Zazvonil telefon a pohádka pokračovala. Volal student z Filosofické fakulty, že prý bych na 17. listopadu mohl přijít k nim — jako vysloužilý revolucionář. Řekl jsem mu, že nemůžu k nim, protože jsem u sebe. V západních Čechách, na statcích, co je mám díky té revoluci. Dodal jsem, že jejich stávka a naše někdejší stávka má styčné body. Hlavní je odpovědnost. My kdysi za svobodu, oni dnes za přežití.

Obraz první: i oni jako tehdy my chtějí samozřejmosti, co nejsou

Měl jsem cestu dolů, do města, a tak jsem se 16. listopadu stavil u nich. První dojem — hezká stávka. Diskusní akce, uklizeno, transparentů tak akorát. Stoleček u vchodu, kde se dává Prohlášení o okupační stávce a Stávkový kodex Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Výuka běží dál, všichni se pohybují volně, provokatéry ani policii nikdo nečeká. To tenkrát před třiatřiceti lety čas tekl vodopádem a nervy s ním.

Procházím se školou, kterou jsem měl moc rád, jdu kolem parte Petra Rezka, co nám přednášel Mýtus, epos a logos. Trochu se pokloním. Díky, Petře, vzpomínat nestačí, večer otevřu jednu z Tvých knih.

Na soše Masaryka na schodišti je cedule „Vzpomínat nestačí“. Pamatuji, jak se tam Masaryk instaloval, pamatuji, jak náměstí před školou bylo zas Palachovo. A jsem rád. Nikdo z nás, vysloužilců, nechce, aby vzpomínání stačilo. Ale svoje jsme si udělali, měli jsme štěstí a nebylo to zadarmo, potkali jsme se s dobou, opravdu není zač se stydět a proč nevzpomínat.

Podobnost jejich a naší stávky spočívá také v tom, že i oni chtějí samozřejmosti. Samozřejmosti, co nejsou.

Jejich i naše východisko — „neudržitelný stav“ — píše se v jejich letáčku, ty naše tištěné cyklostylem vybledly. Ale stálo to tam tak nějak také. Letáček s barevným okrajem pokračuje:

„Budoucnost nesmí spočívat v pokračování systému, který vede k destrukci přírody a rozpadu lidských společností. Řešení existují a my se za ně chceme postavit.“

V prohlášení není ani jeden požadavek, který by se měl splnit ihned a na kterém je široká shoda. Chyba stávky, řekl bych jako vysloužilec. Jako první krok se má chtít něco, co se dá splnit.

Napadá mě změna velmi pitomého zákona o odpadech podle hesla — vše, co může sloužit dál, má dostat šanci. Jenže tady kopu na svém hřišti. To, co se dnes vyrábí, totiž z většiny považuji za šunt s kazítky uvnitř, aby věc po dvou letech klekla.

Také chci svobodu pro chlapy ve sběrnách, co mi prodávají použitelné věci — riskují průšvih, protože se to nesmí. Na papír, který označuje počet kilogramů zachráněného materiálu, tvrdošíjně píší slovo „UŽITEK“, což je vlastně geniální.

Ale to je jiná otázka. Jsem tu kvůli nim, prosím o rozhovor a vytahuji diktafon. Ptám se dvou lidí ze štábu stávky a prosím je, aby se nejdříve představili.

Obraz druhý: rozhovor o sociálně spravedlivé transformaci

Děláte okupační stávku, kdyby vás všichni okamžitě poslechli, co by se stalo?

Jsem Jan Tůma, studuji tady na Filosofické fakultě. Myslím si, že se máme rozloučit s fosilními palivy. Zavřít uhelné elektrárny. Potřebujeme novou možnost výdělku pro lidi, kteří pracují v odvětvích spjatých s fosilní energetikou a výrobou. Zajistit rekvalifikace. Posunout společnost k udržitelné variantě života.

Kdybych tu byl za Evropskou unii, řekl bych, že existuje Fond spravedlivé transformace a zeptal se, jestli se nevlamujete do otevřených dveří?

V českém kontextu se pro transformaci udělalo strašně málo. Potkáváme spíše falešná řešení problému, greenwashing. Já se jmenuji Klára Trávníčková, studuji tady učitelství češtiny a dějepisu. Měli jsme debatu třeba s aktivistkou Marikou Volfovou, je aktivní na Ústecku a řeší tam téma spravedlivé transformace.

Když ji budu parafrázovat, tvrdí, že peníze ze zmíněného fondu končí v rukou velkých hráčů, kteří regiony používají jako rukojmí. Myslíme si, že nelze spoléhat na technooptimistická řešení. Nejde jen o přerozdělování peněz. Musí nastat transformace v našem myšlení a rámování světa. Musíme transformovat společnost, nejenom ekonomiku.

Pár desítek vás teď přespalo ve škole. Co bude dál? Jak si představujete změnu společnosti, ke které přispějete?

Klára Trávníčková: Do třídenní stávky jsme šli, protože chceme naplnit třetí roli univerzity. Jejím úkolem je mířit do společnosti a prospívat jí. Cítíme se plnohodnotnými členkami a členy akademické obce. Myslíme si, že této obci máme co dát. Myslíme si, že se mezi sebou máme organizovat a vzdělávat se.

Vnesli jsme do univerzitního prostředí téma klimatické spravedlnosti a uspořádali hodně diskusí. Většina lidí si pod klimatickou spravedlností představuje třídění odpadu nebo klimatické technologie. Naší základní premisou je sociálně spravedlivá transformace.

Zní to hezky, trochu abstraktně. Můžete mi dát nějaké příběhy, kterých se můžu chytit? Za který cíp kabátu to mám chytit, když vás budu chtít poslechnout?

Klára Trávníčková: Budu mluvit o univerzitním prostředí. Stávka probíhá i v Barceloně, je to celosvětové studentské hnutí. Komunikujeme spolu. Chceme povinný předmět na téma klimatické spravedlnosti. To je pozitivní příběh týkající se vzdělání.

Další příklad je z Belgie, z Lutychu. Studenti si vyžádali seznam institucí, které poskytují univerzitě pojištění, další služby nebo sponzoring. Na základě toho si do zadávání veřejných zakázek vylobbovali striktní kritérium, že univerzita spolupracuje pouze s institucemi, které mají ambiciózní klimatickou politiku.

Vyprávíme další pozitivní příklady jako třeba příběh Horního Jiřetína. Před pár lety tu hrozilo zbourání obce, což se díky semknutí občanské společnosti nestalo. Horní Jiřetín teď pod vedením progresivního starosty Vladimíra Buřta provozuje komunitní solární energetiku. To má budoucnost! Decentralizovaná energetika na úrovni obcí. Energetika má být alespoň do nějaké míry v rukou komunity, která ji používá.

Starosta Buřt kromě jiného opravuje kostely. Díváte se pro inspiraci i do minulosti? Zajímají vás nějaké návraty? Umíte zasít ředkvičky?

Klára Trávníčková: Inspirace z minulosti a přítomný život se nevylučují. Stávku koordinujeme samozřejmě online, velkým tématem je regulace korporací, ale souběžně se můžou rozvíjet zahrádky a práce na nich. Musíme zateplovat domy. To jsou možnosti, jak se rozvíjet.

Jan Tůma: Cesta není vracet se na stromy a do jeskyní. Ale například soukromé vlastnění aut je něčím, bez čeho se obejdeme. Soukromá auta může nahradit vyspělá veřejná doprava, když už auta, pak půjčovaná. Vidíme, jak lidé do kancelářské práce jezdí auty pro pět lidí a uvnitř je jen jeden. To není potřeba a dá se to změnit. Technologie se musí spojovat s udržitelností.

Děkuji vám oběma za rozhovor.

Obraz třetí: studenti mají úplně minimalistický program

Na chodbě jsem potkal Josefa Patočku, za chvíli tu má přednášku, přijel vlakem z Brna. Jdeme na oběd do univerzitní kantýny, cizrnu mu vyprodali před nosem, bere si salát. Dávám si čevabčiči s cibulí a hořčicí a vím, že se vedle něj mám stydět. Cibule dobře křupe, hořčice plnotučná, jedna z mála věcí, která padesát let chutná skoro stejně.

Ptám se Josefa Patočky také na cílové a ideální změny, které mohou být vidět. Josef, kterého znám od jeho chlapeckého věku, odpovídá:

„Už mi táhne na třicet. Zvykl jsem si být ve strategickém myšlení nohama na zemi. Ideální změny si nepředstavuji. Jsme v situaci, kdy fungujeme samohybem, při kterém závažně poškozujeme, ne-li přímo ničíme, to, co nás tady všechny drží při životě.

Optimálně máme dospět k tomu, že se probereme z tohoto zvláštního transu a řekneme si: No počkat, náš svět už vůbec nefunguje, musíme ho změnit. Připustit si, že jsme jako lidstvo v krizovém modu. Když na tento krizový modus nastoupíme, uspějeme.

Vzpomeňme si, co bylo možné v demokraciích, které se shodly, že půjdou porazit Hitlera. Myslím si, že se podobným způsobem máme chtít zachránit, aby se naše děti nemusely požrat navzájem.

Generální tajemník OSN António Guterres na klimatickém summitu řekl, že se nacházíme na dálnici do klimatického pekla. Není to vůbec přehnaná formulace.

Myslím si, že stávkující studenti na této škole mají úplně minimalistický program. Říci si, že potřebujeme rozběhnout obnovitelné zdroje a nebudeme to odkládat o další rok. Že do toho konečně šlápneme.

Když tady existuje nespravedlivá Energetická charta, která nadržuje fosilním korporacím, musíme z ní vystoupit. Z Energetické charty v poslední době vystoupily země jako Německo, Francie, Španělsko, Nizozemí. Proč ne my? Proč ne hned?

Jsou to nutné kroky, aby vznikl nový konsensus o klimatu. Je dobře, že vláda je proti strachu. Není dobře, že vláda neudělá nic proti tomu, co skutečně hrozí. Lidé chodí demonstrovat s podvodníky, kteří nás chtějí zaprodat Putinovi, protože hledají, co dělat se svým strachem.

Veřejná debata se může shodnout na klimatických tématech. Teď se týden na univerzitách bavíme o situaci, ve které jsme. Bavíme se v širším horizontu. To je velký úspěch, ze který skládám stávkujícím mladým lidem hlubokou poklonu.“

Obraz čtvrtý: „Vaše stávka má s tou naší hodně společného“

Nakonec jsem poslal ten vzkaz:

Čau lidi,

díky za pozvání mezi vás na 17. listopadu, moc rád bych přišel, ale jsem s vnučkami na venkově. Posílám vzkaz, jak jsme se dohodli.

Jsem Jan Šícha, v roce 1989 jsme s manželkou byli na demonstraci na Národní třídě a pak jsem patřil k šéfům stávkového výboru v Ústí nad Labem. V noci jsme jezdili do Prahy do divadla DISK pro rozumy a ty pak dávali dál. Pod heslem „Dělníci a studenti“, aby bylo jasné, že nekopeme jen za sebe.

Vaše stávka má s naší stávkou hodně společného. Zaprvé — cítili jsme odpovědnost nejen za své vzdělání, ale za celou společnost. Je to jedna z rolí univerzit. Zadruhé — chtěli jsme rozhýbat zemi, která spala.

Václav Havel nám v DISKu u Karlova mostu někdy ve tři ráno řekl, ať vydáváme společenské impulzy. To jsme dělali a společně s herci a Občanským fórem jsme přitom vypadali výborně. Také vám to na těch školách s transparenty dost sluší. Vydávejte společenské impulzy.

My měli kdysi silný dojem, ba jistotu, že každý ví, že bolševik je u konce s dechem. Vy máte, oprávněně, silný dojem, ba jistotu, že oteplování planety vlivem člověka je prokázané, a že když sebou nehneme, prostě se upečeme a vybijeme navzájem. Trochu smutný konec antropocénu a vaší budoucnosti.

Naše snové požadavky se splnily během tří neděl. Nachomýtli jsme se k privilegovanému okamžiku historie. Nevypadá to, že by na vás čekal rychlý šťastný konec.

Jakkoli je jasné a správné to, oč žádáte, bude to v naší zamřelé společnosti trvat dlouho. My si to zahráli, byť s počátečním dost velkým rizikem, vy to budete muset pomalu odmakat.

Myslím si, že se nevyhnete politickým stranám. Dobrou zprávou pro vás může být, že Zelení a sociální demokracie jsou momentálně v takovém stavu, že by je transfúze vašeho příchodu mohla zachránit. Jsou to za normálních okolností přirození spojenci klimatické politiky.

Děláte správnou věc v nejvyšší čas.

Díky

Honza