Deník Referendum Svět

„Svět je na cestě do pekla“, zhodnotila počátkem června tisková zpráva ekologické organizace Greenpeace data o vývoji světových emisí skleníkových plynů za loňský rok. Po krátké stagnaci mezi lety 2014 a 2016, vystřídané opětovným návratem k růstu v roce následujícím, stoupaly loni emise oxidu uhličitého a jeho ekvivalentů nejrychleji od roku 2011, kdy je hnal vzhůru obnovený růst globální ekonomiky. Nadějeplná očekávání, že dosavadní pokroky v zavádění obnovitelných technologií, regulace typu evropského obchodu s emisními povolenkami a průlom v mezinárodních klimatických jednáních na konferenci OSN v Paříži, přinesou konečně v neblahém trendu zvrat, se nenaplnila.

Celý svět přitom již dnes na vlastní kůži pociťuje žár předpeklí. Vlivem dosavadního oteplení o víc než jeden stupeň přibývá projevů extrémního počasí. Patří mezi ně i tuzemské dlouholeté sucho. Umírající lesy najdeme už i za našimi humny, stoupají ceny základních potravin.

A pokud se vám situace u nás zdá zlá, vězte že například v zemích globálního Jihu, v oblastech pustošených tropickými bouřemi i náhlými neúrodami, nebo na pobřežích a ostrovech ohrožovaných stoupajícím mořem, je všechno ještě nesrovnatelně horší – není divu, že právě klimatické pohromy se stávají stále mocnější příčinou konfliktů i nucené migrace.

Dveře ke světu, který by nebyl o moc horší než ten dnešní, se navíc rychle zavírají. I podle spíše konzervativních závěrů IPCC – vědeckého orgánu OSN pro klima – nám zbývá už jen zhruba deset let současných emisí, než takřka jistě ztratíme jakoukoliv rozumnou šanci, že se oteplení podaří udržet pod relativně bezpečnou hranicí 1,5 stupně Celsia, zakotvenou v dohodě z Paříže.

Reálný vývoj přitom předbíhá opatrné vědecké projekce. Posilují zpětné vazby jako tání permafrostu, jež uvolňuje do atmosféry metan, který oteplování dále umocňuje. Zahráváme si se stabilitou celého zemského klimatického systému, který se v nejhorších prognózách – možná už za hranicí dvou stupňů oteplení – může vydat cestou samovolného, nekontrolovaného, spontánně se urychlujícího oteplování.

Přesto, navzdory narůstajícímu znepokojení veřejnosti, navzdory snahám ekologických iniciativ, navzdory technologickým inovacím, vytrvale míříme špatným směrem. Čím víc toho o změnách klimatu víme, čím silněji pociťujeme jejich první důsledky, tím silněji sešlapáváme nohu na plynu, tím víc emisí vypouštíme do atmosféry. Jak je to možné? Jak jsme se ocitli „na cestě do pekla“?

Diskuse o klimatu se často věnují budoucnosti, strachujeme se, co budoucnost přinese, stávkujeme „za budoucnost“ v ulicích měst. Dnešní oteplení je ale výsledkem historie, právě tak jako budoucí osud světa bude výsledkem našich dnešních rozhodnutí. Pokud chceme změnit její běh, musíme ji pochopit.

Zatmění rozumu
V knize „Kolaps“ popisuje biolog Jared Diamond příčiny úpadku vikingské kolonizace Grónska. Feudální společnost, přenesená ze středověké Evropy do nehostinných podmínek Arktidy podle něj zanikla v 14. století nikoli vinou ochlazení, nýbrž špatných rozhodnutí svých vůdců – ti například zakazovali svým poddaným jíst hojně dostupné ryby, podporovali chov nevhodného skotu namísto ovcí, nebo loděmi z kontinentu dováželi luxusní zboží místo nezbytných surovin.

Podobnými příklady Diamond dokládá tezi, že kolaps společností v reakci na ekologické změny není nevyhnutelný, nýbrž je nejčastěji výsledkem kombinace společenské nerovnosti a toxické ideologie. Od reality odtržená oligarchická elita, které počínající příznaky krize pociťuje díky svým privilegiím až jako poslední, brání společnosti přizpůsobit se svému prostředí a vede ji do zkázy.

Je zjevné, že podobná kolektivní iracionalita stihla také nás. O tom, že klimatická krize představuje pro naši společnost vážnou hrozbu, víme přes čtyřicet let. Ačkoli skleníkový efekt byl lidstvu znám od devatenáctého století a před změnami chemického složení atmosféry varovali vědci už prezidenta Nixona, skutečně všeobecně známým problémem se klimatická krize stala až na konci osmdesátých let. Po přelomovém svědectví klimatologa Jamese Hansena před americkým kongresem v roce 1988 se o změnách klimatu začalo psát v médiích a staly se předmětem mezinárodních diplomatických jednání.

O čtyři roky později vznikla Rámcová úmluva OSN o změnách klimatu, na jejímž základě se každoročně vyjednává dodnes. Přesto jsme právě za posledních třicet let vypustili do ovzduší víc skleníkových plynů, než za celou naši předchozí historii.

Jak nás takovéto „zatmění rozumu“ postihlo? Jeho nejzjevnějším projevem je popírání změn klimatu, a není divu, že snahy o porozumění naší situaci často začínají právě tam. Historikové Naomi Oreskesová a Eric Conway stopují ve své investigativní práci „Merchants of doubt“ (Prodavači pochybností) jeho původ k síti pavědců, která původně pomáhala tabákovým korporacím zpochybňovat vliv kouření na lidské zdraví.

Fosilní průmysl, který o klimatické hrozbě věděl mnohem dřív než široká veřejnost, tuto síť převzal, propojil ji s „volnotržními“ think-tanky, jako nechvalně proslulý Heartland Institute, a využil své miliardy dolarů k budování rozsáhlého propagandistického aparátu, který účinnému snižování emisí skleníkových plynů brání dodnes. Zvolení popírače změn klimatu Donalda Trumpa do úřadu amerického prezidenta a následné jmenování ropného oligarchy, bývalého ředitele ropné korporace Exxon Rexe Tillersona, do funkce ministra zahraničí, se stalo symbolickým vyvrcholením této strategie.

Doslovné, přímé popírání změn klimatu, které i u nás můžeme zejména na pravici sledovat, ale není jediný a snad ani nejhorší náš problém. Děsivější je to, že nás do propasti vedou i politici, kteří jinak ohledně klimatu vyjadřují ty nejlepší úmysly.

Dobrým příkladem takového typu je kanadský premiér Trudeau, který vyhlásil stav klimatické nouze, jen aby hned následující den schválil výstavbu dalšího mamutího ropovodu. Nebo britský parlament, který podobně jen den po stejné formální deklaraci schválil rozšíření letiště Heathrow. Nebo český ministr životního prostředí Brabec, jehož resort v den ustavení „uhelné komise“ povolil další rozšíření těžby na dole Bílina.

Sociální psychologie v této souvislosti hovoří o dvou dalších, zákeřnějších druzích popírání: „interpretativním“ – kdy zdánlivě akceptujeme fakta, ale odmítáme uznat jejich význam; a „implikativním – kdy z významu faktů odmítáme vyvodit odpovídající důsledky pro naši politiku, ekonomiku a způsob života.

Historie posledních třiceti let je tak historií nejen strkání hlavy do písku před změnami klimatu samými, ale především před nutností akceptovat změny v uspořádání společnosti, které by byly nezbytné k jejich řešení. Příčin současného „směřování do pekla“ jsou totiž v první řadě ideologické.

Přelom osmdesátých a devadesátých let totiž nebyl průlomovým obdobím jen pro vědu o klimatu. Zhroucení sovětského bloku ohlašovalo také globální vítězství tržního kapitalismu a s ním i ideologie ekonomického růstu, podnikatelského individualismu a ničím neomezovaných trhů, obvykle známé jako „neoliberalismus“, která se v západním světě prosazovala již od sedmdesátých let. Proto mluví kanadská novinářka Naomi Kleinová v knize This Changes Everything (Tohle mění všechno) o „epickém případu špatného načasování“.

Právě v době, kdy jsme se dozvěděli o „největším selhání trhu v dějinách“, ovládla svět představa, že trhy nemají být podřízené společnosti, nýbrž naopak společnost trhům. Z nástrojů, které mohly křivku emisí účinně zvrátit – regulací, veřejných investic, nedejbože vyvlastňování – se stala tabu.

Typickým konkrétním příkladem je takzvaná investiční krize v rozvoji obnovitelných zdrojů. Jednoduše řečeno, mezi množstvím peněz, které bychom potřebovali investovat, abychom se udrželi alespoň pod dvěma stupni oteplení – Mezinárodní energetická agentura jej v roce 2012 odhadla zhruba na jeden bilion dolarů ročně – a dnešním množstvím investic do slunce, větru a vody, zeje rozsáhlá propast.

Soukromý kapitál se prostě do energetické transformace, která by nás mohla zachránit, nijak nehrne a růst obnovitelných zdrojů tak stagnuje a investice do nich padají. Příčina není složitá: na fosilních palivech se snáz vydělává. A to nemluvíme o tom, že v režimu pokračujícího ekonomického růstu poptávka po energii stoupá rychleji, než ji obnovitelné zdroje stačí zaplňovat, což je hlavní příčinou pokračujícího růstu emisí.

Světové vlády i mezinárodní instituce jako Světová banka, Evropská unie či OSN však i nadále čekají na zázrak „zeleného růstu“ a plány odpovídající svými ambicemi rozsahu krize, které by počítaly s tvrdou regulací fosilní průmyslu a dorovnáním potřebných investic do obnovitelné infrastruktury z veřejných prostředků – jako americký Green New Deal – jsou odbývány jako „nerealistické“ či „příliš extrémní“.

Jak to přesně vyjadřuje opět Kleinová: „Zasekli jsme se, protože kroky, které by nám poskytly nejlepší šanci odvrátit katastrofu – a které by prospěly velké většině lidí – extrémně ohrožují zájmy elitní menšiny, jež uchvátila kontrolu nad naší ekonomikou, politikou i velkou většinou hlavních médií.“

Jak kapitalismus k fosilním palivům přišel
Vítězství neoliberální ideologie, vedoucí k éře nevybíravé globalizace kapitalismu v devadesátých letech, pomáhá pochopit „zatmění rozumu“, které nám zabránilo jednat jinak, když klimatičtí vědci začali před třiceti lety bít na poplach. Nedokáže však vysvětlit všechno: předně to, jak jsme se vůbec na exponenciálně vzestupné křivce ekonomického růstu i emisí skleníkových plynů ocitli.

Jak správně upozorňují autoři jako Geoff Mann a Joel Wainwright, z hlediska této dynamiky nebyla osmdesátá ani devadesátá léta v dějinách kapitalistické modernity nijak zvláštním předělem, nýbrž umocněním trendu, který má mnohem starší původ. Neoliberalismus se v tomto období ostatně také neprosadil prostě proto, že by byl přesvědčivý, nýbrž díky tomu, že dokázal nabídnout odpověď na ekonomickou stagnaci – odpověď, nutno říct, výhodnou pro ty nejbohatší, která jim umožnila najít cestu k další akumulaci kapitálu a ekonomickému růstu.

Nabízí se proto začít se zkoumáním naší dnešní „fosilní ekonomiky“ z opačného konce, totiž od počátku vzestupné emisní křivky v britské „průmyslové revoluci“ na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Jaké příčiny vůbec vedly k přechodu k fosilním palivům? Právě tuto otázku zkoumá v dosud zřejmě nejpodrobnější historické práci na toto téma – před třemi lety vydaném „Fosilním kapitálu“ – švédský sociální ekolog Andreas Malm.

Obvyklou představou je, že přechod od vody k uhlí jako dominantnímu zdroji energie v průmyslu bezprostředně zapříčinil vynález Wattova parního stroje, spojený s poptávkou po nedostatkové energii. Jinak řečeno: že právě fosilní paliva, spojená s technologickou inovací, dala vzniknout průmyslovému kapitalismu. V tom ovšem nehraje fakt, že parní stroj se masivně rozšířil až dvě generace po Wattově vynálezu – v situaci, kdy vodních kapacit byl stále ještě nadbytek a nadto byly levnějším zdrojem energie.

Vítězství uhlí nad vodou, jehož příběh Malm odkrývá v puntičkářsky ozdrojované čtyřsetstránkové analýze vývoje britské ekonomiky první poloviny devatenáctého století, má složité příčiny. Tou nejpodstatnější je však skutečnost, že parní stroj dal ranným kapitalistům klíčovou výhodu v jejich nerovném boji s vznikajícími odbory a umožnil si snáze podrobovat nezbytnou podmínku akumulace bohatství: lidskou práci.

V první řadě dovolil továrnám opustit nepřístupná údolí řek a zkoncentrovat výrobu ve městech, kde si vznikající průmyslové dělnictvo vzájemnou konkurencí podrývalo vyjednávací pozici. Především se však stal prostředkem rapidní automatizace, jež umožňovala zbavit se nejvzpurnějších kvalifikovaných zaměstnanců – například když mechanické stavy prakticky během několika let zničily tradiční profesi tkalců. Jinak řečeno: fosilní energie se stala prostředkem sociální dominance.

Podobně, jako důsledek sociálních konfliktů, popisuje britský politolog Timothy Mitchell také následný poválečný přechod k druhému pilíři fosilní ekonomiky: k ropě. Uhelná energetika sice umožňovala kapitálu snáze si podrobovat práci a expandovat do všech koutů planety, současně jej ale činila zranitelným.

Právě strategie „sabotáže“ zásobování průmyslu energií prostřednictvím stávek či blokád umožnila pracujícím – zejména horníkům – mobilizovat politickou moc, kterou potřebovali k prosazení reforem, jako bylo omezení pracovní doby či zavedení všeobecného volebního práva, jež se staly základem politické demokracie i poválečného sociálního státu. Obrat od uhlí k flexibilním dodávkám ropy z autoritářských dikatur v Latinské Americe a na Blízkém východě pomohl tuto moc podstatně oslabit.

Současně se ale stal také prostředkem k dalšímu ekonomickému růstu, jenž po válce umožnil historický „kompromis mezi prací a kapitálem“, založený na stabilním zvyšování mezd i postupném rozšiřování „imperiálního způsobu života“, postaveného na intenzivnější spotřebě fosilní energie, z nejvyšších vrstev až k těm nejnižším – například formou individuální automobilové dopravy.

Toto skutečné „prokapávání“ bohatství, i prostřednictvím redistribuce, však bylo vždy postavené na další expanzi ekonomiky na úkor lidí – stále častěji pracujících v zemích chudého postkoloniálního jihu – a na úkor stability planetárního ekosystému. Tak se dále rozvíjel v devatenáctém století započatý vztah mezi ekonomickou expanzí a stále vyšší spotřebou fosilní energie, který umožnil kapitalismu rozšířit se do celého světa a stojí za růstem uhlíkových emisí i dnes.

Pohánějí jej postupující nahrazování lidské práce stroji, další šíření imperiálního způsobu života, i pokračující hon kapitálu za levnou a disciplinovanou pracovní silou. Nejnovějším příkladem je masivní přesun výroby do Číny, která se stala cílem zahraničních investic, centrem výroby spotřebního zboží pro globální trhy, a proto také ústředním zdroje „emisní exploze“ pozorovatelné v posledních desetiletích.

Směrem k transformaci
Když jeden z nejpronikavějších ekonomických myslitelů moderní doby Karl Polanyi zkoumal ve své „Velké transformaci“ příčiny, proč se éra „první globalizace“ kapitalismu v devatenáctém století zvrhla do chaosu velké hospodářské krize a dvou světových válek, doložil podrobně, že snaha dokonale podrobit společnost zákonům trhu je historicky ojedinělým a nebezpečným experimentem. Varoval, že trh, ponechaný sám sobě, povede k explozi nerovností, plenění zdrojů a ekonomickým krizím, že „taková instituce nemůže dlouhodobě existovat, aniž by zcela zlikvidovala lidské i přírodní základy společnosti, docela člověka fyzicky zničila a jeho okolí proměnila v pustinu“.

Lze předpokládat, že kdyby žil Polanyi dnes, nebyl by překvapený. Tváří v tvář hrůze z naší horké budoucnosti, tomuto „pohledu do pekla“, můžeme teprve dějiny našeho ekonomického systému a sepjetí kapitalismu s fosilní energií vidět jinak než jako pouhou souhru okolností. A také všechny pohromy a prohry minulých dvou set let se náhle zdají být jen truchlivou předehrou skutečného „století extrémů“.

Tak vidí historii Benjaminův „Anděl dějin“, tváří obrácený k minulosti. To, co se nám jeví jako řetěz událostí, on vnímá „jako jednu jedinou katastrofu, která bez přestání kupí trosky na trosky a hází mu je pod nohy,“ hnán dál do budoucnosti vichřicí, která je „tím, čemu říkáme pokrok“.

Dlouhá historie fosilního kapitalismu nám umožňuje pochopit, že z „cesty do pekla“ nepůjde sejít vůbec snadno. Přinejmenším nám z ní musí být zjevné, že spoléhat se na kouzelnou sílu trhů a „inovací“ nebude stačit – obojí je spíše součástí problému než řešení.

Více než kdy jindy potřebujeme politiku, která bude ochotná se s mocí „fosilního kapitálu“ přímo konfrontovat, nejen prostřednictvím parlamentní politiky, standardní činnosti občanských organizací či rozvíjení alternativ v energetice, ale i různými formami občanské neposlušnosti: stávkami, blokádami a jinými formami „sabotáže“, jimiž je, jak se v historii ověřilo, zranitelný. Jejím horizontem musí být jiná „velká transformace“ než ta, která se prosadila v první polovině devatenáctého století.

Taková, která by dokázala akumulační imperativ kapitalismu a jeho zhoubnou růstovou křivku překonat a otevřít cestu k ekologicky udržitelnější a spravedlivější společnosti. K dobrému životu pro všechny.