Zazvonil telefon a pohádka pokračovala. Volal student z Filosofické fakulty, že prý bych na 17. listopadu mohl přijít k nim — jako vysloužilý revolucionář. Řekl jsem mu, že nemůžu k nim, protože jsem u sebe. V západních Čechách, na statcích, co je mám díky té revoluci. Dodal jsem, že jejich stávka a naše někdejší stávka má styčné body. Hlavní je odpovědnost. My kdysi za svobodu, oni dnes za přežití.

Obraz první: i oni jako tehdy my chtějí samozřejmosti, co nejsou

Měl jsem cestu dolů, do města, a tak jsem se 16. listopadu stavil u nich. První dojem — hezká stávka. Diskusní akce, uklizeno, transparentů tak akorát. Stoleček u vchodu, kde se dává Prohlášení o okupační stávce a Stávkový kodex Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Výuka běží dál, všichni se pohybují volně, provokatéry ani policii nikdo nečeká. To tenkrát před třiatřiceti lety čas tekl vodopádem a nervy s ním.

Procházím se školou, kterou jsem měl moc rád, jdu kolem parte Petra Rezka, co nám přednášel Mýtus, epos a logos. Trochu se pokloním. Díky, Petře, vzpomínat nestačí, večer otevřu jednu z Tvých knih.

Na soše Masaryka na schodišti je cedule „Vzpomínat nestačí“. Pamatuji, jak se tam Masaryk instaloval, pamatuji, jak náměstí před školou bylo zas Palachovo. A jsem rád. Nikdo z nás, vysloužilců, nechce, aby vzpomínání stačilo. Ale svoje jsme si udělali, měli jsme štěstí a nebylo to zadarmo, potkali jsme se s dobou, opravdu není zač se stydět a proč nevzpomínat.

Podobnost jejich a naší stávky spočívá také v tom, že i oni chtějí samozřejmosti. Samozřejmosti, co nejsou.

Jejich i naše východisko — „neudržitelný stav“ — píše se v jejich letáčku, ty naše tištěné cyklostylem vybledly. Ale stálo to tam tak nějak také. Letáček s barevným okrajem pokračuje:

„Budoucnost nesmí spočívat v pokračování systému, který vede k destrukci přírody a rozpadu lidských společností. Řešení existují a my se za ně chceme postavit.“

V prohlášení není ani jeden požadavek, který by se měl splnit ihned a na kterém je široká shoda. Chyba stávky, řekl bych jako vysloužilec. Jako první krok se má chtít něco, co se dá splnit.

Napadá mě změna velmi pitomého zákona o odpadech podle hesla — vše, co může sloužit dál, má dostat šanci. Jenže tady kopu na svém hřišti. To, co se dnes vyrábí, totiž z většiny považuji za šunt s kazítky uvnitř, aby věc po dvou letech klekla.

Také chci svobodu pro chlapy ve sběrnách, co mi prodávají použitelné věci — riskují průšvih, protože se to nesmí. Na papír, který označuje počet kilogramů zachráněného materiálu, tvrdošíjně píší slovo „UŽITEK“, což je vlastně geniální.

Ale to je jiná otázka. Jsem tu kvůli nim, prosím o rozhovor a vytahuji diktafon. Ptám se dvou lidí ze štábu stávky a prosím je, aby se nejdříve představili.

Obraz druhý: rozhovor o sociálně spravedlivé transformaci

Děláte okupační stávku, kdyby vás všichni okamžitě poslechli, co by se stalo?

Jsem Jan Tůma, studuji tady na Filosofické fakultě. Myslím si, že se máme rozloučit s fosilními palivy. Zavřít uhelné elektrárny. Potřebujeme novou možnost výdělku pro lidi, kteří pracují v odvětvích spjatých s fosilní energetikou a výrobou. Zajistit rekvalifikace. Posunout společnost k udržitelné variantě života.

Kdybych tu byl za Evropskou unii, řekl bych, že existuje Fond spravedlivé transformace a zeptal se, jestli se nevlamujete do otevřených dveří?