Náš systém selhal. Potřebujeme radikální sociálně-ekologickou transformaci
Josef PatočkaDnešní ekologická krize je výsledkem selhání orientace ekonomiky na neustálý růst. Třicet let po listopadu 1989 tak potřebujeme novou společenskou transformaci, která by nás z cesty do propasti mohla vymanit.
Text je volným pokračováním eseje o tom, jak nás současný společensko-ekonomický systém přivedl na pokraj ekologické katastrofy a jaké možnosti řešení se nám ještě nabízejí. První část si můžete přečíst zde.
* * *
Ekologická kritika kapitalismu se v našich postkomunistických podmínkách často setkává s oprávněnou námitkou, že „reálný socialismus“ přece z ekologického hlediska selhával stejně, ba v některých ohledech závažněji, než dnešní kapitalismus. Polistopadová transformace skutečně zásadně zlepšila například stav ovzduší.
To je ovšem možná platná kritika sovětského experimentu, těžko ale obhajoba dnešního kapitalismu. V první řadě pomíjí, že centrálně-plánované hospodářství Sovětského svazu a jeho satelitů nebylo ekologicky ničivé ani tak kvůli charakteristikám, jimiž se od dnešního kapitalismu odlišovalo, jako spíše vinou vlastností, jež s ním sdílelo: orientaci na neustálý ekonomický růst, industriální produktivismus, postavený na systému námezdní práce, a víru v neomezený, materiální pokrok.
V tomto smyslu byl sovětský blok skutečně spíše „mementem“ západní kapitalistické modernity, odhalujícím její „latentní směřování“, než její smysluplnou alternativou, jak psal Václav Havel v Moci bezmocných. Nadto však platí, že z hlediska globálního klimatu selhal kapitalismus během neoliberální globalizace, zahájené po porážce svého východního soka mnohem závažněji: více než polovina industriálních emisí, které dnes oteplují naši planetu, se do atmosféry dostala až po roce 1990. Je to neuvěřitelné číslo.
Otázka alternativy k tomuto způsobu života a formě společnosti tak dnes, tři desetiletí po údajném „konci dějin“, stojí snad ještě ostřeji, než dříve. „S pádem komunismu,“ vystihl to již před dvaceti lety Ludvík Vaculík, „vrátily se příčiny, z nichž vznikl.“
Dorostli jsme
Právě tah k neustálému ekonomickému růstu, vyplývající z úsilí navzájem si konkurujících soukromých subjektů o akumulaci kapitálu, je dnes hlavní překážkou účinného snižování emisí a snah o ekologicky udržitelnější vztah k přírodě vůbec. Jak ve své nedávné analýze vysvětluje britský výzkumník Jason Hickel, rostoucí poptávka po energii zkrátka příliš rychle předbíhá nárůst instalované kapacity obnovitelných zdrojů energie.
Jakkoli byl tedy jejich nástup v poslední dvou dekádách impozantní a představují tak již třetinu instalované kapacity, zůstávají i nadále spíše doplňkem fosilně-energetického systému, než aby se stávaly jeho náhradou. V konkrétních číslech: přestože dnes svět produkuje o 1,5 miliardy gigawathodin obnovitelné elektřiny víc než na přelomu tisíciletí, spotřeba za stejnou dobu vzrostla o víc než deset miliard gigawatthodin. Jinak řečeno: obnovitelné zdroje zvládly pokrýt jen zhruba 15 % nové potřeby. Jejich podíl na celkové spotřebě energie tak v posledních desetiletích zůstává přibližně neměnný.
Přestože tedy bezpochyby stále je technicky reálné rozvinout kapacitu obnovitelných zdrojů tak, aby zvládla pokrýt sto procent globální poptávky, zřejmě to není možné udělat dostatečně rychle, jak předpokládá Pařížská dohoda, při dnešním tempu ekonomického růstu. Jak Hickel dále upozorňuje, kupříkladu při růstu globální ekonomiky o tři procenta ročně (průměr mezi lety 2010-2014) bychom ji museli „dekarbonizovat“ o neuvěřitelných 10,5 % za rok, pokud bychom chtěli udržet oteplení pod jedním a půl stupněm Celsia.
I kdybychom ale rostli jen o 2,1 % a chtěli se udržet jen pod dvěma stupni, museli bychom stále snižovat emise tempem 6,4 % za rok. I nejoptimističtější odhady toho, jak rychle lze ekonomiku přestavět při masivním zdanění fosilních paliv a mamutích investicích do obnovitelných zdrojů přitom počítají přinejlepším se čtyřmi procenty ročně. Sečteno a podtrženo: včasné snížení emisí prostě se vší pravděpodobností není s dalším ekonomickým růstem slučitelné.
Je třeba mít přitom na paměti, že klimatická krize není jediným ekologickým ohrožením, kterému dnes čelíme. Z devíti „planetárních hranic“ globálního ekosystému, které ve svém výzkumu identifikoval tým švédského vědce Johana Rockströma, jich dnes překračujeme již pět. Kromě oteplování planety emisemi skleníkových plynů je zřejmě nejzávažnější krizí počínající masové vymírání druhů, jehož tempo překračuje přirozenou předindustrální míru druhové proměny přinejmenším stonásobně.
Problémem je také odlesňování a devastace úrodné půdy, či průmyslovým zemědělstvím narušený koloběh fosforu a dusíku v přírodě, jež vede k vzniku rozsáhlých „mrtvých zón“ v oceánech. Všechny tyto problémy jsou navzájem propojené a souvisí tak či onak s ekonomickým růstem: tedy přesně řečeno s tím, jak vede akcelerace a expanze peněžní ekonomiky, měřená indikátorem hrubého domácího produktu (HDP), k narůstání materiálového a energetického „průtoku“ v ekonomice reálné neboli spotřeby zdrojů a výroby „odpadních produktů“, jimiž jsou i emise.
Dominantní přístup k ekologickým problémům, k němuž se hlásí všechny instituce hlavního proudu od OSN přes ekonomy Světové banky až po Evropskou unii, spoléhá, pokud jde o řešení, na příslib takzvaného decouplingu, „oddělení“ růstu HDP od spotřeby zdrojů a produkce odpadů, jež by mělo vést k „zelenému růstu“. Upozorňují přitom na skutečnost, že v některých zemích se podařilo v souvislosti s jejich přechodem od průmyslu ke službám již k takzvanému „relativnímu“ decouplingu dospět — řeč je o teritoriálně omezeném snižování ekologických dopadů navzdory ekonomickému růstu.
Prošustrovali jsme 50 let.
Například to doufání, že spolu s omezením/zastavením růstu ruku v ruce půjde odstranění nezaměstnanosti - opravdu dost dobře nevím, jak je možno si něco takového představit.
Masivním zkrácením pracovní doby? - To by v prvé řadě mělo za důsledek masivní zdražování (protože produkce by byla dražší), respektive masivní pokles životní úrovně.
Kromě jiného by se tím ještě více prekarizovala situace prekrariátu, který je jinak přece hlavním předmětem zájmu levice.
Přestaňme si konečně namlouvat, že tady někde za bukem stojí nějaký "dobrý lid", který jenom čeká na to až bude zbaven jha kapitalismu, aby mohl konečně začít žít přirozeným, autentickým, nekonzumním způsobem života.
"Je snadněji možno si představit konec světa nežli konec kapitalismu" - ano, přesně v tomto je, tento náš "dobrý lid" je ve skutečnosti jenom zástupem malých kapitalistů, kteří se jenom třesou na to, jak se dobrat většího blahobytu, většího vlastního prospěchu, většího vlastního zisku. Ne každý má tu schopnost či energii stát se sám aktivním kapitalistou; ale ta "kapitalistická", to jest soukromovlastnická mentalita, ta je zakotvena hluboce v mysli, v instinktech (téměř) každého člověka.
Celý ten "kapitalismus", na který levice stále ještě svádí veškerou vinu za všechno zlo na této zemi - ano, tento kapitalismus svými strukturami a tlaky dozajista zesiluje tento primární lidský pud po maximalizaci vlastního prospěchu; ale je naprosto iluzorní se domnívat, že daný problém dokážeme ze světa odstranit jenom nějakým "zrušením kapitalismu".
Ten problém je mnohem, mnohem složitější; a jestli jsme v nějakém ohledu "prošustrovali 50 let", pak právě v hledání skutečně reálných řešení.
V jednom případě musíte odstranit kapitalismus, ve druhém případě "vyměnit lid", ale v obou případech zde zůstává cnostná levice, která to všechno dělá pro blaho lidu.
Hnutí ekoaktivistů čím dál víc připomíná nějakou soudobou mutaci chiliastů nebo flagelantů, odříkáním ke spáse, která s železnou pravidelností v historii stále znovu a znovu vznikají.
Je to právě decentralizovanost světa, co neumožňuje radikální kroky k řešení globálních problémů. Proč by Brazilci ponechávali na polovině své země prales jako "plíci světa", když jim za to svět nic nedá? Proč by Čína snižovala emise CO2, když USA je mají na obyvatele dvaapůlkrát větší?
Tohle všechno by nebyl problém, kdybychom byli všichni, jak se říká, na jedné lodi. Jenže nejsme - jsme na společné pastvině. Ta, jak známo, směřuje k tragédii. Loď ale funguje jinak než pastvina.
Může. Je historicky dokázáno, že pirátské (korzárské, bukanýrské apod.) lodi v 17. století byly organizovány jako družstva a posádky měly celkem dost možností kecat do stanovení cílů a rozdělování kořisti, někdy i do obsazování funkcí na lodích. A když se kapitán dopouštěl příliš velkých excesů a ty předem dohodnuté věci nerespektoval, prošel se po prkně, načež se uprázdněné místo kapitána většinou (ne vždy) obsazovalo volbou. (Celé se to týká evropských pirátů. O poměrech na pirátských lodích arabských nebo východoasijských mi není nic známo.)
Ve vyprávění, či kronikách se právem líčí, co kdy bylo dobře a co špatně, zatímco ekonomista vyjádří svou pravdu (a spokojenost) jedinou cifrou, procentem ekonomického růstu. Asi i za Stalina, nebo za Hitlera. Zato trapný následovník těchto Pol Pot se šikne k dost nehorázné denunciaci ekologických aktivistů.
Měli bychom si také uvědomit, že téměř všichni se budeme muset také podstatně uskromnit. Což nás všechny jenom obohatí a osvobodí od diktátu mamonu, který jsme sami na sebe přivedli prostřednictvím pokrokářského fanatismu a docela obyčejného sobectví.
U nás v církvi se tomu, co zde jako cíl, ke kterému musíme směřovat - máme-li zachránit sebe i planetu Zemi - skvěle Josef Patočka popsal, říkáme obecné dobro. Bohužel, u nás v církvi se o tom, co obecné dobro znamená a jak k němu směřovat, málo přemýšlí a málo koná.
Se srdečnými díky za výborný článek,
Jiří Vyleťal
Budete-li chtít takovým Vaším článkem někoho zesměšnit a ironizovat jeho upřímně míněnou snahu o svět lepší pro všechny - tedy onu snahu s níž výše uvedený článek Josef Patočka psal - nebude ten Váš článek stát za nic.
Jiří Vyleťal
Tedy: napřed je nutno uznat, že nikoli expanzivní typy ekonomiky tu byly už i jinde, nežli jenom v Kambodži. A jsou i dnes - například na nějakých tichomořských ostrovech, obydlených jenom místní (domorodou) komunitou, provozující autarkní způsob hospodaření, uzavřený do stále stejných cyklů. Stejný charakter měly agrární ekonomiky starých časů.
Otázka je ovšem tato (a je to otázka skutečně kardinální): je možno i dnes, v moderní civilizaci, "zastavit ekonomiku"? Zastavit ekonomický (a spolu s tím ruku v ruce jdoucí) technologický progres?
Tohle asi opravdu možné nebude; a tohle je pravý smysl poznámky pana Klusáčka, že takovéto "zastavení ekonomiky" by bylo reálně možné jenom za podmínek nejen totální diktatury, ale i sražení celé společnosti do předcivilizačních forem její existence.
Otázka druhá: je možno (současnou) ekonomiku utlumit na základě dobrovolnosti, uvědomělého sebeomezení spotřebitelů?
Na jedné straně - v tomto ohledu má pan Vyleťal naprostou pravdu - je toto sebeomezení naprosto nutné. Ten excesivní konzum současné doby je nejenom ekologicky neudržitelný; on je i morálně naprosto deformovaný. Z lidské bytosti v celé - potenciální - šíři a hloubce její existence vytváří jenom konzumního omezence třesoucího se na stále nové a nové hračky umožňující mu přehlušit pocit prázdnoty v odcizeném světě.
Takže tato schopnost - a ochota - ke konzumnímu sebeomezení je naprosto nutná; ale tím se zase dostáváme zpět k otázce první: je možno současnou ekonomickou produkci natrvalo zastavit? - A odpověď už zněla: nikoli, prakticky to možné není.
Zdá se tedy, že se točíme v kruhu, ze kterého není možno se nijak osvobodit.
Připomeňme si tedy znovu ty základní cíle, kterých je nutno dosáhnout:
- je nutno zachovat celkový dynamismus, vývojovou progresivitu společenské, respektive celoplanetární produkce
- tuto produkci je ale nutno převést na principiálně jiný modus fungování:
- v každém případě to musí být modus ekologicky únosný pro naši planetu
- musí to být modus, ve kterém si ekonomika sice uchová svůj dynamický charakter, ale zároveň se osvobodí od zátěže naprosto zbytné nadprodukce; tedy produkce pro přebujelý konzum, jehož potřeba (a spotřeba) je do značné míry uměle vytvářena agresivní reklamou.
Ten pravý úkol je tedy ten, jak zachovat ten zdravý, dynamický charakter společenské produkce, a přitom tuto produkci zbavit oněch uvedených excesů.
Jak to udělat - to je právě ta doposud nevyřešená otázka. Zopakujme ale ještě jednou: není možno to provést (s výjimkou absolutně krizové situace) nějakým "zmražením" ekonomiky a zavedením rozdělování konzumních statků na příděl. Není to reálně možné provést ani dobrovolným sebeomezením se spotřebitelů. Dokud ti budou vystaveni manipulativnímu tlaku reklamy a konzumní společnosti vůbec, dotud tuto konzumní zdrženlivost budou praktikovat jenom marginální části populace.
Co tedy? - Použil jsem v úvodu termín "nikoli expanzivní typ ekonomiky". A zdá se mi opravdu, že o něco takového by se mělo jednat. Jde o to zachovat dynamicky-progresivní společenskou produkci; ale přitom ji zbavit jejího slepě expanzivního charakteru.
Jednou větou: od produkce kvantitativní přejít k produkci kvalitativní. Tržně-kapitalistická ekonomika funguje na ryze kvantitativním principu: jediným kritériem úspěšnosti je čiré množství. Stále více produkce, stále více konzumu, stále více zisku.
V průběhu reformního "Pražského jara" roku osmašedesátého se také velice intenzivně diskutovalo o charakteru ekonomiky. Bezprostředně vzato se nejednalo o nic jiného, než jak stagnující a technologicky zaostalou socialistickou ekonomiku dostat co nejrychleji na úroveň vyspělých zemí Západu. Zdálo by se tedy, že se tu také jednalo jenom o čirý konzumismus. Na jedné straně tomu tak opravdu bylo; ale na straně druhé v tehdejších diskusích a úvahách přinejmenším jedné části tehdejších reformistů stále byl přítomen jeden zásadní ideový moment: socialistická produkce nikdy nemá být pouhý samoúčel; nýbrž má být prostředkem ke všestrannému rozvoji životní kvality a osobnostního rozvoje člověka. Člověk sám, všestranný humánní a kulturní horizont jeho existence - to byl tedy ten základní cíl; a veškerá produkce jenom nástrojem k dosažení tohoto cíle.
A zdá se, že právě v dnešní situaci by bylo zapotřebí ty staré ideje československých osmašedesátníků oprášit, a udělat z nich základ všech úvah pro budoucí charakter celé světové ekonomické produkce.
Záměry tohoto typu - záměry upřímně míněné (nepochybuji o tom, že mnozí komunisté i mnozí náboženští horlivci mínili svoji snahu o lepší svět zcela upřímně) - pravidelně přinášejí lidem mnoho utrpení.
Důvod, proč to tak je, jste zde Vy sám už několikrát velmi dobře pojmenoval.
Proč namísto toho dáváte otazník za vyjádření jiného čtenáře článku, než jste Vy, který – na rozdíl od Vás - hodnotí článek jako skvělý? A proč toto jeho hodnocení doplňujete ještě jízlivostí tolik typickou pro tzv. „pragmatiky“, kteří si svět dobrý pro všechny ani nepřejí, a snaží se z každé diskuse vyřadit ty, kteří mají srdce a nadto nezapomněli snít sen o lásce k bližnímu a dobru pro všechny?
Jiří Vyleťal
V tomto článku se například píše o bydlení, které by se mělo stát lidským právem, dostupným pro všechny.
Zní to pěkně, zvláště pokud to člověka vede k domněnce, že by se tím vyřešila svízelná situace všech bezdomovců.
Jenže to by se nestalo. Garance bydlení pro všechny by ve svém důsledku vedla k tomu, že náklady na bydlení by si nikdo nehradil ze svého příjmu (proč by to dělal?), nemovitosti určené k bydlení by tedy musely být "znárodněny" (v globálně ovládaném světě nikoliv znárodněny, ale "zglobalizovány"), aby pak v souladu s "lidským právem na bydlení" mohly být tyto vyvlastněné nemovitosti lidem přidělovány (kvalita bydlení by se stala přímo úměrná loajalitě k panujícímu režimu) a aby mohl být financován jejich provoz a údržba.
Něco podobného už tu ale přece bylo, dokonce mám matný dojem, že v SSSR bylo to "právo na bydlení" někdy od sedmdesátých či osmdesátých let skutečně zákonem zajištěno. Nikdo z těch, kdo tento lepší svět prosazují, by si ale asi nepřál bydlet v sovětském komunálním bytě společně s několika dalšími rodinami, čemuž odpovídaly často příšerné vztahy mezi lidmi.
Tenhle "lepší svět" já už prostě zpátky nechci.
[1] http://www.amazonfund.gov.br/export/sites/default/en/.galleries/imagens/rafa-capa/Rafa_eng_2018_Executive_Summary.jpg
správě organizovaná společnost by měla všem lidem garantovat nejen právo na bydlení, ale právo na vše, co patří k lidské důstojnosti. To je, právo na vzdělání, zdravotní péči, přiměřené ošacení, výživu, dopravu, uplatnění vzdělání, podmínky pro řádnou výchovu dětí a péči o rodinné příslušníky, apod.
Že na to není? Ale, ale, jen se porozhlédněme kolem, kolik prostředků se promarní na zbytečnosti a škodlivosti, kolik si pro sebe ukrojí kdejací boháči, spekulanti, oligarchové a co stojí armády a výzkumy k ničemu apod., že?
A že by to nešlo zorganizovat? A války, pokleslé zábavy, hazard a business se vším, bezuzdné ničení přírody, to zorganizovat jde, že?
Jiří Vyleťal
Takových tvrzení bez důkazů nebo "dokázaných" s pomocí argumentačních faulů obhajujících status quo tady produkujete několik desítek týdně. Že by nás to ovšem posunulo blíž k nějakým použitelným řešením, to jsem zatím nepozoroval.
Může ... sedm a půl miliardy pirátů ... mluvících několika tisíci jazyky volit svého kapitána?
S trochou dobré vůle ano. Technické prostředky tomu už existují. Firmy, které žijí z manipulací s "Big Data", jich využívají už dávno.
100 největších světových korporací zodpovídá za 70% uhlíkatých emisí. (Viz tady: https://b8f65cb373b1b7b15feb-c70d8ead6ced550b4d987d7c03fcdd1d.ssl.cf3.rackcdn.com/cms/reports/documents/000/002/327/original/Carbon-Majors-Report-2017.pdf) Je tedy nutno přednostně "řešit" těch 100 korporací a především systém, který umožnil jejich vytvoření a jejich neregulovaný vliv na politiku, ekonomiku a veřejné mínění.
Házet místo toho odpovědnost na spotřební návyky každého jednotlivého člověka ze 7,5 miliardy lidí obývajících dnes planetu, kteří společně zodpovídají nanejvýš za zbývajících 30% emisí, je (mírně řečeno) prasárna.
https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/sloupek-stefana-svece-buhvi-jestli-existujete-40297402
Třeba je to geniálně naprogramovaný bot určený k rozbíjení zdejší diskuse a nějaký ďábelský programátor se nad našimi hádkami královsky baví...
Utrpení je součástí tohoto světa. I minulého. I budoucího, dokud to bude (jen) lidský svět.
Nicméně, člověk nemá bránit druhým, aby se o lepší svět pokoušeli.
Před nedávnem někdo uvedl (tuším pan Morbicer), že tím vykácením a vypálením amazonských pralesů se obdělávatelná půda získá jenom na krátký čas. Po tomto čase se půda nechráněná porostem odplaví; a tak je nutno zase vykácet a vypálit další část pralesa, a tak dále a tak dále, až do úplného konce. Až nezbude ani jeden jediný strom, a stejně nebude získána žádná úrodná půda.
A za druhé se staví kardinální otázka: jsou ty amazonské pralesy skutečně výlučným vlastnictvím jednoho jediného státu? Když na jejich přežití závisí doslova přežití celého lidstva?
Jsou ostatně i jiné státy, které jsou do velké míry pokryty lesy. Ale jen málokteré je devastující takovým doslova cynickým způsobem, jako právě Brazílie.
Jestli se vám jeví prosté dělení jako "překotné hauzírování s čísly", tak je mi líto vaší někdejší paní učitelky :) Pokud si myslíte, že 130 milionů dolarů je dost, nu, já vám to neberu. Jenom se nad tím příležitostně zamyslete (kdyby se vám to náhodou někdy stalo), jak by ekvivalentní požadavek ohodnotilo třeba Německo.
[Není to tak všude ve světě. V Moldávii jsem kdysi před mnoha lety nutně potřeboval ošetření a když jsem pak chtěl za lékařský výkon zaplatit s tím, že mi to následně bude uhrazeno z mého cestovního zdravotního pojištění, lékař se téměř urazil a začal mi vysvětlovat, že u nich je zdravotní péče - narozdíl od českého kapitalismu - pro všechny lidi zdarma. Poté mi utrhl z novin kousek papíru, napsal na něj "recept", v lékárně to ale neměli, takže mi dali něco jiného - že prý to také výborně účinkuje - a já jsem tedy musel z Moldávie odjet domů, abych se nechal ošetřit v našem kapitalistickém zdravotnictví. To tedy jen tak na okraj.]
Vy, pane Vyleťale, ten problém garance těchto práv vidíte v dostatku či nedostatku peněz a předpokládáte patrně, že to vidím také touto optikou - tedy, zda "to jde nebo nejde ufinancovat" - říkáte že jde, když se přece jinde peníze věnují na zbytečné věci. Já to touto optikou nevidím (nemyslím si - vzhledem k tomu, že peníze vznikají a zanikají v komerčních bankách, vznikají při vytvoření dluhu - nemyslím si tedy, že principiálně problém tkví v nějaké naprosté "nemožnosti" potřebný obnos peněz k určitému účelu vytvořit).
Pokládáte dále řečnickou otázku, proč by to tedy nešlo zorganizovat, když jiné pokleslé věci zorganizovat jdou.
Pokusím se na tuto řečnickou otázku odpovědět.
Na peníze můžeme nahlížet jako na reprezentaci majetku, a v tom případě je Vaše rozhořčení nad špatnostmi světa zcela pochopitelné a Vaše námitky jsou podle mě v takovém případě oprávněné.
Na toky peněz však můžeme také nahlížet jako na toky informací, jako na "nervové vzruchy", běžící po nervových vláknech a organizující - zcela bez uvědomění "pacienta" (společnosti) jeho základní životní funkce. A ano, tyto "neurotransmitery" jsou u našeho "pacienta" patrně nějak porouchané. Ta nemoc ale neprobíhá v jeho vědomí, nelze ji tedy změnou myšlení příliš ovlivnit (trochu snad ano). Neuváženým zásahem do organizace základních životních funkcí - zásahem vedeným z nereflektovaných morálních pohnutek a při naprosté ignoraci fyziologie - však můžeme pacienta značně poškodit, přivodit mu utrpení z důvodu, že jsme ho (pacienta - společnost) chtěli morálně vylepšit.
O lepší svět se snaží mnozí lidé, ale přesto, že se ti i oni snaží o stejnou věc, jejich snahy o lepší svět se často dostávají do konfliktu. Pak ti první říkají o těch druhých, že jim brání ve snaze o lepší svět, a i ti druzí o těch prvních říkají totéž.
Existuje tedy nějaké kritérium, podle kterého poznáme, že v upřímné snaze o lepší svět sami sebe neobelháváme? Co je tím kritériem, podle kterého poznáme, že naše upřímná snaha o lepší svět skutečně k lepšímu světu vede? Může člověk prosazovat to, co považuje za cestu k lepšímu světu a může bránit tomu, co považuje za horší svět?
Abych to trochu přiblížil na jednoduchém příkladu: Někteří lidé zcela upřímně věřili, že nástup komunismu přinese lepší svět, a proto ho také podporovali. Někteří jiní lidé zase upřímně věřili, že když komunismu v nástupu k moci zabrání, přinese to lepší svět, a proto se snažili komunismu v jeho nástupu k moci zabránit.
Kdo z nich byl oprávněn jednat a kdo neměl bránit těm druhým v jejich snaze o lepší svět?
Každá kapka dobrá.
Dokonce o tom je vypovídá i křesťanské učení o prvotním hříchu.
Asi by se měl každý člověk snažit, aby svým životem způsoboval co nejméně škody. Samozřejmě, každý podle svých možností a schopností.
Například k čemu může vést strach mnoha lidí z budoucnosti a z přelidnění planety?
Nebude nakonec nutné omezovat porodnost (jako to dělali v Číně) nebo dokonce stanovovat časový limit lidského života?
Řešení každého problému by mělo začít od jeho nejzávažnější příčiny. Jak už jsem napsal jinde, tak za antropogenní rozvracení klimatu ze 70% zodpovídá 100 korporací.
https://a2larm.cz/2019/09/klimaticka-krize-je-obrim-selhanim-trhu/
A pokud jde o návrhy možných řešení, speciálně vizte první (zatím jediný) diskusní příspěvek pod tímto článkem:
https://www.blisty.cz/art/97115-klimaticka-zmena-greta-thunberg-a-cesky-internet.html
http://casopisargument.cz/2019/09/25/cesko-zeme-nekvalifikovanych/
Z uvedeného vyplývá, že hlavními potřebnými charakteristikami takových realizátorů nejspíš nebudou ani morální vyspělost ani pevná víra v pánaboha nebo v jiné nadpřirozeno.
Koneckonců kdyby u nás doma hořelo, taky nebudu nejdřív zjišťovat, jaký je morální profil nebo vyznání velitele zasahujících hasičů. Dnes hoří celá planeta, ale místo okamžitého a účinného hašení se ředitelé zeměkoule - často nepochybně morální elity společnosti a řada z nich pevně věřící - pořád ještě hádají, jestli už vůbec nebo jak moc hoří a jestli by se s tím voláním hasičů nemělo ještě pár desítek let počkat...
K tomu je ale ještě nutno dodat nějaké doplňující informace.
Například: Fosilní průmysl a banky, které do něj investují, pobírají 85% světových dotací.
(Zdroj: Souhrn zde
https://www.imf.org/en/Publications/WP/Issues/2019/05/02/Global-Fossil-Fuel-Subsidies-Remain-Large-An-Update-Based-on-Country-Level-Estimates-46509
celý dokument tady
https://www.imf.org/~/media/Files/Publications/WP/2019/WPIEA2019089.ashx
Materiál pochází z dílny Mezinárodního měnového fondu, tzn., že ho nesepsali žádní ekoteroristé ani jiní blouzniví ideoví odpůrci údajně nejefektivnějšího, nejdynamičtějšího a nejprogresivnějšího ze všech představitelných společenských systémů...)
A ještě: Zelenou transformaci by v pohodě zaplatilo 10 - 30% těchto dotací.
(Zdroj: https://www.theguardian.com/environment/2019/aug/01/fossil-fuel-subsidy-cash-pay-green-energy-transition)
A nakonec: Globální zelený New Deal v trvání 30 let by si vyžádal 2,5% světového HDP, přičemž by vytvořil daleko více pracovních míst než údržba dosavadního fosilního systému.
(Zdroj: https://truthout.org/articles/noam-chomsky-and-robert-pollin-if-we-want-a-future-green-new-deal-is-key/)
Kontrolní otázka: Kolik % HDP dnes lidstvo utratí za zbrojení...?
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/prekvapiva-data-cesko-je-na-tom-s-emisemi-na-hlavu-hur-nez-cina-zijeme-si-nad-pomery-a-plytvame-79562
produkuje ČR na hlavu více emisí než Čína...
Tož tak. A fčil mudrujte, fšeci...
A ten koncový spotřebitel, ten běžný občánek si na ty emise nenechá sáhnout; protože jinak by je (tj. jejich odstranění) musel sám zaplatit, ze své vlastní peněženky, prostřednictvím vyšších cen.
Těm "korporacím" je to nakonec zcela jedno; každé zvýšení vlastních nákladů promítnou do cen svých produktů. Rozhodující brzdou je právě ten "nevinný malý občánek", ten koncový spotřebitel.
Typickým mnohokrát protřepávaným příkladem takové uměle vytvořené potřeby je individuální automobilismus.
Kromě toho Vaše námitka neřeší, proč "fosilní" korporace - podle některých etalon platnosti zákonů tržní ekonomiky - potřebují sežrat 85% světových dotací, bez nichž by evidentně už dávno zanikly, i kdyby byl o jejich zboží ze strany zákazníků sebevětší zájem.
6. Demokracie bude ale v některych bodech dočasně omezena ve prospěch těchto poloarmádních struktur.
(...)
A pokud jde o návrhy možných řešení, speciálně vizte první (zatím jediný) diskusní příspěvek pod tímto článkem:
https://www.blisty.cz/art/97115-klimaticka-zmena-greta-thunberg-a-cesky-internet.html
Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.
Já bych mohl přidat, že na vině jsou (také) média, která dělají reklamu pro své inzerenty, která seznamují lid se životem celebrit, která mají oddíly nazývané Styl. V magazínu pro motoristy se jeden dočte o drahých autech (obrázky k zakoukání určitě nechybí) a v Chalupáři se dozví, jak za značné peníze znešvařit venkovské stavení. Lidé ve 3. světě byli prostřednictvím médií infikováni Dallasem, aby snad nezůstávali, aspoň v myšlenkách, u svých tradic a hospodářství.
Jak může jedna obrovská korporace změnit neblahé působení celku korporací? Snad tak, že se nechá pohltit jinou? (Pak jich bude, pravda, na vině ještě méně.) Jak může obyčejný člověk, jeden spotřebitel z miliard, pomoci, aby klesla poptávka po energii? Nezatopí ještě, vytáhne svetr a bude o tom všude mluvit? Co to bude znamenat v porovnání s vlivem třeba jediné seriálové scény v horké sprše?
Jak naložit se svého druhu gordickým uzlem. Rozseknout ho může jen sféra politiky. Uveďme si dílčí příklad s kouřením. Celosvětově, od USA po Čínu a od Ruska po Austrálii, došlo během krátké doby ke značné změně přístupu ke kuřáctví. Můžeme diskutovat o tom, že byla nedostatečná, nebo naopak přílišná, to je však vedlejší. Podstatné je, že přišla, aniž pro ni vlastně nastal nějaký nový zásadní důvod. A prosadily ji široké a různorodé síly politického spektra. Některé i z konformity. Ano, silové pole konformity se musí přepólovat.
Jak skutečnost přijali svrchu zmínění tržní hybatelé. Korporace, jichž se to týká, se na zásadní odpor nezmohly. Za nového stavu jsou již „načaté“, současnou "hranici příměří" by již nebyly schopny účinně hájit. A co spotřebitelé? Celkově lze říci, že se přizpůsobili hladčeji než se dalo čekat. A co média? Jakbysmet.
Vím, že se jedná o dílčí úpravu dílčí sféry. Ale přece, ono by leccos mohlo jít. Je to tak trochu jako s otužováním, např. v nedávném českém filmu Bába z ledu. Volně parafrázuji: „Nevím, co na tom vidíte?! (…) Já do toho nevlezu! (…) Počkej ještě moment!" „Vždyť už seš v tom!" (...) „Jaký to bylo?" „Řekla bych, že báječný!"
Je třeba začít studenou sprchou. Nejlépe je otužovat se společně (vlastně globálně)!
Vzpomínám si ještě na časy socialismu, kdy prakticky jediná domácí automobilka Škoda ani zdaleka nedokázala pokrýt poptávku. Na automobil se tehdy (v šedesátých létech) čekalo nějaké čtyři roky. Tato "korporace" tedy neměla sebeméně zapotřebí masírovat mysli a duše svých potenciálních zákazníků nějakou reklamou; ale oni po těch autech toužili stejně. Je to logické: individuální automobilová doprava je vždycky mnohem pohodlnější, nežli jakýkoli jiný způsob dopravy.
Takže spíše nežli "rozseknout gordický uzel" se opravdu jedná o nutnost komplexního řešení, které obsáhne pokud možno všechny sféry života.
Já netvrdím, že ho zapříčinily světové korporace. Já tvrdím, že ho zapříčinil Henry Ford I.
Znáte práce Denise de Rougemonta?
Respektive ďábel.