsou JEN politici, a že politika není dílem filosofů a světců. Že politika se neobejde bez taktizování a zákulisních jednání. Může tady posloužit četba politologické klasiky, např. Machiavelliho Vladaře. Politika, která je hledáním průsečíku různých zájmů a různých programů se nedá dělat přímočaře a bez kompromisů.

    Jedna paní, která dříve chodila diskutovat i sem a teď se setkáváme v debatách jinde (lidsky si rozumíme, ale politick ypolemizujeme), mi v spuvislosti s prezidentskou volbou napsala, že kandidát, ktrerému jsem dával přednost nemůže být idolem a proto ho nbemůže volit. A to je přesně ten problém. Nedělejme z politiků idoly a nezlobme se na něj, když nejdou zbožňování hodní.
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    March 22, 2013 v 22.10
    Pochopil jsem pana Vyšohlída následujícně:
    Nejde o touhu po nadpolitickém politikovi, spíše jde o upozornění na další manifestaci rezignace ČSSD na něco co zde bezpodmínečně chybí - skutečně účinná opoziční politická strana.
    Nevím co by podotkl pan Machiavelli k situaci, kdy puchřící demokratický režim existenčně závislý na intensivní rotaci politické moci vytěsňuje jedince ověřeně schopné opozice..... pomyslel jsem si.
    Zdeněk Vyšohlíd
    March 23, 2013 v 12.28
    K panu Petráskovi:
    Velmi přesně mi rozumíte. Děkuji Vám za to. V době krize nebo rozpadu hodnověrnosti politiky bych nevolal po smířlivosti s politickými rejdy ani po argumentaci „Ano, krademe, ale kdyby oni vyhráli volby, kradli by taky!“ Volejme po čitelné politické straně.
    Jiří Dienstbier je, myslím, tak čitelný, že si žádná politická strana, zvl. ta jeho, NESMÍ dovolit zaujímat k němu nečitelné postoje. Samozřejmě „NESMÍ“, jen pokud chce získávat občanskou podporu svých stoupenců, přívrženců, aby nemusela počítat jen se skalními fandy.
    K panu Štampachovi: Vůbec si nemyslím, že by politici měli mít svatozář. Ale slušnost a poctivost, také vůči svým voličům – tu by mít měli.
    Povšimněte si, prosím, že nepočítám s tím, že bychom mohli od politiků očekávat smysl pro spravedlnost. Protože ten předpokládá – jak se to kdysi jevilo -, ochotu nebo pokoru vidět svět a jeho pořádky tak, jak ten svět a jeho pořádky chce mít Diké, resp. její „nadřízený“ Zeus. A to, totiž respekt k nadřízenému, dnešní politici nemají. Vnímají jen větší sílu, jíž je třeba se obávat – ale pořádek a spravedlnost (tedy něco, o co stojí za to usilovat) ignorují.