V České republice se čas od času objevují „neoliberální“ příspěvky do diskuse o veřejnoprávních médiích, které snižují jejich význam, zpochybňují potřebu jejich existence a hledají cesty, jak je omezit. Jak krátkozraká je to cesta, se ukazuje v těchto dnech na příkladech ze zahraničí. Svoboda slova - jak se zdá - není v některých zemích samozřejmostí.

Tragický byl státní zákrok tureckého ministerského předsedy Erdogana vůči médiím, která podle jeho názoru poskytovala příliš velký prostor zpravodajství o demonstracích. Ty se obracejí proti němu samotnému, a on se jasně snaží ovlivňovat svůj veřejný obraz. V Turecku to nefunguje, jak by mělo. Mocenská špička nesmí mít možnost takto zasahovat do svobody projevu.

V Řecku stát prostě na chvíli „zavřel“ média veřejné služby. Opět je to mocenský krok, ke kterému by v evropsky běžném právním uspořádání stát neměl mít vůbec žádnou možnost. Právem začali novináři celoplošně stávkovat. Vidíme na tom mimo jiné, že „státní“ ještě není „veřejnoprávní“. I v Řecku je vidět, že ti, kdo zasahují do autonomie a svobody médií, si neuvědomují, že jejich svoboda je pro fungování společnosti, pro její demokratické uspořádání, ale i pro její hospodářský úspěch, naprosto nezastupitelná.

Z těchto událostí bychom měli vyvodit i důsledky pro naše uvažování o autonomii médií. Pozici médií veřejné služby je třeba chránit a jejich nezávislost podporovat. Například systém jejich financování přímými platbami občanů v podobě poplatků je jeden z nástrojů, jak jejich nezávislost zajistit.

Veřejnoprávní média musí být nejen zárukou, ale také měřítkem objektivity, dostupnosti informací a kvality vysílání. Dnes je to základ fungování a úspěchu svobodné společnosti a na to nesmíme zapomínat, i když, jak je vidět ze zahraničí, ne vždy se to vládnoucím elitám hodí.