Nezdravě vlivná, nezdravě ambiciózní a dokonce dominantní nikým nevolená úřednice (bývalá účetní), která zničila počestnému premiérovi Nečasovi rodinu i kariéru. Takové jsou základní rysy mainstreamového mediálního obrazu dost pravděpodobně jedné z nejmocnějších žen v České republice Jany Nagyové. Její jednání, například v otázce trafik, ale také sledování Nečasovy manželky a dalších lidí vojenským zpravodajstvím, je pochopitelně odsouzeníhodné a dost možná i trestné, stejně jako je vrcholně nedemokratické i to, jaký měla jako nevolená osoba vliv.

Při pročítání různých článků, které se stále ještě čerstvou aférou zabývají, jsem se ale nemohla zbavit dojmu, že popis postavy Jany Nagyové může být silně ovlivněn poněkud stereotypním chápání vztahu ženy a moci. V seriózních zprávách i komentářích by nebylo nijak obtížné si představit dodatek o tom, že „sexy blondýna“ Nagyová létá na Petrovy (jaká ironie) kameny a obcuje tam s ďáblem.

Domina, nevzdělaná účetní i self-made woman

Je poněkud paradoxní, že pravděpodobně nejméně se stereotypní představy o ženách v souvislosti s mocí drží bulvární Blesk, který ve svých článcích nemá tendence Nagyové omést o hlavu ani minulost účetní na malém městě, která, jak velmi nekorektně poznamenal ve svém rozhovoru pro MF DNES Cyril Höschl, „si ze získání svého idolu udělá byznysplán“.

Šéfredaktor přílohy Orientace LN Matyáš Zrno označuje tuto evidentně velmi mocnou zákulisní hráčku jako ženu, která „postrádala rozhled i vychování (její arogance byla pověstná, stejně jako její posedlost absolutní kontrolou nad přístupem k premiérovi)“. Své k Nagyové řekla i Julie Hrstková z Hospodářských novin v komentáři Femme fatale a krtečci (HN, 17.06.2013): „Přitom Nagyová není zrovna modelkou a s ohledem na její v poněkud zrychleném tempu absolvované vzdělání — obor masová komunikace na Univerzitě Jana Amose Komenského — na Nobelovu cenu v jakémkoliv oboru také zjevně neaspiruje.“

Je třeba poznamenat, že to jsou všechno pořád jasně subjektivně rámované názory, i když i ty pochopitelně významně přispívají k mediální reprezentaci dané osoby. Pokud se ale podíváme na to, co je vlastně u Jany Nagyové v médiích mimo názorové rubriky zdůrazňováno, zjistíme, že „generály tajné služby úkoluje žena, která ráda mění barvu vlasů, ale nemá žádnou politickou funkci“ (MF DNES, 15.06.2013) nebo že si ještě jako mladá dívka mohla ve svém prvním zaměstnání dovolit říkat věci na plná ústa, neboť „její nevlastní otec totiž působil v oddělení zvláštních úkolů, jehož pracovníci — obvykle agenti StB — schvalovali například takzvané výjezdní doložky pro cesty do zahraničí.“ (MF DNES, 13.07.2013)

V obecné rovině je Nagyová spojována s „neúměrným vlivem na premiéra“, případně je vykreslována jako jeho slabina. Nechybí ani poznámky o nepatřičném sebevědomí, případně velmi autoritativním tónu, který jí zřejmě nebyl cizí, včetně popisu různých absurdních přání a vrtochů od oslovování „paní vrchní ředitelko“, až po zálibu v drahých kabelkách.

Již zmíněný Blesk je paradoxně v otázce moci daleko smířlivější, i když pochopitelně svoji pozornost upírá také na Nagyové zevnějšek a sexualitu. Pro označení jako „blond dračice“ nebo „sexy domina“ nejde daleko a poměrně intenzivně na svých stránkách řeší její styl oblékání nebo třeba způsoby, jak si mohla s Nečasem užívat.

Vzhledem k tomu, že Blesk často řeší politiku v podobné rovině jako život celebrit a celebritek, není se čemu divit. Naproti tomu poměrně překvapivě vyznívají spíše pozitivně konotované poznámky o Nagyové vlivu. Věty jako „Kmotři ji respektovali, politici poslouchali, nebo se jí báli...“ (Blesk, 15.06.2013) nebo „Nečasova pravá ruka, jedna nejvlivnějších žen ve státě.“ (Blesk, 14.06.2013) bychom v médiu typu Blesk pravděpodobně nečekali.

A co kdyby to bylo naopak?

Je nasnadě se ptát, jak by média vykreslila mužské alter ego — říkejme mu třeba Jan, které by se stalo milencem premiérky (v Česku bohužel hodně sci-fi představa), zapříčinilo by její pád i rozpad rodiny. Psala by média i tentokrát o „sexy blonďákovi“ nebo dokonce „carovi“? Ometla by i jemu média nedostatečné vzdělání nebo snad dokonce ambice, zdánlivě nepříslušící člověku, který začínal jako účetní na malém městě? Je pravděpodobnější, že by byl naopak vykreslen jako self-made man, který to díky své píli a schopnostem, kvůli kterým pochopitelně nemusí nutně vystudovat, dotáhl skutečně daleko, ale nikoliv nepatřičně.

Hůř by zřejmě i při takto obráceném genderovém gardu skončila žena, která by, na rozdíl od chudáčka slušňáčka Nečase svedeného dominantní živočišnou dračicí, byla pravděpodobně nařčena z toho, že si s vidinou vzrušujícího milostného dobrodružství rozbila rodinu, a to se přece na spořádanou ženu nesluší. Pochopitelně by jí bylo médii dáno poměrně jasně najevo, že už sám fakt, že se stala premiérkou a tudíž přestala mít čas na rodinu, je zavrženíhodný.

I když rozhodně nechci Nagyovou nijak hájit, mám za to, že v jejím mediálním obrazu se až příliš často především v mainstreamových médiích objevuje jistá nervozita z toho, že se jako žena dostala k takové neformální moci. Podobně jako středověká čarodějnice zřejmě ovládla slušného, inteligentního a pracovitého Petra Nečase (podle některých zřejmě nejlepšího premiéra, kterého kdy Česká republika měla) svojí nespoutanou a nevypočitatelnou sexualitou, která by ve vysoké politické hře zřejmě vůbec neměla být přítomna. Mediální obraz románku Nagyové a Nečase skutečně nejvíce ze všeho poukazuje na stereotyp o racionálním muži a iracionální a emocionální ženě.