V obecném povědomí posud i v českých zemích panuje shoda v tom, že korupce je trestný čin. Během uplynulého týdne jsme ovšem mohli zaznamenat epidemii, která se šířila českými médii jak požár vyprahlou australskou krajinou, projevující se názorem, že určitý typ korupce ve skutečnosti žádným trestným činem není. Povážlivá část české novinářské elity zaujala stanovisko, že korupce provedená způsobem, jakým ji uskutečnil Petr Nečas se svými třemi kolegy, kteří nyní pobývají v ostravské vazební věznici, buď není ani korupcí, anebo alespoň není trestně stíhatelná.

Po bizarní, z většiny vylhané, mobilizační kampani proti ČSSD před volbami v letech 2006 a 2010, po absurdní kampani ve prospěch Karla Schwarzenberga před prezidentskými volbami 2013, zde máme další výmluvný příklad fatálního selhávání českých médií v moment pro společnost kritický; doklad jejich neschopnosti plnit základní komunikační potřeby demokratické společnosti.

Je to politický problém, dotýkající se samé podstaty fungování české demokracie. A nelze ho obcházet donekonečna, protože kvalita politické scény se stavem médií úzce souvisí a oba parametry mají u nás dlouhodobě sestupnou, dnes již vyloženě nebezpečně sestupnou, tendenci.

I. Korupce a trest

Na počátku ledna se Karel Schwarzenberg v touze zalíbit se voličům na chvíli změnil z unaveného pokrývače Kalouskových špatností v rozšafného strýčka, který dokonce neváhá novinářům říkat pravdu. Tak 7. ledna 2013 vyšel v České pozici jeden z nejdůležitějších textů, jaké kdy opublikovala: Schwarzenberg o Kalouskovi a Šnajdrovi: Šlo o korupci.

Jeho součástí byla i nenápadná douška: „Nezávisle na článcích ČESKÉ POZICE v pondělí padlo v souvislosti s touto kauzou první trestní oznámení. Podal ho advokát Václav Láska a informoval o něm na svých stránkách. „Tímto podáním činím trestní oznámení vůči Marku Šnajdrovi, Petru Tluchořovi a Ivanu Fuksovi pro podezření z trestného činu přijetí úplatku, a proti Petru Nečasovi a případně dalším osobám pro trestný čin podplácení,“ napsal Láska s tím, že se ke svému podání nechce blíže vyjadřovat.“

Ani ikona české pravice Karel Schwarzenberg tedy neměl letos v lednu pochybnosti o tom, že postup, kterým vláda ukojila tři poslance ODS, jejichž chování tehdy označil za „prachsprosté vydírání“, byl korupcí. A byl tu advokát, který ji pokládal za trestný čin. Lze tedy říci, že to, co se nyní děje, je už od tohoto svého impulsu demokratickou a transparentní procedurou.

Dále tu máme čerstvý výklad Roberta Pelikána, který sám sebe na svém blogu v Idnes, charakterizuje jako „právníka, který věří, že právo je cesta ke spravedlnosti“. V pronikavém textu O kšeftech a úplatcích mimo jiné píše:

„Zdá se to přitom být docela jednoduché. Pokud by oni exposlanci dostali za to, že odejdou, každý pár set tisíc korun v hotovosti, nikdo by o věci nepochyboval. Proč tomu tedy má být jinak, dostanou-li tu samou sumu za to, že si čtyřikrát do roka dojdou sednout do nějaké dozorčí rady, kde budou krom pojídání chlebíčků jen znuděně naslouchat projednávání záležitostí, kterým pro nedostatek kvalifikace sebeméně nerozumí?

Odpověď jsem nalezl v rok starém blogu Matěje Bajgara, ekonoma z Oxfordské univerzity. A plyne z ní nejen vysvětlení oné myšlenkové obtíže, ale také, proč je vlastně toto nepřímé uplácení ještě podstatně nebezpečnější. (důraz JP)

V jím popisovaném experimentu se ukázalo, že ochota studentů podvádět byla podstatně vyšší, neměli-li šanci získat svým podvodem přímo peníze, ale žetony, které si pak ve vedlejší místnosti za peníze vyměnili. K čemuž M. Bajgar vskutku věštecky dodává: „A teď si představte, že by studenty od hotovosti neoddělovalo několik metrů, ale přátelské dovolené, neurčité sliby vzájemné výpomoci, akciové opce, sporný výklad daňových zákonů a anonymita veřejné pokladny.“ Nu, my tady v Praze si to bohužel představovat nemusíme. Aspoň nějaká výhoda proti Oxfordu.“

Podobně o věci mluví v pátečním Deníku Referendum bývalý poslanec České národní rady Jan Sapák: „Literatura zabývající se do hloubky korupční činností dávno před tímto případem podobné způsoby popsala. Má je za krajně nebezpečné, i proto, že mocnými zvykově tolerované a obtížně dokazovatelné. Kdy právo pro převahu exekutivní politické moci nebývá uplatněno.

Český právní řád ale na podobné děje pamatuje, a že nebyl dosud uplatněn, neznamená, že příkaz zákona je mrtvý. Že jde o mrtvou normu (desuetudo), která se ve všech ohledech přežila, jako když nesmíte ku příkladu v neděli se lvem do kostela. Jde též o subjektivní vnímání práva a většina společnosti vnímá smysluplnnost právního vymezení proti politické korupci jako živou a potřebnou normu.“

Zopakujme ještě jednou: o tom, že se jednalo o korupci, není pochyb. A není ani pochyb o tom, že korupce je trestný čin.

II. Jak selhala česká média

Žádná mediální alternativa, ale v řadě ohledů nesnesitelně konformní a lecjakou špatnost do posledního dechu obhajující týdeník The Economist ve svém článku k situaci v České republice napsal zřejmě nejdůležitější větu, která o ní zatím zazněla:

„Výmluvnou ilustrací bahnitých hlubin, do nichž česká politická kultura upadala, je vášnivá debata v médiích a na internetu, zda ohavná dohoda vůbec představuje korupci.“ ("In a revealing detail of the muddy depths to which the Czech political culture has plunged, a heated public debate has raged in the media and on the internet about whether the ugly deal even constituted corruption.“)

A že to věru byly vášně, které si, když článek 18. června zveřejňovali, snad ani v Economistu sami nedokázali představit! Přečetli jsme všechny komentáře, které v období od 14. do 21. června vyšly ve čtyřech českých denících, obvykle pokládaných za seriozní: Hospodářských novinách, Mladé frontě Dnes, Lidových novinách a Právu. K úkolu jsme přistoupili bez předsudků a bez iluzí. Ale to, s čím jsme se setkali, hluboce předčilo očekávání: bohužel k horšímu.

Ve čtyřech uvedených denících v daném období vyšlo zhruba na čtyřiceti tiskových stranách celkem přes sto textů. Nebudeme uvádět exaktní čísla s vědomím, že jedna či dvě stránky mohly naší pozornosti uniknout, základní tendence i charakteristiky jsou ale i tak jasné.

V Hospodářských novinách, v Mladé frontě Dnes a v Lidových novinách, ač se obsah komentářů všech tří deníků v jemnostech liší, se postupně během minulého týdne prohlubovala rétorika, které de facto už ani nebyla „debatou“, již se posmíval Economist, nýbrž kampaní, v níž se stupňoval čím dál agresivnějším tónem formulovaný názor, podle nějž Nečasův obchod s poslanci nebyl trestným činem, a tedy ani korupcí, nýbrž běžným politickým obchodem.

Pouze v Právu byla celková atmosféra zcela jiná, i když bohužel hlavní komentátor deníku Alexandr Mitrofanov na toto stanovisko nakonec rovněž přistoupil. Podrobně se komentářům Práva budeme věnovat níže.

Prakticky kompletní pravicový tisk od počátku pracuje se třemi mýty. Podle prvního se Petr Nečas stal obětí toho, že „otevřel dveře svobodné práci justice“. Podle druhého byl Petr Nečas slušným politikem, panem Čistým, který upřímně chtěl bojovat s korupcí, a „takový konec si nezasloužil“. Podle třetího by případné potrestání přidělování „trafik“ jako korupce znamenalo „konec politiky“. Pojďme citovat.

Hospodářské noviny

„Poslední dobou to však vypadá, jako by se ze řetězu utržení státní zástupci snažili trestat každý nešvar, který se jim nelíbí nebo nevoní.“ Petr Kamberský: Kdo ohlídá hlídače? Jiný pohled na razii. HN, 17. června

„Tyto noviny opakovaně psaly, že dějiny budou soudit premiéra pozitivněji, než jej soudí dnešní lidové nálady, a že jeho zoufalý „umělecký dojem“ neodpovídá jeho skutečné „technické kvalitě“. Ne, definitivní hodnocení politické kariéry hodného chlapce z Rožnova, který se dostal až na samý vrchol, ještě nelze udělat.“ Petr Kamberský: Pan Paradox: Pokus o vlídný nekrolog, HN, 18. června

„[Petr Nečas] do Strakovy akademie přicházel s pověstí muže s integritou, u něhož nezní zcela trapné, pokud svůj kabinet nazve “vládou boje proti korupci”. Z níž by teď měl být obviněn.”

Jindřich Šídlo, Pan obviněný premiér, HN, 19, června

„Když celou zem poučujete o odpovědnosti za vlastní osud a přitom mnoha lidem, kteří na tom opravdu nejsou dobře, saháte citelně na životní úroveň, není zrovna moudré shánět zaměstnání pár vysmátým vyděračům, kteří v sobě zrovna objevili úctu k „programovým hodnotám. Nejsme si vůbec jisti, že to je zločin, kloníme se k tomu, že nikoliv, i když je to zjevně nemorální. Ale těžko se pak můžete divit tomu mohutnému potlesku, když to už i policie a návladní označí za uplácení. Je to nespravedlivé? Možná ano. Ale dělat jste to nemuseli.“ Jidnřich Šídlo, Pan obviněný premiér, HN, 19, června

„Je velmi sporné, zda šlo o trestný čin, a je vysoce pravděpodobné, že obvinění a zavření budou mít velmi silnou obhajobou. Složit mandát není trestné, nastoupit do dozorčí rady není trestné. Spojení obojího do trestného činu je velmi odvážné a extrémně problematické.“ Petr Kamberský, Sedm velkých pochyb, HN, 19. června

Mladá fronta Dnes

„Má-li být přidělování postů výměnou za jisté protislužby nadále posuzováno jako korupce a kriminalizováno, jde svým způsobem o konec politiky, jak ji lidstvo zná po tisíce let.“ Josef Mlejnek, Náhrdelníky, MFD, 15. června

„Pokud budeme kriminalizovat toto jednání, můžeme zrušit politiku.“

Stanislav Balík, Ať to skončí jakkoli, čeká nás zklamání (rozhovor), MFD, 15. června,

„Je to zvláštní paradox: téma boje proti korupci a prorůstání černé sféry do státního systému bylo jedno z jeho hlavních politických témat. A nyní zásadně ohrožuje jeho vládu, beztak už dávno vším možným ohrožovanou.“ Karel Steigerwald, Zásah a mlčení, MFD, 14. června

„Shrnutí: politický otřes nejvyššího stupně. Generálové, úřednice, exposlanci zatčeni, Janoušek s Rittigem v cizině. Jednota opozice s policií a státními zástupci (důraz JP) Míchání různých mravních úsudků s kriminálními činy. Bohužel jako zlepšení situace v pronásledování zločinu v České republice to nevypadá.“ Karel Steigerwald, Pád premiéra, MFD, 17. června

„Padl ministerský předseda, za jehož vlády se uvolnily policistům a státním zastupitelům ruce. Od nástupu Pavla Zemana na nejvyšší „zastupitelský“ post se dějí věci, o nichž jsme mohli za předchozích vlád — pravých i levých — jen snít. Anebo spřádat mravoučné analýzy. Snad je to vyšší stupeň spravedlnosti: v sítích uvázl ten, který chtěl napravit svět, na sebe a své okolí přitom zapomněl.“ Jana Bendová, Otcem humoru je všemohoucí. I teď nám nadělil porci, MFD, 17. června

Celou sbírku navzájem protichůdných, ale v každém jednom případě fenomenálně nesmyslných výroků, obsahuje text Pavla Parála Chvála bezvládí, jehož ústřední ideu vystihují věty: „Možná to bude naopak fajn, že nikdo nebude nějaký čas nic měnit v legislativě, daních, poplatcích. A firmy a podnikatelé budou mít chvíli klid na byznys a vydělávání peněz.“ Vybral jsem ještě další tři:

„Líto nám může být premiéra jako férového a docela chytrého chlapa, který se snažil, i když se možná ve své kariéře spokojil až příliš s málem a vládní reformy skončily v podstatě bez výjimky na půli cesty.“

„V případě předčasných voleb pak lze vysledovat dokonce pozitivní přínos, protože paralýza vládních úřadů trvající v případě řádných voleb obvykle po celou minimálně půlroční kampaň se, pokud budou volby předčasné, zkrátí na dva tři měsíce. A rozpočet bude muset nová vláda převzít ten připravený odcházejícím kabinetem, takže také nebude čas a prostor na nějaké experimenty s utrácením.“

„Pokud by se nakonec ukázalo, že ono vzývané vyšetřování a arestování klientelistických struktur skončí u nešťastné a ne moc chytré ženské, tak by to pro tuhle ekonomiku mělo z dlouhodobějšího hlediska dost zničující efekt.“ Vše Pavel Parál, Chvála bezvládí, MFD, 18. června

„Otázka, kdy je politické prosazování mocenských zájmů ještě „mravně“ přijatelné a kdy už ne, je jistě závažná, ale definitivní odpověď na ni neexistuje. To by mělo být předmětem politických, etických či snad filozofických diskusí, ale jistě ne součástí trestních spisů. Dovedeno do absurdní krajnosti by totiž byli korupčníky úplně všichni politici na světě. Každá koaliční vláda je v demokratických parlamentních republikách po volbách sestavována na základě (často zákulisních) dohod politických stran. Političtí předáci si domlouvají, kdo co získá, kdo bude jakým ministrem, kdo se ocitne v jaké státní funkci. Je to do jisté míry výměnný obchod. Podle české policie a státních zástupců jde zřejmě o korupci. Vtrhnou zamaskovaní policisté po příštích volbách do parlamentu a pozatýkají poslance sestavující vládu?“ Michal Kubát, Kšefty a trafiky, MFD, 19. června

Lidové noviny