Podle názoru mnohých se účastníci letošní demonstrace na Václavském náměstí dopustili znesvěcení odkazu 17. listopadu, ideálů svobody a demokracie, za něž se tehdy manifestovalo. Byl jsem tam tehdy, v listopadových dnech před třiadvaceti lety, a byl jsem tam tohoto roku znovu. Jistě nás takových bylo mnohem víc. Myslím, že letošní demonstrace byla daleko spíše jistým způsobem pokračování toho, co se odehrávalo před bezmála čtvrt stoletím, než jeho popřením.

Tehdejší atmosféra byla přitom v mnohém zcela jiná. V paměti vyvstává obraz velebného nekonečného davu, sjednoceného emocí i projevy, stejně jako promyšlená dramaturgie slavností rodící se svobody. Letos byl dav, rozhodně ne nekonečný či velebný, spíš pestrou mozaikou skupin a skupinek různého názorového zaměření i vzhledu. Projevy mnozí ani neslyšeli. Tehdy šlo o to společnou manifestační přítomností stvrdit platnost jediné pravdy a odmítnout a slavnostně zavrhnout a odvrhnout rozpoznanou lež a nesvobodu, letos naopak o to podpořit společnou přítomností pluralitu náhledů na skutečnost.

Pro mnohé to bude znít nepřijatelně až rouhavě, ale pro autora těchto řádků se podobně silný tep dějin jako v listopadu 1989 ozval v průběhu protivládních demonstrací posledních dvou let, když se náhle a neočekávaně ocitl na společné lodi, ve společném davu s rudými či rudočernými zástavami. Je to jako by člověk vyšel ze světa mravoličné bajky či pohádky s jasným vymezením mezi dobrem a zlem do světa dobrého románu, kde už nejsou nasnadě podobná snadná rozlišení, ale o to silnější je celkový příběh, mnohostranný a neopakovatelný, protože jedinečný. Bajky jistě mají svůj omezený užitek; lidský život i lidské dějiny jsou ale mnohem podobnější románu.

V reakci na sobotní demonstraci prohlásil ministr financí Miroslav Kalousek, že občanské iniciativy se dopustily nestoudnosti, když 17. listopadu demonstrovaly pod heslem, že demokracie vypadá jinak. Tento výrok si nezaslouží jen tak zapadnout. Ukazuje neobyčejně výstižně, jak přistupuje dnešní politický establishment k systémové kritice. Zatímco odbory, jejichž hlavním heslem byla a je demise vlády, mají podle Kalouska k takovému požadavku a protestu plné právo, občanské iniciativy jsou nestoudné, když v „den boje za svobodu a demokracii“ říkají, že by podle nich demokracie měla vypadat v něčem jinak.

Každý vládnoucí režim každé epochy dějin má svou z vyšších míst vyhlášenou a ocejchovanou nestoudnost. Před rokem 1989 jí byla troufalost skupinek „ztroskotanců a samozvanců“ upozorňujících tehdejší režim na to, že by měl dodržovat vlastní zákony. Dnes, jak se zdá, je to troufalost skupinek „nikým nevolených aktivistů“ upozorňujících na to, že demokracie by měla v mnohém vypadat jinak, než jak je tomu u nás třiadvacet let po „revoluci“. Tehdy i dnes se oběma dostává osočování z rušení klidu na práci, kažení dělné atmosféry ve společnosti a zpátečnictví.

Jiná a naštěstí nesrovnatelně nižší je míra osobního rizika, jemuž se dnešní aktivisté vystavují, něco však zůstává stejné: odvaha vzít na sebe cejch „nestoudníků“ a narušovat stereotypní pohledy na dějiny a především na současnou společenskou, ekonomickou a politickou realitu. Demokracie, spravedlivá a nediskriminující společnost, vlastně celá naše společná budoucnost záleží dnes do značné míry na tom, budeme-li ochotni být v očích druhých nestoudní.