Tvrdívalo se kdysi, že v Praze by vyhrála i Klausova tenisová raketa, pokud by kandidovala za ODS. I lidem s politickým rozhledem voličů tenisové rakety se ale může podařit dobrý vtip. Současné vyzdvihování Petra Nečase jakožto oběti vlastní slušnosti je právě takovým povedeným vtipem. Má-li být bráno vážně, prokazuje ztrátu soudnosti i paměti.

Pokud to nebylo jasné už předtím, poslední aféra přinejmenším ukázala, že Petr Nečas je slaboch. Člověk, který neřídí ani vládu, jíž je premiérem, ani stranu, jíž předsedá, ani vlastní šéfku kabinetu. Omluvou mu může být, že ve své roli strukturně vzato musel být slabochem — kdo jiný by mohl dělat předsedu strany, která ve skutečnosti už dávno není stranou, ale spíš konfederací lokálních mafií?

Některým lidem toto slabošství stačí jako jakýsi indikátor dobrého srdce a slušnosti. Padl-li Nečas do šlamastyky, říkají, bylo to jen proto, že jako první umožnil, aby se u nás opravdu vyšetřovala korupce. Pro tuto dobrotu šel na politickou žebrotu, když se stal jedním z prvních vyšetřovaných. Jednomu by ukápla slza.

Jako vtip by to bylo dobré. Brány vážně ale podobné výroky naznačují, že je přijatelné, aby vyšetřování korupce záleželo na libovůli politické moci. Jako kdyby vyšetřování korupce neměla být samozřejmost, ale něco, co vrchnost případně povolí, pokud je dostatečně blahovolná — ale pak by za to neměla být trestána, například tím, že by se důsledně vyšetřovala (její) korupce. Čtete-li v tom Hlavu XXII, čtete správně.

Přitom jsou podobné výroky nesmyslné i věcně. Pokud se Nečas o něco snažil, bylo to udržení dosavadního stavu. To už si apologeti „nejslušnějšího premiéra“ nepamatují, jak neuvěřitelným způsobem a s jak nehoráznou výmluvou na hodinu vyrazil ministra spravedlnosti ve snaze zabránit jmenováni Bradáčové? To už si nepamatují, jak dlouhý a vytrvalý tlak na něj musel být vyvinut, aby se skřípěním zubů umožnil její jmenování?

Je dobrou školou, jak někteří autoři dovedou reagovat na zneužití tajných služeb. Podle některých (Pečinka v Reflexu, Skovajsa v Lidových novinách) nemělo dojít k podobnému zásahu — někdo z policie či ministr vnitra měl prostě navštívit premiéra, seznámit ho se situací. Premiér by propustil šéfku svého kabinetu, bylo by po starostech a předešlo by se ostudě...

Autoři představují opravdu originální způsob řešení problému zneužití moci, adekvátní možná carismu, ale sotva demokracii. Nebo si představují, že by se takto mělo zneužití moci a trestná činnost řešit i v nižších patrech?

Jeden člověk už kdysi za Nečasem přišel a varoval jej před zneužitím moci jeho ministrem. Ten člověk se jmenoval Michálek a všichni víme, jak příběh skončil. Nečas se zachoval jako spolupachatel a ministra Drobila varoval. A to šlo jen o ministra, ne o partnerku.

Někteří lidé si prostě už zvykli na korupci a beztrestnost politiků, takže jim myšlenka, že by se uplácení funkcemi mělo trestat, připadá jako z jiného světa. Vždyť to by skončila celá politika, jak ji známe, křičí a mají pravdu. Vypovídají tím ale především sami o sobě a o „politice“, již obhajují.

Jiní autoři zase kalkulují: „je formální postih protiprávního jednání vždy větším dobrem než škoda způsobená pádem vlády?“ ptá se sociolog Marek Skovajsa v Lidových novinách. Připomeňme, že se nejedná o překročení povolené rychlosti na dálnici, ale o zneužití tajných služeb (přinejmenším). Je-li tato otázka na místě, pak měla pravdu justiční mafie bránící Čunka.

* * *

Představivost voličů tenisových raket nezná hranic. Pravice nás už zasypala mýtem o moudrém Karlovi. Nyní nás krmí mýtem o dobrém Petrovi. Půjde-li to takhle dál, bude nám před volbami zcela upřímně a se srdcem na dlani vyprávět mýtus o poctivém Mirkovi.