Náš systém selhal. Potřebujeme radikální sociálně-ekologickou transformaci

Josef Patočka

Dnešní ekologická krize je výsledkem selhání orientace ekonomiky na neustálý růst. Třicet let po listopadu 1989 tak potřebujeme novou společenskou transformaci, která by nás z cesty do propasti mohla vymanit.

Text je volným pokračováním eseje o tom, jak nás současný společensko-ekonomický systém přivedl na pokraj ekologické katastrofy a jaké možnosti řešení se nám ještě nabízejí. První část si můžete přečíst zde

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

* * *

Ekologická kritika kapitalismu se v našich postkomunistických podmínkách často setkává s oprávněnou námitkou, že „reálný socialismus“ přece z ekologického hlediska selhával stejně, ba v některých ohledech závažněji, než dnešní kapitalismus. Polistopadová transformace skutečně zásadně zlepšila například stav ovzduší.

To je ovšem možná platná kritika sovětského experimentu, těžko ale obhajoba dnešního kapitalismu. V první řadě pomíjí, že centrálně-plánované hospodářství Sovětského svazu a jeho satelitů nebylo ekologicky ničivé ani tak kvůli charakteristikám, jimiž se od dnešního kapitalismu odlišovalo, jako spíše vinou vlastností, jež s ním sdílelo: orientaci na neustálý ekonomický růst, industriální produktivismus, postavený na systému námezdní práce, a víru v neomezený, materiální pokrok.

V tomto smyslu byl sovětský blok skutečně spíše „mementem“ západní kapitalistické modernity, odhalujícím její „latentní směřování“, než její smysluplnou alternativou, jak psal Václav Havel v Moci bezmocných. Nadto však platí, že z hlediska globálního klimatu selhal kapitalismus během neoliberální globalizace, zahájené po porážce svého východního soka mnohem závažněji: více než polovina industriálních emisí, které dnes oteplují naši planetu, se do atmosféry dostala až po roce 1990. Je to neuvěřitelné číslo.

Otázka alternativy k tomuto způsobu života a formě společnosti tak dnes, tři desetiletí po údajném „konci dějin“, stojí snad ještě ostřeji, než dříve. „S pádem komunismu,“ vystihl to již před dvaceti lety Ludvík Vaculík, „vrátily se příčiny, z nichž vznikl.“

Dorostli jsme

Právě tah k neustálému ekonomickému růstu, vyplývající z úsilí navzájem si konkurujících soukromých subjektů o akumulaci kapitálu, je dnes hlavní překážkou účinného snižování emisí a snah o ekologicky udržitelnější vztah k přírodě vůbec. Jak ve své nedávné analýze vysvětluje britský výzkumník Jason Hickel, rostoucí poptávka po energii zkrátka příliš rychle předbíhá nárůst instalované kapacity obnovitelných zdrojů energie.

Jakkoli byl tedy jejich nástup v poslední dvou dekádách impozantní a představují tak již třetinu instalované kapacity, zůstávají i nadále spíše doplňkem fosilně-energetického systému, než aby se stávaly jeho náhradou. V konkrétních číslech: přestože dnes svět produkuje o 1,5 miliardy gigawathodin obnovitelné elektřiny víc než na přelomu tisíciletí, spotřeba za stejnou dobu vzrostla o víc než deset miliard gigawatthodin. Jinak řečeno: obnovitelné zdroje zvládly pokrýt jen zhruba 15 % nové potřeby. Jejich podíl na celkové spotřebě energie tak v posledních desetiletích zůstává přibližně neměnný.

Přestože tedy bezpochyby stále je technicky reálné rozvinout kapacitu obnovitelných zdrojů tak, aby zvládla pokrýt sto procent globální poptávky, zřejmě to není možné udělat dostatečně rychle, jak předpokládá Pařížská dohoda, při dnešním tempu ekonomického růstu. Jak Hickel dále upozorňuje, kupříkladu při růstu globální ekonomiky o tři procenta ročně (průměr mezi lety 2010-2014) bychom ji museli „dekarbonizovat“ o neuvěřitelných 10,5 % za rok, pokud bychom chtěli udržet oteplení pod jedním a půl stupněm Celsia.

I kdybychom ale rostli jen o 2,1 % a chtěli se udržet jen pod dvěma stupni, museli bychom stále snižovat emise tempem 6,4 % za rok. I nejoptimističtější odhady toho, jak rychle lze ekonomiku přestavět při masivním zdanění fosilních paliv a mamutích investicích do obnovitelných zdrojů přitom počítají přinejlepším se čtyřmi procenty ročně. Sečteno a podtrženo: včasné snížení emisí prostě se vší pravděpodobností není s dalším ekonomickým růstem slučitelné.

Je třeba mít přitom na paměti, že klimatická krize není jediným ekologickým ohrožením, kterému dnes čelíme. Z devíti „planetárních hranic“ globálního ekosystému, které ve svém výzkumu identifikoval tým švédského vědce Johana Rockströma, jich dnes překračujeme již pět. Kromě oteplování planety emisemi skleníkových plynů je zřejmě nejzávažnější krizí počínající masové vymírání druhů, jehož tempo překračuje přirozenou předindustrální míru druhové proměny přinejmenším stonásobně.

Problémem je také odlesňování a devastace úrodné půdy, či průmyslovým zemědělstvím narušený koloběh fosforu a dusíku v přírodě, jež vede k vzniku rozsáhlých „mrtvých zón“ v oceánech. Všechny tyto problémy jsou navzájem propojené a souvisí tak či onak s ekonomickým růstem: tedy přesně řečeno s tím, jak vede akcelerace a expanze peněžní ekonomiky, měřená indikátorem hrubého domácího produktu (HDP), k narůstání materiálového a energetického „průtoku“ v ekonomice reálné neboli spotřeby zdrojů a výroby „odpadních produktů“, jimiž jsou i emise.

Dominantní přístup k ekologickým problémům, k němuž se hlásí všechny instituce hlavního proudu od OSN přes ekonomy Světové banky až po Evropskou unii, spoléhá, pokud jde o řešení, na příslib takzvaného decouplingu, „oddělení“ růstu HDP od spotřeby zdrojů a produkce odpadů, jež by mělo vést k „zelenému růstu“. Upozorňují přitom na skutečnost, že v některých zemích se podařilo v souvislosti s jejich přechodem od průmyslu ke službám již k takzvanému „relativnímu“ decouplingu dospět — řeč je o teritoriálně omezeném snižování ekologických dopadů navzdory ekonomickému růstu.

Klíčová otázka však zní: je možný decoupling absolutní, na celosvětové úrovni? Přibývá empirických důkazů o tom, že nikoli. Závěry dřívějších studií letos na jaře potvrdil výzkum zmiňovaného Jasona Hickela a ekonoma Giorgose Kallise, jenž na statistických datech dokládá, že absolutní decoupling nenastává, ba co hůř, že trendy počátku jednadvacátého století směřují naopak k „recouplingu“, tedy zvýšení ekologické náročnosti světového hospodářství.

Takový vývoj má řadu příčin, jež ve své rovněž letošní analýze, vydané zastřešující sítí evropských ekologických organizací European Environmental Bureau, shrnul tým kolem francouzského ekonoma Timothéea Pariquea. Mezi sedmi základními problémy zeleného růstu najdeme právě zmiňovanou skutečnost, že technologická inovace v režimu ekonomického růstu nevede k dostatečně rychlému nahrazování špinavých technologií čistými, nýbrž prostě k celkovému zvyšování výkonu, což je přesně to, co se děje v oblasti energetiky.

S tím se pojí i další problémy, jako „vývoz“ špinavé výroby do chudších zemí, například do Číny či do Indie. Ale také chronické podceňování ekologického dopadu služeb, jež se ke spotřebě hmoty spíše přičítají, než aby ji nahrazovaly.

Skutečný stav nouze

Právě růst, základní dynamika globální ekonomiky, nás tedy tlačí přes okraj pomyslné ekologické propasti. Střední cesta „zelené ekonomiky“, která by v sobě dokázala spojit udržitelnost s další akumulací kapitálu, se rychle zužuje.

Jaké jsou jiné možnosti? Karl Polanyi si ve své „Velké transformaci“ v kontextu hospodářského a politického chaosu meziválečného období třicátých let všímal, že krize liberálního, růstového kapitalismu ve společnosti dává vzniknout různým formám „protihnutí“, které se jeho ničivé důsledky snaží zkrotit.

Tou první jsou protihnutí konzervativní, která chtějí kapitalismus autoritářským způsobem stabilizovat a prostřednictvím potlačení politické opozice uchovat existující společenské nerovnosti a privilegia. Tou druhou jsou protihnutí demokratická, která se snaží uskutečnit nenaplněný liberální příslib svobody a spravedlnosti způsobem, který by současně umožnil překonat rozpory kapitalismu.

Novou formu prvního fenoménu, jehož historickým archetypem je fašismus, můžeme pozorovat v narůstající síle těch, kteří mezi akumulací kapitálu a udržitelností bez uzardění volí první možnost: Trump, Bolsonaro, Salvini a jim podobní. Proto se po celém světě popírání či zlehčování změn klimatu tak samozřejmě propojuje s rasismem, nenávistí k ženám, menšinám a uprchlíkům i obecně autoritářskými tendencemi — to k čemu tato politika směřuje, je globální klimatický apartheid.

Současnou formou druhého fenoménu, jehož předchůdcem je obecně tradice socialistické levice, jsou ekologická a sociální hnutí, usilující o jinou „velkou transformaci“: takovou, která by šla za horizont ekonomického růstu, k svobodné a demokratické společnosti, schopné uspokojovat lidské potřeby v rámci ekologických hranic.

Mělo by být zřejmé, že ekologická krize představuje pro jakýkoli takový emancipační projekt v levicové tradici současně riziko i příležitost. Na jedné straně je, jak to vystihuje Naomi Kleinová, „definitivním argumentem“ proti kapitalismu, důkazem, že je tato forma uspořádání společnosti nejen zbytečně krutá, nespravedlivá a nedemokratická, ale také sebedestruktivní: činí svět pro většinu lidí nejen obtížně snesitelným, ale nyní již přímo neobyvatelným.

Na straně druhé ovšem také právě tento vývoj ohrožuje sám terén, na němž je emancipace možná: tím, že prohlubuje a vyostřuje stávající nerovnosti, usnadňuje stavět proti sobě „chudší a ještě chudší“, jak to s úspěchem již dnes dělá právě krajní pravice. Již dnes jsme často tlačeni do falešných dilemat, kdy jsou proti sobě stavěni „naši“ a „cizí“, kdy jsme nuceni si vybírat, zda pro nás víc znamenají práva českých seniorek, nebo uprchlíků ze zemí globální Jihu, devastovaného klimatickými pohromami i pokračujícím pleněním jeho přírodních zdrojů.

Čím víc se bude ekologická krize zhoršovat a svými nerovnoměrně rozloženými důsledky stavět lidi proti sobě, tím častěji budeme v tomto ohledu vystaveni zkouškám. Jedná se ovšem o past.

Nejen proto, že krajní pravice v soutěži podle svých vlastních pravidel vždy nakonec vyhraje. Především ale v ostnatými dráty obehnané Evropě, která bude na svých hranicích ponechávat svému osudu či přímo připravovat o život prchající, nezbudou nakonec základní práva a lidská důstojnost nikomu.

Jak to vystihla Ursula Le Guinová: „Ti, kdo stavějí zdi, jsou svými vlastními vězni.“ V dlouhodobém horizontu toto všechno znamená, že levice musí jako horizont svého úsilí opustit hodnotu, jež jí byla kdysi drahá: pokrok ve smyslu neomezeného materiálního růstu, ať už v jeho sociálně demokratické či státně-socialistické podobě. Jedině tak může z modernity zachránit to její dědictví, které jsou liberálové právě kvůli svému svazku s kapitalismem stále méně schopni a ochotni hájit — svobodu a rovnost, solidaritu a důstojnost.

„Tradice utlačovaných nás učí,“ předvídal již v roce 1940 Walter Benjamin, „že ‚stav nouze‘ v němž žijeme, není výjimkou, ale pravidlem. Je třeba dospět k pojetí dějin, které bude v souladu s tímto poznatkem… což také zlepší naši pozici v boji proti fašismu. Jeho naděje na úspěch totiž spočívá v neposlední řadě v tom, že jeho odpůrci se proti němu stavějí ve jménu pokroku jako historické normy.“

Tento pronikavý postřeh vystihuje situaci, kdy na „historické normě“ — ekonomickém růstu — sebelepší emancipační projekt už nelze postavit, protože jeho vedlejší účinky ohrožují i vše cenné, co přinesl. Jediný pokrok, který si lze představit, přitakává Theodor Adorno, může spočívat „v zabránění totální katastrofě“, „odporu k úpadku na každém kroku“. Naším úkolem, říká totéž jinak Benjamin, je přivodit „skutečný stav nouze“: opustit historickou normu, zatáhnout za záchrannou brzdu.

Co bude, až nebude růst

Známý aforismus Fredericka Jamesona praví, že je „snazší představit si konec světa než konec kapitalismu“. Přestože nedostatek politické představivosti nepochybně i nadále představuje jednu z významných překážek na cestě k řešení našich spojitých krizí, tato teze, přesvědčivá v době triumfálního „konce dějin“ na počátku devadesátých let, dnes již tak úplně neplatí.

Po celém světě přibývá ambiciózních a realistických návrhů, jak se z dnešní destruktivní cesty vymanit a lze předpokládat, že úspěšný post-kapitalistický projekt bude nakonec muset být více či méně koherentní složeninou toho nejlepšího z nich. V kontextu klimatické krize je pomyslným průlomem do převládajícího politického mainstreamu v anglosaském světě takzvaný „Green New Deal“, program spojující v sobě rapidní výstavbu obnovitelné infrastruktury s tvorbou „zelených“ pracovních míst, jež by pomohla řešit nezaměstnanost a napravovat ekonomické nerovnosti.

Jeho největší přednost spočívá nejen v tom, že směřuje ke zlepšení jak ekologické, tak sociální situace, a naplňuje tak potřebu „spravedlivé transformace“ energetiky, ale především v tom, že již nevychází z toho, co se zdá politicky přijatelné, ale z toho, co je z hlediska dynamiky globálního klimatu potřeba. Tato nouzová opatření — rapidní odchod od fosilních paliv, v českém kontextu především bezodkladný konec těžby a spalování uhlí, a výstavba obnovitelné infrastruktury, která je nahradí — jsou nepochybně prvním krokem k záchraně planetárního ekosystému.

Klesnout však nakonec musí nejen emise, nýbrž i celý energetický a materiální průtok globální ekonomiky. To by v režimu současného kapitalismu ovšem vedlo ke krizi akumulace, potažmo ekonomické recesi. Změn tak bude muset doznat nejen energetika, nýbrž celá struktura dnešního hospodářství — nepotřebujeme dnešní ekonomiku v menším vydání, nýbrž odlišný ekonomický model.

Pozitivní je, že ekologická stabilizace může podle makroekonomických modelů fungující „nerůstové“ ekonomiky — jejichž hlavní rysy představuje opět zmiňovaný Hickel — reálně vést nikoli k zhoršení, nýbrž naopak ke zlepšení lidského blahobytu. Jednou z příčin je to, že ukončení růstu by vyžadovalo řešení problému nezaměstnanosti, který je jinak s omezením ekonomické aktivity běžně spojen.

Protože nová pracovní místa by nešlo vytvářet dalším růstem, spojeným s ekologickými náklady, byla by nezbytná redistribuce práce a příjmů prostřednictvím omezení pracovní doby při zachování — či v některých případech i růstu — výše mezd. Britská New Economics Foundation hovoří například o jednadvacetihodinovém pracovním týdnu.

To znamená, že práci by mohli mít prostřednictvím „garance pracovního místa“ všichni. Současně by ale všichni mohli mít také zásadně větší množství volného času, v němž by se mohli věnovat péči o své blízké, svým rodinám, přátelům, či partnerům, čtení knih či rozvíjení jiných koníčků, na které dnes nemají čas — či prostě a jednoduše lenošit.

Druhým důvodem je pak skutečnost, že růst v kapitalismu není tradičně poháněn jen tím, že plení vzácné zdroje a vykořisťuje lidskou práci, nýbrž také skrze vytváření „umělého nedostatku“. Typickým příkladem je krize bydlení: hlavním problém nespočívá v tom, že by bytů bylo málo, nebo že by se málo stavělo, ale v tom, že ceny bydlení šponuje do výše finančními trhy poháněná spekulace s nemovitostmi.

Zvýšená cena základní potřeby — někteří lidé dnes dávají na nájemném až 70 % celého příjmu — je mimo jiné tím, co lidi nutí tolik pracovat, aby si na ni vydělali. Jejich produkty a služby, spojené s dalšími ekologickými náklady v podobě energie a zdrojů, se ovšem musí následně někomu prodat, což zajišťuje mimo jiné dobře doložený vztah mezi frustrací z přepracování a nadměrnou konzumní spotřebou, hojně podporovaný stále manipulativnější reklamou.

Pokud by bylo bydlení z diktátu trhu vymaněno a stalo se lidským právem, dostupným všem, lidé by nakonec ke svému životu nepotřebovali tolik peněz jako dnes, nemuseli by tudíž tolik pracovat, a otevřela by se jim cesta k méně hektickému a spokojenějšímu životu. Redistribuce — přerozdělení příjmů a bohatství — a dekomodifikace — vyvázání základních životních potřeb z peněžní ekonomiky — jsou tak hlavními směry sociálně-ekologické transformace, která by dokázala snížit ekologickou destruktivitu společnosti, a přitom dát všem lidem možnost žít v dostatku a svobodně naplňovat svůj potenciál.

Jakou strategií však k takové budoucnosti směřovat? Pokud chceme vymanit podstatné části ekonomiky z trhu a redistribuovat bohatství, znamená to konfrontovat moc soukromého kapitálu: jak vytvářením „konkrétních utopií“, alternativ tady a teď, tak politickým zápasem o jejich rozšíření na obecný princip organizace společnosti. Bylo by však tragickým omylem — na nějž doplatila jak sociální demokracie, tak sovětský socialismus — spoléhat se v tom přehnaně na stát a svěřit kontrolu nad našimi životy odosobněné, nezodpovědné byrokracii, která se časem stane „novou třídou“ socialistických papalášů.

Třetím pohybem a společným předpokladem obou předchozích je tak ještě něco jiného: rozvoj a posílení demokracie ve společnosti. Je třeba směřovat mimo trh i stát, směrem k decentralizované, samosprávné sítí drobných živností, demokratických forem družstevního, komunitního, či obecního vlastnictví a sdílených, všem společných statků.

Tím, že redistribucí, dekomodifikací a demokratizací ekonomiky podetíná příčiny nesmyslného koloběhu nadvýroby a nadspotřeby, že osvobozuje to, čeho je dostatek, aby zachránil to, co je ohrožené, umožňuje nerůst osvobodit se z krysího závodu o „lepší příští“, jež je motorem kapitalistické akumulace. Tam, mezi nebem pokroku, které jsme chtěli prorazit, jen aby nám začalo padat na hlavu, a zemí, již jsme chtěli opustit, jen aby se pod námi začala otevírat, mezi „stropem“ ekologických mezí a „základy“ lidských potřeb, leží zmenšující se prostor pro udržení civilizace v jednadvacátém století, úzká přistávací dráha sociálně-ekologické transformace. Je jen na nás, zda se odhodláme k ní zamířit.

Text vznikl původně jako příspěvek na konferenci „Otevřená budoucnost“, pořádané Ekumenickou akademií a Nadací Rosy Luxemburgové.

    Diskuse
    JK
    September 22, 2019 v 9.4
    Takže shrnuto do jedné věty: Je nutno zastavit ekonomický růst. S návrhy tohoto druhu přicházeli vědci i aktivisté už koncem 60. let. První zprávě Římského klubu (1972) se kdekdo posmíval.

    Prošustrovali jsme 50 let.
    Nejde o to, že jsme "prošustrovali 50 let"; jde o to, že doposud nikdo nepřišel na způsob, jak to udělat.

    Například to doufání, že spolu s omezením/zastavením růstu ruku v ruce půjde odstranění nezaměstnanosti - opravdu dost dobře nevím, jak je možno si něco takového představit.

    Masivním zkrácením pracovní doby? - To by v prvé řadě mělo za důsledek masivní zdražování (protože produkce by byla dražší), respektive masivní pokles životní úrovně.

    Kromě jiného by se tím ještě více prekarizovala situace prekrariátu, který je jinak přece hlavním předmětem zájmu levice.

    Přestaňme si konečně namlouvat, že tady někde za bukem stojí nějaký "dobrý lid", který jenom čeká na to až bude zbaven jha kapitalismu, aby mohl konečně začít žít přirozeným, autentickým, nekonzumním způsobem života.

    "Je snadněji možno si představit konec světa nežli konec kapitalismu" - ano, přesně v tomto je, tento náš "dobrý lid" je ve skutečnosti jenom zástupem malých kapitalistů, kteří se jenom třesou na to, jak se dobrat většího blahobytu, většího vlastního prospěchu, většího vlastního zisku. Ne každý má tu schopnost či energii stát se sám aktivním kapitalistou; ale ta "kapitalistická", to jest soukromovlastnická mentalita, ta je zakotvena hluboce v mysli, v instinktech (téměř) každého člověka.

    Celý ten "kapitalismus", na který levice stále ještě svádí veškerou vinu za všechno zlo na této zemi - ano, tento kapitalismus svými strukturami a tlaky dozajista zesiluje tento primární lidský pud po maximalizaci vlastního prospěchu; ale je naprosto iluzorní se domnívat, že daný problém dokážeme ze světa odstranit jenom nějakým "zrušením kapitalismu".

    Ten problém je mnohem, mnohem složitější; a jestli jsme v nějakém ohledu "prošustrovali 50 let", pak právě v hledání skutečně reálných řešení.
    To máte jedno, jestli vinu za všechno zlo hodíte na kapitalismus nebo na lid...

    V jednom případě musíte odstranit kapitalismus, ve druhém případě "vyměnit lid", ale v obou případech zde zůstává cnostná levice, která to všechno dělá pro blaho lidu.
    Existuje také názor, že potřeba ekonomického růstu je podmíněna určitou vlastností peněz, kterou peníze získaly před začátkem ekonomického růstu, takže získání oné vlastnosti ekonomický růst potom podmínilo.
    VK
    September 22, 2019 v 14.9
    Nezbývá než poznamenat, že zastavit ekonomický růst a převést ekonomiku na daleko menší průtok materiálu, energie a statků, byl jedním z hlavních cílů a dařilo se jej naplňovat v jediné zemi - v Kambodži pod vládou pol-potovců.

    Hnutí ekoaktivistů čím dál víc připomíná nějakou soudobou mutaci chiliastů nebo flagelantů, odříkáním ke spáse, která s železnou pravidelností v historii stále znovu a znovu vznikají.
    JK
    September 22, 2019 v 14.51
    Mudrlantů, kteří zdůvodňují, že a proč se s tím nedá nic dělat, se při každé podobné příležitosti jako je zdejší diskuse najde 13 do tuctu. Prozatím však každý systém skončil, takže skončí i kapitalismus. Předchozí generace (včetně té naší odcházející) svět a společnost do této situace dostaly a mladí nám teď nenaznačují nic jiného, než že v tom světě budou žít oni a že by si ho třeba rádi uspořádali po svém. Když už jim neumíme nebo nechceme poradit, jak z toho průšvihu ven, tak bychom jim aspoň nemuseli vysvětlovat, že a proč to nejde. Jestli je necháme dělat si to po svém, tak se třeba ještě aspoň někteří dožijeme, že nám předvedou, jak to půjde.
    "Pokud by bylo bydlení z diktátu trhu vymaněno a stalo se lidským právem, dostupným všem", bylo by patrně nutné vyvlastnit nemovitosti určené k bydlení, a pak v souladu s tímto lidským právem vyvlastněné nemovitosti přidělovat.
    JH
    September 22, 2019 v 17.29
    Na potřebě se shodneme,
    na směru nikoliv. Já rozhodně nevěřím, že pokusy o decentralizovanou společnost "mimo trh a stát" vyřeší klimatickou krizi. Nebo jakoukoliv jinou.
    Je to právě decentralizovanost světa, co neumožňuje radikální kroky k řešení globálních problémů. Proč by Brazilci ponechávali na polovině své země prales jako "plíci světa", když jim za to svět nic nedá? Proč by Čína snižovala emise CO2, když USA je mají na obyvatele dvaapůlkrát větší?
    Tohle všechno by nebyl problém, kdybychom byli všichni, jak se říká, na jedné lodi. Jenže nejsme - jsme na společné pastvině. Ta, jak známo, směřuje k tragédii. Loď ale funguje jinak než pastvina.
    PK
    September 22, 2019 v 18.6
    No tak ale ono to zdaleka není tak,
    že by za to Brazílii nikdo nic nedal. Naopak, peníze do Brazílie plynou. Teď však mnozí podporovatelé uvažují, že plynout přestanou. Vzhledem k tomu, co Brazilci momentálně dělají.
    PK
    September 22, 2019 v 19.2
    Respektive,
    největší plátci - Německo a Norsko - nedávno svoje platy už zastavili.

    https://diepresse.com/home/wirtschaft/international/5675067/Kein-Geld-mehr-fuer-Brasilien
    + Další komentáře