V dobách, v kterých Rakousko-Uhersko křižovaly ještě parní lokomotivy, zatímco ve světě už jezdily elektrické, a kdy se průmyslové dělnictvo stávalo velkou části obyvatelstva, Masaryk prohlašoval: „Jdu zřídkakdy s marxisty, často se socialisty a vždy s dělníky.“ V dobách, kdy milionové dělnické hnutí tvořilo mohutnou emancipační sílu a marxismus byl jedním ze směrů tehdy dominantní, ale nikoli výlučné socialistické ideje. S tou emancipační silou to však neplatilo zcela, protože ani dělníci nikdy nebyli „ušlechtilí divoši“, jak si je mnozí socialisté idealizovali, a v případě, že humanistický socialismus selhal, obraceli svůj hněv pod praporem jiného „socialismu“ od kapitálu k dělníkům jiných národů, k ještě chudším a k Židům. S kým šel Masaryk, když němečtí dělníci rabovali židovské obchody? S dělníky, se socialisty nebo s marxisty?

Dnes však stojí otázky jinak. Postavení pracující třídy v globálním kapitalismu je nejasné. V bohatých zemích se vytrácí a je doplňována imigranty, zatímco roste zejména v Číně. Na trhu práce jsou tak „domácí“ dělníci vystavováni konkurenci imigrantů a tato forma multikulturalismu znamená konec proletářského internacionalismu a třídní solidarity, jak ukazuje Antonio Negri v knize Goodbye Mrs. Socialism. Stejně jako v dobách nástupu fašismu, když byl u dělnických mas populární socialismus, mohli s tímto pojmem operovat nacisté, tak tomu může být i dnes a ožehavou sociální otázku si může přivlastnit Le Pen.