Komu vadí Greta T.
Zuzana VlasatáProti Gretě Thunbergové se začínají ozývat kritické hlasy. Často od mužů 50+. Je to jenom náhoda, anebo spíš bolestínské skučení nad postupnou ztrátou své vlastní kulturní hegemonie?
Reakce na vystoupení šestnáctileté Švédky Grety Thunbergové na zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu připomněly, že mezi námi žije stále ještě mnoho lidí, kteří považují klimatické změny za náboženství, nikoliv výsledek bádání globální komunity vědců za posledních několik desítek let. Opět zaznívají „argumenty“, že klimatické změny jsou jen zástěrka pro byznys solárních a jiných baronů, klima se měnilo vždycky, jsou to jenom výkyvy počasí, celé je to manipulace organizovaná tu korporacemi, tu levicovými aktivisty, tu ilumináty…
Klimaskepticismus má zkrátka stále své fanoušky, podobně jako teorie, že 11. září je „inside job“. Přitom je to podobné jako umírat na rakovinu plic, ale dělat si starosti, zda vědci udělali vše pro to, aby prokázali, že za to může vašich dvacet každodenně vykouřených cigaret. Není mimochodem náhoda, že jak do popírání škodlivosti kouření tabáku, tak do popírání fosilních příčin klimatických změn investoval dotčený průmysl miliardy.
Objevil se ale i jiný typ pokusu shodit Gretu Thunbergovou. Komentátor Echo24 Ondřej Štindl ji ve svém článku s názvem Kýč pro naši dobu označil nejen za „celebritu boje proti laxnímu přístupu k environmentálním otázkám“, ale také za „postiženou dívku“ zneužívanou těmi, kteří chtějí předstírat, že jim záleží na sociální spravedlnosti, aby „prodali víc výrobků lidem, kteří předstírají, že nenávidí kapitalismus“.
„Šestnáctiletá postižená dívka — to je skoro ideální charakteristika dnešní hrdinky (snad jenom příslušnost k nějakému utlačovanému etniku by se ještě hodila),“ uzavírá cynicky svůj text Ondřej Štindl. S obdobnou mírou mezigenerační a mezikulturní předsudečnosti, jakou projevuje autor, by bylo možné téma uzavřít s tím, že na bolestínské skučení mužů 50+, kteří se neumějí vyrovnat se ztrátou vlastní kulturní hegemonie, je opravdu smutný pohled…
Mluvit o člověku s Aspergerovým syndromem, což je jedna z poruch autistického spektra, jako o „postiženém“ — zvláště je-li onen člověk politicky aktivní —, nemá jiný smysl nežli jej degradovat, zpochybnit jeho autoritu a kompetenci, či jej prostě dehumanizovat. Není přitom nic složitého zjistit si o Aspergerovu syndromu něco víc, zejména, jste-li novinář.
Je to ostatně dobré i proto, abyste nešířili mýty a neškodili ostatním lidem. Odborníci jsou dnes více než ochotní na toto téma mluvit a vysvětlovat veřejnosti, že nejde o stigma.
Lékařka z psychiatrického oddělení Ústřední vojenské nemocnice Kateřina Duchoňová v souvislosti s Aspergerovým syndromem připomíná, že lidé, u nichž se vyskytuje, mají často nadprůměrnou inteligenci. Není výjimkou, že jde o vědce. Jejich slabinou není schopnost porozumět informacím a analyzovat je. Problém mají spíš s „normálním“ navazováním a udržování mezilidských vztahů, interpretací emocí druhých a sociálním chováním. Člověka maně napadá, že leckterá česká redakce je takových lidí plná.
Nic z toho však jejich členy ani Gretu Thunbergovou, která se nota bene touto svou slabinou netají, neomezuje ve schopnosti porozumět povaze klimatických změn ani ve schopnosti posoudit ochotu globální politické a ekonomické elity jim čelit.
Ondřej Štindl o Gretě T. také píše, že sama přiznává svůj sklon vidět věci černo-bíle: „Vozit po světě šestnáctiletou dívku, která — jak sama píše — jako autistka má sklon vidět věci černobíle — může sloužit tak nanejvýš k loudění afektovaných reakcí, uspokojení potřeby publika se lacině dojmout nad vlastním dojetím.“ Jenomže by to chtělo skutečně naslouchat tomu, co o sobě Greta říká.
Černo-bílostí nemyslí zjednodušený pohled na věc. Myslí tím takový pohled, který se zajímá primárně o pravdu a nepravdu, dobro a zlo. Greta ve svém projevu jasně říká, že některé věci černo-bílé zkrátka jsou. Hoří-li vám nad hlavou dům, nebudete mudrovat, jestli nehoří jenom tak trochu a jestli náhodou nemá požár nějaké sofistikované souvislosti. Taková analogie k situaci zemského klimatu je přesná.
Ostatně i psychiatrička Kateřina Duchoňová vysvětluje, že něco jako zjednodušené vidění není pro aspergery vůbec typické. Greta Thunbergová navíc není první známá Švédka s Aspergerovým syndromem, která získala mezinárodní pozornost. Několik let před ní jej proslavila Saga Norénová, geniální policistka z populárního švédsko-dánského detektivního seriálu Most.
Právě na její postavě lze základní problém lidí s aspergerem snadno pochopit. Genialita a zaujatost pro konkrétní problém a jeho řešení se mísí s neobratností v mezilidských vztazích, jejich navazování a udržování. Vedle toho pak vyniká i přísný smysl pro spravedlnost a pravidla.
Na komentář Ondřeje Štindla nicméně reagujeme jako na obecnější fenomén. Sama Greta Thunbergová měla potřebu vypořádat se s hejtry a kritiky, kteří se kolem ní začínají rojit. Udělala to s klidem a pečlivostí sobě vlastní. Na svém profilu na Facebooku sepsala reakci na všechny typy útoků, faulů a pochybností ohledně svých aktivit, které zaznamenala.
V květnu loňského roku uspěla ve studentské soutěži na téma životní prostředí pořádané švédskými novinami Svenska Dagbladet. Její článek byl otištěn a Gretě se začali ozývat místní aktivisté a snažili se ji zapojit do svých akcí. Nic z toho ale Greta nevyhodnotila jako dost účinné a odpovídající závažnosti problému, jemuž čelíme. Také se jí těžko socializovalo, a tak se rozhodla pro svůj soukromý, radikální plán.
Po prázdninách začala namísto chození do školy každý pátek stávkovat před švédským parlamentem. Její rodiče nápadem nebyli nadšení a nepodpořili ji, nestojí za ní žádný švédský podnikatel, nikdo jí nepíše její projevy, není součástí žádné organizace, nemá profesionální PR.
Ze svých rodičů udělala klimatické aktivisty teprve až ona sama. „Lidé taky říkají, že jsem se do své současné pozice nemohla propracovat sama kvůli tomu, že mám Aspergerův syndrom. Jenomže přesně proto se to povedlo. Kdybych byla ‚normální’, společenská, zapojila bych se do nějaké organizace anebo bych nějakou sama založila,“ vysvětluje.
Komu vadí Greta T.? Šestnáctiletá holka, která opakuje poznatky vědců a ostře kritizuje elity za nečinnost, která může stát ji a její generaci budoucnost? Proč ty urážky, proč ty pochybnosti? Co konkrétně dělá špatně? „Svým způsobem je Greta Thunbergová vykořisťovaná, jakkoliv to jistě tak neprožívá,“ píše Ondřej Štindl.
Ve světle péče o to, aby si někdo z byznysmenů z Davosu Gretino vystoupení neukradl pro svůj greenwashing, ruku na srdce, odmítl by Ondřej Štindl vystoupit na Světovém ekonomickém fóru, kdyby dostal pozvání? A přijel by tam vlakem jako Greta? Odmítl by mluvit k vlivným lidem, kdyby mu na něčem záleželo a kdyby mu byli ochotni naslouchat?
To Ondřej Neff se v Českém rozhlasu do Grety T. pustil už v prosinci po klimatické konferenci v Katovicích a bohorovně posluchačům sdělil, že je tedy opravdu zvědavý, co dokáže její generace ve srovnání s tou jeho, která „vyčistila vzduch“ (NKÚ kritizuje Českou republiku za to, že se jí nedaří prosazovat změny, které by vedly k čistšímu prostředí, a špinavý vzduch zabíjí tisíce Čechů ročně) a „vyčistila vodu, takže na Berounce žijí pstruzi a vrátili se bobři“ (lidstvo od sedmdesátých let vymýtilo 60 % savců, ptáků, ryb a plazů)…
Bohužel, pánové, vaše potřeba rovnat mladou holku nepříjemně připomíná mistrování Miroslava Štěpána v areálu ČKD v listopadu 1989. A jako tehdy jemu i vám by mělo dnes být ozvěnou: „Nejsme malé děti.“
Co bychom z toho měli, kdybychom se teď vzdali zisků z fosilního průmyslu, když už nás stejně zabil?
A co nás má co nějaká šestnáctiletá holka poučovat o světě? Co ta o něm ví?
Vždyť ona v něm jenom bude žít, až my na své prokouřené plíce umřem, a po nás přijde potopa.
Problém klimatické změny totiž není "černobílý". Je, abychom tak řekli, "dvourozměrný". Jeden rozměr je chování lidí, čili uhlíková stopa. Jak se stravujeme, dopravujeme, svítíme, konzumujeme. A ten druhý rozměr spočívá v tom, kolik nás je.
A když se na to podíváme bez špetky humanismu, tak je jasné, že ten "druhý rozměr", tedy populace, skýtá mnohem větší potenciál. Zatím se to v klimatické debatě moc neakcentuje, jsou zde jenom mírumilovné hlasy typu populationmatters.org. Ale až půjde víc do tuhého, on se toho jistě leckdo chytí, a přitvrdí se.
Tak třeba imigranti z Afriky - když je sem pustíme a integrujeme, jejich uhlíková stopa se o hodně zvýší, z Afrického průměru na průměr Evropský, který je několikanásobný. Takže v rámci boji proti klimatu zavřeme hranice, a sluníčkáři ještě poděkujou! Jak prosté.
Další, ještě méně sympatické, nápady, jak snížit emise v tom druhém rozměru, si laskavý čtenář vymyslí.
Je celkem jedno, zda ten, kdo promlouval, byl nositel Nobelovy ceny, dalajláma nebo geneticky upravená panda, zda mu bylo šedesát, šesnáct nebo šest let. Vždycky se jednalo o ideologický kýč, v tom má Ondřej Štingl pravdu. „Podívejte se, jak nám jde o problémy světa a jak jsme ochotni naslouchat." -- a protože takové sdělení by racionální rovině nebral vážně ani volič Tomia Okamury, musí se vyšprajcovat dojímavostí.
Je mi Grety Thunbergové líto. Zuzana Vlasatá má pravdu, dost dobře nemohla účast v tom divadle odmítnout, co kdyby ji někdo v plénu omylem chvíli poslouchal nebo z jejího povídání pronikne do medií něco, o čem se v nich jinak nemluví? To už by za to šaškování stálo.
Abych se docela přidal do té skvadry kritiků, co jsou 50+: Nestálo by. Režii "události", kterou z Gretina projevu obratně mediálně vyrobili, je v pevných ideologických rukou.