Text je volným pokračováním eseje o tom, jak nás současný společensko-ekonomický systém přivedl na pokraj ekologické katastrofy a jaké možnosti řešení se nám ještě nabízejí. První část si můžete přečíst zde. 

* * *

Ekologická kritika kapitalismu se v našich postkomunistických podmínkách často setkává s oprávněnou námitkou, že „reálný socialismus“ přece z ekologického hlediska selhával stejně, ba v některých ohledech závažněji, než dnešní kapitalismus. Polistopadová transformace skutečně zásadně zlepšila například stav ovzduší.

To je ovšem možná platná kritika sovětského experimentu, těžko ale obhajoba dnešního kapitalismu. V první řadě pomíjí, že centrálně-plánované hospodářství Sovětského svazu a jeho satelitů nebylo ekologicky ničivé ani tak kvůli charakteristikám, jimiž se od dnešního kapitalismu odlišovalo, jako spíše vinou vlastností, jež s ním sdílelo: orientaci na neustálý ekonomický růst, industriální produktivismus, postavený na systému námezdní práce, a víru v neomezený, materiální pokrok.

V tomto smyslu byl sovětský blok skutečně spíše „mementem“ západní kapitalistické modernity, odhalujícím její „latentní směřování“, než její smysluplnou alternativou, jak psal Václav Havel v Moci bezmocných. Nadto však platí, že z hlediska globálního klimatu selhal kapitalismus během neoliberální globalizace, zahájené po porážce svého východního soka mnohem závažněji: více než polovina industriálních emisí, které dnes oteplují naši planetu, se do atmosféry dostala až po roce 1990. Je to neuvěřitelné číslo.

Otázka alternativy k tomuto způsobu života a formě společnosti tak dnes, tři desetiletí po údajném „konci dějin“, stojí snad ještě ostřeji, než dříve. „S pádem komunismu,“ vystihl to již před dvaceti lety Ludvík Vaculík, „vrátily se příčiny, z nichž vznikl.“

Dorostli jsme

Právě tah k neustálému ekonomickému růstu, vyplývající z úsilí navzájem si konkurujících soukromých subjektů o akumulaci kapitálu, je dnes hlavní překážkou účinného snižování emisí a snah o ekologicky udržitelnější vztah k přírodě vůbec. Jak ve své nedávné analýze vysvětluje britský výzkumník Jason Hickel, rostoucí poptávka po energii zkrátka příliš rychle předbíhá nárůst instalované kapacity obnovitelných zdrojů energie.

Jakkoli byl tedy jejich nástup v poslední dvou dekádách impozantní a představují tak již třetinu instalované kapacity, zůstávají i nadále spíše doplňkem fosilně-energetického systému, než aby se stávaly jeho náhradou. V konkrétních číslech: přestože dnes svět produkuje o 1,5 miliardy gigawathodin obnovitelné elektřiny víc než na přelomu tisíciletí, spotřeba za stejnou dobu vzrostla o víc než deset miliard gigawatthodin. Jinak řečeno: obnovitelné zdroje zvládly pokrýt jen zhruba 15 % nové potřeby. Jejich podíl na celkové spotřebě energie tak v posledních desetiletích zůstává přibližně neměnný.

Přestože tedy bezpochyby stále je technicky reálné rozvinout kapacitu obnovitelných zdrojů tak, aby zvládla pokrýt sto procent globální poptávky, zřejmě to není možné udělat dostatečně rychle, jak předpokládá Pařížská dohoda, při dnešním tempu ekonomického růstu. Jak Hickel dále upozorňuje, kupříkladu při růstu globální ekonomiky o tři procenta ročně (průměr mezi lety 2010-2014) bychom ji museli „dekarbonizovat“ o neuvěřitelných 10,5 % za rok, pokud bychom chtěli udržet oteplení pod jedním a půl stupněm Celsia.

I kdybychom ale rostli jen o 2,1 % a chtěli se udržet jen pod dvěma stupni, museli bychom stále snižovat emise tempem 6,4 % za rok. I nejoptimističtější odhady toho, jak rychle lze ekonomiku přestavět při masivním zdanění fosilních paliv a mamutích investicích do obnovitelných zdrojů přitom počítají přinejlepším se čtyřmi procenty ročně. Sečteno a podtrženo: včasné snížení emisí prostě se vší pravděpodobností není s dalším ekonomickým růstem slučitelné.

Je třeba mít přitom na paměti, že klimatická krize není jediným ekologickým ohrožením, kterému dnes čelíme. Z devíti „planetárních hranic“ globálního ekosystému, které ve svém výzkumu identifikoval tým švédského vědce Johana Rockströma, jich dnes překračujeme již pět. Kromě oteplování planety emisemi skleníkových plynů je zřejmě nejzávažnější krizí počínající masové vymírání druhů, jehož tempo překračuje přirozenou předindustrální míru druhové proměny přinejmenším stonásobně.

Problémem je také odlesňování a devastace úrodné půdy, či průmyslovým zemědělstvím narušený koloběh fosforu a dusíku v přírodě, jež vede k vzniku rozsáhlých „mrtvých zón“ v oceánech. Všechny tyto problémy jsou navzájem propojené a souvisí tak či onak s ekonomickým růstem: tedy přesně řečeno s tím, jak vede akcelerace a expanze peněžní ekonomiky, měřená indikátorem hrubého domácího produktu (HDP), k narůstání materiálového a energetického „průtoku“ v ekonomice reálné neboli spotřeby zdrojů a výroby „odpadních produktů“, jimiž jsou i emise.

Dominantní přístup k ekologickým problémům, k němuž se hlásí všechny instituce hlavního proudu od OSN přes ekonomy Světové banky až po Evropskou unii, spoléhá, pokud jde o řešení, na příslib takzvaného decouplingu, „oddělení“ růstu HDP od spotřeby zdrojů a produkce odpadů, jež by mělo vést k „zelenému růstu“. Upozorňují přitom na skutečnost, že v některých zemích se podařilo v souvislosti s jejich přechodem od průmyslu ke službám již k takzvanému „relativnímu“ decouplingu dospět — řeč je o teritoriálně omezeném snižování ekologických dopadů navzdory ekonomickému růstu.