Snaha odvrátit klimatickou apokalypsu nemá žádný přesný „deadline“

Autorka vede polemiku s hojně diskutovaným textem Johnathana Franzena publikovaným v časopisu The New Yorker. Její argumentace má ale obecnou platnost a je podnětná i pro debatu, která se o změnách klimatu vede u nás.

Shannonosakacb

Shannon Osaka

18.09.2019 11:58

Psát o klimatu teď

Covering_climate_now_logo

Akce světových médií za důkladnější psaní o klimatické krizi #Coveringclimatenow


Covering Climate Now, neboli Informovat o klimatu teď, je akcí světových médií, jejímž cílem je hledat cesty, jak důkladněji referovat o tématu klimatické krize. Projekt zahájila americká média The Nation a Columbia Journalism Review, jeho stěžejním partnerem je britský deník The Guardian.

Účastní se jej na dvě stě padesát světových médií různých velikostí ze všech koutů světa. Všechna účastnící se média se zavázala publikovat v týdnu od 15. do 22. září před newyorským klimatickým summitem větší množství textů k tématu a podle úvahy je sdílet s kolegy. Deník Referendum je spolu se slovenským Denníkem N jedinou novinářskou organizací v regionu, která se akce účastní.

V jejím rámci vycházejí v DR nejméně dva texty denně, jak původní, tak překlady materiálů, k nimž máme přístup jako účastníci spolupráce. Deník Referendum je jediným českým médiem, jež téma změn klimatu sleduje dlouhodobě a systematicky. Od účasti ve spolupráci světových novinářských organizací si slibujeme, že by mohla přispět k tomu, aby se nejvážnějšímu tématu dneška začala v patřičné, daleko větší, míře věnovat i další česká média.

Všechny texty zevřejněné v rámci Covering Climate Now přehledně zde, všechny texty k tématu klimatické změny pak zde.

Související

Když se čtenáři magazínu The New Yorker minulou neděli ráno probudili, zjistili, že Johnathan Franzen – proslulý milovník ptáků, dříve pranýřovaný za tvrzení, že starost o klima odvádí pozornost od ochrany přírody – už zase vyvádí.

Romanopisec a esejista tentokrát napsal upovídaný článek s titulem „Co kdybychom přestali předstírat?“. Jeho pointa: vzhledem k tomu, jak málo se nám v otázce změn klimatu zatím daří dělat a problémům daným sobeckou a roztržitou „lidskou přirozeností“, se nám pravděpodobně nepodaří „zastavit“ či „vyřešit“ „klimatickou apokalypsu“ dřív, než bude pozdě.

Tento postoj mnohé rozzuřil, včetně mnoha klimatických vědců a aktivistů; přece jen, spousty lidí po celém světě zasvěcují svůj život tomu, aby možnou katastrofu pomohli odvrátit. Tvrdit, že by mohla být nevyhnutelná se může zdát přinejlepším jako fatalismus, přinejhorším jako učiněná obstrukce.

Že nám utíká čas je pravda, ale současně je také pravda, že nikdy neuteče tak docela úplně. Foto Peter Tkáč, DR

Předčasný defétismus nicméně není hlavní vadou Franzenovy argumentace. Tou je směšování dlouhodobého politického cíle – udržení nárůstu průměrné globální teploty pod dvěma stupni Celsia – s katastrofickými zvratnými body v klimatickém systému, jako by byl rozpad Západoantarktického ledového příkrovu či masivní tání arktického permafrostu (obě události by vedly k závratnému nárůstu hladin moří).

Franzen je přitom jen poslední z řady lidí, kteří tomuto omylu padli za oběť. Množství těch, kteří na něj hněvivě pokřikují kvůli jeho závěrům se chytili do té samé pasti a vycházejí ze stejných předpokladů.

„Z dlouhodobého hlediska pravděpodobně vůbec nezáleží na tom, o jak moc hranici dvou stupňů přestřelíme, píše Franzen. „Jakmile bude překročen bod, za nímž není návratu, svět se vymkne naší kontrole.“ To ale z vědeckého hlediska není pravda.

Kde body zvratu leží a jak budou zpětné vazby v klimatickém systému účinkovat, je mimořádně obtížné předpovědět, a posuzování rozsáhlých dynamických změn v zemském klimatu nevyhnutelně podléhá vysoké míře nejistoty. Jinak řečeno: globální oteplování není hra s nulovým součtem.

Franzenův článek nicméně bezděčně naráží také na širší otázky ohledně role apokalyptické rétoriky v dnešní debatě o klimatu. Od zveřejnění loňské zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu, která doložila, že globální společnost by musela jednat velmi rychle, pokud nemá oteplení překročit hranici 1,5 stupně Celsia – což se podle ní jinak stane kolem roku 2030, se protestující i politici ve zvýšené míře chytili představy, že se skutečně rychle blížíme k bodu, odkud není návratu.

Jak to vyjádřila šestnáctiletá aktivistka Greta Thunbergová: „Od okamžiku, kdy už nebudeme moci napravit své předchozí chyby, [nás] dělí pouhých dvanáct let.“ Demokratická kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortezová byla na lednové akci v New Yorku ještě ostřejší: „Svět za dvanáct let skončí, pokud nezačneme změny klimatu řešit.“

Takové apokalyptické myšlení vytváří dojem, že stojíme před volbou: všechno, nebo nic. Že jde o problém, který zvládneme vyřešit buď úplně, anebo vůbec.

Takový náhled může samozřejmě motivovat lidi k výjimečným výkonům. „Lidé nad koncem světa a apokalypsou přemýšleli od té doby, co jsou na světě,“ vysvětluje norský ekopsycholog a spisovatel Per Espen Stoknes. Podobné apokalyptické „deadliny“ – informace o tom, kolik nám ještě zbývá času – mohou v lidech probouzet takzvanou „heroickou naději“, představu, že „pokud jen budeme proti změnám klimatu bojovat dostatečně tvrdě, nakonec vyhrajeme“.

Jak příznivci Ocasio-Cortezové a jejího Green New Dealu, tak kupříkladu aktivisté Extinction Rebellion, kteří strach z „klimatického rozvratu“ už v roce 2030 používají k prosazování společenských změn, takové pocity úspěšně rozdmýchávají.
Jak ovšem upozorňuje výzkumník z univerzity v Cambridge Šiničiró Asajama, heroická naděje má svá úskalí, včetně toho, že poskytuje munici klimaskeptikům, jež mohou proroky klimatické apokalypsy odbývat jako „alarmisty“. „Nestihneme-li klimatické termíny, nesnížíme-li emise dostatečně a včas, povede to pravděpodobně k drastičtějším důsledkům,“ vysvětluje spoluautor nedávné kritiky rámování debaty o klimatu přesnými „deadliny“. „Neznamená to ale nutně, že dojde ke katastrofě.“

A být označován za alarmistu není to nejhorší, co se ekologickým aktivistům může stát, doplňuje Stoknes. „Apokalyptický narativ si vybírá svou daň,“ říká a upozorňuje, že ekologické hnutí varovalo před řadou „nepřekročitelných deadlinů“ již od osmdesátých let. „Lidi to prostě [časem] přestanou brát vážně.“

Debata o klimatu vždy kolísala mezi heroickou nadějí – že se termíny podaří splnit, že kolektivní jednání bude mít úspěch, že klimatická spravedlnost zvítězí – a formou skromnějšího optimismu navzdory apokalyptickým vyhlídkám. Franzenovi kritikové se ve svých reakcích na jeho článek z New Yorkeru drželi především heroické naděje.

Měla by tu být ovšem také možnost promýšlet apokalypsu tak, abychom z ní vyšli s nadějí, která bude více orientační a pevněji zakotvená. Nadějí, že bodům zvratu se možná můžeme vyhnout, i když termíny pro snižování emisí nestihneme. Nadějí, že i pokud klimatická krize není řešitelná v tom smyslu, že bychom se mohli vrátit k perfektnímu, předindustriálnímu klimatu, může být příležitostí k vytvoření spravedlivějšího světa.

Ani jedna z těchto forem naděje není „dobrá“ či „špatná“. Máme-li přežít příštích padesát let, budeme potřebovat obě. Můžeme bojovat za snižování emisí a usilovat o to, aby obyvatelé ostrovních zemí neztratili své domovy, protože věříme, že katastrofické oteplení jde ještě odvrátit. Anebo, pokud přijmeme, že určité oteplení už je nevyhnutelné, prostě proto, že je to správná věc.

Jak píše Franzen, „cokoliv dobrého uděláte dnes je pravděpodobně opatřením proti žhavější budoucnosti. Doopravdy smysluplné je to ale proto, že je to dobré již dnes.“

Článek vyšel v magazínu Grist pod titulkem The problem with putting a deadline on the climate apocalypse. V DR jej publikujeme v rámci spolupráce Covering Climate Now. Přeložil JOSEF PATOČKA

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Středa, 18.Září 2019, 13:11:35

Ano, výjádření AOC je mimořádně hloupé, to je fakt. Schopnost živé planety regenerovat a zacelovat i velmi hluboké rány je opravdu obdivuhodná a je to jedna z věcí, o kterou se dá opřít naděje do budoucna, i když to zatím opticky jde celé do kopru...

A i když chápu, že tenhle naléhavý tón má zvýšit tlak a umožnit urychlit potřebné změny, spíš má asi pravdu tenhle článek --- měli bychom tyhle projevy mírnit, nechávat prostor i pro naději, a hledat jinačí naléhavost než zrovna apokalyptickou.
(a to i v případě, že sami považujeme změnu bez předchozí katastrofy za nemožnou)

Jindřich Kalous - důchodce

Aleši Morbicerovi Středa, 18.Září 2019, 15:42:18

Jisté je jedno: Klimatologové (i další profese zaměřené na budoucnost, např. statistici či futurologové - záměrně z toho vynechávám makroekonomy, protože makroekonomie není věda a z jejích předpovědí ve 2. polovině 20. století nenastalo vůbec nic...) pracují se stochastickými veličinami. Proto mohou vždy vyjadřovat nanejvýš pravděpodobnost výskytu nějakých jevů, a to i v čase. Proto je také nanejvýš pošetilé snažit se bona fide konkretizovat jakékoli budoucí termíny, kdy ty jevy mají nastat. O tom se přesvědčila i celá řada nejrůznějších aktivistů. První byl zřejmě Římský klub, ale postihlo to i mě osobně, když jsem se svého času zúčastnil veřejné diskuse na téma "peak oil" - ropný zlom; jednou z mála výjimek, kdy naopak předpovězený termín katastrofy vyšel téměř přesně, bylo varování Hnutí Duha a lesníků z Mendelovy university před zánikem našich monokulturních jehličnatých lesů. Je pak jen přirozené, že když se většina předpovězených termínů nenaplní, vládnoucí třídy, politici, média i jimi zmanipulované veřejné mínění to hbitě a s gustem otočí proti autorům těch předpovědí. Proroky špatných konců nemá nikdo rád, ani když mají pravdu ani když se mýlí...

Na druhé straně, když budeme prosazovat přizpůsobení civilizace měnícím se přírodním podmínkám, vycházejíce z představy, že změny nejsou antropogenní a že nic jiného než přizpůsobit se nám beztak nezbývá, tipněte si, kdo na to doplatí a kdo na tom vydělá... A vůbec nezáleží na tom, zda těch 5% přeživších po případné apokalypse bude nakonec shodných s těmi 5% nejbohatších a zda na té apokalypse ještě (zřejmě naposledy) budou profitovat. Z opravdu dlouhodobého hlediska jsou stejně mrtví i oni a otevřeně řečeno, živoření v nějakém postapokalyptickém světě bych jim vůbec nezáviděl a možná i dost zlomyslně přál, ať si tedy naplno vyžerou důsledky svého jednání v době, kdy tím jednáním ještě mohli zachránit i těch 95%.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.