Když jsem byl malý, mezi mé nejoblíbenější dětské knížky patřila trilogie německého autora Hanse de Beera o ledním medvídkovi. Ilustrované příběhy s tituly jako „Lední medvídku, vrať se brzy“ měly vždycky stejný scénář: malý Lars se nedopatřením ztratil svým medvědím rodičům — chytil se do rybářské sítě, lovci jej lapili do pasti, omylem odplul na kře. S nezištnou pomocí ostatních zvířat se nakonec ale dokázal vrátit domů na severní pól a všechno dobře dopadlo.

Lední medvěd je zkrátka oblíbené zvíře a dlouho byl ikonickým symbolem dopadů globálního oteplování, které v atmosféře naší planety způsobují emise skleníkových plynů z průmyslového spalování fosilních paliv — jakýmsi jeho maskotem. Závratnou rychlostí postupující odtávání mořského ledu, na němž tento fantastický tvor závisí, jej totiž existenčně ohrožuje a se skutečnými ledními medvědy to tudíž vůbec dobře dopadnout nemusí. Naše vnoučata by je opravdu mohla znát už jen z knížek.