Hlavním tématem veřejné debaty posledních dní byl skandál kolem Nečase, trafik a zneužívání pravomocí. Postupně v ní vykrystalizovala i tři témata, která vzbuzují vášně napříč sociálními sítěmi i médii: Stal se Nečas a spol. obětí vlastního vládního boje proti korupci? Jestli vůbec a za jakých okolností se z trafiky stává potenciální trestný čin? Jak současné události mohou ovlivnit politický život České republiky? Odpověď na tyto otázky nejsou jednoduché, nicméně se zdá, že téměř každý, kdo současnou situaci aspoň zpovzdálí sleduje, na ně má aspoň nějaký názor.

Korelace, kauzalita, korupce

Na konci minulého týdne, kdy se po masivní policejní akci začala objevovat jména lidí, kteří uvízli v policejních sítích, přispěchali někteří s pro mě docela šokujícím tvrzením. Proces, kterého je republika svědkem, není nic jiného, než důkaz o protikorupčním tažení Nečasova kabinetu konečně nesoucím ovoce. Nečas je v takových komentářích líčen málem jako hrdina, který neváhá na oltář demokracie položit dokonce i vlastní politickou kariéru.

Věta „Dělejte svou práci.", kterou měl Nečas pronést v noci ze středy na čtvrtek, kdy za ním přišel šéf ÚOOZ se zprávou o Nagyové a vojenském zpravodajství, z něj v očích některých českých novinářů udělala bezmála hrdinu jak vystřiženého z hollywoodského trháku. Jako kdyby se z rovnosti před zákonem stalo v České republice něco, co je třeba chránit jako ohrožený druh rostliny, případně adorovat jako jeden z posledních cárů zdání demokratického rozhodování.

Ve vyzdvihování úlohy Nečasovy vlády a chytání malých i větších ryb v rybníčku české korupce komentátoři i politici často (účelově) nerozlišují dva pojmy, které se každý společenský vědec učí v některém ze základních metodologických kurzů — korelace a kauzalita, tedy souvislost a vztah příčiny a následku.

Ano, je pochopitelně možné, že některé kroky, které učinila Nečasova vláda, mohly přispět k odvaze vést vyšetřování v tak velkém rozsahu a zasáhnout i na politická místa, ale existuje přímý důkaz, že jejich přijetí způsobilo takové vzepjetí státních zástupců? Co když prostě jen ztratili trpělivost s fungováním klientských sítí a korupce? Co když se na vyšší posty dostali právě ti odvážní ve větším počtu, než bylo zvykem, prostou generační obměnou? Přesvědčivé důkazy prostě nejsou.

Trafika a politika

Tématem, které je na rozdíl od toho prvního stále aktuální, je otázka kriminalizace tzv. trafik. Na toto téma už své na stránkách Deníku Referendum napsali například Jiří Guth nebo Filip Outrata, ale i další. V debatě jsou zřetelné dvě interpretace — ta, které se z různých důvodů drží jak někteří pravicoví politici, tak někteří komentátoři, a jejíž podstatou je zachování nebo nekriminalizace trafik jako legitimní součásti politiky, a pozice opačná — kritická, která zase tvrdí, že je třeba rozlišovat mezi běžným politickým obchodem ve smyslu „ty mi podpoříš zákon A, já ti podpořím zákon B“ a jazykem práva „neoprávněnou výhodou spočívajícím v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění“.

Hledání kompromisu a uzavírání obchodů prvního typu je jistě legitimní a nezbytnou součástí politiky — koneckonců volání po tom, aby se nad zásadními reformami (jako je například ta důchodová nebo třeba sociální) hledala shoda napříč stranami, rezonuje v české společnosti poměrně silně. Dostat ale teplé místečko v některé z dozorčích rad (a dost možná i nějaké to „odstupné“) za to, že se poslanec vzdá svého mandátu i přesto, že se několik dní a týdnů tvářil neústupně ve snaze zabránit schválení některých zákonů, je přece jen trochu jiná úroveň. 

Právníci se přou o to, zda tu existuje přímá souvislost nebo důkazy, že trafika ve státních podnicích byla skutečně úplatkem za položení poslaneckých mandátů, ODS zašla dokonce tak daleko, že ve svém prohlášení k možnému stíhání premiéra Nečase právě kvůli možné nabídce úplatku uvedla, že při případném rozhodování o jeho vydání nebo nevydání jej raději vůbec nevydá, protože trafika není trestný čin. Jako kdyby zapomněla, že vydání sněmovnou nerozhoduje o vině a trestu.

Pro některé by kriminalizace trafik (obvykle nerozlišovaných) znamenalo konec politiky, jak ji známe, ba možná dokonce její rozklad. Ptám se sama sebe a opravdu nejsem jediná, jestli je na tom české povědomí o politice opravdu tak špatně, aby jednomyslně odmítlo praktiky klientelismu, které se za 23 let onoho formálně demokratického vývoje staly normou.

Jistě, citelné zásahy do minulých i současné politické reprezentace, by mohly představovat problém a předehru k rozkladu systému, ale nedělat nic je přece jen trochu málo. I kdyby ti, kteří jsou nyní podezíráni z braní či dávání úplatků, nebyli nakonec obviněni nebo by byli zproštěni viny, takové praní špinavého prádla na veřejnosti může představovat svého druhu školu z politiky.

Co dělat?

Odpovědi jsou v zásadě dvě — předčasné volby nebo nový premiér či premiérka sestaví vládu, která ten necelý rok dovládne. Pochopitelně je tu i černý scénář, když se nepovede sestavit novou vládu, ani získat 120 podpisů pro rozpuštění sněmovny, ale na ten zatím nemysleme.

Předčasné volby by nahrávaly zavedeným stranám, což má svůj rub v podobě udržování určité zakonzervovanosti politické scény i líc v podobě malého prostoru pro kampaň těch méně příčetných politických uskupení, které vyrostly na nespokojenosti české společnosti. Nevypočitatelné marketingové subjekty typu Věcí veřejných by v české politice mohly z dlouhodobého hlediska udělat pěknou paseku.