0/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Zdeněk Vyšohlíd

Profese:
Myslím, že věcí, o kterou tu běží, není jen podněcování k nenávisti a k omezování práv a svobod. Nejde jen o to, že se nesmí podněcovat vůči osobě s vyznáním, ale ani vůči osobě bez vyznání, jak píše P.Uhl. Nezapomínáme se tak trochu ptát: Kdo jsme my, my tolerantní stoupenci nepodněcování? Vždyť přece nejde o požadavek nepodněcovat vůči nikomu, ani vůči tak či onak věřícím, ani vůči nevěřícím tomu ani onomu, resp. nevěřícím ničemu.
Jsme Evropany, kteří stojí mimo všechny kulturní (tj. také náboženské) tradice? Nebo se k evropské tradici hlásíme, protože cítíme a víme, co nám říká I. Štampach připomenutím „Božské skutečnosti, která … je spíše Světlem, Dechem, Životem, Smyslem a Nadějí“ a které se proto „žádná satira nedotkne“?
Ivan Štampach nabádá, ba podněcuje k hlubšímu zamyšlení – nejen o nás, ale také o nás.
Velmi trefná je autorova kritická výhrada, že „ničím a nikým nerušená a nedotčená individualita“ (a dalo by se dodat také svoboda individuality, která jako by se mohla zbavit sociálních a kulturních vazeb a realizovat se, tj. sama sebe) je jen modlou naší doby (nebo posledních staletí).
Člověk, jeho svoboda i stát jsou produktem kultury, ne liberálního státu – a liberální stát není ani produktem lidské svobody, ani prostředím kultivované politiky: je skleníkovým prostředím, které umožňuje prosperitu na úkor slušných občanů.
„Ničím a nikým nerušená a nedotčená individualita“ by se měla stát tématem filosofické kritické reflexe tzv. metafyziky subjektivity. (Michňák o tom má knížku, Nietzsche výborné postřehy…) To za prvé.
A za druhé: Občanská revolta by měla, nebo by přinejmenším mohla ubrat na revoluční rétorice a akcentovat slušnost a vůbec občanské ctnosti a NEctnosti v životě obce i jejích představitelů. Místo toho vyznává a respektuje spíš brutální násilí. To vyhovuje těm, kteří z daného stavu žijí a tyjí.
Ivan Štampach má, myslím, plnou pravdu: Víra je úkon lidské mysli. Zcela obecně: Co je řečeno (nejen jasně, jak chce Wittgensteinův Traktát, ale také to, co je řečeno o mystickém, že je nevyjádřitelné a že se ukazuje, ba i to, o čem říká, že je lépe pomlčet, i když je s tím nutno počítat), to vztahuje s jakousi jistou odevzdaností na svůj vlastní život.
Dělat si starosti s posmrtným životem patří k životu. Nejen Evu Hájkovou to oslovuje. Opět zřejmě platí poučení I. Š.: „… peklo není život. Peklo je smrt. Nemá prostorové souřadnice.“
Co ještě zbývá, je nebe. Říkáme, že tamodtud se na nás dívají naši zemřelí, ti, co „se odebrali na věčnost“, můžeme mluvit o naději, že „tam se možná setkáme“. K tomu opět Traktát dodává: „6.4311 … Když věčností nerozumíme nekonečné trvání času, ale nečasovost, potom věčně žije ten, kdo žije v přítomnosti.“
Poslední je poznámka, resp. otázka je k poznámce P. Kolaříka: vzkříšení těla a život věčný - neznamená to, že za co se opravdu (v upřímné víře) v životě stavíme, to je té přítomnosti tím ne-časovým, tedy nepomíjivým – a „potom věčně žije ten, kdo žije v přítomnosti?“ Dovedu si to představit, protože v reálné, pomíjivé přítomnosti prožívám reálné starosti i naděje a myšlenky: „3.1 Ve výroku se myšlenka vyjadřuje smyslově vnímatelně,“ resp. „4.01 Výrok je obraz skutečnosti, model skutečnosti, jak ji myslíme.“ – Aniž bych citoval z teologických textů, ještě jednou Wittgenstein: „5.123 Stvoří-li bůh svět, v kterém jsou pravdivé určité výroky, stvoří tím také svět, v kterém jsou pravdivé také výroky z nich vyplývající. A podobně, nemohl by stvořit svět, v kterém by byl výrok >p< sice pravdivý, tak, že by přitom nestvořil všechny jeho předměty.“
Doplňme: reálný život člověka (K. Kosík mluví o PRAXI jako o transcendenci daného) je nějak otevřen tomu, co je za a nad reálným pomíjivým. Vzkříšením těla můžeme rozumět nadčasovou platnost našich skutků, myšlenek ("2.141 Obraz je fakt a 2.201 zobrazuje možnost bytí anebytí atomárních faktů, takže 2.21 rozhoduje o tom, zda se shoduje nebo neshoduje..., tj. zda je pravdivý či sprýávný, nebo nikoli. Tím se pak naše přítomnost začleňuje do ne-časného, ne-dočasného, ale do díla stvoření. Jsou to scestné myšleniky?
Chtělo by to delší text.
Věc má kromě diskutované mravní stránky také stránku právní: ze zákona je plátcem monackých daní nikoli každý, kdo je tam přihlášený, ale kdo tam také strávil v daném roce minimálně stanovený počet dní. Když si to neuhlídal Boris Becker, měl vážné potíže a musel se s věcí vypořádat, tj. doplatit.
Měl bych však tři nejasnosti:
1)„Trh prověřující společenskou užitečnost práce živé i mrtvé“ předpokládá určitý „politický provoz“, jistou „vykultivovanou“ politiky, kterou ale sám nevytváří, spíš ji jen potřebuje.
2)Vy sám, zdá se mi, někdy narážíte na kritiku (nebo nepochopení -?) ne kvůli tomu, co říkáte, ale proto, jak to říkáte. Politika, o které se nám asi může zatím jen zdát, ale která by odpovídala tomu „ekonomickému provozu“ a „trhu prověřujícímu společenskou užitečnost“, musí tedy mít jistou kulturu, a tedy i jistý respekt k tradici. Kam až ten Váš respekt sahá?
3)Snad mi prominete naivnost poslední nejasnosti: Je-li kapitál mezinárodní, ba globální silou, pak potřebuje nadnárodní, globálně působící politiku, která by do jeho provozu mohla významněji zasáhnout nebo ho výrazně, podstatně změnit, překonat jeho dosavadní povahu. Stojí i tento zřetel za povšimnutí?