Lze slavit 17. listopad bez kýče? Kdo jsou dnešní mladí nositelé jeho ideálů?
Redakce DRPavel Floss, Karel Floss, Hana Holcnerová, Eva Kantůrková, Petr Pithart, Petr Pospíchal odpovídají: Jak bychom si dnes měli připomínat 17. listopad bez kýče a patosu? Kdo v mladé generaci dnes na ideály revoluce roku 1989 navazuje?
Redakce DR se obrátila na několik osobností, které patřily k výrazným odpůrcům komunistického režimu již během Husákovy normalizace — a z toho důvodu se ocitly mezi výraznými představiteli listopadové revoluce roku 1989. V anketě jsme se jich zeptali:
Jak bychom si dnes měli připomínat 17. listopad bez kýče a patosu? Vidíte dnes někoho v mladé generaci, kdo na ideály revoluce roku 1989 navazuje?
Karel Floss, filosof a politik
Již jako hlavní řečník na přelomové generální stávce v Olomouci v listopadu 1989 jsem apeloval zejména na mladé lidi, aby se nedali strhnout do primitivního kapitalismu. Nad trvalými problémy současnosti bychom se měli zamýšlet již proto, že se objevují názory, jež původní smysl listopadového vzepětí nahrazují potupným označením listopád. Pádem nebude listopadový zlom jen tehdy, když nebudeme zapomínat na snahy dřívějších levicových myslitelů a politiků, kteří usilovali o to, aby se rozvíjel solidární stát.
Vidím-li dnes někoho v mladé generaci, kdo na ideály revoluce roku 1989 navazuje? Mladí lidé musí co nejdříve pochopit, že politika — to jest činnost pro blaho obce — patří k nejvýznamnějším a také nejzáslužnějším činnostem člověka.
Pavel Floss, filosof
Tuto klíčovou událost nejen našich, ale i evropských dějin bychom si měli připomenout tím, že bychom se v tichém usebrání poctivě a autenticky zamysleli nad důvody, které nás tehdy vedly na náměstí a v prvních dvou až třech letech po revoluci do našich občanských angažmá. Většina občanů je jistě ráda, že tehdy padl represivní a neperspektivní normalizační režim, ale mnozí budou patrně konstatovat, že iniciační ideály revoluce a prvních let po ní se naplnily jen částečně a že zvláště současný stav naší společnosti je jim v řadě zásadních ohledů velmi vzdálený, ba že je jejich karikaturou.
Kromě Evy Kantůrkové, kterou respektuji z povzdálí, jsou všichni oslovení mí přátelé nebo aspoň známí. Láká mě to, připojit se k nim.
Ano, bylo to v těch dnech i dojetí a dnes je tu aspoň jeho stín. Nebral bych to jako kýčovité prožívání vzpomínek.
Pro mne to celé začalo účastí na svatořečení Anežky v Římě. Soudruzi mě pustili, i když jsem predtím byl ve vězení za "přípravu na opuštění republiky". Bylo to velké také velké setkání s českým exilem. Všichni jsme si notovali: Anežka to zařídí.
17. listopadu, ve chvílích, kdy začínala demonstrace na Výtoni, jsem jel do Bratislavy "mařit". Páchat delikt maření státního dozoru nad činností církví.
O den později tam přijel Dominik Duka s osobním zážitkem z Národní třîdy. Pustil tehdy spolu s kostelníkem studenty prchající před esenbáky do kostela sv. Voršily, který opustili, když až ldyž byl na Národní klid. Měl i tu nakonec mylnou zprávu o mrtvém studentovi. Reagoval jsem tehdy spontánně: To je jejich konec.
Ale týž Duka mi už někdy v květnu toho roku řekl: 17. listopadu to praskne. Budil dojem, že je mu jasno a ví, která bije. To trochu zpochybňuje mou důvěru v čirou spontánnost lidového vzepětí vedoucího k dobrovolné resignaci režimu.
Nadšení uvadalo v roce 1990 i v souvislosti s pomlčkovou válkou. Šancí byl tehdy demokratický socialismus řekněme skandinávského typu. Okruh kolem Václava Klause však zaváděl tvrdý kapitalismus, tržní systém bez přívlastků. Zdraví a vzdělání se mělo stát "zbožím, jako každé jiné".
Církev komunistickým režimem potlačovaná se otřepala. Na výuku náboženství na základních a stredních školách se přihlásila většina žáků. Ředitelka tehdy otevřeného církevního gymnázia se mnou probírala, co má dělat s dominikánem, který tam učí náboženství. Chtěl opakovat poučky nazpaměť, posílal studenty do kouta a za dveře, okřikoval je a choval se k nim nezdvořile. V dalších letech klesl počet žáků na tomto dobrovolném předmětu na asi jedno procento. Církev se záhy začala pokoušet cenzurovat veřejný prostor.
Ekonomicky a sociálně se máme všichni trochu lépe než za vlády komunistů. Ukazuje se to na tzv. spotřebním koši. Jenže drastický růst cen energií nás vrhá v životním standardu zpátky. Bydlení je pro velkou část populace neúnosně drahé.
Jsme svobodní, což bohužel pro málo občanů něco znamená. Volíme skutečně mezi možnostmi a volbou reálně ovlivňujeme poměry, i tehdy, když jsme se při volbě spletli. Můžeme volně cestovat, pokud si to můžeme dovolit. Můžeme se svobodně vyslovovat a znamená to i svobodu slovy ubližovat a ohrožovat.
Jsem za změnu na konci roku 1989 vděčný a věřím, že přiblížení k tomu, po čem jsme tehdy toužili, je pořád ještě možné.
"Volíme skutečně mezi možnostmi a volbou reálně ovlivňujeme poměry," míní Ivan Štampach. Zkusme si poněkud podrobněji rozebrat tuto klíčovou tézi.
Bylo to ještě za časů hluboké totality, když protestní písničkář Jaroslav Hutka s geniální předvídavostí v jednom ze svých songů vyjádřil hlubokou touhu národa "mít možnost volby a mít volbu možností".
Jistě, v demokracii občanského/buržoazního typu bezpochyby možnost volby - tedy možnost svobodného hlasování - existuje. A dozajista je možno tímto hlasováním u r č i t é procesy a tendence do u r č i t é míry ovlivnit.
Ale - je tím bez dalšího skutečně dána možnost člověka svobodně a uvědoměle formovat, určovat svou lepší, svou progresivnější, svou humánnější budoucnost?...
Jinak řečeno: je tato "možnost volby" skutečně doprovázena odpovídající "volbou možností"? Je zde skutečně přítomna, k volbě předložena dostatečně široká škála možností, projektů, vizí jak v progresivním smyslu přetvořit současný stav společenského, politického a ekonomického uspořádání? Anebo se všechny tyto "možnosti" které jsou standardním předmětem voleb nakonec ukazují být jenom pseudoalternativami, které nijakým způsobem nepřekračují omezený systémový rámec kapitalistické ekonomiky a s ní spojeného konzumního způsobu existence, s faktickým vytěsněním jakýchkoli vyšších, hodnotnějších životních horizontů?
Je skutečně možno tento omezený rámec lidské existence překročit pouhou "možností volby" v rámci tohoto systému; anebo je nutno si opravdové alternativy k němu vyvzdorovat, vybojovat, vyprotestovat, jak se o to zrovna v současné době pokouší (alespoň v náznacích) část především mladé, ekologicky (a snad i sociálně) uvědomělé generace?...
Nejzákladnějším klamem politického uspořádání občanské/buržoazní demokracie je velice úspěšné generování iluze, že se prý jedná o "otevřený systém". Že je tu tedy člověku poskytnuta plná svoboda podle svého vlastního uvážení formovat svůj svět, vytvářet svou budoucnost. Ve skutečnosti jsou zde pouze zaměněny pojmy "smíš" a "můžeš".
Ano, v tomto politickém uspořádání člověk/volič s m í svůj hlas dávat (téměř) čemukoli a komukoli. (A podle toho to pak také velice často vypadá a dopadá.) Ale toto "ty smíš" ještě zdaleka s sebou nepřináší automaticky reálnou možnost změnit základní nastavení daného systému. A to včetně toho, jak tento panující systém svým faktickým ideovým/ideologickým monopolem formuje, ovládá, manipuluje mysli lidí - takže nakonec rozhodující většina z nich "svobodně" hlasuje v souladu s potřebami panujícího systému.
Aby někdo totiž dokázal - intelektuálně a ideově - překročit hranice stávajícího systému, k tomu je zapotřebí vysoká míra schopnosti kritické reflexe a sebereflexe; natolik vysoká míra, že za standardních okolností ji vykazuje jenom nepatrné procento populace. - Právě tento fakt byl vždy základní oporou všech společenských a politických uspořádání, ať jakéhokoli druhu: většinový člověk právě přítomné státní uspořádání časem přijme jako faktické, neměnné, "přirozené", aranžuje se s ním; a neplýtvá energií na hledání - progresivnějších - alternativ.
Zkrátka: nedělejme si iluze, že by nám systém občanské/buržoazní demokracie spočívající na základně kapitalistické zbožní produkce reálně poskytoval k volbě více možností, nežli jaké jsou kompatibilní právě s jeho vlastní existenční formou. "Svobodné volby" zde nemají jinou funkci, nežli být prostřekem autoreprodukce (včetně určité autoregulace) právě přítomného panujícího systému.
Jakékoli skutečné alternativy k tomuto uspořádání - které právě v současné době už z ryze enviromentálních důvodů nepřehlédnutelně ukazuje limity svých možností - bude nutno nalézat, formulovat a zřejmě i prosazovat podstatně jinými cestami, nežli pouze vhazováním hlasovacích lístků do volebních uren.