Petr Nečas s velkou pravděpodobností skončí v nejbližších hodinách v premiérském křesle. Buď ho donutí k rezignaci z posledních zbytků pudu sebezáchovy jeho ODS, anebo to navzdory své včerejší v mnoha ohledech bizarní tiskové konferenci, provede TOP 09. V krajním případě nejspíše nedostane v úterý vláda důvěru Sněmovny. V extrémním případě vyjdou do ulic lidé. Protože tohle už si ani my nenecháme líbit.

Pokud by náhodou nakonec Petr Nečas ve funkci zůstal, budeme aspoň definitivně vědět, že jsme se ocitli v říši za zrcadlem.

Jaké mohou následovat možnosti:

1.Bude pokračovat současná vláda bez Nečase až do voleb 2014

Je to model vyzkoušený v období 2002 až 2006, kdy se v čele koalice disponující ve Sněmovně převahou jediného hlasu vystřídali hned tři premiéři: Špidla, Gross a Paroubek. Je to varianta nejvýhodnější pro ODS, poněvadž by jí dávala možnost pokusit se etablovat — nebo přesněji zastavit propad — s jiným lídrem, Kubou, nebo dokonce Pospíšilem či Zahradilem.

2.Bude pokračovat současná vláda bez Nečase do voleb vyjednaných někdy na podzim 2013

Rychlé volby jsou z popsaných politických důvodů zcela nevýhodné pro ODS a z osobních důvodů i pro poslance LiDem a VV. V příští Sněmovně nikdo z nich už nebude. Konečný postoj TOP 09 napoví, zda se současnou policejní akcí počítala předem a má ji zahrnutou do strategie.

Miroslav Kalousek by neměl nikoho zmást tím, že zatím „drží“ Nečasovu vládu. Byl by sám proti sobě, pokud by o osudu vlády hovořil jazykem smělejším než groteskně konformní česká média. Každý den přinese hned několik detailů, které zostřují situaci a zhoršují Nečasův obrázek. A každý další takový moment je rána bucharem do preferencí ODS. Nemá kam spěchat.

Ale má dobré důvody se na předčasných volbách dohodnout, zejména tehdy, pokud by hrozilo, že se vládní většina rozpadne bez vyjednaného pokračování: například až úterním vyslovením nedůvěry ve Sněmovně.

Jsou totiž dvě možnosti, jak k předčasným volbám dospět: buď dohodou 120 poslanců o rozpuštění Sněmovny, anebo třemi marnými pokusy o sestavení vlády. První možnost poněkud komplikuje fakt, že podle současného znění zákona by se volby musely konat do šedesáti dní po rozhodnutí o zkrácení funkčního období Sněmovny, což by připadalo na prázdniny. Je to ale detail technický, řešitelný speciálním dodatkem platným jen pro případ, kdy se vláda hroutí v květnu či červnu, na nějž zákonodárce evidentně nepomyslel.

Druhá možnost — možnost nekontrolovaného rozpadu vlády — by ale měla všechny aktéry děsit víc, hybatelem dění by se pak totiž stal Miloš Zeman.

3.Vládní většina se rozpadne a děj začne režírovat Miloš Zeman

Prezident má dle Ústavy dva pokusy pověřit někoho sestavením vlády. Třetí by pak připadl předsedkyni Poslanecká sněmovny — a pomiňme nyní, že by jí tou dobou už vůbec nemusela být Miroslava Němcová...

Zemanovi by se tím otevřela příležitost rozehrát věci, na něž si možná zatím ani netroufáme pomyslet. Přitom by mohl postupovat zdánlivě úplně konformně, tak, jak Václav Klaus po volbách 2010 nepostupoval.

Mohl by pověřit prvním pokusem o sestavení vlády předsedu strany, která byla faktickým vítězem voleb 2010: Bohuslava Sobotku. Co by si s tím ale v tuto chvíli počal? Mohl by si vybrat z celkem utěšené sbírky samých špatných možností. Buď, pokud by to vůbec bylo možné, sestavit bůhvíjak poslepovanou vládu, která by nás dovedla až k volbám 2014, s mnoha druhy velkých rizik pro ČSSD, anebo pověření odmítnout s možnými nemalými osobními náklady.

Miloš Zeman by pak mohl dát druhou příležitost ledaskomu, pro nějž už by se na Hradě sněmovní většina vyjednala předem: v hitparádě možných variant asi těžko něco překoná představu Václava Klause jako předsedy úřednické vlády. A najednou by mohlo jít o politickou existenci i TOP 09.

Komu současné bouřlivé dění prospěje?

Jak to u podobných dějů bývá, jejich dynamika může často zaskočit i původní iniciátory. V každém případě pro tři poslední v tuto chvíli jakž takž stabilní prvky českého stranicko-politického systému, ČSSD, KSČM, TOP 09 je výhodné dohodnout se na konání voleb v září a ústavní většinou svých hlasů je prosadit.

Nelze vyloučit, že TOP 09 může nakonec vyhodnotit jako pro sebe výhodnější snahu udržet současnou vládní konstelaci bez Petra Nečase do řádného termínu voleb. Rizika jsou tu ale dvě: obě již výše popsaná. Jednak může hrozit, že ODS ožije, jednak může hrozit, že koalici podtrhne LiDem a do vývoje se v míře, jež bude všem politickým stranám krajně nemilá, vloží Miloš Zeman.

Sociální demokraté i komunisté mají manévrovací prostor relativně omezený. TOP 09 nemají co nabídnout, jakékoli ústupky dnes již nemohou připadat v úvahu. Jak zde poznamenal Lubomír Zaorálek, je pravděpodobné, že i počínání celé řady politických představitelů TOP 09 z období Nečasovy vlády bude vyžadovat nejen přezkum legitimity, ale i legality. Sociální demokraté tak jen mohou s výše uvedenými argumenty apelovat na Kalouskův politický instinkt.

A konečně: co budeme dělat s českými médii?

Způsob, jakým se kriminální počínání intimní družky a pravé ruky Petra Nečase v českých médiích bagatelizuje, znovu nastoluje otázku: co s nimi? Zaujatost ve prospěch jakéhokoli typu pravicové politiky a antikomunistická, ba přímo antilevicová křeč opět — až na vzácné výjimky — prýští z českých médií všemi póry.

Tak jsme se mohli dočíst: „Měli bychom za to být premiérovi vlastně vděční. Jako první předseda vlády tu totiž umožnil skutečné vyšetřování korupce a pletich - což ho možná teď smete.“ (Ondřej Kundra, Respekt), „Souhlasit v tuhle chvíli s Petrem Nečasem asi není nejtaktičtější, ale to, co řekl ve sněmovně, prostě sedí.“ (Jindřich Šídlo, HN), „V kauze Nagyová a spol. tudíž o spravedlnost či o "boj s korupcí" dávno nejde. Je otázkou, zda o to vůbec šlo již během vyšetřování.“ (Josef Mlejnek, jr. MFD)

Anebo: „Takový konec si Petr Nečas nezasloužil. Muž, který se na rozdíl od jiných vlivných členů ODS pečlivě vyhýbal všem finančním lákadlům politického prostředí a všude ukazoval svou skromnost, paradoxně skončí kvůli síti notoricky známých, lidově populárních lobbistů, do níž se zřejmě chytila šéfka jeho kabinetu." (Petr Fischer, HN)

K tomu několik kontrolních otázek:

Umíte si představit, jak by vypadalo počínání českých médií, kdyby všechny okolnosti zůstaly totožné, jen na místě Petra Nečase a Jany Nagyové by stáli Jiří a Petra Paroubkovi? Vzpomíná si ještě někdo na to, za co se házely na opoziční sociální demokraty vajíčka a jak o tom referovala česká média? Vzpomínáte si někdo ještě na to, co psal český tisk o Peru Nečasovi v první polovině roku 2010? Brzy se to chystáme připomenout.

Co se děje nyní, je opět stvrzením teze „jaká média, taková politika“. To není výzva k restriktivní regulaci ve ficovském střihu, ale k tomu, co jsme zde již častěji popsali jako snahu o spravedlivou distribuci svobody slova. To mimo jiné zahrnuje následující kroky:

• Posílit postavení, početnost i nezávislost veřejnoprávních médií
• Privátní média regulovat přinejmenším po britském vzoru, a to včetně uplatnění etických standardů, jejichž porušení je třeba trestat citelnými pokutami (zde nejde samozřejmě o regulaci názorové orientace, ale například o pokoutní rozdmýchávání vášní proti Romům)
• Promyšlenými programy rozšiřovat prostor pro nekomerční kvalitou obsahu motivované mediální projekty a zvedat jejich váhu

Nebude to jednoduché, ale pokud nemá být prostor české svobody slova nakonec vykolíkován několika oligarchy, jiná cesta se nenabízí.