Uhlí nemá ideologii. A kozel je Zahradníkem

Autor odmítá způsob vnímání politiky, který zosobňuje současná uhelná komise. Ta představuje mocenskou strategii, jak se vyhnout vážně míněné debatě o řešení klimatické krize.

Výkonná tajemnice OSN pro otázky změny klimatu Christiana Figueresová zahájila v roce 2015 slavnou Pařížskou klimatickou konferenci slovy, že ještě nikdy v historii neleželo takto mnoho v tolika málo rukou. Na paralelní přednášce se vůči tomuto vnímání politiky ostře ohradila kanadská novinářka a aktivistka Naomi Kleinová, podle níž se to nejpodstatnější neděje za zavřenými dveřmi jednacího sálu, nýbrž v pařížských ulicích.

A měla pravdu. Zatímco politici v Le Bourget dojednali dohodu, která i v případě jejího úplného dodržení způsobí klimatickou katastrofu, v ulicích se postupně prohlubovala spolupráce hnutí za klimatickou spravedlnost a vznikaly zárodky nových iniciativ, jejichž šíření vidíme v posledních letech po celém světě.

Podobně se to má i s uhelnou komisí, kterou ministr životního prostředí Richard Brabec a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček nedávno představili veřejnosti a o které mimoděk tvrdí, že byla záměrně sestavená tak, aby diskuse probíhala neideologicky a odborně. Devatenáct lidí má nezávisle rozhodnout o osudu energetiky. V takovémto momentu je vždycky potřeba zbystřit pozornost.

65149057_2245175198923117_6853980386586787840_nÚčast Jana Zahradníka v komisi je jen pastí, do které by se klimatické hnutí nemělo nechat chytit. Foto FB J. Zahradníka

Historikové Sommer a Spurný se ve své práci pro Ústav pro soudobé dějin Akademie věd věnují mimo jiné také způsobům, jakým v České republice získalo na popularitě technokratické vnímání politiky. Jejich práce v podstatě říká, že od šedesátých let měla na formování společnosti větší vliv technokratická ideologie spíše než ta komunistická.

Od té doby se v rámci československé politiky pěstuje vědomí, že klíčové otázky státu patří do rukou odborníků. Sám jsem to zažil při kampani za referendum o přestavbě či odsunu brněnského nádraží, kde bylo nejčastějším argumentem, který nutno dodat padal z obou stran, že o takové otázce nemají rozhodovat lidi v referendu. Měli prý rozhodnout odborníci.

Jak v Českém rozhlase připomíná politolog Ondřej Slačálek, právě ideologie technokratismu je něco, co spojuje Husáka, Klause i Zemana a je dílem do skládačky vysvětlující, proč je diskurs Andreje Babiše v současné společnosti natolik populární. Není proto divu, že se Brabec s Havlíčkem pokoušejí o podobnou šarádu i v konfrontaci se sílícím klimatickým hnutím v České republice.

A teď nechme stranou, že v údajně odborné a neideologické devatenáctičlenné komisi zasedá deset politiků, generální ředitel ČEZu, dva zástupci zaměstnavatelů, odborář s pochybnou pověstí, člověk z Báňského úřadu, dva ekologové a pouze dva akademici. Klimatology bychom hledali těžko.

Nicméně ústup k rétorice technokratismu je logický, protože dává možnost politikům znovu získat kontrolu nad tématem, které se jim postupně vymyká z rukou. Stále více hlasů totiž ve společnosti volá po urychleném řešení klimatické krize a vzhledem k vývoji v ostatních evropských zemích a problémům uhelných společností je jasné, že dříve nebo později konec uhlí dorazí i do České republiky.

Teoretik hnutí Bill Moyer si ve svém Action Movement Plan všiml, že v posledních fázích a pod nátlakem se moc snaží bránit skrze drobné ústupky, například v podobě zakládání komisí. Důvod je jasný, pro energetické společnosti a jejich zájmy hájící politiky je příjemnější o budoucnosti jejich odvětví diskutovat za zavřenými dveřmi údajně odborné komise než v přímé konfrontaci s veřejností a rostoucím klimatickým hnutím.

Vrtěti Zahradníkem
Do takovéto strategie moci zapadá i poslední manévr, kdy byl do uhelné komise nominován na základě návrhů poslance za ANO Jana Schillera klimaskeptik a odpůrce všeho ekologického Jan Zahradník (ODS). Oficiálně za poslanecký Výbor pro životní prostředí. Ve svém článku o Klubu postarších našinců, do kterého Zahradník bezpochyby patří, jsem připomněl, že právě přítomnost podobných lidí dává Richradu Brabcovi a jemu podobným možnost vypadat sympaticky.

Úlohou Zahradníka v komisi tak nejspíš bude vytvářet nárazník pro ostatní členy komise, kteří oproti němu budou vypadat progresivněji, ačkoliv v běžném čase mimo komisi pokrytecky kopou za zájmy uhelného byznysu, jak ve svém článku nedávno popsal Josef Patočka. Případně bude na příštím jednání Výboru pro životní prostředí odvolán a na jeho místo s velkou slávou usedne někdo loajální hnutí ANO i uhelnému průmyslu.

Nabízí se Eva Fialová (ANO), která patří k nejhlasitějším bojovnicím za výjimky z limitů znečištění pro staré uhelné elektrárny. Tak jako tak, Zahradníkova účast v komisi je past, do které by se klimatické hnutí nemělo nechat chytit. Představuje totiž jednoduchý cíl, skrze který lze donekonečna debatovat o složení uhelné komise. Zásadní otázka ale nezní, zda Zahradník do komise patří, nebo ne, ale jestli reálně může uhelná komise, obzvláště v současném složení, přinést adekvátní reakci na řešení klimatické krize.

Jsem hluboce přesvědčen, že pokud členové komise na prvním zasedání otevřeně hovořili o dřívějším konci těžby a spalování uhlí, jak tvrdí Hnutí DUHA a Greenpeace, jde o výsledek vnitřní proměny ekologického hnutí v České republice. Je to úspěch taktiky přímé konfrontace v ulicích, na veřejných diskusích, ale i v uhelných dolech.

Na takovémto hřišti totiž ČEZ i Tykač tahají za kratší konec, proto musí o pomoc žádat represivní aparát. Přistoupit znovu na jazyk technokratismu znamená tohle pole opustit a vrátit otěže do rukou lidí, kteří směřování energetiky ovládali dosud. Pokud v sobě dvě největší české environmentální organizace nechtějí najít odvahu odmítnout zpolitizovanou a uhelnými zájmy prolezlou komisi, potom je na zbytku klimatického hnutí říct, že podobného divadla nemá smysl se účastnit.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.