„Stávka mladých za klima mi dává víc naděje, než jsem kdy cítil za posledních třicet let,“ napsal ve svém poselství stávkujícím studentům v Británii dlouholetý ekologický novinář a sloupkař Guardianu George Monbiot. „Ještě minulý týden jsem si myslel, že je všechno ztraceno a že vzhledem k lhostejnosti a nepřátelství těch, kdo nám vládnou, a pasivitě většiny mé generace je rozvrat klimatu a ekologický kolaps nevyhnutelný. Teď, poprvé za mnoho let, si myslím, že to ještě můžeme otočit.“

Studentské klimatické stávky jsou opravdu fenomén. Od doby, co se inspirátorka celého hnutí Greta Thunbergová loni v září poprvé posadila před švédský parlament, se k ní přidaly desítky tisíc dalších mladých lidí v zemích celého světa.

Teď přicházejí protesty také do České republiky. Prohlášení skupiny českých středoškoláků, ve kterém vyzývají své vrstevníky, aby v pátek patnáctého března namísto do školy vyrazili do ulic demonstrovat proti lhostejnosti dospělých a politiků ke klimatické krizi, podpořilo v momentě odevzdání tohoto textu již bezmála tisíc studentů a podpisy rychle přibývají.

↗

Studentské stávky se staly fenoménem a od podzimu 2018 se do nich zapojily desítky tisíc mladých lidí po celém světě. Foto MAZ

Do úsilí o prosazení nezbytného snížení emisí přinesly stávky nový impuls. Další kolo v polovině března má být dosud největší studentskou klimatickou stávkou vůbec — zapojí se do ní lidé z více než padesáti zemí světa a poprvé se protesty kromě České republiky přenesou také do Spojených států, jejichž od reality odtržená hlava si v míře své uhelno-ropné posedlosti a okázalém popírání ekologických problémů s tou naší nijak nezadá.

Jak už to bývá, spousta dospělých bude mít tendenci udělovat školákům všelijaké dobré rady. Vzhledem k tomu, kam to předchozí generace prozatím dopracovaly, bychom se ale možná měli raději ptát: co se můžeme od stávkujících středoškoláků naučit my, kteří už máme maturitu za sebou? Tady je několik tipů.

1.Upřímnost osvobozuje

Velká část beznaděje každého, kdo se klimatickou krizí zabývá, pramení z toho, jak dětinsky se většina dospělých chová. Víme, že máme setsakramentský problém, víme, jak ho řešit, a přece nic neděláme. Tváříme se, jako že se nic neděje, zapíráme nebo se vztekáme na ty, kdo nás napomínají, a vymýšlíme si nekonečné nesmyslné výmluvy, proč to či ono nejde. To se netýká jen nabručených cyniků ve středním věku, platí to i pro některé ekology, kteří se snaží klimatický problém všelijak okecat a myslí si, že lidem se nesmí říkat, jak vážná situace je, protože by je to „odradilo“.

Nekompromisní upřímnost Grety Thunbergové a jejích následovníků je osvobozující: „Chci, abyste panikařili… Chci, abyste začali jednat, jako by nám hořela střecha nad hlavou. Protože hoří.“ Chtějí zkrátka, abychom s krizí konečně začali zacházet jako s krizí — a uvědomili si, že je třeba zatáhnout za záchrannou brzdu. Když se mohou děti chovat jako dospělí, nemohli bychom to zkusit taky?

2.Je třeba změnit pravidla hry

„Proč máme chodit do školy a učit se tam pro budoucnost, když dospělí nedělají nic pro to, abychom vůbec nějakou měli?“ ptají se stávkující školáci. A mají pravdu. Jaký smysl má cokoliv, nezvládneme-li zabezpečit základní podmínky, bez nichž naše civilizace nemůže existovat? Emise dál stoupají a lámou rekordy proto, že většina lidí stále hraje podle pravidel: chovají se, jako by nic, dělají to, co vždycky — a přinejlepším adresují politikům a firmám pokorné žádosti a protesty.

Účastníci stávek odmítají dělat právě to, co se od nich očekává: chodit do školy. A snaží se tak vytrhnout z apatie také zbytek společnosti. To má Thunbergová na mysli, když říká, že „svět nemůžeme zachránit dodržováním pravidel, protože právě pravidla se budou muset změnit“. Sociální hnutí v minulosti dokázala uspět právě tehdy, když se jim podařilo odvážným přímým jednáním překreslit hřiště, na kterém se odehrává zbytek politiky. Stávkami, blokádami, okupacemi — občanskou neposlušností.

3.Co se zdá nemožné, je možné

Chceme-li se vyhnout překročení „bezpečné“ hranice oteplení o 1,5 stupně Celsia, máme podle poslední zprávy IPCC na zásadní snížení emisí bezmála o polovinu už jen necelých dvanáct let. Současná politika států ale směřuje k oteplení téměř o čtyři stupně. Řešení jsou technicky známá a dostupná, většina lidí si ale nedokáže ani představit, že by se je podařilo prosadit. Co se nám zdá „politicky realistické“ — totiž konformní s dnešní orientací celé ekonomiky na nekonečný růst — není reálné biofyzikálně.

Změnit pravidla hry znamená také změnit to, co je považované za možné. Podobně jako návrhy nejmladší americké poslankyně Alexandrie Ocasio-Cortezové, požadavky středoškoláků imponují tím, že se nezakládají na tom, co je přijatelné pro vládnoucí establishment, ale na tom, co je potřeba udělat. „Když jde o přežití, neexistují žádné ‚odstíny šedé‘“, říká Thunbergová. „Buď naše civilizace přežije a bude pokračovat, nebo ne. Tak jako tak, věci se musí změnit.“ Je to možné? Musí být.

4.Kdo nemá nepřátele, nedělá nic důležitého

Není divu, že mnozí konzervativní politici, novináři v oligarchy vlastněných médiích či korporace obchodující s fosilními palivy se takovým hnutím cítí ohroženi. Když studenti přestávají chodit do školy, co kdyby i jiní lidé přestali dělat to, co se od nich čeká? Proto ty záplavy nesnášenlivých komentářů na sociálních sítích, konspirační teorie o tom, že jsou stávky organizované „kdoví kým“, či rádoby vtipné poznámky o „svazácích“. Připravme se na to, že také v české veřejné debatě v nejbližších týdnech ještě přituhne.

Je skvělé vidět, že se studenti nenechávají takovými nefér útoky odradit a slušně si trvají na svém. Právě taková zdvořilá neústupnost, která se nedá zakřiknout ani snadno koupit, může mít nejlepší šanci získat si většinu veřejnosti na svou stranu. „Suďte mě podle nepřátel, které jsem si udělal,“ říkal Franklin D. Roosevelt. Pokud vás „hejtují“ ti, jejichž rozhodnutí v posledních desetiletích nejvíc přispěla k tomu, v jaké situaci dnes jsme, není to hanba, ale vyznamenání. Důkaz, že to, co děláte, má smysl.

Nejdůležitější zápas naší generace

Když jsem byl v roce 2013 krátce po maturitě v Istanbulu na tréninku pro mladé ochránce klimatu z celého světa, pořádaném hnutím 350.org, sotva bych si někdy dokázal představit, že budou i u nás (z České republiky jsme tam tehdy byli přesně dva) stovky středoškoláků stávkovat kvůli klimatu. Teď se to děje.

Jen mě to utvrzuje v přesvědčení, že boj o záchranu klimatu a odvrácení ekologické krize je nejdůležitějším zápasem, který naši generaci čeká. A podobně jako o generaci staršímu Monbiotovi mi energie mých mladších přátel dává naději, že můžeme uspět.

I při všem, co jsem zmínil, to bude běh na dlouhou trať — a budeme se muset z historie dřívějších sociálních hnutí naučit ještě mnohem víc. To ale patří do zmíněného žánru dobrých rad. Teď je třeba především poděkovat středoškolákům za lekci, kterou svou aktivitou celé společnosti dávají. To dospělí by se měli posadit, poslouchat a psát si za uši.