Koronavirus je oficiálně globální pandemií, která zatím nakazila desetkrát víc lidí než SARS. Zavírají se školy, univerzity, muzea a divadla napříč celým západním světem a brzy to může platit i pro celá města. Experti v USA varují, že se někteří lidé navzdory podezření, že by mohli být nakaženi novým virem, také známým jako COVID-19, budou snažit dál normálně pracovat, protože v důsledku systémových selhání privatizovaného zdravotnictví nemají nárok na placenou nemocenskou.

Většina lidísi není jistá, co dělat nebo na koho dát. Prezident Donald Trump rozporoval doporučení Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (Center for Disease Control and Prevention) a jeho zmatečné působení čas ke zmírnění škod způsobených vysoce nakažlivým koronavirem zkrátilo.

Současně nastaly vhodné podmínky pro vlády a globální elity pro přijetí politických opatření, vůči kterým by se jinak zvedl velký odpor, pokud bychom všichni nebyli tak dezorientovaní. Současná krize vyvolaná koronavirem v tom není nijak jedinečná; je to mustr, který využívali politici a vlády po celé poslední dekády, zvaný „šoková doktrína“. Pojem zavedla aktivistka a autorka Naomi Kleinová ve stejnojmenné knize z roku 2007.

Dějiny jsou takovou kronikou „šoků“ — způsobených válkami, přírodními katastrofami, ekonomickými krizemi — a toho, co následuje po nich. Právě čas po krizích lze charakterizovat jako „kalamitní kapitalismus“, kdy „řešení krize“ nabídnutá v souladu s volnotržní doktrínou vedou k drancování společností a prohloubení nerovnosti.

Kleinová říká, že dnes už na národní úrovni uplatňování kalamitního kapitalismu sledujeme: v reakci na koronavirus navrhl americký prezident Trump balíček pro stimulaci ekonomiky v hodnotě 700 miliard dolarů, jehož součástí je i snížení zaměstnaneckých odvodů, což by zničilo systém sociální podpory, a pomoc průmyslovým odvětvím, které v důsledku krize ztratí obchodní příležitosti.

„Nedělají to, poněvadž by si mysleli, že tak nejúčinněji zmírní strádání během pandemie — spíš měli takovéto nápady již v šuplíku a teď vidí příležitost je zavést,“ říká. Magazín VICE s Naomi Kleinovou hovořil o tom, jak „šok“ koronaviru otevírá cestu řetězci událostí, který popsala před více než dekádou ve své knize Šoková doktrína.

Začněme od toho nejzákladnějšího. Co je „kalamitní kapitalismus“? Jaký je jeho vztah k „šokové doktríně“?

Kalamitní kapitalismus definuji prostě: popisuje způsob, jakým se zmobilizuje soukromý byznys, aby napřímo profitoval z nějaké krize velkého rozsahu. Vytěžování katastrof a válek sice není nic nového, ale za Bushovy vlády po 11. září se stalo obzvlášť intenzivním.

Vláda vyhlásila zvláštní druh nekonečné bezpečnostní krize a tu souběžně privatizovala a outsourcovala (převáděla její řešení prostřednictvím zakázek na soukromé subjekty, pozn. DR). To obnášelo částečnou privatizaci bezpečnostní politiky státu doma, a částečně privatizovanou invazi a okupaci Iráku a Afganistánu.

„Šoková doktrína“ je politická strategie, jak využít velké krize k protlačení politik, které systematicky prohlubují nerovnost, prospívají elitám a škodí všem ostatním. V momentech krize mají lidé tendenci se zaměřovat na každodenní urgentní záležitosti k přežití takové krize, ať už to je cokoli, a mají sklony nad obyčej důvěřovat mocným. Zkrátka v časech krize tak trochu přestáváme sledovat, kde na hřišti se zrovna přesně nachází míč. 

Odkud se taková politická strategie bere? Kde jste ji objevila v dějinách americké politiky?

Strategie „šokové terapie“ byla odpovědí na Rooseveltův New Deal. Ekonom Milton Friedman byl přesvědčen, že v jeho důsledku je v Americe všechno špatně: V reakci na Velkou depresi vznikla v zemi vláda s mnohem vyššími pravomocemi, která si vytkla za cíl vyřešit tehdejší ekonomickou krizi aktivní politikou zaměstnanosti, obnášející vytváření pracovních míst státem, ale i poskytováním přímé sociální podpory lidem.

Jste-li zatvrzelým volnotržním ekonomem, je vám vcelku jasné, že selže-li trh, může to přirozeně vést k progresivním politickým změnám, a nikoli k deregulačním opatřením ve prospěch velkých korporací. Takže šoková doktrína byla vyvinuta jako metoda, jak zabránit tomu, aby krize otevíraly cestu k prosazení progresivní politiky.

Politické a ekonomické elity dnes dobře rozumí tomu, že okamžiky krize jsou jejich šancí protlačit celé seznamy nepopulárních politických kroků. Mimo jiné takových, které prohlubují nerovné rozdělení bohatství jak v rámci jednotlivých zemí, tak v globálním měřítku.

V současnosti čelíme vícero krizím zároveň: pandemii, nedostatkům v infrastruktuře, která by nám umožnila s ní bojovat, krachujícím burzám. Můžete vysvětlit, jak každá z těchto věcí zapadá do schématu, které jste popsala v Šokové doktríně?

Primárním šokem je samozřejmě virus sám o sobě. Ve Spojených státech se zatím řeší způsobem, který maximalizuje zmatek a minimalizuje ochranu obyvatel. Nejedná se přitom dle mého názoru o žádné spiknutí. Americká vláda a Trump osobně prostě krizi manažersky naprosto nezvládli.

Trump k ní zatím nepřistupoval jako ke krizi veřejného zdraví, ale jako k potenciálnímu problému pro své znovuzvolení. To je nejhorší myslitelná situace, zejména v kombinaci s faktem, že Spojené státy nedisponují plošnou zdravotní péčí a ochrana zaměstnanců je neuvěřitelně špatná.

Právě souhra nepříznivých vlivů prohlubuje otřes, šok. A ten se teď bude využívat k záchraně průmyslových odvětví, která jsou kořenem zdaleka nejvážnější krize, které čelíme, totiž té klimatické: letecký průmysl, zaoceánská přeprava, byznys se zemním plynem a ropou — to všechno má nyní dostat podporu.

Jak uvedené mechanismy působily dříve?

V Šokové doktríně mluvím o tom, co se dělo po hurikánu Katrina. Washingtonské think-tanky jako Heritage Foundation přišly se souborem „volnotržních“ řešení. Můžeme si být jisti, že totožné plány se budou snažit prosadit i teď — koneckonců pracovní skupině k řešení dopadů hurikánu tehdy předsedal nynější viceprezident USA Mike Pence.

V roce 2008 jsme podobnou šarádu viděli při záchraně bank. Státy jim vypsaly bianco šeky, jejichž hodnota se nakonec vyšplhala k hodnotě mnoha trilionů dolarů. Skutečné náklady uvedených opatření se pak ale splácely ve formě politiky škrtů. Takže nejde jen o to, co se děje právě teď, ale jak a kdo to posléze zaplatí.

Je něco, co mohou lidé dělat, aby zabránili škodám, které přinese kalamitní kapitalismus, jak už se v reakci na koronavirus rýsuje? Jsme v lepší, anebo v horší situaci, srovnáte-li ji s podmínkami po hurikánu Katrina nebo po poslední globální recesi?

Když jsme vystaveni zkoušce v důsledku krize, buď nastane regres a rozpad, nebo díky ní vyspějeme, objevíme rezervoáry síly a schopnost sounáležitosti, o kterých jsme vůbec netušili, že v nás dřímou. Teď stojíme před takovouto zkouškou.

Důvod, proč živím určitou naději, že bychom si mohli tentokrát zvolit příznivější možnost, spočívá v tom, že — na rozdíl od roku 2008 — máme skutečnou politickou alternativu, nabídku odlišného způsobu odpovědi na krizi, směřující ke skutečným kořenům naší zranitelnosti. A disponujeme i rozsáhlejším politickým hnutím, které ji podporuje. 

O to přeci šlo při vší naší práci na Green New Dealu (Kleinová je jednou z vedoucích postav amerického hnutí za Green New Deal pozn. DR): připravit se na moment, jaký právě nastal. Nesmíme ztratit odvahu; musíme bojovat s větším odhodláním než kdy dřív za univerzální zdravotní péči, zabezpečení dětí i za placenou nemocenskou — to vše je úzce propojeno.

Pokud vláda a globální elity vytěží krizi pro své vlastní účely, co mohou dělat lidé pro to, aby o sebe navzájem pečovali?

Třeba v duchu: „Postarám se sám o sebe, k dispozici mám to nejlepší zdravotní pojištění, a pokud ty dobré pojištění nemáš, pak to je pravděpodobně tvoje chyba, můj problém to není.“? Přesně takhle nás nutí myslet ekonomika vedená logikou, že vítěz bere vše. Ale krize jako ta dnešní odhalují, jak jsme všichni propojeni s ostatními. Vidíme nabíledni, že jsme na sobě všichni navzájem závislí mnohem víc, než se nám snaží náš dost brutální ekonomický systém namluvit.

Můžeme si myslet, že se nám nic nestane, pokud máme přístup k dobré zdravotní péči. Ale pokud osoba, která pro nás připravuje či rozváží jídlo nebo balí balíčky, přístup k takové péči nemá a nemůže si dovolit nechat se otestovat, neřkuli zůstat doma, protože nemá nárok na placenou nemocenskou, v bezpečí nejsme. Pokud se nepostaráme o všechny, není postaráno o nikoho. Jsme v tom všichni společně.

Různé způsoby organizace společnosti probouzejí různé vrstvy našeho já. Pokud je člověk součástí systému, o kterém ví, že se o lidi nepostará a nerozděluje zdroje spravedlivě, pak se projeví lidská tendence rabovat a hromadit doma zásoby.

Buďme si toho vědomi a o tom přemýšlejme tom — jak se namísto hromadění zásob a řešení výhradně toho, jak zajistit jen sebe a svou rodinu, člověk může obrátit k sdílení věcí se svými bližními. A postarat se o ty nejvíc zranitelné.

MARIE SOLISOVÁ

Článek Coronavirus Is the Perfect Disaster for ‘Disaster Capitalism’ publikovaný magazínem VICE pro Deník Referendum přeložila KATEŘINA SMEJKALOVÁ.