Nakonec asi nejpodstatnější větu k včerejšímu podivuhodnému dění napsal plukovník Pavel Hanták: „Realizace stále probíhá a případné další dílčí informace sdělíme nejdříve zítra v odpoledních hodinách.“ Nelze na ni neobdivovat mile neohrabaný a přitom břitký styl dobře známý z policejních protokolů, a pokud jde o obsah, ten zde míří přímo k jádru věci: Ano, informace, to je to, co nám nyní schází ze všeho nejvíc.

Média v překotném reji diktovaném snahou o průběžné zpravodajství už pomalu zabředávají do klasického kolotoče reakcí na reakce vyvolané dojmy z dojmů. Snad vůbec nejbizarnější věty k včerejšímu dění v touze okomentovat je v reálném čase vydal Ondřej Kundra v Respektu: „Měli bychom za to být premiérovi vlastně vděční. Jako první předseda vlády tu totiž umožnil skutečné vyšetřování korupce a pletich — což ho možná teď smete.“

Do jeho postoje se promítá dlouhodobě neudržitelný postoj Respektu ke stávající vládě, jehož součástí je i líčení ministra vnitra Kubiceho jako v zásadě kladné postavy. Bakalův mediální dům obecně trpí výběrovou amnézií, která se mimo jiné týká Kubiceho podílu na únosu voleb v roce 2006, a tedy na počátku současné nejtemnější etapy polistopadového vývoje. Kubice je člověk, který by se v normálně fungující zemi, jíž věru nejsme, sám musel zodpovídat ze svého tehdejšího počínání před soudem, a nikoli řídit resort vnitra.

Líčení Petra Nečase jako oběti vlastní dobré praxe v jakémkoli smyslu je samo o sobě natolik fantastickým odpoutáním od reality, že nastoluje otázku, co je jeho autor ještě vůbec schopen vidět přesně. Nečasova vláda je suverénně nejhorší ze všech vlád po roce 1989, řečeno slovy legendární písně Ivana Hoffmana, „rozvrátila všechno, co se dalo“.

Je to vláda, v níž například lidská práva dostal na starosti Roman Joch, životní prostředí nejprve Pavel Drobil a po něm Tomáš Chalupa, kulturu Jiří Besser a po něm Alena Hanáková, školství Josef Dobeš podpíraný Ladislavem Bátorou, obranu celých osm dní Karolína Peake, sociální věci sociopat Jaromír Drábek a ministerstvo vnitra konspirátor Kubice.

Nečasova vláda škrtila na základních potřebách, často i zcela nesmyslně a proti bezprostřednímu ekonomickému účinku na školách, nemocnicích, hasičích, diplomacii, veřejné dopravě a sociálním zabezpečení, na tom především. Množství lidí žijících na hranici chudoby uvrhla svou politikou do bídy, ale přitom zřejmě neústavně schválila skandální dar církvím, pokouší se vytunelovat jednu z posledních jakž takž slušně fungujících složek sociálního systému, penzijní zabezpečení, a v roztomilé subverzi vlastního volebního sloganu tolerovala korupci ve vládě i ve straně.

Ale v Respektu o jejím premiérovi, jemuž právě policie sebrala pravou ruku, a to podle všeho z důvodů, které by nevymyslel ani Petr Čtvrtníček, jsou schopni napsat, že se stal obětí své vlastní dobré praxe. Zdeňku Bakalovi nelze než k jeho koupi pogratulovat, to by pro něj a českou mocenskou elitu za peníze asi nikdo nedělal; to se musí dělat z přesvědčení.

Pokud jde o věc samu, pravdu má ovšem Pavel Hanták: o podstatě věci zatím nevíme nic moc, můžeme jenom dedukovat. A klást otázky.

1. Že se podstatná část české politické elity včetně prakticky kompletní ODS proměnila ve složku organizovaného zločinu, není žádná novinka. Vyvíjela se k tomu od svého zrodu, a poslední zábrany ztratila právě po roce 2006, ve svých krajských složkách ještě dřív.

Proč se tedy policie rozhoupala právě nyní? Celou věc bylo jistě nutné dlouhodobě připravovat, ale je prakticky nepředstavitelné, že by se mohla uskutečnit zcela bez politického krytí.

Ať se nám to líbí nebo ne, fakt, že policie zatýká část české politické elity, je náběhem k policejnímu státu. Pakliže tuto skutečnost velká část či přímo mohutná většina veřejnosti prožívá se zadostiučiněním, je tomu tak proto, že se podstatná část české politické elity proměnila ve složky organizovaného zločinu. Ukazuje se, že Havlův termín „mafiánský kapitalismus“ nebyl ani tak metaforou jako popisem.

Pokud by akce žádné politické krytí neměla, bylo by to vlastně horší: každý, kdo ještě ctí demokracii, by se měl při pohledu na policisty zatýkající politiky, ošívat. Dáme-li si současné dění do kontextu s událostí, která hýbe světem mimo český rybníček, odhalením dříve netušených rozměrů špehování všech uživatelů internetu vládou nejmocnější země světa, zvýrazní se ještě výmluvněji potřeba toho, abychom měli alespoň v základních ohledech důvěryhodnou politickou reprezentaci schopnou velmi přísně dozírat na represivní složky (a nebyli odsouzeni k potlesku, když je tomu naopak).

2. Že se současná policejní akce děje bez politického krytí, není — naštěstí — pravděpodobné. Kdo je mohl poskytnout? Možností věru není mnoho. Jistě by toho dnes nemohla být schopna opozice a ve vládě se nabízejí pouze dvě možnosti. Jakkoli zatím asi nelze úplně vyloučit variantu, že se jedná o vyřizování účtů v ODS, jako pravděpodobnější se jeví, že smějícím se patronem je Miroslav Kalousek.

Byl to on, kdo zřejmě vyřídil Alexandra Vondru jako svého — přinejmenším potenciálně — hlavního soka na pravici, v záležitosti, za níž tehdejší ministr obrany jistě nesl politickou odpovědnost, která ale byla mnohem méně jednoznačná a mnohem méně závažná, nežli je například Kalouskova role v krytí české hazardní mafie či celá řada jiných přehlížených případů. Ještě jednoho člověka Kalousek opravdu nemohl vystát. Jmenuje se David Rath. Není rozumný důvod zpochybňovat jeho zločiny, ale fakt, že už přes rok tráví ve vazbě, je přinejmenším zcela nestandardní praxí.

Vzhledem k rychlé a relativně promyšlené reakci Hradu na včerejší zatýkání, je možné, že do akce byl zasvěcen i Miloš Zeman, možná něco věděly i některé segmenty sociální demokracie. Ostatně s tím, že o akci vědělo víc osob, než bylo zdrávo, dobře ladí okolnost, kolik terčů se stihlo včas vypravit na poznávací zájezdy.

Námitka, že Kalousek se Nečase, ve svém včerejší vystoupení vlastně „zastal“, je chatrná: člověk jeho obratnosti by přece sám sebe neusvědčil okázalým jásotem. A ještě jedna maličkost: demisi, dokonce i na poměry Nečasovy vlády fenomenálně nekompetentní, ministryně Hanákové lépe načasovat nešlo. Koho ještě dneska zajímá?

Zvlášť, když se případ zatýkání ve vládě vyvíjí způsobem, který vystihuje britské pořekadlo o daru, který nepřestává obdarovávat: gift that keeps on giving. Poslední titulek ČT 24 už opravdu vypadá jako hříčka hackerů inspirovaných Českou sodou. Víc se od police dovíme nejspíše dnes odpoledne, ale úplně jasno nebudeme mít nijak brzy; možná vůbec nikdy. Viz případy Vondra či Rath.

3. Změní se něco? Všechny dnes zajímá ze všeho nejvíc, zda už padla vláda. A snad nyní už opravdu konečně padne. Stane-li se to, budeme slavit. Daleko podstatnější je ovšem otázka dlouhodobějšího účinku případu na českou politiku.

Tu si musíme především dobře prohlédnout Českou stranu sociálně demokratickou. Nestane-li se něco nyní zhola nepředstavitelného, právě ona možná už letos na podzim, anebo nejpozději příští léto, převezme moc.

Nelze odvracet tvář od skutečnosti, že její podstatné složky jsou zasaženy stejnou snětí, která nyní hubí ODS. Přesně ten typ regionálních struktur, které postupně požraly nejsilnější pravicovou stranu, ovládl jarní ostravský sjezd a obřadně obětoval symbol radikálně odlišného pojetí politiky, Jiřího Dienstbiera.

K tomu navíc přistupuje skutečnost, že český mediální provoz, zčásti v těžko léčitelném antikomunistickém tiku, zčásti prostě v zájmu svých vydavatelů udělá vše proto, aby udržel podíl pravice na moci v kartelovém pojetí politiky navazujícím na opoziční smlouvu, jež je blízké i Miloši Zemanovi. Právě toto bylo smyslem článku Ondřeje Kundry v posledním Respektu, jak jej zde ve včerejším vydání DR zanalyzoval kolega Dostál.

I média tu dnes představují politický problém, který ovšem nelze řešit neohrabanou ficovskou regulací, nýbrž promyšlenou mediální politikou, která se postará o co nejspravedlivější distribuci svobody slova, dnes čím dál více vyvlastňovanou stávající mocenskou elitou.

Šance, že se s vládou ČSSD něco změní, je zhruba součinem pravděpodobností, že vedení ČSSD dokáže odolat tlaku k jakémukoli druhu kompromisu přes politický střed a současně dokáže tvrdě potírat korupčně-klientelistické struktury ve svých vlastních útrobách. Na laskavém čtenáři necháme, aby si ji sám vyčíslil.

Přitom je velmi pravděpodobné, že o moc víc šancí už současná politická elita nedostane. Alternativní scénáře jsou dva: buď se dostanou ke slovu vulgární populisté srocující se za Babišem, Okamurou, jimž ale nakonec může podat pomocnou ruku i Miloš Zeman, který tomuto volání nadbíhá s instinktem a vervou kunovité šelmy, nad níž převzal v brněnské ZOO záštitu.

Anebo se pak konečně i my pohneme třeba jako Turci nebo Řekové a pokusíme se vynutit si tlakem zdola principiální rekonstrukci státu sahající o dost za rámec stejnojmenného projektu některých občanských iniciativ. Selže-li ČSSD, čeká nás budoucnost s populisty, anebo taková, jakou si vynutíme tlakem zdola. A jisté je teď jen jedno: realizace už probíhá.