Za naši i vaši budoucnost

Josef Patočka

Vzpoura mladých lidí proti ničení života na Zemi dnešním systémem je jednou z největších nadějí na změnu k lepšímu. Jejich úspěch závisí na tom, zda dokáží navázat spojenectví s masami lidí, frustrovaných jeho nespravedlností.

Emancipační a později obecně přijímané standardy často vyšly z původně malého kolektivu. Na jejich legitimitě to nijak neubralo. Foto Univerzity za klima

Svět je na cestě do pekla, varoval na klimatické konferenci OSN generální tajemník António Guterres. Není to přehánění ani řečnická metafora: svět, který nás čeká ještě během našich životů při současném směřování k nejméně dvěma, ale potenciálně až k více než třem stupňům Celsia oteplení, bude pro většinu svých obyvatel skutečně peklem.

Výroky jako ten Guterresův se zdají být mimo realitu: zatímco ve většině světa už se na následky klimatické krize — vlny veder, záplavyšířící se hlad — umírá, přinejmenším pro vyšší třídy bohatých zemí se přece stále ještě zdá, že je všechno navzdory turbulencím více méně v pořádku. Je to ale naopak: jsme to my jako společnost, kdo je mimo realitu. Pokračujeme v normálním provozu našeho sebevražedně nastaveného systému a s každým dalším rokem této zdánlivé normality si pod sebou hloubíme hlubší propast.

Po celé České republice vstoupilo včera vysokoškolské studenstvo na několika fakultách do několikadenní okupační stávky, inspirované vlnou stejných okupací po celém světě, s cílem tento normální provoz narušit. Společnost z její zhoubné normality vytrhnout a upozornit na to, že spolu s výzvami narůstající nerovnosti i války na Ukrajině před námi i nadále stojí úkol současně řešit to, co v celém světě příčiny chudoby i válek již dnes prohlubuje: rozvrat klimatu.

Vláda změny, nebo frází a prázdných slibů?

Fialova vláda slibovala být „vládou změny“ — v otázce klimatu je to ale zatím často změna spíše symbolická. Ano, vláda slíbila odstavit uhelné elektrárny už do roku 2033. Domácí úkoly potřebné pro to, aby se to povedlo si ale často neplní. Patrný je v tom především zhoubný vliv ODS, která si v antiekologickém zanícení s opozicí příliš nezadá.

Hanebná dohoda s Polskem na prodloužení těžby v dole Turów, odkládaní a zdržování rozvoje obnovitelných zdrojů, zpackané plány na spravedlivou transformaci v regionech, neochotaneschopnost pomoci včas a účinně lidem postiženým rostoucími cenami energií — za to vše nese Fiala politickou odpovědnost. Zásadní je pak také symbolický rozměr premiérova vystupování, také na právě probíhající klimatické konference v Egyptě.

Český premiér z jednání o snížení emisí z fosilních paliv, například hlásil, že s bahrajnským šejkem vyjednával záměnu závislosti na ruské diktatuře závislostí na šejkově autoritářském království, s italskými post-fašisty zase řešil společný postup s cílem oslabit společnou evropskou klimatickou politiku. To působí tak, že jeho symbolické úlitby potřebě klimatickou krizi řešit, jsou jen frázemi a prázdnými sliby. Těch má ale narůstající část mladých lidí v kontextu ohrožení svých životů klimatickou krizí pochopitelně tak akorát dost.

Říct nahlas, jak to je

Řada příznivců Fialovy strany mezi studenstvem i pedagogickým sborem — jako je děkan brněnské Fakulty sociálních studií Stanislav Balík, jež je za ODS úřadujícím zastupitelem v Bludově, kde vyrůstal — na stávkující útočí a snaží se je vykreslovat jako nereprezentativní menšinu. Nejde přitom o to, že jsou jí oni sami — Balíkovi příznivci z katedry politologie v posledních studentských volbách do akademického senátu propadli.

Záleží na svobodě a budoucnosti každého. Protestující studenti jsou si toho vědomi. Foto Univerzity za klima

Především opomíjejí, že reprezentace většiny má být v demokratickém systému samozřejmě základem legitimity moci, neurčuje ale legitimitu protestu. Jak říká citát Rosy Luxemburgové, tou nejrevolučnější věcí, kterou můžeme dělat, je vždycky říkat nahlas, co se děje.

Připomeňme za všechny nereprezentativní menšiny minulosti pouhou osmičku protestujících, kteří se v srpnu 1968 odmítli mlčky se tvářit, že se nic neděje, usedli na moskevské Rudé náměstí a protestovali proti tehdejší invazi do Československa s transparentem: „Za vaši i naši svobodu“.

Dnes nás vlády po celém světě, včetně té Fialovy, vedou svou nezodpovědnou politikou do propasti klimatického kolapsu — toto jsou fakta. Lidé, jako je brněnský děkan, to mohou chtít obcházet mlčením. Okupační stávku je ale třeba chápat právě takto: jako snahu studentstva říct to nahlas a říct k tomu nahlas své ne, své: „Za naši i vaši budoucnost“.

Spojenectví ve vlastním zájmu

Je evidentní, že řešení výzev spojených s klimatickou a ekologickou krizí si do budoucna vyžádá hluboké společenské změny. Budou-li chtít mladí protestující dospět do budoucna od legitimity svého protestu k moci takové změny prosadit, může se to podařit, jen stane-li se stávka základem pro dlouhodobější trpělivou práci.

To znamená jednak budování dlouhodobých, trvanlivých a akceschopných struktur na univerzitách i mimo ně. Znamená to ale také potřebu vytvářet spojenectví s dalšími lidmi, bezprostředně frustrovanými jinými nespravedlnostmi a selháními dnešního systému. O tom, že se bojuje i za jejich budoucnost, je třeba přesvědčit také ty, kdo se cítí ohrožení spíše koncem měsíce, než koncem světa. Seniory ohrožené chudobou, pracující trpící poklesem reálných mezd, mladé lidi doplácející na nedostupnost a ceny bydlení. Je dobře, že tímto směrem stávkující jdou, když zdůrazňují rozměr spravedlnosti v ekologické transformaci požadavky na férovější rozdělení transformačních fondů Evropské unie či důslednější podporu lidí ohrožených energetickou chudobou.

Do budoucna bude ale formální podpora těžko stačit, je třeba vytvářet praktickou solidaritu a budovat hnutí, která lidi mobilizují a organizují také právě přímo kolem témat zásadních pro jejich každodennost. Tu, která se samozřejmě týká i samotných studujících — ať už jde o rostoucí ceny nájmů a dalších základních potřeb nebo o navracející se úvahy o znepřístupnění veřejného vzdělávání školným. Takové spojení je samozřejmostí ve Francii nebo v Německu, kde stávkující studentstvo explicitně podporuje požadavky tamních protestů odborů a sociálních hnutí proti rostoucím nákladům na život, stejně jako ty naopak jindy podporují ekologické požadavky.

Občanská výchova

Je těžké si představit, že takové silné spojenectví napříč tématy sociální a ekologické spravedlnosti u nás určuje tón veřejné debaty dnes, kdy veřejný prostor do velké míry vyplňují na jedné straně akce nacionalistů a podvodníků zneužívajících sociální témata, na druhé straně v reakci na ně symbolické mobilizace „proti strachu“, které sice hlásají „společně to zvládneme“, ale zdráhají se žádat cokoliv, co by k tomu v praxi přispělo a ohrožené lidi zbavovalo strachu změnou jejich reálné životní situace.

Zárodky jsou ale patrné: mimo jiné v dříve nepředstavitelné solidaritě ekologických hnutí s protesty odborů na začátku října nebo ve spojení klimatických hnutí a iniciativ za dostupné bydlení v kampani Energie lidem!. Je pravděpodobné, že současně s dalším vyhrocováním ekologického rozkladu vstupujeme do dekády ekonomické a sociální krize, dalšího růstu nerovností, útoků na veřejné služby a zbytky sociálního státu i narůstajícího autoritářství.

Bude třeba se zahradnickou pečlivostí pěstovat struktury a strategie schopné se těmto dynamikám účinněji stavět na odpor. Potřebujeme omladit a rozšířit stávající struktury společenské sebeobrany jako jsou odbory, stejně jako vybudovat nové.

Iniciační zkušenost demokratické sebeorganizace v univerzitním prostředí se může stát pro dnešní studentskou generaci — stejně jako pro tu moji — zásadním prostředkem „občanské výchovy“ v kompetencích, které jim žádná škola nedá, zatraceně je ale budou potřebovat. Pro svou i naši budoucnost.

advertisment