↗

17. listopadu je dnes už také zkrátka „historické datum, zdokumentované v historické, politické i umělecké literatuře. Asi jako 5. květen 1945. Nebo 28. říjen 1918.“ Foto Lubomír Kotek, AFP

Redakce DR se obrátila na několik osobností, které patřily k výrazným odpůrcům komunistického režimu již během Husákovy normalizace — a z toho důvodu se ocitly mezi výraznými představiteli listopadové revoluce roku 1989. V anketě jsme se jich zeptali:

Jak bychom si dnes měli připomínat 17. listopad bez kýče a patosu? Vidíte dnes někoho v mladé generaci, kdo na ideály revoluce roku 1989 navazuje?

Karel Floss, filosof a politik

Již jako hlavní řečník na přelomové generální stávce v Olomouci v listopadu 1989 jsem apeloval zejména na mladé lidi, aby se nedali strhnout do primitivního kapitalismu. Nad trvalými problémy současnosti bychom se měli zamýšlet již proto, že se objevují názory, jež původní smysl listopadového vzepětí nahrazují potupným označením listopád. Pádem nebude listopadový zlom jen tehdy, když nebudeme zapomínat na snahy dřívějších levicových myslitelů a politiků, kteří usilovali o to, aby se rozvíjel solidární stát.

Vidím-li dnes někoho v mladé generaci, kdo na ideály revoluce roku 1989 navazuje? Mladí lidé musí co nejdříve pochopit, že politika — to jest činnost pro blaho obce — patří k nejvýznamnějším a také nejzáslužnějším činnostem člověka.

Pavel Floss, filosof

Tuto klíčovou událost nejen našich, ale i evropských dějin bychom si měli připomenout tím, že bychom se v tichém usebrání poctivě a autenticky zamysleli nad důvody, které nás tehdy vedly na náměstí a v prvních dvou až třech letech po revoluci do našich občanských angažmá. Většina občanů je jistě ráda, že tehdy padl represivní a neperspektivní normalizační režim, ale mnozí budou patrně konstatovat, že iniciační ideály revoluce a prvních let po ní se naplnily jen částečně a že zvláště současný stav naší společnosti je jim v řadě zásadních ohledů velmi vzdálený, ba že je jejich karikaturou.

Obava před opětnou ztrátou demokracie je tím, co by nás při připomínání 17. listopadu mělo nejvíce burcovat. Dnes nestačí, aby demokracie byla liberální, neboť musí být především demokracií sociální, která zajistí účast všech na správě věcí veřejných, včetně sféry ekonomiky a podnikání. Též nás tehdejší elán revolučních dnů inspiroval a povzbuzoval k práci na takové teoretické a praktické restrukturalizaci naší společnosti, aby se stala sociálně spravedlivější, vnitřně solidárnější, občansky participativnější a hodnotově noblesnější.

V mladé generaci vidím aktivně a kreativně působit řadu občanských organizací a sdružení, které jsou typickou životodárnou „solí země“. Věřím především na občanskou iniciativu takříkajíc zdola, která není mocensky a ideologicky reglementována. Do budoucna bych byl rád, kdyby stovky občanských iniciativ usilujících o vytváření opravdových hodnot a účinných a nekořistnických řešení o sobě navzájem věděly a vytvořily časem v naší společnosti demokraticky organizovanou platformu, která by mohla vstoupit i v kolbiště dobových společenských a duchovních zápasů. V současnosti je zvlášť aktuální boj o prosazení ekologických hodnot nejen v ekonomice, ale i v naší každodenní praxi, a je příznačné, že aktuálnost této problematiky nám připomněli právě v dnešních dnech univerzitní studenti řadou okupačních stávek.

Hana Holcnerová, publicistka, bývalá redaktorka DR

Jednoznačně nejlepší připomenutí výročí 17. listopadu připravili studenti uspořádáním okupační stávky. Bez patosu odhalili stav současné společnosti až na dřeň.

S velkou nadějí sleduju mladé lidi v klimatických aktivitách. FFF, Limity jsme my, XR... A novináře v DR a Alarmu. Jen se bojím, že pokud se jim vůbec podaří probudit veřejnost, bude už na cokoli pozitivního pozdě.

Eva Kantůrková, spisovatelka

Vidím v 17. listopadu historické datum, zdokumentované v historické, politické i umělecké literatuře. Asi jako 5. květen 1945. Nebo 28. říjen 1918.

U mladé generace pozoruji dost rozhodnou snahu osobně vyniknout, a u těch přemýšlivých i jistou poddajnost vůči současným menšinovým ideologiím, pronikajícím do Evropy z USA a zcela odkloněným od listopadové tradice. Jestli je vůbec ještě taková tradice živá.

Petr Pithart, politik, politický filosof

Co je kýč? Právě to vlezlé dojetí nad tím, jak jsme byli dobří, snad i stateční! Zvonili jsme klíčema čtyři dny na Václaváku po pracovní době! Ale přece jen: nebyli jsme snad dobří? Někteří z nás byli! Vypravujme si jejich příběhy. Příběhy těch, kteří riskovali, byli ochotni k oběti.

Co je patos? Ten není nic špatného. Ale ten pravý se nedá zorganizovat, inscenovat. Modlitba pro Martu byla natočená v létě 68 původně pro nějaký seriál... Patos jako kolektivní povznášející pocit se však s tou písní v jejím podání spolehlivě dostavuje — ne pro slova té modlitby, ale protože Marta byla opravdu statečná. Poslouchejme znovu a znovu její příběh. A příběhy jí podobných. Jsou to příběhy o nezištně nabízejících se obětí. O podstoupených rizicích....

Čemu se chce anketa dobrat? Jak vzpomínat tak, aby se našinec naprázdno nedojal, ale aby si tiše, sám pro sebe, řekl: takhle to se mnou dál nejde..., měl bych něco udělat! Nejsem já poslední dobou trochu moc sobecký? Tak tedy: čemu, komu mohu pomoci? Co jsem ochoten obětovat? Nebojme se slova oběť. Není to nic náboženského, i když to jistě taky.

Když nabádám k vyprávění příběhů, znovu a znovu, tak platí: bez oběti žádné opravdové příběhy nejsou. A to se pak můžeme i sami v tichu trochu dojmout a pocítit potřebu trochy toho patosu. Ale hlavně: změnit se k lepšímu.

Petr Pospíchal, diplomat a publicista

Trocha patosu a kýče k oslavám svátků patří, ale myslím, že ideály listopadových událostí roku 1989 jsou bez většího vysvětlování docela srozumitelné i dnes. A možná právě nyní, kdy nedaleko od nás probíhá surová a zákeřná válka Ruska proti Ukrajině. Připomíná nám, k čemu může vést nenávist a lež dlouhodobě záměrně šířená médii. K čemu může vést politický systém, který nezajišťuje obměnu vrcholných představitelů státní moci. A kam může dospět společnost bez pěstování demokratických a humanistických hodnot.

Budoucnost je vždycky nejistá a bez občanské vášně pro demokracii, lidská práva a spravedlivou společnost je svobodná společnost neudržitelná. Právě tohle všechno bychom si měli připomínat. Nesmíme být lhostejní — i to je jedno ze stále živých ponaučení z listopadu 1989. Tehdejší režim skončil především díky tomu, že lidé přestali být lhostejní.

V mladé generaci vnímám velké zaujetí pro zásadní problémy světa. Klimatická změna ohrožuje budoucnost všech a vytváří úplně novou situaci — problémy přestávají být národní a státní, protože katastrofa neušetří nikoho. Různými shodami okolností znám osobně některé výrazné ekologické a klimatické aktivisty z té docela nejmladší dospělé generace.

Jistěže částečně navazují na ideály listopadu 1989. I když každá doba formuje své zásadní problémy trochu jinak, to nejpodstatnější je shodné — nemůžeme dál žít, jako jsme žili doposud a je třeba odhodlat se k velké změně, která může bolet. Ale posune nás dál, ke světu, který bude lepším místem k životu.