Bylo správné být radikální před třiceti lety. A je to správné i dnes

Jan Beránek a Jakub Patočka společně před třiceti lety založili Hnutí Duha. U příležitosti tohoto výročí se otevřeným dopisem obracejí na české ekologické hnutí.

Jberanek

Jan Beránek

23.09.2019 08:44


Spoluautor: Jakub Patočka

Jbjpjp2

22. dubna 1990. Autoři textu sázejí na Den Země s Janem Pavlem II. lípu na Velehradě. Archiv JP

Psát o klimatu teď

Covering_climate_now_logo

Akce světových médií za důkladnější psaní o klimatické krizi #Coveringclimatenow


Covering Climate Now, neboli Informovat o klimatu teď, je akcí světových médií, jejímž cílem je hledat cesty, jak důkladněji referovat o tématu klimatické krize. Projekt zahájila americká média The Nation a Columbia Journalism Review, jeho stěžejním partnerem je britský deník The Guardian.

Účastní se jej na dvě stě padesát světových médií různých velikostí ze všech koutů světa. Všechna účastnící se média se zavázala publikovat v týdnu od 15. do 22. září před newyorským klimatickým summitem větší množství textů k tématu a podle úvahy je sdílet s kolegy. Deník Referendum je spolu se slovenským Denníkem N jedinou novinářskou organizací v regionu, která se akce účastní.

V jejím rámci vycházejí v DR nejméně dva texty denně, jak původní, tak překlady materiálů, k nimž máme přístup jako účastníci spolupráce. Deník Referendum je jediným českým médiem, jež téma změn klimatu sleduje dlouhodobě a systematicky. Od účasti ve spolupráci světových novinářských organizací si slibujeme, že by mohla přispět k tomu, aby se nejvážnějšímu tématu dneška začala v patřičné, daleko větší, míře věnovat i další česká média.

Všechny texty zevřejněné v rámci Covering Climate Now přehledně zde, všechny texty k tématu klimatické změny pak zde.

Související

Milí přátelé,

třicet let je strašně dlouhá doba. Těžko si zvykáme na pocit, že na naše začátky máme tak dávné vzpomínky. Jestliže se teď rozhodujeme promluvit jako pamětníci, je to proto, že vývoj ekologického hnutí i stav světa dospěly do bodu, v němž naše dávná dilemata a pozdější zkušenosti mohou snad alespoň v něčem poskytnout inspiraci.

Jiný, lepší svět je možný
Bylo to právě někdy touto dobou před třiceti lety, když jsme spolu v Brně-Židenicích zakládali ekologickou organizaci, o níž jsme věděli, že bude radikální, ale docela dlouho jsme pro ni hledali jméno. Vzory jsme měli dva: neoficiální tuzemské občanské inciativy, mezi nimi zejména Nezávislé mírové sdružení, a pak radikální ekologické organizace, které působily na Západě. Imponovalo nám především Greenpeace, jejich smělé přímé akce a transparenty vlající z komínů. Právě podle jejich legendární lodi „Rainbow Warrior“ jsme se nakonec pojmenovali – Duha, posléze Hnutí Duha.

Oba jsme krátce prošli Českým svazem ochránců přírody, a třebaže jsme v něm poznali některé obdivuhodné lidi a po čase jsme se naučili vážit si i některých osobností v hnutí Brontosaurus, vcelku jsme měli k oficiálním organizacím, které minulý režim toleroval, hodně kritický vztah. Vadilo nám, že nemohou mluvit o potřebných systémových změnách, že například nemohou klást odpor jaderným elektrárnám. Nebo že uklízejí v lese a sázejí tam smrčky, když je přitom ničí kyselé deště, místo toho, aby se zaměřili na kouřící komíny.

Duhu jsme zakládali s tím, že se v obraně matky přírody nebudeme vyhýbat občanské neposlušnosti a že nikdy nebudeme řešit pouze projevy, ale vždy především příčiny ekologické devastace. Právě tato zásada nás přivedla relativně rychle od komínů a výpustí odpadních vod ke společensko-ekonomickým strukturám, které stojí za nimi.

Založili jsme časopis, Poslední generaci - po čase přejmenovaný podle velkého zákona Irokézů, který říká, že veškerá dnešní rozhodování mají brát v potaz zájmy sedmi pokolení po nás, na Sedmou generaci. V ní jsme dávali prostor radikálním sociálně-ekologickým, etickým i filosofickým analýzám ekologické krize a nástinům možných řešení. Snažili jsme se všem lidem v zemi dávat inspiraci, že jiná a lepší, než konzumně-volnotržní společnost, je potřebná a možná.

Jednou ze stěžejních úloh ekologického hnutí je v našich očích právě upozorňování na takováto hlubší východiska a snaha inspirovat ostatní v usilování o lepší svět.

Konfrontace je důležitým principem ekologického hnutí
Velmi rychle jsme si také ověřili, že občanská neposlušnost je královskou zbraní ekologických iniciativ. Právě nenásilných přímých akcí a mobilizace občanů k nim se ničitelé přírody totiž bojí jako čert kříže. V konfrontaci se necítí komfortně, protože argumenty zpravidla nestojí na jejich straně. A bojí se, k čemu všemu by lidé mohli přemýšlením a sebeorganizováním dospět. Od změny takového energetického systému k hlubším změnám ve společnosti totiž nevede zase tak dlouhá cesta.

Naším největším zápasem vedeným v tomto duchu byl střet o jadernou elektrárnu Temelín. Ačkoli se v pozdějších letech prosadily názory, že radikalismus veřejnost odrazuje, náš temelínský příběh ukazuje, že tomu tak vůbec nemusí být.

Na podporu blokád Temelína rok co rok vystupovala podstatná část elity české demokratické politiky, přímo před elektrárnou mluvili mimo jiné Petra Buzková či Petr Pithart, Martin Bursík či Vladimír Mlynář, oba tehdy ještě nesporně úctyhodní. Akcí se účastnily stovky lidí všech generací a rozmanitých ideových proudů.

Není pravda, co se posléze začalo tradovat, že radikalismus a konfrontace komplikují politická vyjednávání, o čemž také svědčí naše zkušenost. Společná prohlášení před volbami s námi podepisovali předsedové všech sněmovních stran kromě komunistů a ODS; v obou výjimkách jsme o to ale nestáli ani my sami.

Potvrdilo se nám, že ekologické hnutí, jakož i jiné občanské iniciativy, nedosahují úspěchů ani výhradně přímými akcemi, ani pouhým dialogem. Hranice možného posouvají teprve jednání, která následují po přímých akcích a mobilizaci občanů. Jakmile moc vycítí, že se nejste ochotni přivázat ke dveřím, za nimiž rozhoduje, nemá důvod brát vás vážně.

Boj proti Temelínu může být inspirací i dnes
Naše hvězdná hodina přišla před dvaceti lety. Tehdy jednobarevná vláda Miloše Zemana rozhodovala o pokračování stavby Temelína poté, co naše setrvalá kampaň už vytvořila vůči tomuto projektu nepříznivou společenskou atmosféru. Několik měsíců jsme se tehdy scházeli týden co týden v bytě Ivana Dejmala, kde náš duhový tým spolu s ním, Martinem Bursíkem a příležitostně přítomným Jaroslavem Šabatou vymýšlel způsoby, jak Zemanovi pod rukama získat proti Temelínu ve vládě většinu.

Málem se nám to podařilo. Opřít jsme se mohli o dva hlavní principiální odpůrce jádra ve vládě Jana Kavana a Pavla Rychetského (český disent byl proti jádru z více příčin prakticky celý), kteří oba navíc byli velmi obratnými politiky. Postupně se přidal ministr školství Eduard Zeman a počítat se dalo i s ministrem životního prostředí Milošem Kužvartem, byť to nebyl žádný velký bojovník.

Zato snadná práce byla s ministrem kultury Pavlem Dostálem, který se proti jádru zapálil tak, že si cestu na jednání vlády zpříjemňoval vystoupeními na protijaderných demonstracích, pokud se zrovna před Strakovkou nějaká konala. Podařeným kouskem našich snah byl zisk ministra bez portfeje Jaroslava Bašty, který za Husáka seděl s Ivanem Dejmalem na cele, a ve vládě jako koordinátor bezpečnostních služeb argumentoval tím, že jaderné elektrárny jsou nejlevnější jaderné pumy na území nepřítele.

Nakonec, po obtížném manévrování, se podařilo získat i Vladimíra Špidlu. Když se zdálo, že je rozhovor ztracen, zabral – už tehdy! – výklad, že jádro nepředstavuje a nemůže představovat řešení problému klimatických změn. A nakonec i Pavla Mertlíka, který, domníváme se, už tenkrát viděl ekonomickou nesmyslnost podniku. K výhře v jednobarvené vládě nám chyběly pouhé dva hlasy, poměr byl 11:8. Zastánci jádra byli otřesení.

Ale to nebylo vše. V den, kdy se rozhodovalo, vystoupil na Hradě na speciálně a narychlo svolané tiskové konferenci prezident Václav Havel, aby se otevřeně postavil na naši stranu.

V předvečer rozhodnutí jsme také vydali otevřený dopis vládě jako celostránkový inzerát v Právu. Žádost, ať stavbu Temelína zastaví, podepsala více než stovka osobností, mezi nimi mnohé popkulturní legendy, od Jiřiny Bohdalové a Vlasty Chramostové či Karla Schwarzenberga a Jindřícha Šídla, přes Janka Ledeckého či Helenu Houdovou a Blanku Šrumovou, až po sportovce jako Pavel Nedvěd, Dominik Hašek či Karel Lopreis. Rozhlasový klip na naši podporu pak natočila kapela Lucie.

V roce 1999 Hnutí Duha obecně platilo za nejsilnější ekologickou organizaci v bývalém východním bloku a týdeník Respekt ji označil za nejvlivnější občanskou organizaci v České republice. Nebylo to navzdory tomu, že jsme byli radikální, ale díky tomu.

Po dvaceti letech se mění generace
Naši nástupci se vydali jinudy, protože se jim to v jejich podmínkách jevilo jako schůdnější. Každý má právo si svou cestu hledat sám.

Důsledkem však je, že v českém ekologickém hnutí výrazně převážil umírněný přístup k problémům, který upřednostňuje vyjednávání, nechce popuzovat příliš radikálními názory ani akcemi a sází na řešení problémů drobnými kroky a vylepšováním v rámci stávajícího půdorysu. Obáváme se, že nyní už na takovou pozvolnou strategii nezbývá čas.

Dvě dekády, během kterých se Hnutí DUHA i oba z nás ubíráme vlastními cestami, jsou dlouhá doba: déle netrvala celá První republika; i ti komunisté to za dvacet let dotáhli od strašného puče ke krásnému Pražskému jaru; a nakonec ani ten Husák to nevydržel dýl. Dvacet let je epocha, po níž nastupuje další generace.

Tak se i dnes u nás, stejně jako ve světě, hlásí o slovo lidé, kterým je často právě tolik, co bylo nám před třiceti lety. Také oni žádají systémové změny, chtějí řešit příčiny, a nikoli jen příznaky problémů. Právě oni dnes představují avantgardu ekologického hnutí, které by jim mělo ve svém celku pečlivě naslouchat, podporovat je a dávat jim co největší prostor. Jsou to navíc oni, komu už opravdu nezbývá žádný čas.

My jsme před třiceti lety takovéto štěstí na příznivě nakloněné zkušenější přátele měli. I když jsme je museli mladickým radikalismem v lecčem iritovat, nikdy jsme se v té době od našich skvělých předchůdců, jako byli Josef Vavroušek, Ivan Dejmal, Hana Librová, Aleš Máchal, Václav Mezřický, Antonín Buček, Mojmír Vlašín, Erazim Kohák a mnozí další nedočkali ničeho jiného nežli laskavé a vřelé podpory. Našim nástupcům z iniciativ jako Limity jsme my, Fridays For Future nebo Extinction Rebellion bychom přáli a nabízíme totéž.

Příroda, která brání sebe sama
Co se od té doby změnilo, je naléhavost situace. Před třiceti lety jsme mluvili o tom, že civilizace směřuje k ekologickému kolapsu, že příroda se blíží k limitům své schopnosti poskytovat zdroje i absorbovat znečištění. To se bohužel potvrdilo a tyto limity jsme již výrazně překročili.

Nyní máme před sebou poslední dekádu k dosažení zásadního obratu v našem hospodářství i v tom, jak funguje naše společnost jako celek. Vinou naší nečinnosti v posledních třiceti letech, kdy jsme se posunuli ještě o hodně dál na cestě do propasti, musí jít o změnu o to razantnější a radikálnější. Postupné vylepšování už náš svět zachránit nedokáže – a ani pokrok takto dosažený za uplynulých třicet let zdaleka nestačí. Na pokračování stejným tempem prostě nezbývá čas.

I to je ovšem argument k obnově a prohloubení radikálního přístupu. Být dnes radikální přestává být volba, ale stává se to nezbytností pro zachování šance na přežití.

Ekologické hnutí, které chce být relevantní, nesmí mluvit jen tak, jak si myslí, že je to přijatelné pro partnery v rozhovoru. Musí mluvit tak, aby to, co říká, bylo přijatelné pro přírodu a pro naše přežití. Ekologické hnutí dnes stejně jako protestující studenti prostě musí být přírodou, která brání sebe sama.

Buďte tou změnou, jíž chcete dosáhnout
Změnit se musí celý systém, jakým rozhodujeme i jak žijeme. Jednoduše řečeno je třeba vzít moc korporacím a finančním zájmům obecně a zároveň zvýšit vliv aktivních občanů a komunit. Je potřeba posílit spolupráci, solidaritu a vztahy mezi lidmi, znovuobjevit a osvojit si jiné životní hodnoty než individualismus, bezohlednost a konzum.

Peníze už nemohou být na první místě. Je třeba, aby zdroje začaly sloužit tomu, že lidé budou mít smysluplnou práci, že budou spoluurčovat tvář své každodennosti, že společnost bude pečovat o svou sociální soudržnost a ekologickou udržitelnost.

Ekologické hnutí, které toto nedokáže společnosti říkat, nikdo nepotřebuje. Nebojte se být radikální. Naše zkušenost říká, že jedině tak můžete získat vliv. A jedině tak lze dosáhnout převratných změn v té krátké době, která nám snad ještě zbývá.

A ještě jedna věc. Na největší blokádě Temelína se na jejím začátku všichni účastníci, kterých bylo na šest set, chytli za ruce, utvořili na louce kousek od chladících věží kruh o průměru určitě dobrých sto metrů. Pak jsme šli a rozebrali jsme plot bránící nám ve vstupu do elektrárny, a když ochranka pod palbou kritiky řekla, že už jí tam neproklouzne ani myš, uspořádali jsme na druhý den na vrcholku jedné z chladících věží ohňostroj. Dost nás to tehdy všechno bavilo. Věděli jsme, že společně máme velikou sílu. A bylo nám spolu opravdu dobře.

Jedním z našich nejsilnějších zážitků z dob, kdy jsme společně stáli v čele Hnutí Duha, chceme ilustrovat to, co říkal Gándhí: sami buďte tou změnou, o kterou usilujete.

Jan Beránek, Jakub Patočka


A co si myslíte vy? Diskuse (11 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Hvězdná hodina: Jak Hnutí Duha zachránilo uhelné elektrárny Úterý, 8.Října 2019, 11:02:38

Před třiceti lety nestáli Jakub Patočka a Jan Beránek jen před volbou prostředků, ale také před volbou cílů. Upřednostnili boj proti jaderné energetice před bojem proti spalování uhlí, a dosáhli tak velkého vítězství.

Díky Jakubu Patočkovi a Janu Beránkovi získala firma Westinghouse v Temelíně výhodnou zakázku, aby vylepšení ruského projektu špičkovou americkou technologií zajistilo, že Temelín nebude tak nebezpečný jako Černobyl. Úspěšné protesty pomohly i dalším firmám, zejména stavebním, když jim umožnily postavit poloviční elektrárnu za dvakrát větší peníze. Snížení instalovaného výkonu na polovic, zpomalení stavby a také upoutání pozornosti k jaderné elektrárně umožnily odvést pozornost od elektráren uhelných a v tichosti hodit pod stůl staré sliby, že ty nejšpinavější z nich budou po spuštění Temelína uzavřeny. Nebyl důvod je zavírat, když plánovaná náhrada za ně vlastně postavena nebyla a žádní aktivisté kolem nich netábořili a jejich uzavření se nedožadovali.

Kdyby se Jakub Patočka a Jan Beránek před třiceti lety rozhodli soustředit na boj proti uhlí místo proti jádru, mohly být elektrárny Chvaletice a Počerady už čtvrt století pryč.

Jindřich Kalous - důchodce

Honzovi Macháčkovi Úterý, 8.Října 2019, 20:06:44

Být takhle chytrej 30 let post festum se znalostí skutečného vývoje těch 30 let není zase až takové umění...

Jenže v tomto případě jste dost vedle. Meritum věci nestojí a ze strany Hnutí Duha i dalších oponentů uhelné a současně jaderné energetiky už ani tehdy nestálo tak, zda buď jádro nebo uhlí. (Nějak se nám tu v poslední době rozmáhá argumentační faul typu "falešné dilema".) Bohužel lidi typu (například) Milana Smrže, který má dost dobře vyargumentované možnosti udržitelné energetiky bez jádra i uhlí (a bez návratu k loučím a do jeskyň...), vnímá ještě méně početné obecenstva než Hnutí Duha, které (na rozdíl od Milana Smrže) aspoň občas uspořádá nějakou tu přímou akci a tím si aspoň na chvíli zajistí pozornost médií.

Ovšem tohle "Díky Jakubu Patočkovi a Janu Beránkovi získala firma Westinghouse v Temelíně výhodnou zakázku..." je tak kapitální hovadina, že bude lepší, když se k ní jmenovaní vyjádří sami.

Disclaimer: V roce 1995 jsem se zúčastnil tábora u Temelína.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Falešné dilema Středa, 9.Října 2019, 11:21:21

Připomeňte mi, prosím, pane Kalousi, před kterou jste v devadesátých letech tábořil uhelnou elektrárnou.

Přiznání: Sám jsem nikdy před žádnou elektrárnou netábořil, ani tenkrát ani dnes. V ochraně životního prostředí nejsem nijak aktivní a nemám v této oblasti ani dostatečný přehled. Například když jsem se dočetl v Deníku Referendum, že Němci kvůli uhlí kácejí jakýsi PRALES, byl jsem v šoku, ani jsem netušil, že je něco takového v civilizované západní Evropě možné.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 9.Října 2019, 12:17:40

Pokud by se tu mělo (zřejmě ano) jednat o Hambacher Forst (respektive Hambacher Wald), pak se ovšem ve skutečnosti o žádný "prales" nejedná. Je to sice starý les (v análech zmíněný už někdy v desátém století); ale se skutečným pralesem to nemá naprosto nic společného.

To jen v sociálních sítích se (zřejmě od nějakých aktivistů) objevila taková tvrzení.

O to, jestli se jedná vůbec o přírodně chráněnou oblast, se v současné době rozhoduje v soudním řízení.

Ivo Horák - Praha 3

Středa, 9.Října 2019, 15:31:51

Stalo se mi párkrát, že když jsem si fotografoval chalupy v nějaké vesnici, vystartoval na mne někdo z místních s tím, o co mi jako jde. Řekl jsem, že se zajímám o lidovou architekturu a jsem rád, že je z ní v jejich obci dosud leccos k vidění. Odpověď zněla, abych šel do sousední vesnice, tam že mají pěknou starou náves, ale jejich obec je docela normální ves. Takový lokální patriotismus naruby.

Mám nedaleko Prahy domek, který užívám k rekreaci (většinou prací). Před 40 i 30 lety šlo o stavení pro obec typické. Protože se za ty roky téměř nezměnilo, stává se však pomalu památkou ulice. Když si je tu a tam někdo prohlíží, či si je dokonce fotografuje, jsem rád a když dělám zrovna něco venku, nebo ve dvířkách, řeknu k němu tomu člověku pár slov.

Omlouvám se za dlouhé entré. Myslím, že je už jasné, oč mi jde. Je hezké, když nám není lhostejný osud třeba pralesů v Amazonii, ale začít bychom měli doma. V Německu to znamená, je nasnadě a patřičné, hájit v první řadě Hambašský les. V Polsku zase Bialověžský. Není dobré předhazovat zištnost či laxnost jeden druhému přes hranice. Povstanou z toho předsudky a v posledku výmluvy zodpovědných míst. Jsem přesvědčen, že kdyby se v Evropě a USA podařilo již před několika desetiletími s různými výjimkami a pochopeními skoncovat, byl by to asi nejúčinnější podnět a vzor k následování jinde. Leckdy nutná kritika ze zahraničí by se pak ovšem stala přijatelněší a přesvědčivější.

Teprve když budeme mít zameteno před svým prahem, můžeme chtít totéž po sousedech.

Jindřich Kalous - důchodce

K věci Středa, 9.Října 2019, 17:28:46

od umírněného aktivisty a státního úředníka v jedné osobě:
https://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2019/41-2019/jak-se-promenilo-zivotni-prostredi-za-tricet-let-a-co-nas-asi-ceka-dal

Jindřich Kalous - důchodce

K věci Čtvrtek, 10.Října 2019, 10:19:26

https://a2larm.cz/2019/10/dukovanum-a-kanalu-dunaj-odra-labe-paradoxne-pomaha-klimaticka-krize/

Janberanek

Jan Beránek - ekolog, Amsterdam

Falešné dilema Čtvrtek, 10.Října 2019, 19:51:26

Přesně tak, jádro i uhlí byly - a jsou - špatným směrem rozvoje energetiky, zvlášť v 21. století. A ano, právě z toho důvodu jsme jako Duha už od počátku 90. bojovali proti obojímu. Chcete-li slyšet, kde jsme tábořili, blokovali a nechali se mlátit ochrankou? Zkuste si třeba vyhledat heslo "LIbkovice".

Jindřich Kalous - důchodce

K věci Pátek, 11.Října 2019, 10:37:20

https://www.blisty.cz/art/97313-jak-zly-trh-nepreje-dostavbe-dukovan.html

Pavel Kolařík - informatik

Pátek, 11.Října 2019, 11:05:27

Ano, já si taky myslím, že to trh řídí docela dobře.

Janberanek

Jan Beránek - ekolog, Amsterdam

trh vs koncepce Pátek, 11.Října 2019, 11:15:0

Ano, dnes se v tom už dá z velké části spoléhat na ceny a "trh". Před 20-30 lety, kdy jsme bojovali o lepší budoucnost energetiky, to tak ale vůbec nebylo. Dnes je solár tak dostupný a levný, že se nám o tom tehdy ani nesnilo. A to jen díky tomu, že Německo se právě v té době rozhodlo umožnit rozvoj obnovitelných zdrojů a vytvořilo skvělý systém jejich podpory. Mohli jsme toho být součástí. Dnes zoufale zaostáváme a ještě se snažíme ty změny brzdit, protože jsme uvízli v minulém století (nejen v energetice).

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.