Jak jste prožívala sedmnáctý listopad?

Patřím k těm lidem, kterým listopadové události zásadně změnily nejen občanský, ale i profesní život. Vlastní listopadové období jsme prožívali dost hekticky, protože můj muž dokončoval pamětní desku věnovanou blížícímu se padesátému výročí demonstrace studentů v roce 1939. I kvůli tomu jsme vnímali intenzivněji zjevně se měnící atmosféru ve společnosti. Nervozita držitelů moci sílila. Po dvaceti letech proběhlo zase několik demonstrací, kdy čest národa hájila už ne jenom relativně malá skupina statečných disidentů.

Demonstrací se začalo zúčastňovat stále více lidí i z takzvané „mlčící“ většiny. Demonstrujícím i okolostojícím „domlouvali“ příslušníci Veřejné bezpečnosti obušky, ty nejaktivnější zatýkali. Pak se ale konala 10. prosince 1988 u příležitosti čtyřicátého výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv manifestace na žižkovském Škroupově náměstí. Bylo to krátce po legendární snídani francouzského prezidenta Mitterranda s disidenty. Manifestaci z iniciativy disidentů režim po dvaceti letech povolil zřejmě v zaváhání a pod tlakem dění ve světě. Klíčový projev za propuštění politických vězňů pronesl Václav Havel. Celé náměstí i s mým malým synem pak zpívalo naši hymnu za dozoru příslušníků StB a VB. Následující série demonstrací v lednu 1989, v den výročí sebeupálení Jana Palacha na Václavském náměstí, byla opět brutálně potlačena. Stejně dopadly i demonstrace v srpnu. Tou dobou mezi lidmi začala kolovat nahrávka tragikomického sebelítostivého projevu Milouše Jakeše, hlavního představitele režimu, o tom, že je kůlem v plotě. A lidé již projevovali opovržení nad vládnoucí „elitou“ i veřejně. Na den padesátého výročí 17. listopadu měla být odhalena i pamětní deska Jana Opletala a Václava Sedláčka, kterou vytvářel můj muž. Blížilo se toto datum a s ním i po letech temna druhá povolená manifestace. S tím se ale i stupňovaly obavy moci, aby se jí celá věc nevymkla z rukou.

Očekávaly se nepokoje a trasa manifestačního průvodu studentů se stále měnila, až byla nakonec určena trasa Albertov-Vyšehrad. Tedy v bezpečné vzdálenosti od Václavského náměstí, tradičního místa protirežimních demonstrací. Jenže pamětní deska se nacházela v Žitné ulici — v místě tragických událostí roku 1939, tedy právě v blízkosti nežádoucí zóny. Z toho důvodu se den 17. listopad určený pro odhalení desky stal také nežádoucím.

„Kreativní“moc rozhodla, že pietní akt proběhne pro jistotu o týden dříve a nic neponechala náhodě. Vše bylo najednou, vzhledem k okolnostem pro režim jaksi neúnosné! Když se o této nedůstojné manipulaci dozvěděl manžel, rozhodl se „slavnosti“ nezúčastnit. Vstup do Žitné ulice byl uzavřen a místo českých studentů se odhalení desky zúčastnili funkcionář a zahraniční studenti z režimní Univerzity 17. listopadu, kteří tam byli v dostatečném množství navezeni autobusy. Mě zvědavost nedala a šla jsem se cestou z práce na instalovanou desku svého muže podívat.

Příslušníci mě do prostoru vpustili poté, co jsem byla předem legitimována a sdělila, že jsem manželka autora památníku. „Pietní akt“ v té době už skončil a účastníci opět nastupovali do připravených autobusů. Byla jsem tak mimoděk svědkem vlastně poslední ukázky manipulativních praktik režimu.

Jak se váš muž vlastně dostal k takové práci?

Šlo o shodu okolností. Předně si toto téma sám vybral pro svou diplomovou práci. Celá desetiletí připomínka tragické události z podzimu 1939 přímo na tomto historickém místě chyběla. O vytvoření pomníku nebo alespoň pamětní desky měl zájem Svaz protifašistických bojovníků, který měl mezi svými členy přímé účastníky tehdejších dějů. Svaz se obrátil na Akademii výtvarných umění v Praze s nápadem, aby se návrhu na památník ujali právě studenti. Stalo se tak dvakrát v minulosti (poprvé, když ještě manžel na AVU studoval), ale v obou případech šel výsledek jaksi do vytracena. Padesáté výročí se ale rychle přibližovalo a časovou tíseň a rozpaky zástupců Svazu protifašistických bojovníků vyřešila paní ze studijního oddělení AVU.

Vzpomněla si, že můj manžel řešil tento úkol jako součást diplomové práce. Zavolala mu a zprostředkovala kontakt. Původní návrh se však setkals nevolí pro „přílišnou“ neobvyklost a expresivitu. Byla to postava raněného studentského vůdce, která klesla na zem a otiskla se jako negativní reliéf do žuly chodníku. Jenže žádaná konvenční pamětní deska se mému muži nezdála dostatečná vzhledem k významu události. Nakonec poblíž nově doloženého autentického místa navrhl na zeď farní zahrady kostela sv. Štěpána plastiku tvořenou fragmenty žuly v barvě červené, modré a bílé, evokující roztříštěnou československou vlajku jako symbol rozbité státnosti a hlubokých zranění našeho národa. Promýšleli jsme doma tuto symboliku, která se jevila jako osudová. Tak jak byl náš národ zraněn nacistickou okupací v roce 1939, tak byl podruhé zasažen bratrskou sovětskou okupací na „věčné časy“.

Jiný obraz, než v nesvobodě vláčenou zem, jsme za našeho života nepoznali. Ještě si pamatuji, jak manžel chtěl, aby ty kameny byly výhradně z československých lomů. Jezdil kvůli tomu po všech nalezištích žuly u nás. Modrá žula nebyla problém, s bílou a červenou to bylo horší. Velmi mu také záleželo, aby i text na pomníku byl strohý, výmluvný a nadčasový, věnoval tomu hledání mnoho času. Desku nakonec opatřil mottem z Horatia „Non omnis moriar“, což lze přeložit jako „Všecek nadobro nezemřel“.

Kdo si mohl pomyslet, jakým příkladným, osvěžujícím a překvapivým způsobem budou tato slova v nadcházejících událostech současnými studenty naplněna.

Zdálo se, že to bude snadné, ale lidem se po těch čtyřiceti letech narovnávala záda pomaleji a s růžovými brýlemi na nose se špatně utvářel právní stát. Už tu však jsou další generace mladých lidí, kteří vyrostli ve svobodě a mají ji zašitou pod kůží. Dnes čelíme jiným problémům, včetně korupčních skandálů.

Dobrou zprávou ovšem je, že se začínají vyšetřovat. Lidé by však neměli zapomínat, jak beznadějně zkorumpovaný byl život v tehdejším období nesvobody; bez tlačenky nešlo skoro nic obstarat a nešlo to změnit.

V listopadu 1989 jste se angažovala na stávce ve Vinohradské nemocnici. Jak to vlastně bylo?

Po brutálním potlačení páteční demonstrace 17. listopadu studenti vstoupili do protestní stávky. A je známo, že je o víkendu podpořili někteří herci a následně i výtvarníci v Mánesu. Odtud, ale i z jiných zdrojů a od známých, které jsme potkávali o víkendu na Václavském náměstí, jsem získala přehled o plánech studentů a šla jsem v pondělí ráno do práce s myšlenkou, že o tom všem musím informovat kolegy a co nejdříve získat pro naše studenty-mediky podporu učitelů z naší fakultní nemocnice, než dostanou pokyny shora.

Chtěla jsem tím ovšem v první řadě oslovit šéfa naší kliniky, prof. Aloise Sehra, který byl v té době také prorektorem Karlovy Univerzity. Mohl by mít nemalý vliv na formování postoje univerzity. Věděla jsem, že na kliniku ráno přijede rovnou z chalupy, kde rád štípává dříví, a že jistě nebude mít žádné informace o odporu studentů. Bála jsem se, aby se děkanát a rektorát nepostavily proti nim. Na konci naší ranní vizity jsem požádala profesora o strpení a popsala víkendovou situaci. Nahlas jsem řekla to, co asi vnímala většina národa, že už toho bylo opravdu dost a že je čas konečně zvednout hlavy a postavit se jako zaměstnanci nemocnice za studenty, jak to už udělali výtvarníci v Mánesu a také herci. Snažila jsem se vysvětlit, že by rektorát a děkanát měly uhájit nepsaný étos akademické půdy, který odedávna nedovoluje v budovách škol zásah ozbrojených složek proti revoltujícím studentům.

Jak na to ostatní lékaři reagovali?

Někteří okamžitě začali odcházet, ale pár jich zůstalo a probírali jsme, co asi nastane. Hlavně zda se za mediky učitelé postaví, nebo ohnou zase záda. Ale brzy jsme museli jít vyšetřovat své pacienty, každý jinam podle denního rozpisu.

Rozhodli jste se k nějaké politické akci?

Já jsem to pondělí šla vyšetřovat na CT. Po nějaké době za mnou přišel prof. Sehr a řekl: „Když už ses do toho dala, tak tedy něco za naši kliniku sepiš.“ A odešel. Nikdy jsem žádné prohlášení nepsala, a navíc jsem byla plně vytížená aktuálním vyšetřováním pacientů. Přiváželi je jednoho za druhým z poloviny republiky. Nebyla jsem schopna mezi psaním nálezů cokoli zplodit. Teprve po hodině mě kolega vystřídal a spolu s laborantem Markem Jantačem, který měl „stejnou krevní skupinu“, jsme psali, škrtali a přepisovali na psacím stroji návrh prohlášení. Později jsem se dozvěděla, že spolupracoval s podzemní církví, byl z okruhu kardinála Tomáška. Současně jsem zatelefonovala do bytu předsedkyni ROH, která byla po směně, aby svolala na poledne mimořádnou schůzi do naší posluchárny. Když jsem tam přišla, byla narvaná k prasknutí a i chodba až ven byla plná dalších zaměstnanců. Netušila jsem, že zatímco jsem vymýšlela text, nemocnicí už letěla zpráva, že se v poledne u nás něco chystá. Nejenže se tam všichni nemohli dostat, ale ani těch pět papírů psaných přes kopírák nemohlo stačit. Pamatuji si, jak chirurgové na chodbě nadávali: „Co to má znamenat, oni si to na tom rentgenu snad udělali jenom pro sebe!“ Zvenku přicházeli další a další z jiných pavilonů a všichni chtěli podepisovat. Celé odpoledne jsem tehdy množila papíry pro ty, co přicházeli z dalších oddělení a na další směny. A větu „My zaměstnanci radiodiagnostické kliniky…“, jsem změnila na „My zaměstnanci Fakultní nemocnice…“ Byla jsem naměkko z toho, že se lidé už nebojí a podepisují se. Měla jsem tu pondělní noc 20. listopadu noční službu a u mě v lékařském pokoji drnčel permanentně telefon. Všichni chtěli text petice, ale někteří mi také svěřovali své pocity. Většinou šlo o zdravotní sestry ve službě, které jsem ani osobně neznala. Byla to taková oboustranná noční psychoterapie po těch letech rezignace. Spontánně tak vznikala síť „spojek“ z celé nemocnice a z fakulty. Ráno jsem měla na stole osm set padesát podpisů a další lidé přicházeli a telefonovali. Jenže jsem musela také pracovat a přemýšlela jsem, co s tím vlastně budu dělat.

A co jste s těmi archy udělala?

Místo oběda jsem počítala podpisy a zamkla archy do stolu. Zdálo se mi zbytečné předávat „nepřátelům“ konkrétní jména všech, a tak jsem zase přes kopírák opsala text prohlášení a pod něj připsala, že ho předávám za 850 zaměstnanců nemocnice a podepsala jen sebe s douškou, že ručím za správnost počtu a že originály mám u sebe. S lidmi, kteří ke mně chodili nejčastěji, jsme vymysleli, že o tom budeme informovat noviny a hlavně soudruhy na ÚV KSČ, aby věděli, že nejen umělci, ale i lidé z nemocnice stojí za studenty proti nim, a dohodli jsme se, kdo z nás a kam to zanese. Po noční službě jsem vystoupila z metra u Muzea, kde na mě odpoledne čekal manžel s Matýskem.

Už do telefonu jsem mu líčila, že se ve Vinohradské fakultní nemocnici našly stovky svobodně uvažujících lidí, ačkoli to byl špitál, kde se léčili komunističtí prominenti včetně předsedů vlád Ladislava Adamce nebo Lubomíra Štrougala. Vůbec jsem nevěděla, co se mezitím v Praze dělo. Václavské náměstí bylo ucpané stotisícovým davem demonstrantů. Nikdo je nerozháněl a z amatérských hudebních beden promlouval Václav Havel a další hrdinové disentu. Prodírali jsme se dolů. Místy to vypadalo, že se my nebo někdo jiný z lidí v tlačenici udusí. Pak jsme odjeli splnit misi na Ústřední výbor KSČ na nynějším nábřeží Ludvíka Svobody. Už byla tma. Ozbrojený vrátný ukázal na konec ponuré chodby, kde byla obrovská bedna s nápisem „Podatelna“ a do té bezedné jámy jsme to tam soudruhům hodili i s mým podpisem, adresou a číslem občanky.

Ale pád režimu byl tehdy ve vzduchu a těm podepsaným lidem už toho moc nehrozilo. Po celý týden se sice čekalo, jak na spontánní revoluci zareaguje moc, ale ta se nakonec zhroutila bez boje a lidé se zhruba v půli týdne přestali bát.

Pro začátek toho týdne to určitě neplatilo a myslím, že ani lidé v Praze neměli několik dní dost informací o vývoji situace. Šířily se různé zprávy třeba o tancích na kraji Prahy a podobně. Další den začala práce nanovo. Začali jsme sbírat podpisy pod prohlášení Občanského fóra, kde už byly konkrétní požadavky na odstoupení vlády a ÚV KSČ, propuštění politických vězňů a podobně.

Tohle pak podepsalo osmnáct set lidí! Odnesli jsme o tom hned zprávu do redakce Svobodného slova, Mladé fronty a do Koordinačního centra OF. V pondělí se konala výstražná generální stávka, kterou vyhlásilo OF.

Stávkovali jste tehdy také v nemocnici?

S tím přišel kolega Jirka Piťha z neurologické kliniky naší nemocnice. Najednou u mě na pokoji bylo dalších šest lidí, kteří říkali, že bychom se měli připojit k té stávce a že musíme vytvořit stávkový výbor. Nezdálo se mi to. Jednak jsem měla zažito, že stávky jsou pro odboráře, ale hlavně se mi příčilo organizovat stávku v nemocnici. Opustit na hodinu pacienty, to jsem považovala za šílenství. K tomu ještě členové té „odbojové buňky“ trvali na tom, že se musím já stát předsedou toho našeho sedmičlenného stávkového výboru. Argumentem bylo, že mi lidé v nemocnici už důvěřují. Zdálo se mi to absurdní.

Jenže šlo o ty radikální požadavky OF, které zaměstnanci podepisovali! Do hodli jsme se tedy na symbolické stávce na deset minut a já jsem se proti své vůli stala poprvé a naposledy v životě předsedou stávkového výboru. V zákoníku práce jsem si vyhledala pasáž o stávce a šla vyjednávat s ředitelem nemocnice. Zrovna se vrátil z Norimberku. Nebyl jediný z komunistických funkcionářů, kdo před 17. listopadem odjel na pár dní do zahraničí. Ředitel s klidem prohlásil: „Dělejte si v nemocnici, co chcete, ale paní doktorko, musíte mi tady podepsat tohle prohlášení.“ Stálo tam, že přebírám plnou právní odpovědnost za všechny pacienty po dobu stávky. Měl ho připravené předem a já si uvědomila, že mu chodí někdo podávat hlášení o tom, co v nemocnici provádím. Podepsala jsem mu to a přes naše „spojky“ jsme vyhlásili tu stávku. Ten den se zase roznesla fáma o tom, že v noci budou zatýkat organizátory stávky, a tak někteří, například programátor RNDr. Igor Čihák z výpočetního, raději nešli domů a přespali někde pod stolem ve spacáku. Ale k zásahu milicionářů nedošlo a všechno už šlo podle našich představ. Kromě Jirky a Igora byli členové stávkového výboru ještě vrchní sestra Květa Hlínová z urologie, laborant Marek Jantač, který mi pomáhal už v pondělí ráno psát to prohlášení, obětavý sanitář Standa Vokoun, o kterém jsem se až později dozvěděla, že pomáhal ukrývat chartisty a podepisoval prohlášení za propuštění politických vězňů. Odešel pak z Vinohrad k Maltézským rytířům. A ještě Veronika Pollertová z nukleární medicíny, sestra kanoisty Lukáše. Měli jsme tak tykadla do různých zaměstnaneckých sfér v nemocnici. A všichni pomáhali, kde bylo třeba. I s organizováním výjezdů s letáky do dalších míst země. Naše sanitky také jezdily na demonstrace na Václavské náměstí.

Ano, z tribuny na Václaváku vždycky, když někdo omdlel, zaznělo: „Vytvořte uličku, jede sanitka!“

Ano, tak ty byly od nás, po Vinohradské třídě to měly blízko.

A jak se nakonec v nemocnici stávkovalo?

Na ten okamžik mám jasnou vzpomínku. Myslela jsem, že zaměstnanci v tu dobu půjdou jen na kávu. Ale kdo mohl odejít od pacienta, vyšel ven do areálu. Před dvanáctou za mnou přišli chirurgové a přemluvili mě, že musím vyjet nahoru na střechu našeho pavilonu výtahem. Nikdy jsem tam předtím nebyla. Ze střechy byl krásný výhled na kus Prahy a dole spousta sester a kolegů v pláštích. Střecha byla plná lidí, a když přestaly houkat naše sanitky, všichni chtěli, abych něco řekla. Dvacet let jsem veřejně nemluvila. Řekla jsem, co mě hřálo u srdce, že je báječné, jaké se na této prý režimu zaprodané nemocnici vytvořilo svobodné prostředí a že musíme držet pohromadě, abychom se nedostali zase zpátky. Pak jsem přečetla prohlášení OF a zase jsme šli pracovat. V neděli se pak spousta lidí z celé republiky sjela na oslavu svatořečení Anežky České do pražské katedrály, kde kardinál František Tomášek pronesl plamennou řeč, a poutníci pak podpořili milionový dav na Letné. To byl asi zlomový okamžik toho týdne.

Shromáždění na Letné najednou přenášela Československá televize a tenhle informační most defi nitivně rozjel další aktivity mezi lidmi. A ovšem pro mě jako pro zbytek národa byl úžasný okamžik, kdy Václav Malý odříkával Otčenáš. Ta prosba za odpuštění všech vin a odvrácení od všeho zlého, kterou sledoval celý národ, byla předzvěstí nekrvavého převratu v následujících dnech. Ano, celostátní média se přidala asi až po té neděli. Do té doby byly hlavními informačními kanály Svobodná Evropa a Hlas Ameriky.

Ano, předtím už vycházely volně informace ve Svobodném slově. V prvním týdnu, ale ještě i později bylo důležité, že lidé množili a rozváželi informace po republice. Také v nemocnici to lidé rozváželi svými osobními auty, pořád jsme telefonovali, šířili zprávy z OF.

Věděla jste, jaká byla situace také v jiných nemocnicích?

Ještě před tou stávkou mě navštívil doktor Kamil Kalina, psychiatr z Fakulty všeobecného lékařství na Karlově náměstí. I on tam organizoval OF a na víkend jsme si domluvili konspirační schůzku s Martinem Bojarem z Motola, abychom koordinovali naše aktivity v nemocnicích. Kamil navrhl, že bychom měli jako mluvčí OF zdravotníků jednat s ministrem zdravotnictví Jaroslavem Prokopcem, který byl ve funkci od začátku normalizace už osmnáct let. Přijal nás hned další den. Nás tři „revolucionáře“ tam přivítal celý zástup úředníků. Podávali nám ruce, odebírali kabáty a zasedli s námi v ministrově pracovně kolem velkého stolu obloženého velikými chlebíčky se šunkou a uherákem.

Byli i s těmi chlebíčky poněkud v přesile. Někteří měli poznámkové bloky a já přemýšlela, komu budou vlastně to hlášení o nás předávat, když si celá země přeje, aby šli v čele se svým vůdcem „kůlem v plotě“ konečně do háje. Ministr nás rozverně vítal větou: „Čekal jsem, že přijdete, ale ne že to bude psychiatr, rentgenoložka a neurolog. Co si dáte k pití?“ Mívám někdy smělé nápady, většinou si je nechávám pro sebe a i tehdy jsem si jen pomyslela: „Hodilo by se šampaňské, konečně jako přípitek na brzký konec komunistické hrůzovlády!“ Martin Bojar se ale držel dohodnutého scénáře a jmenoval naše požadavky, hlavně že rezolutně odmítáme mlžení a bagatelizaci rozsahu zranění studentů a chceme, aby jako ministr zdravotnictví vystoupil hned v televizi s přesnou a pravdivou informací o rozsahu zranění brutálně zmlácených studentů. Upozornili jsme ho, že víme, že pražské nemocnice ošetřily desítky zraněných z pátku 17. listopadu. Ministr se dušoval, že to nechá zjistit, a pokud si to dobře pamatuji, tak opravdu dezinformace ministra vnitra nějak poopravil. Kamil pak mluvil o vlivu socialistického zdravotnictví, které ignoruje duševní zdraví. Z diskuse bylo zřejmé, že tenhle obor není ministrův šálek kávy. Ministr pracoval do roku 1971 na oddělení nukleární medicíny ve Vinohradské nemocnici. Když mě pak soudruh ministr žádal, abych pozdravovala jeho bývalé kolegy z naší nemocnice, začala jsem mít starost o vlastní duševní zdraví a brutálně vylíčila, jak jich skoro dva tisíce podepsalo prohlášení, kterým žádáme, aby odstoupila vláda. Zkazila jsem mu náladu. Asi za týden mi můj šéf, kterému si na mě postěžoval, docela pobaveně řekl: „Buď tě zavřou, nebo budeš ministryní zdravotnictví.“ Ani po jednom jsem ovšem netoužila. I bez toho přípitku šampaňským šli členové vlády za pár dní od válu. A už pátého prosince se novým ministrem stal onkolog profesor Klener.

Konala se v nemocnici ještě nějaká další stávka?

Když jsme odcházeli z Ministerstva zdravotnictví, Martin mě přesvědčoval, že bych měla uspořádat veřejný mítink zaměstnanců. V Motole ani ve Fakultní nemocnici na Karlově náměstí nesbírali podpisy od prvního dne, jako u nás. Dělali tam shromáždění v posluchárnách. Ale neuměla jsem si představit, že svolám lidi po pracovní době do posluchárny jen tak, a budu k nim řečnit o něčem, co si už přečetli a podepsali. Vedla jsem často radiologické vizity pro chirurgy a onkology a věděla jsem, že se dokážou chovat povýšeně zvláště k mladším lékařkám, když se neshodujeme v nálezech. A v tomto případě bych žádné odborné argumenty v rukávě neměla, jen své pocity. Měla jsem strach, aby to dopadlo dobře. Napadlo mě vytipovat si starší lékaře s vysokým odborným a zároveň morálním kreditem a připravit program s nimi. Všichni bez váhání přišli. Jen jeden se omluvil, že se kvůli bytu zrovna před měsícem stal členem KSČ a že by mi tak zkazil můj plán. Chirurgická posluchárna byla narvaná. Sedělo se i na schodech a oknech a lidi poslouchali i zvenku. Byla tam úžasná atmosféra, při které vznikl také užší tým lidí „jedné krevní skupiny“, která pak i v dalších letech měla klíčový vliv na rozvoj a úspěchy nemocnice i fakulty. Scházeli jsme se skoro každý den. To aktivní pevné jádro i po další léta tvořili především docent Bohuslav Svoboda z gynekologie, docent Michal Urban z urologie, doktor David Marx z pediatrie, programátor RNDr. Igor Čihák z výpočetního střediska, Ludomír Brož, primář z popálenin, MUDr. Ladislav Mertl a docent Jiří Horák z I. Interní kliniky, sestra Jana Pokorná z neurologie, docent Milan Kment a sestra Sklenčková z II. Interny, která samostatně na počátku organizovala OF na této klinice, MUDr. Stanislava Dandová z hematologie, pozdější úspěšná starostka Prahy 10, psychiatrička Tamara Trpišovská, dietní sestra Tamara Starnovská a pak ještě doktor Ota Tittman a další.

Byla to vlastně tribuna lidu. Například hned na dalším shromáždění někdo přišel se zprávou, že na ředitelství začali zametat stopy a že bychom měli zajistit kádrové materiály, než je zlikvidují. Poslali jsme tam „hlídku“, vedl ji Igor Čihák. Nedávno mi vyprávěl, jak se kádrovák dr. Řehoř ušklíbl, když „revolucionáři“ dorazili, a klidně řekl, dělejte si tu, co chcete, a vysmíval se jim dál. Ráno ředitel oznámil, že si každý má proti podpisu vyzvednout svou složku. Za chvíli tam byla fronta na kádrové materiály. Ale zápisy z jednání, kde o našich osudech rozhodovali soudruzi podle instrukcí známých i lépe utajených nemocničních a fakultních estébáků, z nich byly už odstraněné. V mé složce chyběly dokonce i kopie zamítnutých žádostí, které jsem předtím dostávala. Ale to mi bylo opravdu fuk.

Vraťme se ještě k tomu OF zdravotníků. Jak jste komunikovali s dalšími v republice?

Martin Bojar vyjednal zasedací sál v Lékařském domě v Praze a ještě s Kamilem Kalinou a Zbyňkem Novotným z Nemocnice pod Petřínem jsme organizovali pravidelná setkání mluvčích OF nemocnic a poliklinik z Čech a Moravy. Stali jsme se tak mluvčími autonomního OF zdravotníků. Do užšího týmu přišel také Honza Payne, neurolog, který v bytových seminářích studoval fi lozofi i a orientoval se na etiku medicíny. Scházeli jsme se před každým republikovým shromážděním, na kterém se pak debatovalo o usneseních někdy dlouho do noci. Přitom někteří kolegové měli ještě i několik hodin cesty domů. To místo mělo zvláštní atmosféru. To místo mělo zvláštní atmosféru. Konaly se tam sice dříve odborné lékařské konference České lékařské společnosti J. E. Purkyně, ale tohle bylo jiné. Cítili jsme nový pocit sounáležitosti. Navíc ten suterénní sál měl pro mě ještě i nostalgickou vůni historických okamžiků díky rodinnému příběhu. Spoluzakladatelem tohoto lékařského stánku byl totiž děda mého muže MUDr. Václav Náprstek. Tady se radoval s kolegy při slavnostním otevření a pak tady prožíval pohnuté chvíle, když se tu jako předseda Svazu zubních lékařů scházel s pár kolegy i za nacistické okupace. Byl členem odbojové organizace „Úvod“ (opatřoval chemikálie k výrobě výbušnin, jedy a léky) a po atentátu na Heydricha, kdy zajišťoval provoz dvou vysílaček, byl vyzrazen konfi dentem, odsouzen v Norimberku, a popraven v prosinci 1944 v Mnichově. O Vánocích 1944 dostala jeho rodina úhledně zabalený balíček. Kati v něm s pořádkem jim vlastním vrátili rodině místo otce jeho boty, hodinky, oblek a kravatu. Ve stejném sále ho ještě kolegové, než je komunistický režim znovu rozprášil, jmenovali čestným členem in memoriam a jeho jméno umístili na pamětní desku v aule Lékařského domu. Budova a zvláště ten zasedací sál v suterénu měly svůj nadčasový genius loci. Ovšem naše diskuse byly zcela orientovány do budoucnosti. Protože jsem spolupředsedala celorepublikovým mítinkům OF, bylo potřeba, aby na nich ještě někdo další fyzicky zastupoval současně naši nemocnici. Odhlasovali jsme si, že úlohu mluvčího OF nemocnice převezme docent Svoboda, který se v tom angažoval s plným nasazením a navíc i s vizemi. A na celorepublikových schůzích jsme pak fungovali jako sehraný tandem.

Komunikovali jste také s hlavními protagonisty OF?

O založení OF jsem se dozvěděla po té noční „šichtě“ v úterý odpoledne v nemocnici od doktora Piťhy. Přinesl podpisy lidí z neurologické kliniky pod to naše prohlášení a vyprávěl, co se dělo v Činoherním klubu. On také přinesl ty požadavky OF, pod které se nám podařilo sebrat oněch nových 1800 podpisů. Z mé první návštěvy Koordinačního centra v Laterně Magice si pamatuji na milé povídání o situaci v nemocnici s Janem Kačerem. To bylo pro mě povzbuzující. Jinak to tam, stejně jako v Auroře, bylo hektické, mimo jiné jednali o zrušení cenzury a zákazu shromažďování. Věděli, co je potřeba řešit. Já jsem měla naopak plno starostí s OF v nemocnici, se kterými mi tam  v tom ústředí pomoci nemohli. Nikoho jsem tam ani snad osobně neznala. To Martin Bojar byl mnohem aktivnější a přenášel pak informace z centra do našeho OF zdravotníků a zase zpět naše usnesení.

Zmínila jste své starosti s OF v nemocnici. Čeho se týkaly?

Hromadily se mi na stole vedle snímků pacientů dopisy od zaměstnanců nemocnice. Byly jich každý týden desítky a kromě podpory, osobních pocitů a také minulých osobních křivd v nich byly návrhy, co máme řešit příště, včetně snah o personální změny na klinikách i technických odděleních. Upozorňovali na estébáky. Přáli si vyrovnat staré účty, vymezit se konečně proti těm, kteří léta využívali skomírající režim ve svůj prospěch na úkor kolegů.

Anonymy jsem už od počátku házela do koše, ale zpočátku jsem části těch dopisů citovala. Dost brzy řada protagonistů režimu dala výpověď. Mezi nimi i hlavní sestra a kádrovák. Lidi to přijali s úlevou. Ale nechtěla jsem být nástrojem vyřizování osobních účtů, naopak jsem chtěla, aby si každý svá obvinění obhájil sám před ostatními. Emoce tak nahradila fakta. Z jiných dopisů jsem vybírala zajímavé nápady, jak vymýtit hloupé praktiky a zlepšit organizování provozů. Z politických shromáždění se tak stávaly i pracovní porady. Chyběly peníze na kvalitní léky, zatímco na mnoha místech se v nemocnici plýtvalo. Lidé upozorňovali také na rozkrádání. Nebylo snadné rozlišit realitu od vyřizování osobních účtů. Ty hospodářské věci jsem ale nechtěla jen tak pustit k vodě. Vyslechla jsem si osobně řadu lidí z technické správy a nechala jsem se ekonomickým náměstkem JUDr. Petrem Pasternakem zasvětit do čtení hospodářských výkazů nemocnice a rozpočtových pravidel.

To ale bylo až po Vánocích. Konec roku se odehrával v jiné atmosféře. Každým dnem se v médiích objevovaly nové zprávy o tom, co se děje v Praze a v Bratislavě a vůbec po celé zemi. Najednou se otevřela stavidla zahnívajícího rybníka a na povrch vyplouvaly informace o hrdinech i zrádcích.

Do toho se na obrazovkách objevovali také baviči, profesí ekonomové, jako třeba Valtr Komárek, kteří komentovali bez servítků stav našeho hospodářství a srovnávali ho s vývojem na Západě. Při tom trousili bonmoty na adresu protagonistů režimu. Nevěřili jsme svým uším a vychutnávali jsme si to, jako nikdy předtím ani potom. Naše malá černobílá televize do té doby sloužila jen ke sledování počasí a pondělních inscenací, ale teď bez cenzury byla pramenem živé vody. Servírovala nám jednu dobrou zprávu za druhou.

Začátkem prosince se otevřely hranice. Z radosti ze svobody nebylo možné ani pořádně usnout. Hned také rezignovala federální vláda v čele s premiérem Adamcem. Mohla tak být odvolána další stávka OF, která se chystala na 11. prosince. Radovali jsme se jako malé děti. A velkolepý seriál pokračoval.

Brzy nato rezignoval totiž i prezident Husák.

Ty chvíle se nedají zapomenout, zejména okamžik, kdy se nedávný vězeň Václav Havel stal prezidentem.

Když v polovině prosince 1989 OF nominovalo jako prezidentského kandidáta Václava Havla, moc jsme nevěřili, že ho poslanci opravdu zvolí.

Lidé, kteří toho mnoho o práci disidentů nevěděli, také pochybovali, zda to je správná volba, když nemá žádné státnické zkušenosti. Jenomže on měl nejen vize, ale i vůli je prosazovat, a to v době, kdy většina národa přežívala v ústraní, nebo i na výsluní, ale s více či méně shrbenými zády a někteří hodně křivou páteří. Země začala žít myšlenkou, že pravda může opravdu zvítězit, i když v ni málokdo doufá. Zatímco každý den OF vyjednávalo s poslanci o podpoře pro volbu Václava Havla, ulice se zaplňovaly plakáty. Na domech a stromech, na autech, prostě všude stálo „Havel na hrad!“. V tom adventním nikoli poklidném čase to bylo tohle přání, které v nás rezonovalo. Lidé se modlili, doufali, že to vyjde.

Kupodivu to vyšlo…

Volba se konala 29. prosince. Už předtím jsme předjímali, že Havel bude zvolen, ale byli jsme nervózní. Napadlo mě, že bychom si zasloužili se jednou sejít také jinde než v nemocnici a že tenhle den je k tomu ta ideální příležitost. Buď budeme zaslouženě společně slavit, když Havla zvolí, nebo se aspoň na chvíli zastavíme a uděláme tečku za tímhle hektickým koncem roku, který nás sblížil. Sešli jsme se u nás doma na Hanspaulce. Bylo tam na třicet lidí v dvacetimetrovém pokoji, který byl kuchyní, jídelnou, ložnicí i pracovnou zároveň. Sedělo se a chodilo, kde se dalo. Napjatě jsme sledovali naši sdílnou kamarádku černobílou obrazovku, až nám konečně nadělila do pokoje, že se disident a ještě před chvílí vězeň stal prezidentem. Cinkali jsme klíči a skleničkami a volali na sebe: „To není možný, to je opravdu konec režimu. Dožili jsme se toho!“ A křepčili jsme jak indiáni kolem ohně na zahradě i s naším osmiletým Matýskem. Musel to být tedy na nás děsný pohled, když jsme odpalovali jednu láhev šampaňského za druhou do okolních zahrad a smáli se jako blázni. Po těch hektických někdy i napjatých dnech přišla šílená euforie. Naštěstí sousedé vlastně dělali to samé, jenom jich nebylo tolik. Také volali: „Slyšeli jste to už, Havel je prezidentem!“ Ty špunty jsem potom nacházela v keřích ještě dalších deset let, protože jednu basu koupil můj muž a další dvě přivezli hosté. Jen k jídlu jsme toho doma moc dobrého neměli, tak jako ostatně už celý měsíc, kdy jsem domů chodila jen pozdě a bez nákupů. Byl to životní předěl, od kterého už nebyl čas skoro na nic jiného než na práci v nemocnici. Ale ještě před námi byl Silvestr. Odešli jsme s mužem do centra Prahy a tam to bylo nanovo. Staroměstské náměstí a Václavák pulsovaly euforií, kterou nelze vylíčit. Cizí lidé se objímali a volali: „Svoboda, svoboda, zvítězili jsme!“ A tak podobně. Potkávali jsme každou chvíli nějaké známé, ze školy, z hor, z práce i příbuzné mého muže a taky sousedy Galuškovi odnaproti. Bolely nás pak týden čelisti, protože jsme se pořád jen smáli a plakali štěstím, že skončila doba vlády jedné strany, o které všichni i její členové nejméně dvacet let věděli, že zemi vede k morálnímu, a proto i hospodářskému úpadku. Jen se o tom nesmělo mluvit a tak se ani nemohl korigovat a sám od sebe napravit. Systém byl předurčen ke zhroucení nejen v Československu, ale i jinde ve se světě. Jen to trvalo moc dlouho.

Prožívali jsme neskutečné existenciální štěstí, nedalo se skoro unést, nechtěli jsme si je nechat pro sebe a na těch náměstích pulzovalo mezi námi a sílilo k zbláznění, protože jsme ztratili okovy. Věděli jsme, že tohle už nikdy neprožijeme, a také, že ty pocity nejsou přenositelné. Patří jen naší generaci.

To byl tedy prosinec 1989. Ale OF pokračovalo i po Novém roce. A do Federálního shromáždění byli kooptováni poslanci i lékaři za OF. Jak to, že vás to minulo?

Neminulo. V lednu či únoru jsem dostala z koordinačního centra OF úkol doporučit někoho pro poslaneckou práci na období před řádnými volbami. Probírali jsme to v širším týmu, ale věřte, nebo ne, nikdo včetně mě neměl chuť vyměnit medicínu za poslanecký mandát. A tak jsme úkol nesplnili. Pokud šlo o mě, nechtěla jsem navíc odejít od rozdělané práce v nemocnici, začali jsme totiž vymýšlet i jak zlepšit její hospodaření. Tou dobou také na schůzích v Lékařském domě docházelo k názorovým střetům o budoucí vizi našeho zdravotnictví a současně jsme s Martinem Bojarem řešili legitimitu nás lékařských mluvčích OF z různých koutů země, kteří v sále hlasovali pro podporu návrhů KC OF ze Špalíčku a přitom nebylo jasné, zdali někoho vůbec zastupují. Chtěla jsem vytvořit pevnější, širší a legitimnější republikovou síť aktivních lékařů a sester, intuitivně jsem cítila, že tak budeme mít větší vliv při prosazován změn. Začala jsem přemýšlet o formě, která by umožnila dlouhodobější a respektovanou činnost těchto lidí v jejich nemocnicích.

Na Vinohradech už jsme začínali mít plány, jak na to. V zákoníku práce byl článek o tzv. volených radách pracujících, nezávislých na odborech, jejichž činnost musí zaměstnavatel respektovat. To bylo řešení. Navrhla jsem zorganizovat síť nemocničních rad, do kterých měli zaměstnanci nemocnic a poliklinik volit své zástupce včetně svého „legitimního vyslance“ pro jednání v Praze. Připravili jsme statut a já jsem o tom plánu dala hlasovat na shromáždění OF v Lékařském domě. Martin pro tohle mé usnesení nehlasoval. Byl srdcem přirostlý k OF, obával se, že nás to rozdělí.

A rozdělilo vás to?

Nerozdělilo to ani OF, ani nás jako přátele, i když jsme později mívali někdy odlišné názory na priority v rezortu. V té době ta shromáždění OF po celé zemi byla nesmírně důležitá, udržovala veřejnost v pohotovosti a nepochybně přispívala k demoralizaci a rozpadu starých struktur na všech úrovních.

Ale poté, co se Václav Havel stal prezidentem a OF mělo své početné zástupce nejen ve vládě, ale i ve Federálním shromáždění, éra mítinků OF byla na ústupu. Nemocniční rady však fungovaly další měsíce. Tvořili je většinou titíž lidé z místních OF, ale již demokraticky volení, a s nimi jsme na celorepublikové úrovni dál podporovali politické změny, ale hlavně jsme se sjednocovali na konkrétních požadavcích vůči ministerstvu zdravotnictví a poslancům i v době, kdy tyto instituce již ovládalo OF. Vášnivé diskuse v Lékařském domě nebraly konce. Šlo nám o principiální věci. Chtěli jsme jednak obnovit v zemi status svobodného povolání pro lékaře, aby mohli pracovat samostatně jako v sousedních zemích, a za druhé změnit obludné centralizované fi nancování nemocnic podle tzv. „obložnosti lůžek“, což vedlo k dlouhým hospitalizacím, a za třetí vytvořit zdravotní pojištění a zavést ještě další změny. Tady se setkávali lidé s organizačními schopnostmi z různých koutů země, kteří později stáli u zrodu různých dodnes fungujících nevládních organizací a sdružení podle profesního zaměření. Kariéristi a prospěcháři minulého režimu byli tou dobou ještě zalezlí.

Tou dobou ještě neexistovala Lékařská komora?

Ne, ta byla rozprášena v roce 1950. My jsme věděli, že potřebujeme mít znovu silnou stavovskou organizaci, ale názory byly různé. Zbyněk Novotný jako bývalý aktivní organizátor z doby pražského jara věřil, že stačí znovuobnovení dobrovolného Svazu lékařů, který myslím v šedesátých letech sám zakládal. A odmítal jako nadbytečnou naši vizi Lékařské komory, která by na sebe vzala ze zákona povinnosti udílet licence svobodným lékařům a hlavně kontrolovat kvalitu lékařské péče. Nechtěli jsme, aby o odborných věcech rozhodovali úředníci, ale sázeli jsme na lékaře s vysokým odborným a také morálním kreditem, jejichž mandát by vznikal na základě celorepublikových demokratických voleb. Po další bezvýchodné debatě s „osmašedesátníky“ naše vinohradské křídlo odešlo ještě do hospody naproti Lékařskému domu, abychom tam „porodili“ Lékařskou komoru. Bylo nás tam na konci zrovna pět, co jsme se po vzrušené debatě rozhodli k činu. Tam jsme načrtli základní body statutu Lékařské komory a kolegyně si vzala na starost její registraci na Ministerstvu vnitra. Když se nás pět podepisovalo na zakládací listinu, byli jsme trochu naměkko. Věděli jsme, že to je historický okamžik, že to je po čtyřiceti letech nové vykročení ze závislosti našeho stavu na politické zvůli, jak jsme si tehdy upřímně přáli. Do stanov jsme zakotvili, že tato forma občanského sdružení zanikne v den, kdy vznikne Lékařská komora založená ze zákona. Sehnali jsme si stanovy a zákony Lékařských komor fungujících v demokratických zemích a pustili jsme se do psaní návrhu zákona.

Jedním z velmi významných spoluautorů byl stomatolog Jirka Pekárek, který se k nám brzy přidal. Pracovalo se na tom měsíce. Vzpomínám si, jak jsme pak na podzim množili už na kopírce onen památný návrh zákona u mě v ředitelně Vinohradské nemocnice a pak jsme jej předali poslancům České národní rady. Defi nitivní znění schválili na jaře 1991. Ponechali tam náš článek o povinném členství, ale nezohlednili náš časový limit, který předjímal, že po nastartování činnosti se členství změní v nepovinné. Shodli jsme se tehdy na lhůtě dvou let. Měli jsme představu, že po těch dvou letech budou pak všichni lékaři usilovat o členství v silné komoře z prestižních důvodů.