V obecném povědomí posud i v českých zemích panuje shoda v tom, že korupce je trestný čin. Během uplynulého týdne jsme ovšem mohli zaznamenat epidemii, která se šířila českými médii jak požár vyprahlou australskou krajinou, projevující se názorem, že určitý typ korupce ve skutečnosti žádným trestným činem není. Povážlivá část české novinářské elity zaujala stanovisko, že korupce provedená způsobem, jakým ji uskutečnil Petr Nečas se svými třemi kolegy, kteří nyní pobývají v ostravské vazební věznici, buď není ani korupcí, anebo alespoň není trestně stíhatelná.

Po bizarní, z většiny vylhané, mobilizační kampani proti ČSSD před volbami v letech 2006 a 2010, po absurdní kampani ve prospěch Karla Schwarzenberga před prezidentskými volbami 2013, zde máme další výmluvný příklad fatálního selhávání českých médií v moment pro společnost kritický; doklad jejich neschopnosti plnit základní komunikační potřeby demokratické společnosti.

Je to politický problém, dotýkající se samé podstaty fungování české demokracie. A nelze ho obcházet donekonečna, protože kvalita politické scény se stavem médií úzce souvisí a oba parametry mají u nás dlouhodobě sestupnou, dnes již vyloženě nebezpečně sestupnou, tendenci.

I. Korupce a trest

Na počátku ledna se Karel Schwarzenberg v touze zalíbit se voličům na chvíli změnil z unaveného pokrývače Kalouskových špatností v rozšafného strýčka, který dokonce neváhá novinářům říkat pravdu. Tak 7. ledna 2013 vyšel v České pozici jeden z nejdůležitějších textů, jaké kdy opublikovala: Schwarzenberg o Kalouskovi a Šnajdrovi: Šlo o korupci.

Jeho součástí byla i nenápadná douška: „Nezávisle na článcích ČESKÉ POZICE v pondělí padlo v souvislosti s touto kauzou první trestní oznámení. Podal ho advokát Václav Láska a informoval o něm na svých stránkách. „Tímto podáním činím trestní oznámení vůči Marku Šnajdrovi, Petru Tluchořovi a Ivanu Fuksovi pro podezření z trestného činu přijetí úplatku, a proti Petru Nečasovi a případně dalším osobám pro trestný čin podplácení,“ napsal Láska s tím, že se ke svému podání nechce blíže vyjadřovat.“

Ani ikona české pravice Karel Schwarzenberg tedy neměl letos v lednu pochybnosti o tom, že postup, kterým vláda ukojila tři poslance ODS, jejichž chování tehdy označil za „prachsprosté vydírání“, byl korupcí. A byl tu advokát, který ji pokládal za trestný čin. Lze tedy říci, že to, co se nyní děje, je už od tohoto svého impulsu demokratickou a transparentní procedurou.

Dále tu máme čerstvý výklad Roberta Pelikána, který sám sebe na svém blogu v Idnes, charakterizuje jako „právníka, který věří, že právo je cesta ke spravedlnosti“. V pronikavém textu O kšeftech a úplatcích mimo jiné píše:

„Zdá se to přitom být docela jednoduché. Pokud by oni exposlanci dostali za to, že odejdou, každý pár set tisíc korun v hotovosti, nikdo by o věci nepochyboval. Proč tomu tedy má být jinak, dostanou-li tu samou sumu za to, že si čtyřikrát do roka dojdou sednout do nějaké dozorčí rady, kde budou krom pojídání chlebíčků jen znuděně naslouchat projednávání záležitostí, kterým pro nedostatek kvalifikace sebeméně nerozumí?

Odpověď jsem nalezl v rok starém blogu Matěje Bajgara, ekonoma z Oxfordské univerzity. A plyne z ní nejen vysvětlení oné myšlenkové obtíže, ale také, proč je vlastně toto nepřímé uplácení ještě podstatně nebezpečnější. (důraz JP)

V jím popisovaném experimentu se ukázalo, že ochota studentů podvádět byla podstatně vyšší, neměli-li šanci získat svým podvodem přímo peníze, ale žetony, které si pak ve vedlejší místnosti za peníze vyměnili. K čemuž M. Bajgar vskutku věštecky dodává: „A teď si představte, že by studenty od hotovosti neoddělovalo několik metrů, ale přátelské dovolené, neurčité sliby vzájemné výpomoci, akciové opce, sporný výklad daňových zákonů a anonymita veřejné pokladny.“ Nu, my tady v Praze si to bohužel představovat nemusíme. Aspoň nějaká výhoda proti Oxfordu.“

Podobně o věci mluví v pátečním Deníku Referendum bývalý poslanec České národní rady Jan Sapák: „Literatura zabývající se do hloubky korupční činností dávno před tímto případem podobné způsoby popsala. Má je za krajně nebezpečné, i proto, že mocnými zvykově tolerované a obtížně dokazovatelné. Kdy právo pro převahu exekutivní politické moci nebývá uplatněno.

Český právní řád ale na podobné děje pamatuje, a že nebyl dosud uplatněn, neznamená, že příkaz zákona je mrtvý. Že jde o mrtvou normu (desuetudo), která se ve všech ohledech přežila, jako když nesmíte ku příkladu v neděli se lvem do kostela. Jde též o subjektivní vnímání práva a většina společnosti vnímá smysluplnnost právního vymezení proti politické korupci jako živou a potřebnou normu.“

Zopakujme ještě jednou: o tom, že se jednalo o korupci, není pochyb. A není ani pochyb o tom, že korupce je trestný čin.

II. Jak selhala česká média

Žádná mediální alternativa, ale v řadě ohledů nesnesitelně konformní a lecjakou špatnost do posledního dechu obhajující týdeník The Economist ve svém článku k situaci v České republice napsal zřejmě nejdůležitější větu, která o ní zatím zazněla:

„Výmluvnou ilustrací bahnitých hlubin, do nichž česká politická kultura upadala, je vášnivá debata v médiích a na internetu, zda ohavná dohoda vůbec představuje korupci.“ ("In a revealing detail of the muddy depths to which the Czech political culture has plunged, a heated public debate has raged in the media and on the internet about whether the ugly deal even constituted corruption.“)

A že to věru byly vášně, které si, když článek 18. června zveřejňovali, snad ani v Economistu sami nedokázali představit! Přečetli jsme všechny komentáře, které v období od 14. do 21. června vyšly ve čtyřech českých denících, obvykle pokládaných za seriozní: Hospodářských novinách, Mladé frontě Dnes, Lidových novinách a Právu. K úkolu jsme přistoupili bez předsudků a bez iluzí. Ale to, s čím jsme se setkali, hluboce předčilo očekávání: bohužel k horšímu.

Ve čtyřech uvedených denících v daném období vyšlo zhruba na čtyřiceti tiskových stranách celkem přes sto textů. Nebudeme uvádět exaktní čísla s vědomím, že jedna či dvě stránky mohly naší pozornosti uniknout, základní tendence i charakteristiky jsou ale i tak jasné.

V Hospodářských novinách, v Mladé frontě Dnes a v Lidových novinách, ač se obsah komentářů všech tří deníků v jemnostech liší, se postupně během minulého týdne prohlubovala rétorika, které de facto už ani nebyla „debatou“, již se posmíval Economist, nýbrž kampaní, v níž se stupňoval čím dál agresivnějším tónem formulovaný názor, podle nějž Nečasův obchod s poslanci nebyl trestným činem, a tedy ani korupcí, nýbrž běžným politickým obchodem.

Pouze v Právu byla celková atmosféra zcela jiná, i když bohužel hlavní komentátor deníku Alexandr Mitrofanov na toto stanovisko nakonec rovněž přistoupil. Podrobně se komentářům Práva budeme věnovat níže.

Prakticky kompletní pravicový tisk od počátku pracuje se třemi mýty. Podle prvního se Petr Nečas stal obětí toho, že „otevřel dveře svobodné práci justice“. Podle druhého byl Petr Nečas slušným politikem, panem Čistým, který upřímně chtěl bojovat s korupcí, a „takový konec si nezasloužil“. Podle třetího by případné potrestání přidělování „trafik“ jako korupce znamenalo „konec politiky“. Pojďme citovat.

Hospodářské noviny

„Poslední dobou to však vypadá, jako by se ze řetězu utržení státní zástupci snažili trestat každý nešvar, který se jim nelíbí nebo nevoní.“ Petr Kamberský: Kdo ohlídá hlídače? Jiný pohled na razii. HN, 17. června

„Tyto noviny opakovaně psaly, že dějiny budou soudit premiéra pozitivněji, než jej soudí dnešní lidové nálady, a že jeho zoufalý „umělecký dojem“ neodpovídá jeho skutečné „technické kvalitě“. Ne, definitivní hodnocení politické kariéry hodného chlapce z Rožnova, který se dostal až na samý vrchol, ještě nelze udělat.“ Petr Kamberský: Pan Paradox: Pokus o vlídný nekrolog, HN, 18. června

„[Petr Nečas] do Strakovy akademie přicházel s pověstí muže s integritou, u něhož nezní zcela trapné, pokud svůj kabinet nazve “vládou boje proti korupci”. Z níž by teď měl být obviněn.”

Jindřich Šídlo, Pan obviněný premiér, HN, 19, června

„Když celou zem poučujete o odpovědnosti za vlastní osud a přitom mnoha lidem, kteří na tom opravdu nejsou dobře, saháte citelně na životní úroveň, není zrovna moudré shánět zaměstnání pár vysmátým vyděračům, kteří v sobě zrovna objevili úctu k „programovým hodnotám. Nejsme si vůbec jisti, že to je zločin, kloníme se k tomu, že nikoliv, i když je to zjevně nemorální. Ale těžko se pak můžete divit tomu mohutnému potlesku, když to už i policie a návladní označí za uplácení. Je to nespravedlivé? Možná ano. Ale dělat jste to nemuseli.“ Jidnřich Šídlo, Pan obviněný premiér, HN, 19, června

„Je velmi sporné, zda šlo o trestný čin, a je vysoce pravděpodobné, že obvinění a zavření budou mít velmi silnou obhajobou. Složit mandát není trestné, nastoupit do dozorčí rady není trestné. Spojení obojího do trestného činu je velmi odvážné a extrémně problematické.“ Petr Kamberský, Sedm velkých pochyb, HN, 19. června

Mladá fronta Dnes

„Má-li být přidělování postů výměnou za jisté protislužby nadále posuzováno jako korupce a kriminalizováno, jde svým způsobem o konec politiky, jak ji lidstvo zná po tisíce let.“ Josef Mlejnek, Náhrdelníky, MFD, 15. června

„Pokud budeme kriminalizovat toto jednání, můžeme zrušit politiku.“

Stanislav Balík, Ať to skončí jakkoli, čeká nás zklamání (rozhovor), MFD, 15. června,

„Je to zvláštní paradox: téma boje proti korupci a prorůstání černé sféry do státního systému bylo jedno z jeho hlavních politických témat. A nyní zásadně ohrožuje jeho vládu, beztak už dávno vším možným ohrožovanou.“ Karel Steigerwald, Zásah a mlčení, MFD, 14. června

„Shrnutí: politický otřes nejvyššího stupně. Generálové, úřednice, exposlanci zatčeni, Janoušek s Rittigem v cizině. Jednota opozice s policií a státními zástupci (důraz JP) Míchání různých mravních úsudků s kriminálními činy. Bohužel jako zlepšení situace v pronásledování zločinu v České republice to nevypadá.“ Karel Steigerwald, Pád premiéra, MFD, 17. června

„Padl ministerský předseda, za jehož vlády se uvolnily policistům a státním zastupitelům ruce. Od nástupu Pavla Zemana na nejvyšší „zastupitelský“ post se dějí věci, o nichž jsme mohli za předchozích vlád — pravých i levých — jen snít. Anebo spřádat mravoučné analýzy. Snad je to vyšší stupeň spravedlnosti: v sítích uvázl ten, který chtěl napravit svět, na sebe a své okolí přitom zapomněl.“ Jana Bendová, Otcem humoru je všemohoucí. I teď nám nadělil porci, MFD, 17. června

Celou sbírku navzájem protichůdných, ale v každém jednom případě fenomenálně nesmyslných výroků, obsahuje text Pavla Parála Chvála bezvládí, jehož ústřední ideu vystihují věty: „Možná to bude naopak fajn, že nikdo nebude nějaký čas nic měnit v legislativě, daních, poplatcích. A firmy a podnikatelé budou mít chvíli klid na byznys a vydělávání peněz.“ Vybral jsem ještě další tři:

„Líto nám může být premiéra jako férového a docela chytrého chlapa, který se snažil, i když se možná ve své kariéře spokojil až příliš s málem a vládní reformy skončily v podstatě bez výjimky na půli cesty.“

„V případě předčasných voleb pak lze vysledovat dokonce pozitivní přínos, protože paralýza vládních úřadů trvající v případě řádných voleb obvykle po celou minimálně půlroční kampaň se, pokud budou volby předčasné, zkrátí na dva tři měsíce. A rozpočet bude muset nová vláda převzít ten připravený odcházejícím kabinetem, takže také nebude čas a prostor na nějaké experimenty s utrácením.“

„Pokud by se nakonec ukázalo, že ono vzývané vyšetřování a arestování klientelistických struktur skončí u nešťastné a ne moc chytré ženské, tak by to pro tuhle ekonomiku mělo z dlouhodobějšího hlediska dost zničující efekt.“ Vše Pavel Parál, Chvála bezvládí, MFD, 18. června

„Otázka, kdy je politické prosazování mocenských zájmů ještě „mravně“ přijatelné a kdy už ne, je jistě závažná, ale definitivní odpověď na ni neexistuje. To by mělo být předmětem politických, etických či snad filozofických diskusí, ale jistě ne součástí trestních spisů. Dovedeno do absurdní krajnosti by totiž byli korupčníky úplně všichni politici na světě. Každá koaliční vláda je v demokratických parlamentních republikách po volbách sestavována na základě (často zákulisních) dohod politických stran. Političtí předáci si domlouvají, kdo co získá, kdo bude jakým ministrem, kdo se ocitne v jaké státní funkci. Je to do jisté míry výměnný obchod. Podle české policie a státních zástupců jde zřejmě o korupci. Vtrhnou zamaskovaní policisté po příštích volbách do parlamentu a pozatýkají poslance sestavující vládu?“ Michal Kubát, Kšefty a trafiky, MFD, 19. června

Lidové noviny

Pokud Hospodářské noviny a Mladá fronta Dnes představují v řadě ohledů šokující četbu, právě Lidové noviny dovádějí apologetickou argumentaci ad absurdum.

V pátek 14. června, když Petru Nečasovi zbývaly ve funkci celé dva dny, vstoupily Lidové noviny do děje poznámkou Martina Zvěřiny nazvanou Schovávaná a opatřenou perexem: „Premiér se zatím bránit nemůže, nemá před čím,“ která graduje velkým finále: „Jedna věc je cítit se nevinný a druhá takovou situaci ustát. Rok do voleb lze pomocí pštrosí politiky přežít, nikoli usilovat o vítězství.“

A dále hitparáda pokračuje:

„Byl by paradox, kdyby měl Petr Nečas dovládnout kvůli razii policie. Volnost jí dal právě on.“

„Pokud by se ukázalo, že protimafiánský útvar vyrazil na Úřad vlády vybavený myšlenkovými konstrukcemi, které jako by vypadly z dílny advokáta Václava Lásky, byla by to katastrofa.“ Daniel Kaiser, Sám sobě katem? LN, 14. června

„V aktuálním sporu hájí premiér Nečas tezi, že při dosahování politických cílů je dovoleno téměř vše, zatímco státní zástupci chtějí úplatnost a cynismus (nebo upřímnost, chcete-li) nějak regulovat. Jenže jaká kritéria zvolit? Je úplatkářem hypotetický poslanec, jenž se obrací na svého předsedu s hlavou v dlaních: já přece nesložím mandát, mám čtyři děti, hypotéku a náročnou ženu? Když mu ze soucitu přepustí trafiku, bude úplatkářem? A je úplatkářstvím, když dostane někdo trafiku z čistého kamarádšoftu?“ Martin Zvěřina, Reforma represí, LN, 15. června

„Ve skutečnosti by měly být titulky zcela jiné — Policie utržená z řetězu předvádí tyátr.“

„Chtěl bych ubezpečit všechny jásající policisty a státní zástupce, že pokud mají politici dostatek rozumu, už nic takového nepřipustí.“ Vše Václav Vlk, Zásah proti politikům, LN, 17. června 2013

„Fakt, že si Tluchoř a spol. nechali za neshození vlády dobře zaplatit (byť nikoliv přímo kufříkem s bankovkami), byl jasný od začátku. Na to nepotřebujeme ÚOOZ, abychom to věděli. Nová je nyní skutečnost, že jednání, jež bylo v době svého uzavření a realizace široce komentováno a hodnoceno jako sice mimořádně odporný, leč stále ještě obchod, je nyní překvalifikováno na korupci, a tedy posuzováno jako trestný čin.“ Josef Mlejnek jr., Zlomená pravá ruka, LN, 17. června

„Nečas je patrně vyřízený. My pak na něho budeme vzpomínat jako na dobrého premiéra, jemuž se záhubou stala jeho neuvěřitelná šéfka kabinetu ve spolupráci se dvěma řediteli Vojenského zpravodajství.“

Daniel Kaiser, Ištvanův řetězec, LN, 17. června 2013

„Je to smutný konec premiéra, kterého zdobila slušnost — na rozdíl od tří posledních regulérních premiérů Stanislava Grosse, Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka.“ Jan Dražan, Pozdě. Nečas měl odstoupit hned, LN 17. června

„Závislost, kterou Petr Nečas — muž čestný a inteligentní — vykazoval na dámě typu Jany Nagyové, byla častým tématem opatrných hovorů i v premiérově nejbližším okolí.“ Matyáš Zrno, Všichni mí přátelé za mřížemi, LN, 18. června

„Ve prospěch vydání [Petra Nečase] svědčí i skutečnost, že pokud policie nemá nic víc než obvinění, se kterými se mohla veřejnost seznámit, skončí soudní spor blamáží státních zástupců a expremiér bude očištěn. Miroslav Kalousek se o obvinění dokonce hlásí a věříme mu, že by si svou obhajobu užil.“ Martin Zvěřina, Vydat či nevydat, LN 18. června

Zřejmým vrcholem přehlídky zpupné zabedněnosti v Lidových novinách je text Petra Placáka Útok policejních Marťanů, z nějž pocházejí následující výroky:

„Postavit získání funkce na roveň trestného činu úplatku je jako z nějaké parodie na politické science fiction, ve které se policie rozhodla vypořádat s korupcí tak, že politiku jako takovou zrušila.“

„Míru slušnosti nebo neslušnosti onoho „vyvažování“ ovšem neposuzuje policie nebo soudy, ale opozice, média nebo občanská veřejnost. Výklad zákona z úst Ištvana, s kterým se ovšem museli ztotožnit další státní zástupci i soudce, jde zcela mimo civilizační okruh Západu a mohl by se udát nejspíše v teokratickém Íránu, kde je „nemravnost“ trestná.“

„Jestliže detektivové z ÚOOZ nepřijdou v nejbližších dnech s obviněním skutečného zločinného spiknutí, kvůli kterému mohli před půldruhým rokem celou akci spustit, nabude zákrok opravdu skandálního rozměru a celý ÚOOZ bude zralý na rozpuštění, nebo aspoň na reorganizaci.“ Petr Placák, Útok policejních Marťanů, LN, 20. června

A v podobném duchu píše v tentýž den Lenka Zlámalová, osoba, kterou Lidové noviny označují za svou analytičku a jejíž text Křižovatka zločinu opatřily perexem, jenž je zřejmě právě výsledkem nějaké analýzy: „Úlety vyšetřovatelů rozkládají společnost stejně jako korupce.“

A neušetříme vás ani nejneuvěřitelnějšího textu publikovaného LN, v němž ekonom z University of Chicago (jsme rádi, že tamější tolika dobrodiními proslulá instituce posud existuje) Petr Bartoň v laškovném tónu uvažuje nad tím, v jakém poměru jsou zabavené peníze a zlato, co to o hodnotách zlata vypovídá a doslova doporučuje uvězněným, aby prostřednictvím svých advokátů „reoptimalizovali nenalezenou část svého portfolia“: tím doopravdy míní to, co jim nyní policie nedokázala zabavit.

Petr Bartoň, Zlatá Praha? Zlaté oči, LN 17. června 2013

Právo

Deníku Právo, který má v docela nedávné minulosti na svém kontě selhání podobného rozsahu, například v podobě brutálně manipulativní kampaně ve prospěch Zemanovců a Miloše Zemana, je ovšem zapotřebí vzdát v tomto případu hold.

Zatímco trojka Lidová Fronta Hned provedla prakticky na samém počátku diskursivní trik a namísto toho, aby komentovala korupční počínání Petra Nečase a zločin organizovaný jeho milenkou a tajemnicí v jedné osobě, jako základním problémem se začala zabývat postupem policie, Právo si počínalo korektně.

Jeho komentáře z převážné většiny obstarala pětice autorů Lukáš Jelínek, Jiří Pehe, Jan Keller, Jiří Hanák a Alexandr Mitrofanov, z nichž každý v předmětném období publikoval více nežli jeden text, jejichž základní ladění se ani v jednom případě nevymklo elementární logice: za příčinu současné kauzy všichni bez výjimky pokládali počínání Petra Nečase a Jany Nagyové.

Jak napsal Jan Keller v jednom ze čtyř textů, které v Právu v daném období publikoval: „Základní problém je neschopnost mužů v čele státu uvědomit si, že zneužívání státní moci k osobním cílům prostě nemůže být vydáváno za demokratickou politiku.“ Jan Keller, Korupce jako dohoda, Právo, 17. června

A o den později:

„Jestliže tomu budeme spolu s Nečasem říkat standardní „politický deal“, pak už nikdy politiku od korupce ani pojmově neoddělíme.“ Jan Keller, Báječná léta se státem, Právo, 18. června

Rovněž texty výjimečných přispěvatelů v mnoha případech pronikavě situaci prosvětlovaly. Pseudootázky, které autoři Lidové Fronty Hned kladou, zde byly vesměs zodpovězeny. Už 14. června Právo vydalo text soudce Miroslava Čapka, v němž se mimo jiné říká:

„Naprosto se nemíním zabývat tím, co je předmětem vyšetřování, jen bych rád zdůraznil všem představitelům naší politické scény, všem ústavním činitelům, že podle platného trestního řádu ČR je trestní řízení neveřejné.

Je výsostným právem příslušného státního zástupce, jaké informace, komu a kdy se rozhodne poskytnout. Určitě nikoli jednotlivým osobám, neboť orgány činné v trestním řízení, podle platné právní úpravy, tak činí především prostřednictvím sdělovacích prostředků.

Navíc lze připomenout samotným politikům, že ona absence informací souvisí i s tím, co si zákonodárci odhlasovali a co novináři nazvali „náhubkovým“ zákonem. Přesně podle něho se totiž v souladu s dikcí tohoto ustanovení ÚOOZ a VSZ řídí.

Takže rozčilení paní předsedkyně Němcové je pro mě zcela nepochopitelné. Nejen ona, ale i další političtí představitelé se totiž veřejně domáhají informací, které jim, a to ani jako ústavním činitelům, vůbec nepříslušejí. Jejich vyjádření jsou takřka za hranicí ovlivňování nezávislosti orgánů činných v trestním řízení.“ Miroslav Čapek, Paní Němcová se rozčiluje nepochopitelně, Právo, 14. června

Asi vůbec nejzásadnější text ke kauze ze všech českých komentátorů publikujících ve sledovaných čtyřech novinách zveřejnil v Právu Jiří Pehe 19. června pod názvem Kriminalizace politiky, či krimipolitika?, v němž již zjevně reaguje na diskurs rozvíjející se v pravicových médiích. V něm píše:

„Hranice mezi kriminalizací toho, co je ještě normální politika, a toho, co už je politický obchod mající povahu zločinu, tedy politika kriminální, může totiž být dost tenká, a hodně záleží na interpretaci.

Hodně zejména záleží jak na tom, s čím se obchoduje, tak na posloupnosti událostí. I v případě tří obviněných poslanců ODS je důležité, zda se vzdali svých mandátů s tím, že už dopředu věděli, že za to dostanou zmíněné posty, anebo zda se svých mandátů vzdali skutečně primárně kvůli „principům“, načež si jejich strana uvědomila, že jsou to zdatní manažeři, kterých by bylo škoda nevyužít ve státních podnicích.

Jednání policie nasvědčuje tomu, že má, zejména z odposlechů, dost důkazů, aby dokázala, že jde o první variantu.“

Abychom ovšem byli spravedliví, i Právu utekly excesy. I zde jsme se mohli setkat s jedním z vytrvalých mýtů: „Byla to přece až Nečasová vláda, která zbavila policii a státní zástupce politických tlaků, a uvolnila jim tak ruce k práci.“ Jiří Hanák: Situace normální?, Právo 15. června

Ale nejpozoruhodnější je vývoj, který prodělal Alexandr Mitrofanov. Ještě 15. června napsal:

„Kšeft tří poslanců pak premiér označil rezolutně za standardní součást politických jednání. Obrátil se řečnicky na členy jiných parlamentních stran s otázkou, zda totéž neudělali mnohokrát. Přehlédl ale, že policie nešetří „politicky deal“, nýbrž korupční nabídku typu — dostaneš křeslo, když pustíš poslanecký mandát.“ Alexandr Mitrofanov, Nečas dostal už jen pár hodin, Právo, 15. června

Ale 19. června už tvrdil:

„Tikající bombou je stíhání tří bývalých poslanců. Možná orgány činné v trestním řízení schraňují pro pozdější použití fakta, která by nasvědčovala skutečné korupci. Například i laik by pochopil, že kdyby byla prokázána souvislost mezi zabavenými milióny a zlatem a obviněnými exposlanci či podezřelými kmotry, nebylo by tolik důvodů o podstatě obvinění pochybovat. Soud, ale také veřejnost, by pracoval s verzemi podloženými něčím podstatnějším než pouhým přijetím funkcí ve státních nebo polostátních firmách.“ Alexandr Mitrofanov, Tiká bomba, pánové v kuklách, Právo 19. června

Jako by kampaň pravicových médií účinkovala i na něj.

Česká média jako obhájci zkorumpované moci

České pravicové novináře jsme viděli po roce 1989 v řadě nedůstojných rolí: jako budovatele kultu osobnosti Václava Klause, jako hlídací psy výhradně sociální demokracie, jako aktivisty od reality dokonale odizolované kampaně za zvolení Karla Schwarzenberga českým prezidentem, ale ještě nikdy jsme je neviděli v roli obhájců tak očividně zkorumpované moci. Až nyní poprvé.

Nemůže na tom nic změnit fakt, že v každém z trojky Lidové Právo Hned se vyskytly i jiné texty. Například v Hospodářských novinách v rámci u listu tohoto typu pochopitelných ideových východisek slušně psali Jiří Leschtina a Petr Honzejk, byť ani jeden z nich netrval na tom, že jádrem problému je Nečasovo korupční jednání.

V Mladé frontě Dnes se vyskytl skvělý text Martina Stropnického Politická prostituce, přesný a pronikavý natolik, že nad ním člověka o to víc jímá úžas, má-li jeho autor skutečně koketovat s Andrejem Babišem. (Kolegiálně dávám k úvaze, zda přece jen není tématem k řešení, že po formální i obsahové stránce suverénně nejlepší názorový text ze všech členů redakce MFD zveřejnil hned na počátku kauzy šéfredaktor Robert Čásenský.)

I v Lidových novinách se vyskytla „perla v asfaltu“, kterou byl text Ondřeje Štindla, v němž připomněl osud britského politika Johna Profuma jako možný model pro české korupčníky opouštějící politiku: Profumo, který v hanbě srovnatelné se současnou Nečasovou musel v roce 1963 politiku opustit, věnoval zbytek svého života práci pro charitu.

Všichni tak nějak cítíme, že se to Petru Nečasovi asi nepoštěstí. Proč? Právě zde s takto nastoleným britským kontextem je třeba se znovu vrátit k citovanému výroku z The Economist: sama debata, o tom, zda byla „nechutná dohoda“ Nečase s trojicí poslanců korupcí, je v očích jeho autora ilustrací, do jak bahnitých hlubin poklesla česká politická kultura. Ano: samo vyslovení názoru, že se o korupci nejedná, by se prostě v žádné příčetné evropské demokratické společnosti nepokládalo za legitimní.

Není překvapením, že se mimo meze evropské demokratické žurnalistiky pohybují Daniel Kaiser nebo Karel Steigerwald, ví se to o nich dlouho. Ale na případu Nečasovy korupce je zvláště skličující, že se do jejich společnosti svými výše citovanými výroky zařadili i autoři, kteří bývají, a díky mnoha svým textům právem, pokládáni za přijatelnější část českého mediálního provozu: Jindřich Šídlo, Petr Kamberský, Tomáš Němeček (k němu níže) či Alexandr Mitrofanov. Jsou to autoři, od nichž si společnost slibuje kultivaci, takže to opravdu bolí.

Čeští komentátoři se tu podílejí na formování diskursu, který není jen ledasjakým rozšafným politizováním v kavárně. Případ Nečasovy korupce rámují způsobem, podle nějž dominantním problémem není Nečasovo uplácení tří poslanců, nýbrž postup policie a státních zástupců. Tím vytvářejí předpoklady k tomu, aby se zkorumpovaná politická elita nemusela reformovat, ale naopak mohla vytáhnout do boje za zkrocení „z řetězu utržených“ státních zástupců.

Se zvláštním zármutkem musíme poznamenat, že se tohoto manévru bohužel ochotně účastní i Česká televize, která k debatě o problému přizvala Jindřich Šídla a Alexandra Mitrofanova. Zdánlivě vyvážená debata byla ve skutečnosti hrubě zkreslena tím, že Alexandr Mitrofanov je z českých levicových komentátorů přesně jediným, který nelegitimní postoj zastává.

A tak zde mimo jiné zaznělo:

Alexandr Mitrofanov: „Praxe je taková, že podobné dohody byly běžné. Trestný čin to nebyl, z toho vycházel i Petr Nečas. Těžko říct, bude to muset určit soud. Tato mince má dvě strany. Valná většina lidí jde do politiky proto, aby získali funkci. Je tam nabídka i poptávka. Tam nejsou žádní andělé, kterým stát nutí špinavé posty ve státních a polostátních podnicích. Oni jsou po nich žízniví. Prorokuju, že pokud to bude odsuzováno, členská základna se ještě víc zúží.“

Jindřich Šídlo: „To, že to není morální, cítíme všichni. Otázkou je, jestli to má řešit trestní zákon. Myslím, že ne. Otevírá se tím totiž široký prostor pro obviňování. Byť se mi to nelíbí, tak to trestný čin podle mě není.“

Jak jinak, jak podstatně jinak, by debata vypadala, pokud by pozváni byli například Jiří Leschtina, Ondřej Štindl či dokonce Robert Pelikán a spolu s ním jakýkoli jiný levicový komentátor? A nerezignovala zde náhodou Česká televize svou ledabylou dramaturgií na povinnost střežit demokratickou politickou kulturu? Takto se i ona svým výběrem hostů ocitla v úloze obhájkyně praxe zkorumpované moci.

Vyvrácení tří mýtů

V dané chvíli zbývá už jen jediné: vyvrátit tři mýty, na nichž je současná kampaň českých médií na ochranu korupční praxe, založena.

1.Státní zastupitelství a policie ve skutečnosti nekonají díky Petru Nečasovi, ale jemu navzdory, ba přímo proti němu.

Všichni novinářští papoušci opisující od sebe navzájem pošetilost o tom, jak Petr Nečas otevřel dveře důkladnému boji s korupcí, by měli aspoň pořádně číst své vlastní noviny. Dokonce v Lidových novinách Petr Zídek napsal:

„V řadě komentářů k současné politické krizi se psalo o tom, že Nečasův pád zapříčinilo to, že na rozdíl od svých předchůdců se nevměšoval do práce státních zástupců a policistů. Za Topolánka, Paroubka, či dokonce Grosse by prý k ničemu podobnému dojít nemohlo.

Emancipace orgánů činných v trestním řízení je nepochybným faktem, otázkou ale zůstává, zda k ní došlo díky expremiérovi, nebo navzdory němu. Z toho, co je známo, víme, že mnoho pro emancipaci státních zastupitelství vykonal bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil..., kterého Nečas bez srozumitelného důvodu vyhodil z vlády.

Možná že o úspěchu vyšetřování rozhodlo jen to, že se šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robert Šlachta rozhodl věc nedávat do vnitřního informačního systému policie (jak řekl Respektu).“ Petr Zídek, Cherchez la femme, LN, 19. června 2013

Můžeme k tomu přidat ale další možné důvody:

• Nečasova vláda je natolik u konce s dechem, že již nebyla s to práci policistů mířící do nejvyšších pater politiky bránit.
• Policisté i státní zástupci jsou sami natolik postiženi škrty a zděšeni plíživým rozvracením státu, že jsou ochotni proti politickým špičkám jednat i za cenu vyššího osobního rizika.
• Posud nelze vyloučit, že akce má přinejmenším u části současné mocenské elity politické krytí.

Nečasovy zásluhy na tom, že se policie dnes zabývá i jeho osobní korupcí jsou nanejvýš bezděčné a nepřímé.

2. Petr Nečas nikdy nebyl pan Čistý, ve skutečnosti je dlouhodobě blízkým, intimním politickým souputníkem mafiánských struktur.

Sám fakt, že je někdo soudný a vážící si své pověsti, ochoten ještě v tuto chvíli, když vyšlo najevo, co prováděla milenka premiéra s vojenskou kontrarozvědkou jeho ženě, o něm hovořit jako o panovi Čistém, slušném chlapci z Rožnova a podobně, by mohl být docela dobrým námětem na skeč v satirickém pořadu. Jinak je to chucpe k pohledání.

Ale důležitější je poznamenat také to, že Petr Nečas žil kromě Jany Nagyové ještě déle v intimním svazku s korupcí, která se neštítí handlovat ani s ústavními principy. Žil s ní po drahnou část své politické kariéry, a není proto divu, že už ji vlastně není schopen rozpoznat jako cosi za hranicemi normality.

Už vláda v roce 2006 vznikla jako nikde ve standardně fungující demokracii nepředstavitelné monstrum, když se hlasy dvou poslanců zvolených za jinou stranu opatřily vydíráním a korupcí. (Mimochodem: případy Melčáka a Pohanky už jsou promlčené? To jsem se v žádném z komentářů nedočetl.) Petr Nečas byl při tom. Byl také při tom, když se brutálně politicky lámala justice, aby nemohla důsledně dotáhnout případ korupce Jiřího Čunka.

Ovšem opravdový festival politické čistoty propukl teprve v okamžiku, kdy se sám stal předsedou vlády. Alexandr Vondra, Martin Kocourek, Ivan Fuksa byli ministry za ODS, kteří své funkce opouštěli kvůli korupci. Z korupčníka Pavla Drobila udělali v Nečasově ODS vrchního ideologa. Byl při Klausově amnestii, kterou se veškerá monumentální korupce polistopadové éry zametala pod koberec. A současný případ tomu všemu jen nasazuje korunu.

Je veřejným tajemstvím, že z ODS se nejpozději po roce 2006, ale v regionálních strukturách mnohem dřív, stává strana institucionalizované korupce. Proměnila se v polozločineckou organizaci, jejíž členové až na čestné relikty očekávají, že se skrze své členství dostanou k různým osobním či skupinovým výhodám.

Klasický model vypadá tak, že člen strany zaujme veřejnou funkci, která mu umožňuje spravovat nějaké veřejné prostředky. S nimi potom nezachází ve veřejném zájmu, nýbrž tak, aby jich co největší část vyvedl do svých klientských sítí. Metod je mnoho: počínaje předraženými zakázkami přidělovanými spřízněným firmám, přes rozmisťování členů stran na různé lukrativní posty, až po klasický výběr úplatků za úřední výkony. Jak poznamenala Vladimíra Dvořáková: „Korupčníci jsou neuvěřitelně tvořiví.“

Hrůzostrašnost výše citovaného televizního výroku Alexandra Mitrofanova spočívá v tom, že tuto praxi vlastně hájí, protože jinak by prý politickým stranám ubylo členů! No ano, v tomto zvráceném orientálním světle, ale pouze v něm, je vlastně možné považovat i Petra Nečase za slušného hocha: neboť korumpoval méně nežli ostatní.

Zdá se, že pravda je strašlivá: nejenže si politiku bez korupce nedokáže představit předseda ODS, a snad už ani nikdo další v jeho straně, ale sáhá i za představy většiny českých komentátorů. A poněvadž nemáme média s britskou kulturou, Petra Nečase nečeká šťastná budoucnost v charitě, nýbrž nejspíš nakonec zase nějaká usmolená trafika.

Nečas nikdy nebyl panem Čistým, byl předsedou nejhorší vlády od roku 1989 a polozločinecké organizace jménem ODS, souputníkem gaunerů, pro jehož politický epitaf nemá cenu vymýšlet nic originálního, když stačí sáhnout po pořekadlu: „Kdo s čím zachází, s tím také schází."

3.Korupce je korupce, a je třeba ji trestat, holoubkové

Vůbec nejsofistikovanější obhajobu Petra Nečase předvedl Tomáš Němeček v textu, který je sice politickým komentářem, ale vzhledem k tomu že pod tímto žánrovým označením se v současných Lidových novinách tisknou pamflety, vydaly mu jej jako zprávu.

Těžiště jeho argumentace je následující:

„Za prvé, ne všichni z trojice bývalých poslanců si polepšili. Základní plat poslance je 56 tisíc korun (i s náhradami 84 tisíc). Ivan Fuksa se po rezignaci stal vrchním ředitelem Českého aeroholdingu s platem odhadovaným na 250 až 350 tisíc korun; Marek Šnajdr však v dozorčí radě - jak upozornil jeho advokát - bral 37 tisíc korun.

(...)

Za druhé, státní zástupci by museli prokázat, že šlo o neoprávněnou výhodu. Ale v obvinění zatím není ani slovo o tom, že by odměny v těchto státem vlastněných společnostech byly přemrštěné nebo že by se vyplácely „za nic". Obžaloba by mohla argumentovat, že neoprávněné bylo samo dosazení do funkce. Ale Fuksa, Šnajdr ani Tluchořem dosazený manažer drah Libor Antoš neporušovali žádné formální předpoklady.

Za třetí, úplatek musí být předán "v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu". Státní zástupci ji vidí v tom, že poslanci složili mandát, ač ho slíbili vykonávat podle svého nejlepšího svědomí. Jenže ani k výkonu mandátu nelze poslance nutit. Někdy je věcí svědomí ho složit, pokud se poslanec rozešel se stranou, za kterou byl zvolen."

Každý uzná, že je to v demokratické společnosti argumentace legitimní: pokud by takto argumentoval obhájce obviněných. U advokáta se očekává, že využije úplně všechny argumenty, které mohou jeho klientovi pomoci. Není divu, že někdy advokát mluví jako křivák. Je to jeho role, která má svá profesní pravidla a čest, všechno se musí podřídit zájmu klienta.

Ale když takto mluví elitní novinář, zůstává jenom ta pokřivenost, protože jeho úloha je jiná: hájit veřejný zájem. A tak si to zopakujme: V době spáchání činu jej jako korupci označil i ministr vlády a předseda koaliční strany Karel Schwarzenberg. Veřejným zájmem je korupci vymýtit. To se nepodaří jinak nežli tím, že všechny její formy budou trestné.

V zemi, kde by média plnila komunikační potřeby demokratické společnosti, by se v nich legitimní diskuse vedla čistě o tom, jak to provést, aby účastníci korupční dohody, Fuksa, Šnajdr, Tluchoř, Nečas a snad i Kalousek nemohli uniknout spravedlnosti. Bohužel v takové zemi nežijeme.

Pokračování