Návrat čarodějnic

František Kalenda

Stálého spolupracovníka DR zaujal během pobytu v Brazílii nárůst různých obvinění z čarodějnictví. Jev souvisí s činností afro-brazilských kultů, má však i zřejmý rasový a gendrový aspekt. Určitou roli v něm hraje též nástup nových evangelikálních církví.

Ten případ v květnu letošního roku šokoval Brazílii. Fabiane Maria de Jesus, mladá žena z Rio de Janeira, byla zlynčována a zavražděna asi stočlenným davem kvůli podezření, že unáší a vraždí děti; dav se na ni sesypal poté, co nabídla chlapci na ulici ovoce. Jak se brzy ukázalo, Fabiane byla nejen nevinná. Údajné únosy a vraždy dětí, kterých se měla dopustit, se nikdy nestaly.

Případ zaujal v souvislosti s úlohou samozvaných ochránců zákona. Fotografie podezřelé a příběhy únosů a vražd dětí totiž kolovaly na stránkách různých komunitních organizací varujících před lokálním zločinem, sdílela je například populární facebooková stránka Guarujá Alerta, která má téměř šedesát tisíc fanoušků. Umučení Fabiane tak vzbudilo otázky o domobranách a druhé straně o podstatě vysoké zločinnosti: násilí ze strany „postižených“, nikoli profesionálních zločinců.

Vyznavači afro-brazilského kultu při jednom z rituálů. Foto Mária de Menezes, flickr.com

Zajímavý je však také jiný rozměr případu. Fabiane byla obviněna z únosů dětí a jejich rituálních vražd pro praktiky černé magie. Fakticky se tak stala obětí nově se probouzející čarodějnické hysterie v největší latinskoamerické zemi.

Projevy a příčiny

Že Brazílie zažívá obnovený fenomén víry v černou magii, čarodějnictví a ďábelské praktiky vůbec, je zřejmé ze zběžného pohledu do denního tisku. Obvinění se objevují pravidelně a v různě bizarních podobách. Například na konci července konkurenční evangelikální církve obvinily pastora Agenora Duqua z jeho vlastní Apoštolské církve plnosti Božího trůnu z čarodějnických praktik poté, co při jedné bohoslužbě rozhazoval v chrámu sůl. V evangelikální komunitě se strhla debata o tom, jestli je užívání soli při mši založeno na čtení Bible, nebo jde o rituál černé magie.

Před dvěma lety padlo obvinění dokonce na bývalého prezidenta Fernanda Collora de Mela, jehož žena ho nařkla z čarodějnictví. „Velmi mocné rituály prováděli také na hřbitovech a obětovali zvířata. Byl to úplný masakr slepic, dobytka a jiných zvířat, které obětovali,“ prohlásila v rozhovoru pro Fox News Latino exmanželka o někdejší hlavě státu a jeho skupině poradců.

Nejčastěji nařknutí z černé magie jsou však vyznavači afro-brazilských kultů candomblé, umbanda a dalších odnoží, které většinová brazilská společnost nenazve jinak než „macumba“. Strach z macumby je natolik rozšířený, že jsem v Belo Horizonte nenašel nikoho, kdo by mě doprovodil do chrámu candomblé. „Jsem věřící, dobrý křesťan,“ řekl mi například José, jinak vysokoškolák a inženýr. Pokřižoval se. „S macumbou je lepší si nezahrávat.“ Stejně reagovali další přátelé a známí. Pastor bohaté a populární Univerzální církve království Božího ve stejném městě dokonce v odpovědi na mou otázku o vztahu k afro-brazilským náboženstvím zmínil podobné případy únosů, jakých se měla dopustit zavražděná Fabiane, mimochodem rovněž věřící křesťanka. Žádné zdroje uvést nedokázal.

Zůstává hledat ošidné proč. Proč se čarodějnictví vrátilo do veřejné debaty jako seriózní téma, kterému se věnují média a dokonce někteří politici?

Nabízí se několik vzájemně propojených příčin. Na prvním místě je uvolnění „náboženského trhu“ na konci 80. let. Přestože se každý režim od konce 19. století prezentoval jako striktně sekulární, vždy existovaly výhrady a někdy i tvrdá perzekuce vůči „okultismu“, jenž měly reprezentovat mimo jiné afro-brazilské rituály. Cílem však byly všechny formy tradiční lidové pověrčivosti: věštění z ruky, vykládání karet, talismany. Provinění formuloval trestní zákoník a policie pravidelně šikanovala chudé černošské komunity domovními prohlídkami nebo vězněním. Na této šikaně se mimochodem desítky let podílela katolická církev.

Už na konci diktatury a především po jejím definitivním pádu v roce 1985 však represe zmizela. Afro-brazilská náboženství se začala organizovat veřejně a získala si velkou popularitu třeba díky knihám a televizi. Otevřely se stovky chrámů a do nového věku opožděně vstoupil také okultismus zpestřený černošskými prvky. Zatímco dříve byla příslušnost k umbandě nebo candomblé pronásledována, nyní se k oběma náboženstvím otevřeně hlásili lokální a státní politici a celebrity. Na televizních obrazovkách a v rádiu se objevily věštkyně, vykladačky karet, média a vůbec veškeré tváře teleokultismu.

Nový rozměr této módní vlně podpořené náboženskou svobodou dodal internet, který smazal hranice morální autocenzury velkých médií. Internet zároveň poskytl novou platformu dalšímu klíčovému elementu vzestupu víry v čarodějnictví, a tím je nárůst vlivu evangelikálních církví. Malé i velké evangelikální církve, jejichž věřících prudce přibývá od 70. let minulého století, znovu přinesly do veřejné debaty tématiku ďábla. Například rituální posedlost africkým božstvem nebo některým z duchů, tradiční součást rituálu candomblé, umbanda a odnoží, začala být otevřeně interpretována jako posedlost ďábelská. Synkretičtí afričtí bohové, kteří jsou ve velké části spojením původních náboženství ze západního cípu Afriky a katolických světců, se stali nejen falešnými božstvy, ale démony.

Posedlost ďáblem je opačným pólem „posedlosti“ Duchem svatým, jehož projevem je třeba mluvení jazyky, a v posledních dvaceti letech se z ní stal fenomén. Masové exorcismy provádí většina významných evangelikálních církví v Brazílii a vyvinuly se v obrovskou show; třeba okázalé rituály Univerzální církve už se staly předmětem mnoha parodií. Víra v čarodějnictví a černou magii je tedy spojena s obnovenou vírou ve fyzického ďábla, jemuž jeho následovníci přináší stejně fyzické oběti. Dalo by se říct, že děti jsou obětí typickou, jejich vraždami a únosy se měly zabývat již středověké čarodějnice a samozřejmě Židé.

Čarodějnictví a okultismus se navíc stalo předmětem velkého byznysu, a to nejen toho okultního. V evangelikálních knihkupectvích, jejichž síť existuje po celé Brazílii, ročně vychází stovky titulů zaměřených na toto téma. Evangelikální celebritou se například stal Léo Montenegro, autor knih jako „Satanské zločiny — zabíjí ve jménu ďábla.“ Spisovatel se ani netají svou inspirací filmem Exorcista z roku 1973, který zřejmě považuje za realistický, a jeho příběhy popisují mimo jiné únosy dětí čarodějnicemi v současné Brazílii.

Rasa, gender, rozšíření

Není třeba dodávat, že údajné čarodějnictví má také v dnešní době silný rasový a genderový rozměr. Fotografie vražedkyně neexistujících dětí, podle které byla umučena Fabiane, zobrazuje ženu černé pleti. Černé pleti jsou přirozeně vyznavači afro-brazilských náboženství a rasismus je těžce skrývanou součástí ideologie některých extrémních evangelikálních církví; šéf evangelikální frakce v Kongresu Marco Feliciano a možný kandidát na prezidenta proslul rasistickými komentáři.

Ženy zase hrají v candomblé a umbandě významnou roli, často jsou hlavami celé komunity a provádí klíčové rituály. Silná úloha žen je ve stále ještě dost šovinistické společnosti podezřelá, zvlášť ve spojitosti s rasou, a nejagresivnější evangelikální církve jsou ovládány charismatickými muži, jako je biskup Edir Macedo, vlastník Univerzální církve a také druhé největší televizní stanice v zemi.

Kromě žen jsou pak typickou genderovou obětí sexuální menšiny, v očích pronásledovatelů „zženštilí“ a navíc dle extrémních teologů ovládáni ďáblem. Safira, transsexuální prostitutka z Belo Horizonte, mi při interview řekla o své zkušenosti s místním sborem Světové církve království Božího, kde se ji nejprve pokusili vyléčit a následně ji vyhnali ze svých řad kvůli „otročení Satanovi“, když se v šestnácti letech začala výrazně odlišovat.

Přestože je tento článek o Brazílii, obnovená víra v čarodějnictví není ničím specificky brazilským. Stává se součástí trendu bezprecedentního růstu křesťanství na několika kontinentech, a tedy jakousi odvrácenou stranou spirituality. Neoficiální čarodějnické procesy už se v mnohem větším měřítku odehrávají v subsaharské Africe, kde jsou jejich obětí nejčastěji homosexuálové. Méně známým místem je Papua Nová Guinea, kde víru v čarodějnice otevřeně sdílí zástupci veřejné moci, jak ukázal krátký dokument stanice Al-Džazíra.

Přestože v sekulární Evropě a zvlášť v ateistické, na první pohled racionální České republice se to může zdát absurdní, možná jsme spolu s globální obrodou náboženství na prahu dalšího stejně globálního honu na čarodějnice.

    Diskuse (33 příspěvků)
    Eva Hájková, penzistka
    August 10, 2014 v 13.32
    Když rozum spí, rodí se příšery...
    V poslední době některým lidem rozum přece strašně vadil...
    Ivan Štampach, religionista
    August 11, 2014 v 21.57
    Hanba
    Když čtu takové informace, tak se stydím, že jsem křesťan. Co když ti jihoameričtí evangelikálové jsou praví křesťané a mohje představa o křesťanství je ubohý liberálním sekulární odvar? Co když pravé křesťanství není smšně a měkce tolerantní, nýbrž právě odváížně bojuje proti démonům a pobíjí jeho služebnice, hlavně ženy a hlavně tmavé pleti?
    Eva Hájková, penzistka
    August 12, 2014 v 1.42
    Ti bojovníci proti démonům si zajisté myslí, že jejich křesťanství je to pravé, stejně jako nepřátelé křesťanství budou patrně také tvrdit, že tohle je to pravé křesťanství.
    Ovšem křesťané, kteří někoho pobíjejí, popírají samotný základní článek své víry.
    VP
    Václav Pospíšil, důchodce atd.
    August 15, 2014 v 6.10
    Stačí se podívat na Ježíše a vím, co je křesťanství.
    Ivan Štampach, religionista
    August 15, 2014 v 8.0
    Ti, kdo vraždí jménem Ježíše, se na něj, Václave Pospíšile, nedívají? Možná jsou to tzv. "bibličtí" křesťané a drží se pevně pokynu Bible: "Nenecháš čarodějnici naživu" v Ex 22, 17. Možná ti evangelikálové v Brazílii (a jinde) poslouchají Ježíšův výrok: "Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč." (Mt 10, 34). Ježíš, který jen miluje a netrestá (asi i prostřednictvím svých služebníků) je prý postmoderní rozbahnělost.
    MP
    Martin Profant
    August 15, 2014 v 11.50
    Ivanovi Štampachovi --otázka znejistěného ateisty

    Mám problém s tím adjektivem "pravé", které používáte. Jak mu rozumět? Řekl bych poučen novověkou tradicí tolerance, že "pravé" je Vaše křesťanství, protože poctivě a těžce věříte a snažíte se podle toho poctivě žít -- a proto je také hodno respektu ze strany těch, kteří věří jinak anebo nevěří. Ale totéž platí nejspíše i o velké části evangelistů.
    Ale jaké jiné kriterium, jaký jiný prubířský kámen pro tu ošatku (ach, kdysi bývaly jen tři) stejných prstenů chcete vzít?

    Mimochodem: Já netušil, že jsou tací, co objevují postmoderní zbahnění už v patristice :-)
    Antonín Havlík
    August 15, 2014 v 13.55
    Pravé křesťanství je také sektářství.
    Eva Hájková, penzistka
    August 15, 2014 v 14.47
    Do tohohle sporu se nemíním příliš plést. Ať si to křesťané vyříkají mezi sebou.
    Jenom by mě zajímalo, když se Ivan Štampach stydí za to, že je křesťan, čím by tedy raději byl? Muslimem nebo buddhistou, případně vyznavačem jiného náboženství?
    Nebo spíš ateistou či dokonce marxistou?
    MK
    Michael Kolařík, Student
    August 15, 2014 v 14.56
    Pane Kolaříku
    já budu ten poslední, kdo bude hodnotit různé formy křesťanství dle "pravosti". Ale rád bych vyjádřil postoj k drobné technikálii. Tahle otázka nepatří do religionistiky, ale do teologie.
    MP
    Martin Profant
    August 15, 2014 v 15.5
    Evě Hájkové
    A neznala byste nějakou jinou možnost? Něco, ve jménu čeho fanatici, kdykoliv se na to cítí dost silní, nezabíjejí čarodějnice či ty jiné, co se o nich právě v té či oné knize praví, že jich nenecháš na živu.
    + Další komentáře