Miroslav Kalousek označil ve včerejších Otázkách Václava Moravce volání po změně systému, které se hlasitě ozývalo na masové sobotní demonstraci v Praze a podobně na několika dalších místech naší země, za nestoudné, a heslo demonstrace, že demokracie vypadá jinak, označil za nepřiměřené, zvláště když šlo o 17. listopad.

Změna, která nastala v listopadu a prosinci roku 1989 umožnila, aby národ vládě mohl ostře a nekompromisně říct, že s ní nesouhlasí. Ta změna přinesla volby, jimiž může být a jistě bude tato vláda nemilosrdně smetena a nahrazena jinou, doufejme, že při slepé volební aritmetice lepší. Listopadem zahájená transformace státních struktur nám umožnila sdružovat se v různých politických stranách a pro různé strany, ba pro jednotlivé kandidáty hlasovat ve volbách, seskupovat se v občanských sdruženích a v nich například sledovat dodržování lidských práv státními orgány, jak to mezi mnoha jinými už od konce 80. let činí Český helsinský výbor.

Listopadová změna z roku 1989 nám umožnila demonstrovat proti vládě a jiné skupince v bezprostřední návaznosti na to protestovat na happeningu u Národního divadla a na Kampě pod názvem Sametové posvícení zdánlivě ve jménu morálky proti jakékoli reálné politice. Formálně demokraticky korektní, i když proti smyslu demokracie byl souhlas pražského magistrátu se souběžnou protidemonstrací na rampě historické budovy Národního muzea. Možná magistrát počítal s tím, že se obě demonstrace budou pomocí svých silných zvukových zařízení překřikovat, což se stalo. Byl-li to záměr, nepodařilo se taxikáři Zdeňku Ponertovi rozbít shromáždění desítek občanských sdružení a odborových svazů a nějakých 15 až 20 tisíc demonstrantů. Nakonec ho část jeho posluchačů opatřených nezaměnitelnými žlutými plackami oznamujícími, že nositel se stydí za vládu, opustila a přidali se k pochodu na Národní třídu. Možná zpočátku nepochopili, kde je řečniště sobotní demonstrace, ale záhy přišli na to, kde se odehrává opravdový protest.

Myslím, že sobotní demonstranti oceňovali demokratickou možnost projevit veřejně názory a požadavky. Proto je nekorektní stavět jejich program proti směru změn před 23 lety. Jedno z hesel opakovaných účastníky zejména při průchodu Národní třídou bylo: Přišli jsme se ptát, kde je Listopad. Demonstranti zjevně pokládali vzmach občanů na přelomu let 1989 a 1990 za ukradenou revoluci. Mnozí dávali najevo, že tam byli i před 23 lety a že jim jde o stejné cíle. Že jim jde o to, aby bylo konečně dosaženo toho, oč šlo tehdy. Když se průvod zastavil v blízkosti známého průchodu na Národní třídě, kde příslušníci SNB mlátili studenty, promluvil mimo jiné Petr Uhl, který si za minulého režimu odseděl 7 let v kriminálu za údajnou protistátní činnost. Pokusy premiéra Nečase a ministra Kalouska naznačit spojitost demonstrantů s nostalgií po minulém režimu je nejen nekorektní, je to sprostá pomluva a odporné zneužití památky tehdy zbitých studentů současnou legální, ale nelegitimní vládní mocí.

Demonstrace předevčírem nebyla proti tomu, co přinesl Listopad 1989, ale byla to snaha uskutečnit to, oč nám tehdy šlo. Nebyla proti občanským svobodám spojovaným obvykle s demokracií, se svobodou shromažďování, spolčování a slova. Pokud bychom chtěli heslo demonstrace vyložit, museli bychom říct, že vystoupila proti pouhé platnosti formálních demokratických pravidel a pro demokratický obsah veřejného života. Mohli bychom dokonce říct, že vystoupili proti fiktivní demokracii ve snaze nastolit demokracii reálnou, která prvky formální demokracie zachovává, ale jde dál. Je demokracie fiktivní, když můžeme reálně demonstrovat a stát nás za to nijak netrestá? Ano, to je třeba ocenit a je třeba uznat, že v tom je dnešní systém lepší než minulý režim. Protagonisté minulého režimu byli hloupí a vytvářeli si nepřátele i z dřívějších sympatizantů, když sankcionovali kritické mluvení a psaní, demonstrování a seskupování. Dnešní vedení nás klidně nechá naplnit náměstí, pochodovat, dělat rámus, nést transparenty a volat, že chceme demisi, stop vládě, že když vláda je proti lidu, je lid proti vládě. Doufají, že je to sotva může nějak ohrozit.

Demokracie vypadá jinak než systém postupně potichu uskutečňovaný v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Demokracie by mohla vypadat tak, jak stanovuje ústavní pořádek České republiky. Ten kromě občanských svobod zakotvuje lidská práva, práva vyplývající ne z občanství, nýbrž z příslušnosti k lidskému rodu. Ty ideologové současné vládní moci otevřeně popírají. Již na podzim r. 1992, když se horkou jehlou šily základní dokumenty nového státu, který měl vzniknout k 1. lednu následujícího roku, zabránil Václav Klaus, tehdy v roli českého premiéra v uvedení lidských práv do Ústavy. Těžko však šlo zabránit jejich deklaraci, protože jejich odmítnutí by mohlo být chápáno jako návrat k diktátorskému režimu. Proto měla být uvedena ve zvláštním dokumentu nižší váhy. Nakonec se podařilo této sabotáži demokratických principů zabránit a vznikl kompromis. Máme kuriózní ústavu bez záruky lidských práv, ale ta v čl. 112 odkazuje na Listinu základních práv a svobod a tím jí dává patřičnou sílu. Dnešní pokračovatelé Klausova politického programu mluví o prosazování lidských práv jako o „humanrightismu“ a absurdně tvrdí, že škodí demokracii. Demokratické a liberální principy jsou okázale popírány i v teoretické rovině.

Konkrétní práva zaručená ústavním pořádkem republiky jsou prakticky ignorována vládou, některá občas připomene veřejný ochránce práv a někdy některým z nich se věnují občanské iniciativy, které mají kontrolu dodržování práv a svobod v programu. Liberálnější část vládního politického tábora připomíná některá práva třetí generace, jako např. právo párů stejného pohlaví na adopci, právo na pomoc při dobrovolném ukončení života, ale přitom posvěcují svými rozhodnutími porušení elementárních práv, jakým je například zavedení nucených prací pro lidi hledající zaměstnání. Dnes nezaměstnaní a jejich spoluobčané sice předplatili podporu v nezaměstnanosti a stát jim ji dluží, aby však tyto své vlastní prostředky ušetřené prostřednictvím daňového systému dostali, musí skandálně mimo legální pracovní poměr vykonávat přikázanou práci bez náležité ústavně zaručené spravedlivé odměny. Mimoto je masově porušováno právo na ochranu soukromí nebývalým objemem kontroly pohybu, pobytu, jakož i zasílané korespondence (sms, e-maily). Udál se pokus právně postavit způsobení bezvýznamné hmotné škody proti svobodě politického protestu v případě Romana Smetany.

Takto demokracie skutečně nevypadá. Demokracie, v níž jsou politické posty a politická rozhodnutí na prodej, v níž korupčníci bojují proti korupci, není demokracií. Formální demokratická pravidla platí, a při dostatečné agresivitě a vytrvalosti si je občan může proti úřadům vynutit. Vládnou však lidé, které se policejní donkichoti pokouší dohnat před soud. Zločincům na vysokých postech se tato aktivita nelíbí, mluví o skupině policejních plukovníků a podplukovníků, kteří prý chtějí rozhodovat o vládě a často se jim daří nepohodlné bojovníky za stejnou platnost zákona pro všechny profesně likvidovat.

Možná jde o oligarchii, jíž slovníky definují jako politickou moc hrstky prominentních osob, nejčastěji příslušníků nejbohatší vrstvy. Možná je to plutokracie, totiž systém založený na neomezeném hromadění majetku v rukou oligarchů bez ohledu na veřejné zájmy jako zdraví obyvatel nebo životní prostředí. Snad jde pomalu už i o kleptokracii, formu autokratické vlády, vlády zlodějů nebo o vládu, jejímž cílem je nahromadit co největší bohatství pro sebe nebo pro určitý okruh lidí. Tento systém využívá daní a státních zakázek, aby si mohl přivlastnit co nejvíce finančních prostředků a majetku. Státem legalizovaná lichva je podle také typickým znakem kleptokracie. Tak demokracie opravdu nevypadá.

Demonstrantům a celému okruhu občanských iniciativ spojovaných se sobotní demonstrací a s dřívějšími hromadnými vystoupeními nejde o popření liberálních a demokratických pravidel, o něž šlo studentům a ostatním občanům na konci roku 1989, naopak jde jim o to program tehdejšího vzepjetí občanství prosadit proti dnešní totalitní moci kapitálu, proti masivním lžím poslušných žurnalistů a proti hromadné letargii, která nevěří, že je možná změna.