Jak jste prožívala sedmnáctý listopad?

Patřím k těm lidem, kterým listopadové události zásadně změnily nejen občanský, ale i profesní život. Vlastní listopadové období jsme prožívali dost hekticky, protože můj muž dokončoval pamětní desku věnovanou blížícímu se padesátému výročí demonstrace studentů v roce 1939. I kvůli tomu jsme vnímali intenzivněji zjevně se měnící atmosféru ve společnosti. Nervozita držitelů moci sílila. Po dvaceti letech proběhlo zase několik demonstrací, kdy čest národa hájila už ne jenom relativně malá skupina statečných disidentů.

Demonstrací se začalo zúčastňovat stále více lidí i z takzvané „mlčící“ většiny. Demonstrujícím i okolostojícím „domlouvali“ příslušníci Veřejné bezpečnosti obušky, ty nejaktivnější zatýkali. Pak se ale konala 10. prosince 1988 u příležitosti čtyřicátého výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv manifestace na žižkovském Škroupově náměstí. Bylo to krátce po legendární snídani francouzského prezidenta Mitterranda s disidenty. Manifestaci z iniciativy disidentů režim po dvaceti letech povolil zřejmě v zaváhání a pod tlakem dění ve světě. Klíčový projev za propuštění politických vězňů pronesl Václav Havel. Celé náměstí i s mým malým synem pak zpívalo naši hymnu za dozoru příslušníků StB a VB. Následující série demonstrací v lednu 1989, v den výročí sebeupálení Jana Palacha na Václavském náměstí, byla opět brutálně potlačena. Stejně dopadly i demonstrace v srpnu. Tou dobou mezi lidmi začala kolovat nahrávka tragikomického sebelítostivého projevu Milouše Jakeše, hlavního představitele režimu, o tom, že je kůlem v plotě. A lidé již projevovali opovržení nad vládnoucí „elitou“ i veřejně. Na den padesátého výročí 17. listopadu měla být odhalena i pamětní deska Jana Opletala a Václava Sedláčka, kterou vytvářel můj muž. Blížilo se toto datum a s ním i po letech temna druhá povolená manifestace. S tím se ale i stupňovaly obavy moci, aby se jí celá věc nevymkla z rukou.

Očekávaly se nepokoje a trasa manifestačního průvodu studentů se stále měnila, až byla nakonec určena trasa Albertov-Vyšehrad. Tedy v bezpečné vzdálenosti od Václavského náměstí, tradičního místa protirežimních demonstrací. Jenže pamětní deska se nacházela v Žitné ulici — v místě tragických událostí roku 1939, tedy právě v blízkosti nežádoucí zóny. Z toho důvodu se den 17. listopad určený pro odhalení desky stal také nežádoucím.

„Kreativní“moc rozhodla, že pietní akt proběhne pro jistotu o týden dříve a nic neponechala náhodě. Vše bylo najednou, vzhledem k okolnostem pro režim jaksi neúnosné! Když se o této nedůstojné manipulaci dozvěděl manžel, rozhodl se „slavnosti“ nezúčastnit. Vstup do Žitné ulice byl uzavřen a místo českých studentů se odhalení desky zúčastnili funkcionář a zahraniční studenti z režimní Univerzity 17. listopadu, kteří tam byli v dostatečném množství navezeni autobusy. Mě zvědavost nedala a šla jsem se cestou z práce na instalovanou desku svého muže podívat.

Příslušníci mě do prostoru vpustili poté, co jsem byla předem legitimována a sdělila, že jsem manželka autora památníku. „Pietní akt“ v té době už skončil a účastníci opět nastupovali do připravených autobusů. Byla jsem tak mimoděk svědkem vlastně poslední ukázky manipulativních praktik režimu.

Jak se váš muž vlastně dostal k takové práci?

Šlo o shodu okolností. Předně si toto téma sám vybral pro svou diplomovou práci. Celá desetiletí připomínka tragické události z podzimu 1939 přímo na tomto historickém místě chyběla. O vytvoření pomníku nebo alespoň pamětní desky měl zájem Svaz protifašistických bojovníků, který měl mezi svými členy přímé účastníky tehdejších dějů. Svaz se obrátil na Akademii výtvarných umění v Praze s nápadem, aby se návrhu na památník ujali právě studenti. Stalo se tak dvakrát v minulosti (poprvé, když ještě manžel na AVU studoval), ale v obou případech šel výsledek jaksi do vytracena. Padesáté výročí se ale rychle přibližovalo a časovou tíseň a rozpaky zástupců Svazu protifašistických bojovníků vyřešila paní ze studijního oddělení AVU.

Vzpomněla si, že můj manžel řešil tento úkol jako součást diplomové práce. Zavolala mu a zprostředkovala kontakt. Původní návrh se však setkals nevolí pro „přílišnou“ neobvyklost a expresivitu. Byla to postava raněného studentského vůdce, která klesla na zem a otiskla se jako negativní reliéf do žuly chodníku. Jenže žádaná konvenční pamětní deska se mému muži nezdála dostatečná vzhledem k významu události. Nakonec poblíž nově doloženého autentického místa navrhl na zeď farní zahrady kostela sv. Štěpána plastiku tvořenou fragmenty žuly v barvě červené, modré a bílé, evokující roztříštěnou československou vlajku jako symbol rozbité státnosti a hlubokých zranění našeho národa. Promýšleli jsme doma tuto symboliku, která se jevila jako osudová. Tak jak byl náš národ zraněn nacistickou okupací v roce 1939, tak byl podruhé zasažen bratrskou sovětskou okupací na „věčné časy“.

Jiný obraz, než v nesvobodě vláčenou zem, jsme za našeho života nepoznali. Ještě si pamatuji, jak manžel chtěl, aby ty kameny byly výhradně z československých lomů. Jezdil kvůli tomu po všech nalezištích žuly u nás. Modrá žula nebyla problém, s bílou a červenou to bylo horší. Velmi mu také záleželo, aby i text na pomníku byl strohý, výmluvný a nadčasový, věnoval tomu hledání mnoho času. Desku nakonec opatřil mottem z Horatia „Non omnis moriar“, což lze přeložit jako „Všecek nadobro nezemřel“.

Kdo si mohl pomyslet, jakým příkladným, osvěžujícím a překvapivým způsobem budou tato slova v nadcházejících událostech současnými studenty naplněna.

Zdálo se, že to bude snadné, ale lidem se po těch čtyřiceti letech narovnávala záda pomaleji a s růžovými brýlemi na nose se špatně utvářel právní stát. Už tu však jsou další generace mladých lidí, kteří vyrostli ve svobodě a mají ji zašitou pod kůží. Dnes čelíme jiným problémům, včetně korupčních skandálů.

Dobrou zprávou ovšem je, že se začínají vyšetřovat. Lidé by však neměli zapomínat, jak beznadějně zkorumpovaný byl život v tehdejším období nesvobody; bez tlačenky nešlo skoro nic obstarat a nešlo to změnit.

V listopadu 1989 jste se angažovala na stávce ve Vinohradské nemocnici. Jak to vlastně bylo?

Po brutálním potlačení páteční demonstrace 17. listopadu studenti vstoupili do protestní stávky. A je známo, že je o víkendu podpořili někteří herci a následně i výtvarníci v Mánesu. Odtud, ale i z jiných zdrojů a od známých, které jsme potkávali o víkendu na Václavském náměstí, jsem získala přehled o plánech studentů a šla jsem v pondělí ráno do práce s myšlenkou, že o tom všem musím informovat kolegy a co nejdříve získat pro naše studenty-mediky podporu učitelů z naší fakultní nemocnice, než dostanou pokyny shora.

Chtěla jsem tím ovšem v první řadě oslovit šéfa naší kliniky, prof. Aloise Sehra, který byl v té době také prorektorem Karlovy Univerzity. Mohl by mít nemalý vliv na formování postoje univerzity. Věděla jsem, že na kliniku ráno přijede rovnou z chalupy, kde rád štípává dříví, a že jistě nebude mít žádné informace o odporu studentů. Bála jsem se, aby se děkanát a rektorát nepostavily proti nim. Na konci naší ranní vizity jsem požádala profesora o strpení a popsala víkendovou situaci. Nahlas jsem řekla to, co asi vnímala většina národa, že už toho bylo opravdu dost a že je čas konečně zvednout hlavy a postavit se jako zaměstnanci nemocnice za studenty, jak to už udělali výtvarníci v Mánesu a také herci. Snažila jsem se vysvětlit, že by rektorát a děkanát měly uhájit nepsaný étos akademické půdy, který odedávna nedovoluje v budovách škol zásah ozbrojených složek proti revoltujícím studentům.

Jak na to ostatní lékaři reagovali?

Někteří okamžitě začali odcházet, ale pár jich zůstalo a probírali jsme, co asi nastane. Hlavně zda se za mediky učitelé postaví, nebo ohnou zase záda. Ale brzy jsme museli jít vyšetřovat své pacienty, každý jinam podle denního rozpisu.

Rozhodli jste se k nějaké politické akci?

Já jsem to pondělí šla vyšetřovat na CT. Po nějaké době za mnou přišel prof. Sehr a řekl: „Když už ses do toho dala, tak tedy něco za naši kliniku sepiš.“ A odešel. Nikdy jsem žádné prohlášení nepsala, a navíc jsem byla plně vytížená aktuálním vyšetřováním pacientů. Přiváželi je jednoho za druhým z poloviny republiky. Nebyla jsem schopna mezi psaním nálezů cokoli zplodit. Teprve po hodině mě kolega vystřídal a spolu s laborantem Markem Jantačem, který měl „stejnou krevní skupinu“, jsme psali, škrtali a přepisovali na psacím stroji návrh prohlášení. Později jsem se dozvěděla, že spolupracoval s podzemní církví, byl z okruhu kardinála Tomáška. Současně jsem zatelefonovala do bytu předsedkyni ROH, která byla po směně, aby svolala na poledne mimořádnou schůzi do naší posluchárny. Když jsem tam přišla, byla narvaná k prasknutí a i chodba až ven byla plná dalších zaměstnanců. Netušila jsem, že zatímco jsem vymýšlela text, nemocnicí už letěla zpráva, že se v poledne u nás něco chystá. Nejenže se tam všichni nemohli dostat, ale ani těch pět papírů psaných přes kopírák nemohlo stačit. Pamatuji si, jak chirurgové na chodbě nadávali: „Co to má znamenat, oni si to na tom rentgenu snad udělali jenom pro sebe!“ Zvenku přicházeli další a další z jiných pavilonů a všichni chtěli podepisovat. Celé odpoledne jsem tehdy množila papíry pro ty, co přicházeli z dalších oddělení a na další směny. A větu „My zaměstnanci radiodiagnostické kliniky…“, jsem změnila na „My zaměstnanci Fakultní nemocnice…“ Byla jsem naměkko z toho, že se lidé už nebojí a podepisují se. Měla jsem tu pondělní noc 20. listopadu noční službu a u mě v lékařském pokoji drnčel permanentně telefon. Všichni chtěli text petice, ale někteří mi také svěřovali své pocity. Většinou šlo o zdravotní sestry ve službě, které jsem ani osobně neznala. Byla to taková oboustranná noční psychoterapie po těch letech rezignace. Spontánně tak vznikala síť „spojek“ z celé nemocnice a z fakulty. Ráno jsem měla na stole osm set padesát podpisů a další lidé přicházeli a telefonovali. Jenže jsem musela také pracovat a přemýšlela jsem, co s tím vlastně budu dělat.

A co jste s těmi archy udělala?