Lidí, kteří se trápí kvůli ohrožení přírody, je mnoho. Narážejí na nepochopení

Se Zdeňkou Voštovou, první českou terapeutkou, která se zabývá environmentálním žalem, jsme hovořili i o tom, jaké je trápit se ohrožením světa, jak jej známe, a zároveň při své snaze zvrátit nepříznivý vývoj čelit lhostejnosti ostatních.

Profilovka

Zuzana Vlasatá

16.02.2019 08:00

Zdeňka Voštová

Vystudovala právnickou fakultu Karlovy univerzity. V průběhu své praxe se přes organizování zážitkových kurzů dostala k zájmu o komunikaci a psychoterapii. Absolvovala dva mediační výcviky završené úspěšně složenou mediátorskou zkouškou na ministerstvu spravedlnosti. Od roku 2014 je v Integrativním psychoterapeutickém výcviku. Má za sebou též řadu kurzů a tréninků v oblasti terapie, komunikace a řešení konfliktů. Při své praxi čerpá mimo jiné ze svých zkušeností z denního stacionáře na Psychosomatické klinice, kde pracovala s klienty s úzkostnými a depresivními stavy. V současnosti pracuje jako gestalt terapeutka a mediátorka. Zaměřuje se také na pomoc lidem, kteří prožívají environmentální úzkost či žal.

Zadáme-li do internetového vyhledávače pojem „environmentální žal“, najdeme jen několik článků na toto téma – vesměs rozhovory se socioložkou Hanou Librovou z Masarykovy univerzity, která jej popularizuje pro Českou republiku. Na anglické „environmental grief“ či „environmental despair“ však získáme tisíce relevantních výsledků, včetně odborných i populárních článků.

Ve světě se o environmentálním žalu diskutuje desítky let. U nás se však teprve teď objevila první terapeutka, která poskytuje odbornou pomoc lidem, kteří prožívají úzkosti a zoufalství ze zanikání přírody jak ji známe. Zdeňka Voštová.

Co je to environmentální žal, který zajímá konkrétně vás jako terapeutku?
Zatím u nás nemáme pro tento typ pocitů ustálený termín. V angličtině se často používá také pojem „eco-anxiety“, který je definován jako chronický strach z environmentální zkázy, a který může být do češtiny přeložen jako ekologická či environmentální úzkost.

Tyto pojmy zpravidla obsahují nejen strach z budoucnosti v souvislosti se změnou klimatu a dalšími environmentálními problémy, ale i smutek z toho, že nenávratně zaniká část přírodního světa a my ani budoucí generace už nezažijeme přírodu takovou, jak si ji pamatujeme z našeho dětství.

Environmentální žal a úzkost může mít mnoho podob. Na někoho dolehne strach, co s námi bude, jaká budoucnost čeká nás a naše děti. Měla jsem klientku, která řešila, zda vůbec do tohoto světa počít dítě. Někdy mohou tyto pocity dojít v existenciální zmar a beznaděj vedoucí až k myšlenkám na sebevraždu.

U některých lidí převažují pocity smutku a truchlení, protože vnímají přírodu jako nedílnou součást své identity a pak je těžké přihlížet jejímu ničení. Součástí bývají i pocity viny, neboť k tomuto problému svým způsobem života přispíváme víceméně všichni. Pro někoho se pak každodenní život naplní náročnými dilematy, jestli si kupovat jogurty v plastovém kelímku, jestli jíst maso či jestli letět s rodinou k moři.

V prestižním vědeckém časopise Nature loni publikovali výzkum, podle kterého existuje korelace mezi rostoucími teplotami způsobenými globálním oteplováním a zvyšujícím se výskytem sebevražd napříč USA a Mexikem. S vysokou pravděpodobností je mezi těmito jevy příčinná souvislost, což potvrzuje i report Americké psychologické asociace.

Někteří psychologové přirovnávají symptomy environmentální úzkosti k posttraumatické stresové poruše s tím rozdílem, že zde se mluví o poruše „pre-traumatické“. Očekávání děsivé budoucnosti může mít na lidi podobný dopad jako to, když nějakou traumatickou událost skutečně zažijí. Klimatická změna je něco, co nemáme pod svou vlastní kontrolou, co postupuje ohromným tempem a čehož důsledky jsou nepředvídatelné.

Jste první terapeutka v České republice, která začala nabízet pomoc lidem, kteří prožívají environmentální žal či úzkost. Jak vás to napadlo?
Kdysi jsem tento problém sama řešila. Tehdy mě zarazila reakce mého, jinak skvělého a renomovaného terapeuta. Například na můj stesk o zanikání druhů poznamenal, že zároveň neustále vznikají nové druhy, takže to nevnímá jako takový problém.

Pokusil se tím sice nabídnout jinou perspektivu, nicméně ve mně zůstal pocit, že toto závažné téma bagatelizuje. Nevzal v úvahu, že způsoby a rychlost vznikání nových a zanikání již existujících druhů jsou zcela nesrovnatelné.

Postupně jsem si pak nicméně osvojila způsoby, jak se vyrovnávat se svým vlastním environmentálním žalem. Časem jsem zjistila, že se jedná o fenomén, který prožívá velké množství lidí a pár z nich se mnou sdílelo, že když se snažili vyhledat pomoc, narazili na stejné nepochopení jako tehdy já. Protože pracuji jako terapeutka, začala jsem se o toto téma zajímat po odborné stránce. V českém prostředí není moc materiálů ke studiu, ale na Západě je to velmi aktuální téma.

Reagujete tedy na reálnou poptávku?
Ano, ačkoli nabízím tento druh terapeutické podpory teprve krátce, už mě oslovují klienti s tímto specifickým problémem. Navíc, když se podíváme do zahraničí, můžeme čekat, že lidí, kteří budou chtít odbornou pomoc při své environmentální úzkosti, bude přibývat. Ukazuje se, že i v České republice je lidí s těmito prožitky spousta, ale řada z nich netuší, že mají své jméno a že i v této oblasti lze hledat terapeutickou podporu.

Spolu s kolegou Bohuslavem Binkou, který se environmentálním žalem také zabývá, jsme se proto rozhodli šířit povědomí o tomto tématu. Kromě toho plánujeme podpůrnou skupinu s názvem „Emoční odolnost v době klimatické změny a pokračujícího ohrožení přírody“. Vlastně nás oba trochu překvapilo, jak obrovský zájem skupina vzbudila, přestože začne běžet až od září.

Co podle vás hraje roli v této poptávce po pomoci při environmentálním žalu?
Stále větší množství lidí prožívá strach z klimatické hrozby a dalších environmentálních problémů. Mnozí se nějakým způsobem snaží aktivně tyto problémy řešit, ale často trpí bezmocí a frustrací, že se to nedaří.

Nejde ale o zcela nový fenomén, nebo dokonce módní vlnu. Někteří lidé prožívali environmentální žal už před desítkami let. Nedávno jsem narazila na jeden vědecký časopis z roku 1992. Bioložka Phyllis Windleová v něm poznamenala, že čtení o stavu přírodního světa je pro ni stejně děsivé, jako číst si lékařskou zprávu o postupu rakoviny v těle její matky.

Takže jakkoliv to téma není nové, teprve v posledních letech se mu začínají systematicky věnovat i odborníci z řad psychoterapeutů, zatím tedy zejména v zahraničí. Je možné, že v budoucnu se environmentální krize a její důsledky stanou – v žargonu gestalt psychoterapie – jednou z nejdůležitějších figur našich životů a česká psychoterapie bude muset na tuto změnu reagovat.

První česká terapeutka, která pomáhá lidem zkroušeným devastací planety se jmenuje Zdeňka Voštová. Foto archiv ZV

Jakým způsobem s klienty pracujete?
Škála pocitů a projevů mých klientů je hodně široká, takže i můj terapeutický postup je pokaždé jiný. Využívám při tom zejména principů gestalt psychoterapie, kde má zásadní význam dialogický vztah, v němž zvídavě prozkoumávám klientovo vidění světa.

S empatií přijímám jeho pocity a prožitky a zaměřuji proces na hledání různých možností sebepodpory. Toto jsou principy každé dobré gestalt terapie, já však věřím – a v tom navazuji na myšlenky Keva Evanse – že v terapii je nutné začít vnímat širší pole, než jen vztah mezi terapeutem a klientem. Snažím se brát v potaz i sociokulturní, politické a environmentální aspekty života.

Těžím i ze své stáže na Psychosomatické klinice, kde jsem pracovala s klienty s úzkostnými a depresivními stavy. Je-li hlavním tématem klienta truchlení nad ztrátou části přírodního světa či ztrátou takové budoucnosti, jak si ji dotyčný dříve představoval, pak ho doprovázím při procházení jednotlivými fázemi tohoto truchlení a pomáhám mu tomuto procesu lépe porozumět.

Podle potřeb konkrétního klienta k tomu přidávám i další prvky vhodné pro práci s environmentálním žalem. Například mindfulness, tedy schopnost plně prožívat přítomnost, zvládat přitom své emoce a s vděčností vnímat to, co je radostné či nadějné.

Je vůbec v České republice, která se ve světě proslavila i prezidentem-zarytým klimaskeptikem, environmentální žal téma?
Není to téma, které by znělo veřejným prostorem. Ale je to fenomén, který tu je, ať o něm mluvíme nebo ne. Jak jsem se již zmiňovala, ve své terapeutické praxi i ve svém okolí se setkávám s rostoucím počtem lidí, pro které současný stav planety představuje velikou osobní zátěž.

Mimo jiné právě kvůli vámi zmiňovanému klima-skepticismu je někdy environmentální žal doprovázen pocitem osamělosti a bezmoci. Lidé trpící enviromentálním žalem či úzkostí se často setkávají se zlehčováním nebo dokonce popíráním svého problému. Americká psychoterapeutka Leaslie Davenportová mluví o „zanedbávaném smutku“. Kvůli neznalosti problematiky životního prostředí a mechanismu popření, který je obrannou reakcí části společnosti na stav ohrožení, není tento druh úzkosti či smutku uznávaný jako legitimní.

Ti, kteří tyto pocity prožívají, mohou být vnímáni jako přecitlivělí, emocionálně labilní nebo jsou nařčeni, že problém zbytečně zveličují. V českém prostředí se často setkávají s nálepkami ekoteroristů či zelených podivínů.

Normalita se pak stává nástrojem potlačení aktivit a myšlenek, které by mohly pomoci environmentální krizi zmírnit či odvrátit. Navíc takové reakce okolí mohou způsobit, že se lidé s tímto problémem stáhnou do izolace, přestanou o něm mluvit a od svého procesu truchlení se úplně odpojí. Přitom by bylo skvělé, kdyby jím mohli projít s podporou, ať už by taková podpora pocházela od někoho blízkého, komunity lidí okolo nebo zkušeného terapeuta.

Víme, jak velké části populace se tyto problémy týkají?
Zatím nemáme k dispozici data související přímo s environmentálním žalem. Nicméně z jednotlivých průzkumů týkajících se vnímání environmentálních hrozeb dovozuji, že to nebude malé množství lidí.

Podle průzkumu agentury Median z letošního ledna více než polovina dotázaných vnímá hrozby spojené se změnami klimatu jako závažné. Lidé mají strach z nedostatku pitné vody, špatné úrody a hromadného stěhování lidí po kontinentech.

Přitom ještě loni to označovalo jako problém podstatně méně lidí, konkrétně osmatřicet procent, nyní to je dvaapadesát procent dotázaných. Vzhledem k postupující změně klimatu a tomu, že její důsledky – a také důsledky nešetrného zemědělství a zacházení s krajinou – dopadají čím dál tím víc i na život lidí u nás, považuji za pravděpodobné, že tento trend bude pokračovat.

Napovídá tomu i vývoj v některých jiných zemích, například v Austrálii byl nedávno proveden rozsáhlý průzkum, kde byly respondentkami pouze ženy. Ohromných osmasedmdesát procent z 6500 dotázaných žen odpovědělo, že v souvislosti se změnou klimatu prožívají úzkosti a strach z budoucnosti. V kategorii pod třicet let pak třiatřicet procent respondentek uvedlo, že v této souvislosti zvažují, zda mít, či nemít děti.

Existuje něco jako typický člověk postižený environmentálním žalem?
Jedna část jsou ekologové, aktivisté a jinak environmentálně angažovaní lidé, kteří nezřídka mluví o svém vyhoření, zaplavení pocitem marnosti a ztrátě smyslu svého počínání. Není úplně jednoduché uvědomovat si ohrožení světa, jak jej známe, a zároveň při své snaze zvrátit nepříznivý vývoj čelit lhostejnosti nemalé části společnosti.

Druhou část tvoří lidé, kteří se sice nijak neangažují v environmentálním aktivismu, ale mají k přírodě blízko, cítí se s ní nějakým způsobem propojení a je jim hluboce líto, jakým způsobem je devastována. Psychologové popsali takzvaný fenomén „solastalgie“, což je pocit žalu nad zpustošením a ztrátou přirozeného ekosystému. Je to vlastně takový stesk po domově, zatímco ve skutečnosti jste pořád doma.

V souvislosti s dopady globálních změn klimatu byly tyto pocity pozorovány u Inuitů z oblasti Nunatsiavut v Kanadě a stejně tak u farmářů z Wheatbelt v Austrálii. Obě tyhle skupiny žijí v těsném kontaktu s přírodou a je pro ně děsivé, jak se jim v podstatě přímo před očima mění jejich domov, místo, kde byli zvyklí žít po celé předchozí generace.

A pak jsou tu lidé, kteří nepatří do ani jedné z těchto skupin. Některé z nich enviromentální otázky až donedávna míjely, ale po zakusení loňského extrémně suchého léta, vyslechnutí zpráv o pitné vodě zamořené mikroplasty a děsivých důsledcích klimatické změny, je zaplavila environmentální úzkost.

Často to jsou vzdělaní lidé s přehledem, co si uvědomují, že změna klimatu a další ekologické problémy jsou pro společnost a budoucnost lidstva ohromná hrozba a považují za alarmující, že je společnost adekvátně neřeší. Tyto skupiny se samozřejmě mohou vzájemně prolínat.

Už jste sice ledacos naznačila, ale jak se tedy léčí environmentální žal?
Pomáháme klientům vyrovnávat se s pocity, které v nich stav planety vyvolává. Cílem terapie ale není přesvědčit je, že žádný problém neexistuje. Naopak, za zásadní považuji přijetí a plný respekt k závažnosti tématu. Během terapie se snažíme pocity a myšlenky dotyčného člověka prozkoumat, zpracovat a najít způsob, jak s nimi vyrovnaně žít.

V řadě aspektů existuje jistá paralela mezi environmentálním žalem a truchlením při umírání či ztrátě někoho blízkého. Vnímám jako důležité tomuto procesu porozumět.

Psycholožka Küblerová Rossová rozdělila proces truchlení do jednotlivých fází, které se původně týkaly pouze umírání. Na její teorii pak navázal profesor Steve Running a jednotlivé fáze rozpracoval do takzvaných „pěti stádií klimatického žalu“.

Stejně jako u osobního zármutku jsou to popření a odpojení, vztek a zloba, smlouvání, deprese a smíření. Každá z těchto fází je přirozenou reakcí na ztrátu, ať už části přírody nebo původní představy o naší budoucnosti.

Do způsobu truchlení poměrně razantně vstupuje i naše vlastní duševní nastavení. Člověk, který potlačuje svůj hněv a agresi a nahrazuje je smutkem, bude mít tendenci i v této situaci znovu potlačit hněv, naopak ten, který neumí prožít smutek, bude mít znovu problém být se svojí ztrátou ve smutku.

Běžné je pak opakované střídání dvou nebo více fází. Když tomuto truchlící člověk porozumí, je to většinou úlevné, protože se pro něj celý proces stává srozumitelnějším. Hlavní je svoji bolest nepotlačovat, to by mohlo vést k dlouhotrvajícím depresivním stavům nebo psychosomatickým potížím.

Součástí smíření jakožto poslední fáze truchlení je i přijetí nejisté budoucnosti, která je nezbytným prvkem naší existence. Jedná se o rozhodnutí žít, jít dál a s odvahou čelit tváří v tvář nejistotě.

A co je možné doporučit nad rámec terapeutického procesu?
Řadě lidí pomáhá zapojení do komunity podobně smýšlejících lidí. S tím souvisí i další tip. Truchlení lze postupně přetavit v nějakou pozitivní aktivitu. Někteří se rozhodnou zapojit do dění v místě, kde žijí. Někdo se rozhodne šířit osvětu a někdo klade důraz na minimalizování vlastní ekologické stopy.

Tyto aktivity mohou lidem pomoci snížit svůj pocit bezmoci a frustrace. Tato rada se však nevztahuje na vyčerpané environmentální aktivisty, kteří si potřebují být vědomi svých vlastních limitů a čas od času se od environmentálních témat úplně odpojit.

Řada terapeutů doporučuje v rámci psychohygieny pobyt v přírodním prostředí, které umožní propojení našeho vnitřního světa s tím vnějším. Pro některé jedince je nicméně tento kontakt s přírodou spíše zatěžující, neboť environmentálně vnímavý člověk zaznamenává její neúprosnou proměnu.

Americký novinář a ochránce přírody Bill McKibben to glosoval přirovnáním, že konec přírody nám brání v tom, abychom se naladili na její zbytky, a to z podobných důvodů, jako si většinou také nevybíráme přátele mezi těmi, kteří jsou smrtelně nemocní.

Poslední doporučení na závěr vychází z principů mindfulness. Za velmi funkční považuji obrátit svou pozornost k prožívání přítomného okamžiku, pocitu vděčnosti za to, co ve svém životě aktuálně máme a vědomému hledání záchytných bodů naděje.

ZUZANA VLASATÁ

A co si myslíte vy? Diskuse (13 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 16.Února 2019, 09:53:14

Zpočátku se asi věřilo, že lidé, kteří si uvědomí ohrožení planety, udělají všechno pro to, aby toto ohrožení odvrátili. Jenže se ukazuje, jak jsme v tom čím dál tím víc bezmocní.
Pokud tento psychologický jev (žal) lze vůbec srovnávat s něčím v minulosti, pak by to mohla být velmi rozšířená pozdněstředověká hluboká melancholie. Lidé tehdy také podvědomě tušili dalekosáhlé proměny budoucího světa a silně prožívali s tím spojenou nejistotu. Až na to, že neprožívali zánik přírody (tehdy ani nic takového nehrozilo), nýbrž zánik známého světa (společnosti, na jakou byli zvyklí).
Zdá se mi, že nejjistějším lékem na to skutečně může být naučit se žít nejistotě - jak se píše v článku, "rozhodnutí žít, jít dál a s odvahou čelit tváří v tvář nejistotě".

Pavel Krupička - Praha 5

Neděle, 17.Února 2019, 02:13:21

Mně to nedává smysl. Takže jako člověk místo toho, aby vstoupil nebo podpořil nějakou (socialistickou, zelenou) politickou stranu, která důsledky klimatické změny, ochranu životního prostředí atd. chce skutečně řešit, což je podle mě to nejrozumnější, co člověk v tomto případě může udělat, tak zaplatí nějaké "paní psycholožce", která na kapitalismu, který hlavně se na nežádoucí změně životního prostředí (a s tím související sociální nerovností) podepisuje, parazituje.

Navíc ti, kterých se ty změny a ničení životního prostředí dotýká nejvíce, na psychologa většinou peníze nemají.

Tento rozhovor je podle mě zkrátka jedním velkým trapným maloměšťáckým fňukáním.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Petice "Vraťme život do krajiny!" Neděle, 17.Února 2019, 07:38:14

https://www.birdlife.cz/petice-za-krajinu/

Připojte se prosím.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Neděle, 17.Února 2019, 11:40:36

Pane Krupičko, to jste myslím opravdu nepochopil správně.

Například: strach z výšek je sám o sobě velice racionální instinkt člověka, který ho vede k tomu vyhýbat se nebezpečným situacím. Ale u některých (a dost mnoha) lidí nabývá tento o sobě přirozený a potřebný instinkt natolik patologických forem, že se třeba vůbec nedokáží bez zachvění podívat z oken svého bytu, pokud nebydlí zrovna v přízemí.

A já stejně mám takový pocit, že u těch lidí kterým se věnuje ona psychoterapeutka, že ten jejich "enviromentální žal" je ve skutečnosti až sekundárním symptomem respektive syndromem. Jinak řečeno: ten jejich "žal" či strach je v prvé řadě zapříčiněn jejich vlastním psychickým rozpoložením; a kdyby se toto neprojevovalo navenek tím strachem z ekologické katastrofy, pak by si to našlo nějakou jinou formu projevu. Třeba jako strach z výšek.

Četl jsem například kdysi, že ve středověku lidé trpěli psychózami z toho, že je napadají a rdousí všemožní ďáblové, zlí duchové, a jiná monstra. Zatímco člověk dneška trpí psychózami z toho, že ho napadnou nějací zdivočelí roboti, automobily, nebo jiné artefakty technické civilizace.

Psychologicky vzato se přitom jedná o tu samou psychózu; která si jenom nachází formy své manifestace odpovídající právě prožívané době a jejím specifikům.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Příroda Neděle, 17.Února 2019, 12:11:41

zřejmě bude v pohodě. Podle poznatků paleontologie tu několik masových vymírání - z různých příčin - už bylo, a biodiverzita se pokaždé za několik milionů let zřejmě obnovila.

Přemýšlíte-li o tom tak, že "nenávratně zaniká část přírodního světa" tak je to samozřejmě depresivní, ale na nenávratnost nic neukazuje. Během příštího tisíce až dvou let se zřejmě rozhodne, zda lidská civilizace zanikne, nebo přežije. V prvním případě se obnova přírody bude počítat jako v minulosti na miliony až desítky milionů let. Scénař, že lidstvo planetu zničí nějak zásadněji, než minulé katastrofy, není moc pravděpodobný.

Ve druhém případě, tedy pokud civilizace přežije krizi a neztratí technologickou úroveň, by to mohlo být mnohem rychleji. Naše schopnost měnit přírodu je už dnes obrovská, a to jsme sotva naťukli možnosti genového inženýrství. Jenom se musíme lépe zorganizovat.

Takže hlavu vzhůru. A pokud patříte k té polovině lidstva, která věří, že osud lidstva je v rukou Boha, který už je jednou skoro zničil, tak už vůbec není proč si dělat starosti.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Neděle, 17.Února 2019, 14:14:10

Vesmír je několik milard let starý, jen v naší galaxii je podle nejnovějších odhadů asi bilion (!!!) hvězd, planety příhodné pro život se budou počítat ve statisících, vypadá dost pravděpodobně, že by mléčná dráha měla kypět životem, včetně toho inteligentního (a ten by se projevil i specifickým zářením).

Jenže kam se podíváme, je mrtvo, a žádné statisícileté říše inteligentníhob života nenacházíme...

Buď jsme ve vesmíru úplně sami.
Nebo se inteligentní život po pár tisíciletích bouřlivého vývoje sám zahubí a nepřetrvá delší čas.

Když se podíváme na současné lidstvo, zdá se druhá možnost dosti pravděpodobná.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 17.Února 2019, 15:00:4

Za šest miliard let sluneční soustava stejně sama zanikne (https://www.astro.cz/clanky/slunecni-soustava/jaky-bude-osud-slunecni-soustavy.html). Ze Slunce se stane černý trpaslík.
Navíc existuje dost velká pravděpodobnost, že vlivem nějaké kosmické události Země zanikne ještě daleko dříve.
Myslím, že ti, co spoléhají na Boha, se tím netrápí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pondělí, 18.Února 2019, 11:26:54

Ti co spoléhají na (křesťanského) Boha ovšem nijak nepřispějí k tomu, aby naše lidstvo ten solární kolaps reálně přežilo. To může umožnit jenom migrace na nějakou jinou z těch obyvatelných planet. Tedy do regionů vesmíru, kde o tom křesťanském Bohu tamní domorodci dozajista ještě nikdy nic neslyšeli. ;-)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pondělí, 18.Února 2019, 11:33:28

Pan Morbicer: kolik je vlastně skutečně těch obyvatelných planet, to je stále jenom čirá spekulace. Až v úplně poslední době bylo objeveno několik takových planet, kde by p ř í p a d n ě mohly být dány podmínky pro vznik a existenci života.

Ale je nutno si uvědomit: ten koridor pro existenci života je skutečně velice úzký. Právě proto se my teď hrozíme kolapsu naší planety - přestože teplota na jejím povrchu stoupne vlastně o nepatrné minimum, o nicotných pár stupňů Celsia.

A za druhé: je nutno rozlišovat mezi tím, když jsou někde podmínky umožňující vznik života jako takového - a mezi tím, zda jsou tam opravdu podmínky pro existenci života v jeho rozvinutých (a tedy mnohem citlivějších) formách.

A nakonec je nutno si připomenout, že i na naší vlastně velice vlídné planetě inteligentní život vznikl za celou dobu evoluce jenom jednou jedinkrát. A svého času za jedné doby ledové byl tento inteligentní život už jednou na samém pokraji vyhynutí.

Zkrátka: to že nebylo doposud zaregistrováno žádné elektromagnetické či jiné záření z vesmíru, to ještě není žádným důkazem o tom, že by se případné civilizace samy ekologicky či jinak zničily.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

A kdo četl Pondělí, 18.Února 2019, 17:05:17

geniální sci-fi trilogii od Liou Cch'-sina, ten ví, že je ještě třetí varianta, proč jsme nezachytili mimozemskou komunikaci: že Vesmír je Temný Les :D

Ve skutečnosti byla navržena celá řada vysvětlení Fermiho paradoxu:
https://en.wikipedia.org/wiki/Fermi_paradox#Hypothetical_explanations_for_the_paradox

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Pondělí, 18.Února 2019, 18:26:25

Myslíte si, že sdělíte-li těm depresivním lidem, že vědci jednou možná přijdou na to, jak lidstvo bude moci přesídlit na jinou planetu, tak přestanou být smutní? Řekla bych, že ne. I kdyby to bylo jisté, tak nepřestanou.

Jan Dospiva - Orlová

Čtvrtek, 21.Února 2019, 23:35:52

On celý vesmír nakonec jednou zanikne. Z téhle perspektivy ani přesun na jiné planety nezajistí trvalé přežití lidstva. Křesťanská naděje hledí za "horizont událostí", na nové, nepomíjející stvoření. No jo, ale neříkáme tím, že se vlastně nedá nic moc dělat, a jako se někdo utíká ke konzumu, tak my se pasivně utíkáme do duchovních sfér, a po nás potopa?

Myslím, že ne nutně. Klidně se to může pojit s důvěrou v lidskou nezdolnost, houževnatost a vynalézavost. Jakákoli snaha čelit zániku neztrácí v této naději smysl, i kdyby nevyhrála.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 22.Února 2019, 06:20:0

On i ten velký třesk je také jenom teorie, i když zatím asi vypadá vědecky nejvěrohodněji.To platí o všech vědeckých teoriích, zvlášť o těch, týkajících se minulosti a budoucnosti.Takže prostor pro víru je pořád velký.
Když si postavím dům a upnu se na něj tak, že v něm budu vidět jediný smysl svého života, nebude to dobře. Co budu dělat, až mi dům shoří? To ovšem neznamená, že nemám dům stavět a nemám v jeho zařizování nalézat vůbec žádný smysl. Můžu. Ale nesmí to být smysl jediný. Ten hlavní smysl musí být někde jinde.
Je pravda, že jsou i křesťané , kteří se upínají jenom na to, že po smrti půjdou do nebe a celý svět je jim lhostejný. Je jím jedno, že bude zničen. Píše o tom Wright v knize Překvapivá naděje. Snaží se přesvědčit věřící, že je důležité starat se také o planetu se vším, co tu žije. Protože, kdo ví? Jak je psáno na obálce knihy: Máme jít do nebe nebo přijde nebe k nám? Také se zmiňuje o tom, že někdejší křesťané, odvážně čelící smrti a proměňující tvář světa byli křesťané věřící ve vzkříšení.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.