Demonstrace, které se v sobotu 17. listopadu konaly v Praze, Brně, Ostravě a dalších městech, sice co do počtu účastníků zaostávaly za dubnovými protesty, na rozdíl od nich ale měly velmi významný symbolický rozměr. Symbolický rozměr byl tak silný, že vyvolal naprosto hysterickou reakci na hlavní heslo protivládních akcí — „Demokracie vypadá jinak“.

Sebrali nám Listopad!

Symptomatický byl sloupek Daniela Kaisera v pondělních Lidových novinách s názvem Antilistopad. (LN, 19.11. 2012). „Ale při vší úctě k různým jednotlivcům, z nichž se ten dav také skládal, k lidem, kteří se upřímně považují za demokraty, je pravda, že jako celek představují jakési kontrarevoluční tažení proti režimu nastolenému před 23 lety […] A protože ten sobotní dav pro sebe bez odporu společnosti vyvlastnil datum 17. listopadu - včetně takových jeho symbolů, jako je zvonění klíčenkami -, byli jsme vlastně svědky ještě jiné demonstrace: únavy těch, kdo mají pořád raději svobodu než plnou zaměstnanost."

Není překvapivé, že v podobném gardu se v nedělních Otázkách Václava Moravce vyjádřil i ministr financí Kalousek, když se řečnicky ptal, jakou jinou demokracii si protestující představují — zda je to například demokratický centralismus. Kalousek, Kaiser, ale i další se hrozí nad „ukradeným“ nebo „zneužitým“ listopadem. Celkem bez problémů si pod kritikou velmi konkrétního stylu vládnutí představují změnu režimu a to v „ideálním“ případě za režim rovnou nedemokratický, ne-li totalitární. Koneckonců rudé vlajky, které si na protest přineslo několik mladých komunistů, se bezpečně dostaly do všech médií. 

U tak hysterické reakce je logické se ptát, proč přichází až nyní, když i v listopadu minulého roku ovládl Václavské náměstí protivládní protest iniciativy ProAlt, a to dokonce se Slavojem Žižkem jako jedním z řečníků. Že by si politická reprezentace uvědomovala svou vlastní nelegitimitu a více než velmi silnou nedůvěru veřejnosti? Že by si konečně uvědomila, že debakl, který utrpěla v krajských volbách, by se za dva roky (nebo možná i dřív) mohl opakovat? Komentátoři deníků se zase možná brání nepříjemnému pocitu, že ona třiadvacetiletá česká svoboda a demokracie má i své velmi stinné stránky, které se ale zdráhají naplno vidět a slyšet.

Napadený oponent

Zprávou, která se médii šířila v sobotu navečer jako blesk, byla ta o útoku na pár, jež přišel na demonstraci vyjádřit nespokojenost nikoliv s vládou ale s protestem jako takovým. Nespokojený podnikatel prohlásil, že odbory na náměstí právě 17. listopadu jsou podobně nechutné, jako kdyby Hitlerjugend oslavovaly konec druhé světové války. Je zajímavé, že média hovořila o napadení daného páru stojícího údajně v dolní části Václavského náměstí, přestože existují fotografie (jedna z nich je i u článku na serveru Novinky.cz), které ukazují, že pár se pohyboval přímo u pódia v nejvíce zaplněných místech. Nelze nevzpomenout na lidovou moudrost o dráždění hada bosou nohou. Páru se však povedlo minimálně v mediálním prostoru potvrdit stereotyp protestujícího jako agresivního primitiva, který se ve vztahu ke svým oponentům chová značně „nedemokraticky“, i když hlásá přesný opak.

Opelichané strašidlo totality

17. listopadu ale neprotestovaly jen iniciativy a odbory z platformy Stop vládě. V jiných koutech republiky se protestovalo proti vládě zástupců Komunistické strany Čech a Moravy v krajích (např. v Hradci Králové). Takové protesty perfektně nahrávají antikomunistické rétorice, která však zejména v posledních měsících a letech slouží jako ideální kouřová clona pro neochotu řešit aktuální problémy, se kterými se česká politika potýká.

Představitelé vládních stran se nezdráhají v souvislosti s protivládními protesty používat přirovnání k totalitním a nedemokratickým praktikám i představám — například teplický primátor Jaroslav Kubera z ODS přirovnal protestující k „Hitlerovým fanatičkám“. Demonstrace a veřejné vyjádření nespokojenosti jsou přitom zcela legitimní součástí demokratické společnosti. Je proto nasnadě se ptát, zda představitelům vládní koalice dochází, že podobnými výroky se staví do pozice arogantní moci, ne nepodobné té, kterou tak rádi straší.