Před pár lety jsem se stala členkou poroty, která se snažila vybrat nejlepší práci, psanou studenty gymnasií na téma „Dvacet let od komunismu - dvacet let svobody k čemu?“

Mnohé texty byly velmi zajímavé, moudré i kritické. Všichni mladí lidé ale pátrali po tom, co vlastně minulý režim obnášel a obtížně získávali informace a představu o tehdejší společnosti. Většině z nich se dostalo vysvětlení, že obrazem minulé doby byly zejména fronty na banány. Těžko se dostávali ke skutečné realitě té doby.

Já osobně mám z doby normalizace v mysli pocit jakési tíže, šedi, která nebyla prolomitelná. Život byl daný, v budoucnosti se nic překvapivého ani radostného nerýsovalo. Všechno šlo stále stejně, kombajny vyjížděly do polí, občas zamrzly substráty a kdo kolaboroval s mocí, měl jednodušší život. Bránili jsme se humorem a oddělením soukromé sféry od veřejné, ve které nebyl pro občana prostor. V soukromí se dalo přežít na zahrádkách a s přáteli, na které byl tehdy čas.

17. listopad byl pro většinu osvobozením a nadějí. Štěstí, které jsme zažívali bylo hmatatelné. Pamatuji se i na svůj tehdejší dojem, že je teď už vlastně všechno jasné a hotové. Že už není třeba obětí pro věci veřejné a nastávají dobré časy. Je jasné, že jsme nemohli tušit, co nás čeká. Byli jsme uzavřeni ve svém světě, znali jsme problémy našich životů, ale netušili jsme, co se děje na západ od nás a jaké problémy a krize prožívají lidé tam. Prošli jsme za ta léta cestou poznání a dnes jsme moudřejší. Deziluze je obrovská. Hořké poznání mechanismů, jaké se skrývají za líbivou fasádou demokracie, současný stav a budoucnost, neutěšená stejně jako za dob vlády komunistů, připomínají humor minulých dob, kdy se naše lidově demokratická republika nazývala lihově demagogickým zřícením. Jaké zřícení je před námi dnes, je lépe nedomýšlet.

17. listopad je významný den. Opakovaně nám připomíná, že je možné se vzepřít systému, který je nefunkční, vyslovit to nahlas a hledat nové cesty očisty. Připomíná nám, že je to vždycky znovu v našich rukou. Tehdy jsme toužili po svobodě. Mnozí se domnívají, že ji dnes máme. Nemohou-li však lidé ovlivňovat veřejný prostor, nemají jinou svobodu, než si v hospodě nebo na náměstích říkat to, co chtějí, není to jistě to, po čem jsme volali a toužili.. Není nám to však nic platné. Vládu svých věci v rukou nedržíme. Svobodu si přivlastnili mocenské kruhy pro sebe a vykládají ji jako právo dělat, co se jim zlíbí. Proto nám 17. listopad nutně bude připomínat čas, kdy je nutné klást si opět zásadní otázky po smyslu našich životů, po možnostech, jaké dnes máme a bude nás vyzývat k novým činům.

Opět přišla doba pro změnu. Opět je to jenom na nás.