Doufat v nejlepší, připravit se na nejhorší. Tři scénáře krize
Filip ČervenkaVláda předpokládá, že omezení hospodářského a veřejného života budou dlouhodobá. Což znamená, že máme-li zamezit sociální katastrofě, budou zapotřebí mnohem rozsáhlejší a razantnější kroky než tatáž vláda v současnosti schvaluje.
Ohniskem koronaviru se po Číně stala Evropa. Regiony, dokonce i celé státy se ocitají v karanténě. Obchody i prodejny jsou zavřené, firmy zastavují výrobu, dříve přeplněné ulice zejí prázdnotou. Základní Scénáře budoucího hospodářského vývoje existují tři.
Největší omezení hospodářského a společenského života dnes zažívá Itálie. My tamní dění sledujeme především optikou počtu zemřelých a nakažených. Italská vláda ale zastavila většinu hospodářského života země a Pádská nížina, kde je situace ze zdravotního hlediska nejkrizovější, je sama centrem italského hospodářství. Pokud by epidemie potopila podlomenou italskou ekonomiku, hrozí, že se vrátíme do časů finanční a dluhové krize — ale násobně horší.
I bez takto pesimistického scénáře ale naše vláda předpokládá, že omezení hospodářského a veřejného života budou dlouhodobá. Což znamená, že proto, abychom zamezili sociální katastrofě, budou zapotřebí mnohem rozsáhlejší a razantnější kroky než tatáž vláda v současnosti schvaluje.
Důvodem k optimismu je, že v minulých letech měla Česká republika v průměru vyrovnané rozpočty, zadlužení je nízké, takže máme prostor ochránit lidi nejen zdravotně, ale i materiálně. Zatím nevíme, jak dlouho současná krize potrvá, z pohledu ekonoma ale existují tři hlavní možné scénáře vývoje.
I. Recese, která povede k sociálními kolapsu
Hospodářský pokles delší než dvě čtvrtletí bude znamenat, že ekonomika spadne do recese. Na povrch začnou vyplouvat všechna nevyléčená traumata českého hospodářství, která zůstávala v předchozích letech schována pod rouškou ekonomického růstu.
Recese by dopadla nejvíc na nejslabší. Lidé, kteří by přišli o své příjmy, začnou mít po určité době vážný problém splácet hypotéku. Ještě hůř by na tom ale byli lidé, kteří neplatí hypotéku, ale nájem. Zatímco splátky by snad bylo možné skrze tlak vlády a národní banky odložit, vlastníci nemovitostí můžou tváří v tvář nejisté budoucnosti na pravidelných platbách trvat. Začal by hrozit skokový nárůst počtů lidí bez domova.
Dosud nízká nezaměstnanost by začala narůstat. Nejdříve by to pocítily venkovské a periferní regiony, později i zbytek země. V krátké době bychom se mohli vrátit do situace ze zimy 2013, kdy bylo na úřadech práce přes 600 tisíc lidí. Kvůli nemožnosti jakéhokoliv smysluplného podnikového plánování by rapidně poklesl počet nově nabízených pracovních míst. Vrátit se zpět do zaměstnání by se stalo nadlidským úkolem.
Největší riziko je ale ukryto ještě jinde. České domácnosti, které kvůli nízkým mzdám nemají často ani minimální finanční rezervy, by v důsledku recese mohly začít krvácet. Tři miliony obyvatel splácí v současnosti nějakou formu půjčky, ale přitom pětina lidí nemá rezervu ani na výdaj ve výši 11 tisíc korun. Bez rázného zásahu centrální banky by mohlo hrozit, že v exekuci nebude každý desátý, ale rázem každý třetí dospělý.
Až by se koronavirus podařilo konečně zastavit, ekonomika by se začala obnovovat. Byl by to ale proces pomalý a bolestivý. Vnější vliv, který recesi vyvolal, už by byl pryč, ale zůstala by po něm sociální katastrofa: nezaměstnanost, exekuce a lidé bez střechy na hlavou.
II. Krutý návrat do časů finanční krize
Pokud léto, teplé počasí a přijímaná opatření síření nákazy nezastaví, může to nejen probudit strukturální socioekonomické nerovnosti v České republice, ale v celé Evropě. Nejčernější možný scénář nespočívá v nebezpečí, že se budeme s koronavirem potýkat dlouho. Nejhorší představitelný důsledek je, že zdlouhavá pandemie odkryje všechny nevyléčené staré rány, na které jsme v minulých letech zapomněli.
Hororový scénář by odstartoval krachem italské ekonomiky, která se už dnes potácí nad propastí. Hrubý domácí produkt tam stagnuje, nezaměstnanost se drží mezi deseti a dvanácti procenty, příjmová nerovnost je jedna z nejvyšších v Evropské unii a státní rozpočet se topí v obrovských dluzích.
Aby se země vyrovnala s následky epidemie, která na ni udeřila s mimořádnou silou, musela by se zadlužit ještě více než dnes. Ale každá další půjčka by byla dražší než ta předchozí. Až by se dostal do problémů soukromý bankovní sektor, Itálie by vyhlásila bankrot.
Rázem bychom se vrátili do časů finanční a dluhové krize. Byl by tam ale jeden velký rozdíl. Minule táhlo eurozónu ke dnu Řecko. A zatímco jeho ekonomika tvoří jen nepatrné jedno až dvě procenta hrubého domácího produktu Evropy, italská ekonomika je po německé a francouzské největší v Unii. Pokud by Itálie vyhlásila bankrot, důsledky by byly mnohem tvrdší.
Všechny otázky kolem udržitelnosti projektu společné měny, nevyřešené fiskální unie nebo přehlížených daňových rájů uvnitř Evropské unie by opět začaly plnit titulní stránky novin. Nerovnost mezi evropským Jihem a Severem, mzdový příkop mezi novými a starými členskými státy, dlouhodobá nezaměstnanost ohrožených skupin obyvatel by se znovu ocitly v centru všeobecné pozornosti.
Žádnou z uvedených otázek totiž Evropa během minulých let nedokázala uspokojivě vyřešit. Jsou jen schovány pod pláštěm mírného ekonomického růstu.
III. Krátký pokles a rychlé zotavení
Optimistické odhady tvrdí, že bychom se s koronavirem mohli vypořádat do začátku léta. Pokud by se to podařilo, o žádné ekonomické katastrofě by nemohla být řeč. Ekonomika by v daném čtvrtletí propadla, ale následně by se zase rychle zvedla.
Proč? Pokles zapříčiněný vnějším faktorem by totiž neměl důvod pokračovat. Poptávka by se obnovila, lidé by se vrátili do práce a firmy by opět rozjely výrobu. S malou přestávkou bychom se vrátili tam, kde jsme byli na konci minulého roku.
Ani měsíc současných opatření by neměl fatální dopad na hospodářství. Ojedinělé podniky můžou zbankrotovat, ale lidé by neměli mít problém si najít rychle práci na jiné pozici, protože ekonomika jako taková bude po odvolání současných opatření zase šlapat.
Důsledky tohoto scénáře jsou v zásadě ty, které už vidíme dnes. Někteří lidé bojují s krátkodobým výpadkem příjmů, jiní řeší hlídání dětí, první lidé přicházejí na úřad práce. To jsou hmatatelné důsledky, které už lidé pociťují na vlastní kůži. Když ale za několik týdnů nebezpečí pomine, hospodářství a ekonomický život se dokáže rychle zregenerovat.
Ať už se vývoj bude ubírat jako variace kteréhokoli z těchto scénářů, je na místě využít dnešní krizi jako další podnět k přestavění našich struktur tak, aby podobné vážné krize — jedno zda virové, hypoteční či zahraničně-politické — neohrožovaly základy našeho života. Mají-li být odolné, musí stát na vzájemné solidaritě, rovnosti a udržitelnosti. Jinak pro nás i nevelké krize budou moci v budoucnu znamenat vážné ohrožení.
je varianta scénáře III, kdy se do léta s virem sice nevypořádáme, ale vykašleme se na něj a necháme populaci promořit. Jak jsem slyšel, původní taktika britského premiéra.
Kolapsu zdravotnictví jako takovému se zabrání tak, že se péče v souvislosti s virem drasticky omezí - vyhradí se jen určitý počet lůžek na izolovaném oddělení, a vytvoří se pravidla, kdo má přednost. V Itálii už to prý stejně musejí dělat.
Další tisíce lidí zemřou, zejména staří a nemocní - víme už, že virus zabíjí především je - ale ekonomika pofrčí dál, protože pár desítek až stovek tisíc lidí na beztak stárnoucí a přelidněné planetě pro globální hospodářství nic neznamená, zejména ve srovnání se zadlužeností, nezaměstnaností a chudobou ohrožující tisíckrát větší počet lidí. Bude to nehumánní, ale zpětně si to nějak zdůvodníme. Jak píše pan Červenka, jen to obnaží existující slabiny společnosti.
Představte si, že Pepa je celkem mladý a zdravý člověk, viru se nebojí - bude to jako chřipka - ale bojí se, že nezaplatím nájem. A hrozí mu, že skončí na ulici, protože "vlastníci nemovitostí můžou tváří v tvář nejisté budoucnosti na pravidelných platbách trvat".
A stát jim v tom nezabrání, protože soukromé vlastnictví je dopr*elesrdce naší společnosti, svatá věc. A když je to tak, ptá se Pepa, tak proč musí být všichni povinně doma, aby neumírali nemocní a důchodci, kteří by stejně umřeli do deseti let, a z Pepy bude nezaměstnaný bezdomovec?
Rus usazený v USA, Dmitrij "Kollapsnik" Orlov, už před nějakými 14 lety sepsal (a já jsem si v r. 2009 dovolil jeho myšlenky shrnout v češtině) něco o zákonitostech průběhu kolapsů společnosti. Můžeme teď v přímém přenosu sledovat, do jaké míry mu vývoj (ne)dává za pravdu.
Komentář Marka Beneše v dnešních Britských listech:
"Teď jsem pročetl dějiny Ruské revoluce. Tam byl nějaký Kerenský. Po únorové revoluci miláček lidu, nosili ho na ramenou. Až do června. Na podzim ho nenáviděli. A v říjnu přišel nějaký Lenin.
Nikdy neposuzujme vývoj jen podle momentální situace. Ta má takovou dynamiku, že neznamená nic."
ve státu, který zprivatizoval ekonomický potenciál a je závislý na loajalitě elity, ovládající takříkajíc státotvornou materiální základnu.
Jde o situaci, kdy nutné zásahy státu do klíčové finanční sféry jsou hlasitě spojovány s popřením vlastnických práv, podstaty soukromého práva a tedy ústavních norem.
A takhle v současné krizi funguje Evropa:
https://www.wsws.org/en/articles/2020/03/28/gipf-m28.html
Italský premiér:
"Mrtvá Evropa se může jít vycpat."