Nevyžádané rady středoškolákům. Anketa DR: Beránek, Kubíčková, Piňos a spol.

Třicet let od revoluce, v níž se v tehdejším Československu o slovo silně přihlásilo i radikální ekologické hnutí, se u nás dnes studentskými stávkami nahlas ozývá nová „zelená generace“. Co na to říkají její předchůdci?

Pato_kaj

Josef Patočka

03.04.2019 10:41

Související

Oslovili jsme šestici osobností, které samy začínaly s ekologickým aktivismem v útlém věku právě na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Lidí, kteří se účastnili mimo jiné prvních protestů proti fosilně-jaderné energetice, jako byla blokáda bourání obce Libkovice, proti automobilismu ve městech či blokád Temelína, jsme požádali o odpověď na tři otázky:

  1. Co byste na místě stávkujících studentů dělali vy?
  2. Co považujete za největší chybu, které jste se v počátcích svého působení dopustili?
  3. A na jakých vašich zkušenostech se podle vás dá i dnes stavět?

Monika Šatavová, spoluzakladatelka Pražských matek, dnes finanční manažerka v občanském sektoru
Monika Šatavová (v zadní řadě mírně nalevo od středu s obručí přes rameno) při budování kulturně sociálního centra na Praze 6 kolem roku 1994 pár let před tím, než instituci zničil Pavel Bém. Foto Ludvík Hradilek

1) Nejsem si jistá, že vím přesně, co a co všechno dnešní stávkující dělají, ale z toho, co vím, myslím, že bych asi dělala to samé.

2) Za největší chybu celé naší generace pokládám naši malou politickou uvědomělost. Že jsme si i mysleli, že už můžeme přestat dělat politiku, protože věcné a odborné problémy se budou řešit věcně a odborně a v zájmu celé společnosti. Že se můžeme začít věnovat dohánění studia, kariéry, cestování, vydělávání, stavění domů a nestarat se přitom o obec. Že politika je pro ty druhé. Případně, že politika je pro politiky a my se o ni nemusíme starat více, než sledováním zpráv a volbami. Samozřejmě, že občanští aktivisté, nejen na poli ochrany životního prostředí, tomuhle klamu nepodlehli, ale celé ty roky jich bylo zoufale málo a v politice na všech úrovních veřejné správy neměli dost partnerů. Proto mne současná plná náměstí doopravdy dojímají. Tohle kdybychom tehdy měli! Kde jsme už mohli být?

3) Právě na této zkušenosti: že bez trvalého zájmu o správu veřejného prostoru, bez trvalého objemu práce a času dobrovolně věnovaného obci, už není další život možný.

Jan Beránek, spoluzakladatel Hnutí DUHA, dnes manažer organizačního rozvoje v Greenpeace International
Jan Beránek na akci za zrušení vojenského letiště v Tuřanech u Brna, prosinec 1989. Foto Jakub Patočka

1) Je myslím hrozně důležité, aby zůstali autentičtí a dokázali se ubránit před pokusy nejrůznějších zájmových skupin přivlastnit si jejich protest. Obrovskou sílu i schopnost inspirovat další čerpají právě z toho, že zůstávají svoji: nezávislí, spontánní, s vlastním hlasem.

2) Určitě bych varoval před tím, čemu jsem v počáteční naivitě někdy podléhal. Že totiž stačí, když se o problému začne psát, když dostanou prostor prezentovat argumenty, a když ti, kdo rozhodují, slíbí, že to budou řešit. Od toho totiž vede ještě dlouhá cesta, a v tlaku a v požadavcích na „nemožné“ je třeba vytrvat.

3) A konečně, musí najít způsob, jak se organizovat. Spontánní protest v prvním nadšení je skvělý, ale teprve, když se jej podaří přetavit v jednotu za tím, co a po kom chtějí, a budou ukázněně postupovat podle promyšleného strategického plánu, se stanou silou, která může proměnit svět. Strašně bych jim i nám všem přál, aby to nakonec nevyšumělo jako hnutí Occupy, které právě tento další krok nezvládlo.

Adéla Kubíčková, někdejší aktivistka Dětí Země, dnes pečuje o hendikepovanou dceru, zahrady svých přátel a provozuje internetový obchod Bio.cz
Adéla Kubíčková v roce 1991 na blokádě dopravy organizované Dětmi Země v Pomezí nad Ohří u Chebu. Foto archiv AK

To jsou těžký otázky, opravdu těžký a odpověď se samozřejmě blíží číslu věku 42. Ale zkusím ve své omezenosti odpovědět.

1) Jak se znám, dělala bych toho hodně a studium by šlo stranou. Asi bych se spolčila s nějakou radikálnější částí stávkujících. Kdybych měla shrnout, co si myslím, že je důležité, tak stůjte při sobě. Stůjte při sobě tak, jako to dělají dobří přátele nebo vojáci. Dobře si rozdělte práci, neberte si věci osobně, dávejte si bacha na provokatéry a neposlouchejte blbce. Nevěřte lidem nad třicet, určitě ne v ČR. Buďte chytří, hodně chytří. Nepřestávejte, dokud se nezačnou dít věci, o které vám jde. Buďte radikální ve svém životě. Máte-li tendence hledět do zahraničí, tak to dělejte, klidně odejděte, pokud budete mít víc prostoru dělat dobré věci. Pro jistotu bych zkusila nemít děti.

2) Že jsem nedělala více radikálnějších akcí, protože to, co se v ČR nazývá ekoterorismem, je absurdní a trapné. A dále, kdybych stejnou dobu, jakou jsem strávila v byznyse, dělala raději svoje vlastní chyby a věnovala se něčemu prospěšnému, udělala bych líp. Vlastní příklad nic nenahradí, ale obávám se, že je to nepřenositelná zkušenost. A za svou vlastní vyloženou malomyslnost považuji „myšlenku“, že „to někdo vyřeší za mě“ – ti chytřejší, bohatší, vzdělanější, zkušenější, osvícenější… Nevyřeší, takže bych si víc věřila.

3) Zelené hnutí v ČR bylo impulzem pro velké společenské změny a v devadesátých letech mělo ohromné úspěchy, díky kterým se začalo životní prostředí závratnou rychlostí zlepšovat. Dnes je situace s tehdejším socialistickým Československem velmi podobná v tom, že u vesla jsou povětšinou neschopní, či všehoschopní burani s životní motivací tažného vola. Takže ty nemá smysl vůbec poslouchat, jejich názory nemají žádnou váhu. Co má váhu, jsou dobré nápady, jeden dobrý nápad a je to vyřešený a vyhnete se krokoušům! Věřte si a hledejte zázrak!

Jan Piňos, spoluzakladatel Greenpeace v ČR, dnes tiskový mluvčí Hnutí DUHA
Jan Piňos při blokádě Libkovic kolem roku 1994. Foto Ibra Ibrahimovič

1) Totéž, co oni. Kdybych to uměl, tak dobře jako oni. Jak studenty pozoruji – nejen jejich výsledky, ale i úroveň znalostí, spolupráce, komunikace, plánování a vystupování, tak hluboce smekám, i po třiceti letech vedení kampaní, akcí a týmů. Jsou na výši, o jaké se nám, aktivistům, začínajícím na přelomu osmdesátých a devadesátých let, ani nesnilo. Je pozoruhodné, že politickou změnu nesli tehdy vysokoškoláci; a dnes středoškoláci. Mají nakročeno nejlepším možným způsobem – jsou znalí, radikální a přitom jemní ve svých způsobech. Neprosí a nekolaborují s politiky, ale oznamují jim nevyhnutelnost zásadní změny. Mají po ruce prostředky, o jakých jsme my tehdy neměli ponětí. Jsou ovšem také v neporovnatelně těžší situaci. Ničení světa za třicet let vydatně postoupilo, a přitom je u nás ve většinové společnosti neprovázejí odpovídající vzorce ve vědomí a chování lidí.

2) Nevím o takových chybách. Vše se tehdy dařilo, i díky lidským hodnotám a dynamice občanské společnosti. Mou největší chybou vždy bylo, že jsem předbíhal dobu a v té první linii dostával opakovaně na frak, nejčastěji nečekanou ranou zblízka. Byla to dobrá škola pro neustrnutí na místě. Studenty čeká spousta aktivistům známých výzev, a to v náročné kombinaci: zabránit drolení jednotného postupu a odpadávání vlivem vnějších i vnitřních velkých tlaků, překonat útoky oponentů zpochybňujících jejich vážnost, nepropadnout manipulacím populistických politiků a jejich planým slibům i vydržet ultramaraton, který je čeká. A hlavně zvládnout obrovský, všestranný odpor zavedených společenských pořádků, respektive nepořádků. Na jejich straně však stojí neudržitelnost současného stavu i probouzení společnosti. Nejdůležitější je, aby vydrželi ve své různosti a zároveň jednotě a nešli do kompromisů s mocí.

3) Když vnímám ohromnou kvalitu studentského hnutí, říkám si, zda není už čas na aktivistický důchod strávený s vnučkou. Ale současně přichází i vědomí, že právě naše generace aktivistů z minulého přerodu časů má studentům co dát. Máme podobný tah na branku zásadní změny. Sám můžu nabídnout zkušenost s vedením lidí v náročných situacích, komplexní a nezávislý pohled vzdálený od světa politiky, praxí prověřené dobré postupy pro síťování, získávání podpory a budování hnutí, radikální vizi proměny a velkou vytrvalost všemu navzdory. Ovšem to nejlepší, co mohou dospělí včetně nás aktivistů dělat, je naslouchat studentům s respektem, učit se od nich, podporovat je v jejich potřebách a nechat jim prostor ve světě, který bude jejich.

Ľubica Trubíniová, v devadesátých letech ředitelka Greenpeace na Slovensku, dnes hájí práva žen v organizaci Občan, demokracia a zodpovednosť
Ľubica Trubíniová na akci proti dostavbě JE Mochovce kolem roku 1994. Foto archiv Juraje Rizmana

1) Snažila by som sa prepájať rôzne skupiny mladých ľudí z rôznych oblastí – geograficky aj sociálne a získavať ich pre spoločnú vec. Určite by som pritom čo najviac diskutovala so všetkými ľuďmi „v dosahu“ – či už pre šírenie informácií a vysvetľovanie celého problému, alebo pre hľadanie riešení; a samozrejme, aj pre efektívne organizovanie konkrétnych aktivít. Zrejme by som sa pritom snažila čo najviac zamerať na také postupy, ktoré by mohli priniesť čo najkonkrétnejšie praktické riešenia: teda ktoré by ovplyvnili jednak ľudí v rozhodovacích orgánoch, jednak ľudí s vplyvom na verejnú mienku. Možno ako prvý krok by som sa snažila zjednotiť na tomto aktívnom prístupe najprv všetkých ľudí vo vlastnej škole – teda od študentov a študentiek cez učiteľky a učiteľov až po ostatný školský personál. Viem si predstaviť, že ak by tento prvý krok bol úspešný, ďalším by mohlo byť spojenie sa škôl (rovnako reprezentovaných všetkými ich členmi a členkami) do spoločnej platformy, ktorá by mohla účinne a celospoločensky zreteľne ovplyvňovať práve tie dôležité skupiny ľudí. A ktorá by mohla pre svoje kroky získať širokú podporu verejnosti a ďalších dôležitých subjektov – napríklad samospráv a miestnych komunít. Viem, že je to náčrt programu na intenzívnu a mnohoročnú činnosť. Ale „času je málo a voda stúpa“: myslím, že vývoj situácie dosť rýchlo dotlačí ľudí (najmä mladých, ktorí majú ešte celý život pred sebou), aby aktívne reagovali a konali.

2) Celkovo som presvedčená, že aj keď sa mnohé kroky dodatočne javia ako „chybné“, v skutočnosti sú skôr iba málo efektívne v danej situácii. Napríklad sme už vo svojich počiatkoch silne reflektovali dilemu, či nie sú metódy Greenpeace (najmä priame akcie) príliš radikálne, a teda kontraproduktívne vo vtedajšej fáze vývoja postkomunistickej spoločnosti na Slovensku. Zastávala som stanovisko, že pre mimovládny občiansky sektor aj spoločnosť je nevyhnutné celé spektrum občianskych aktivít, od tých najmiernejších a najprijateľnejších až po tie najradikálnejšie (samozrejme, nenásilné). No je možné, že dnes by som nad tým už rozmýšľala oveľa viac. Dodatočne vnímam svoje vtedajšie prístupy ako veľmi tvrdé – v zmysle nekompromisného presadzovania svojho videnia problematiky a potrebných riešení. Aby však bolo jasné: neodsudzujem to, ani si nemyslím, že to boli veľké chyby – skôr je to prirodzená danosť mladosti, ktorá je však súčasne vyvážená veľkým idealizmom a energiou meniť veci k lepšiemu. To je podľa mňa obrovská devíza mladých ľudí, ktorú treba brať tak prirodzene, ako prirodzene život plynie svojím korytom. A ktorá má navyše v sebe silu meniť realitu. Zásadné je, aby akékoľvek aktivity vychádzali zo serióznych argumentov a najmä z hlbších etických hodnôt. Vtedy nič, ani zdanlivé chyby a nevýhody, nemôžu byť zlé.

3) Myslím, že stavať sa dá najmä na konkrétnych skúsenostiach s aktivizmom, spoločnosťou, ľuďmi. Ťažko niečo vybrať. Snáď len to, že z každej situácie existuje nejaké východisko a veci nikdy nezastanú na mieste; všetko sa vyvíja, často úplne prekvapivo. Keď má človek naozaj správny cieľ – teda cieľ, ktorý nenapĺňa výlučne len jeho vlastné potreby bez ohľadu na iných, môže veľa dosiahnuť. Aj keď to väčšinou trvá dlho, treba na to vynaložiť obrovské úsilie a treba mať aj veľa výdrže. Často to ani nevidno – ale ten pozitívny príspevok k vývoju spoločnosti tam predsa len je. Dôležité je odložiť vlastný egoizmus, pohodlnosť a vnímať seba ako súčasť celku (ľudského aj prírodného), so svojím dielom zodpovednosti za stav sveta. A z tejto pozície neuhnúť, aj keď sa situácia neustále mení a naše aktivity tiež.

Jakub Patočka, spoluzakladatel Hnutí DUHA, dnes šéfredaktor Deníku Referendum
Jakub Patočka s Janem Pavlem II. a Janem Beránkem na Den Země 22. dubna 1990 společně sázejí na Velehradě lípu. Foto archiv JP

1) Nikdy jsem nelitoval toho, že jsem už na střední škole byl radikálním ekologickým aktivistou, myslím, že při dospívání člověka není nic lepšího, než může-li se zastávat někoho, kdo je slabší a v ohrožení jako nyní příroda. (Stranou teď nechávám, že příroda je současně nekonečně silnější než my a že jejím ničením vlastně ničíme i sami sebe.) Doufám tedy, že bych se ani dnes nenechal „přivést k rozumu“ staršími a zkušenějšími, jejichž opatrnost, věcnost, klid a nadhled nás dovedly do stavu, v němž nám zbývá jedenáct let na zásadní změny, pokud nemá skončit svět, jak jej známe. Klimatologie není o nic méně nebo více přesná věda než jiné přírodní vědy. A pokud v ní panuje bezmála konsensus, že je potřeba de facto okamžitě přestat spalovat fosilní paliva, mají-li mít generace dnešních středoškoláků naději na kloudnou budoucnost, pak je to třeba opakovat s neutuchajícím odhodláním a se vzrůstající intenzitou, dokud se to většině lidí nezadře pod kůži a dokud podle toho celý svět nezačne konat. Situace svou naléhavostí odpovídá válečnému ohrožení a podle toho je třeba jednat.

2) Přenositelnost našich zkušeností limituje fakt, že situace kolem roku 1989 byla v mnoho ohledech zásadně jiná: politicky mnohem více otevřená, ekonomicky a sociálně mnohem méně náročná, technologicky umožňující mnohem klidnější a relativně účinnější práci, ekologicky zdaleka ne tak bezprostředně naléhavá jako dnes. Když přišla demokratická revoluce v roce 1989, naše největší chyba spočívala v mylné představě, že na vážné problémy bude stačit už jen upozorňovat, protože nová svobodná společnost bude prostě ze své podstaty vše řešit k obecnému prospěchu. Domnívali jsme se, že jediné neřešené problémy budou takové, na něž nikdo nepoukáže. Z té naivity jsme se samozřejmě vyléčili rychle. Odnesli jsme si z toho, že vždy je třeba trvat na řešení příčin problémů, nikoli jen jejich příznaků. A že je třeba začít co nejdůkladněji rozumět tomu, jak funguje politická moc. Pakliže je to dnes tak, jak se to jeví, že přechodu k ekonomice postavené výhradně na obnovitelných zdrojích energie brání současný politicko-ekonomický systém, který nadřazuje právo na zisk a svobodné podnikání právu na život a demokratickou samosprávu, je i toto nutné říkat nahlas. Je vskutku možné, že svět potřebuje novou demokratickou revoluci: proti globalizovanému kapitalismu, jakkoli je třeba chápat i to, že se nebojuje proti pojmu, ale s konkrétními strukturami. Demokracie bude muset převzít dozor i nad ekonomikou, bude do ní muset vstoupit. Naší třicet let starou chybou by bylo to dnes neříct.

3) Myslím, že se nám osvědčilo nebát se být menšinou. Je to přitom dějinami prověřená čestná role. Každá užitečná sociální vymoženost v lidských dějinách se prosazovala tak, že ji nejprve zastávala menšina. Osvědčilo se nám radikálně, ačkoli zdvořile, trvat na svém. Hledat spojence nikoli podle bolševického pravidla „kdo není s námi, je proti nám“, ale podle zásady prvních křesťanů „kdo není proti nám, je s námi“. Myslím, že je jen otázkou času, kdy studentské hnutí ve světě začne sahat k radikálním akcím nenásilné občanské neposlušnosti, k čemuž jsme ve své době tady dospěli i my. Naléhavost situace si to žádá. Je třeba bez odkladu dokončit to, co se nám nepodařilo: rychlý přechod k energetice postavené výhradně na obnovitelných zdrojích. Svět a společnost se přitom budou měnit podobně rychle. Je mou zkušeností, že nejcennějšího vzdělávání pro život se člověku dostane, když se hnutí s takovými cíli sám účastní.

připravil JOSEF PATOČKA


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.