Nemáme už mnoho času, přesně řečeno dvanáct let. Takový je základní verdikt poslední zvláštní zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC), kompilátu více než šesti tisíc podkladových vědeckých studií. Nezvládneme-li do roku 2030 ostře změnit kurz, definitivně ztratíme naději, že se nám podaří udržet oteplení planety pod jedním a půl stupněm Celsia oproti předprůmyslovému období — a splnit tak ideální, optimističtější cíl pařížské klimatické dohody.

Druhé poselství: změny klimatu postupují o poznání rychleji a s horšími důsledky, než jsme čekali. Dnešní oteplení o pouhý jeden stupeň se projevuje po celé planetě nekončící sérií extrémního počasí. Letošní horké a suché léto bylo jen ochutnávkou klimatu, které jsme si dosavadními emisemi skleníkových plynů již navařili. Dva stupně oteplení, vyšší a méně optimistický pařížský cíl, dosud obecně považovaný za „bezpečnou hranici“, tak mohou být zkrátka příliš mnoho.

Rozdíl mezi krizí a katastrofou

Rozdíl půl stupně Celsia se intuitivně zdá jako zanedbatelný, podle zprávy je ale ve skutečnosti obrovský. Může rozhodnout mezi životem a smrtí řady živočišných druhů — jako lední medvědi či korály — ale především milionů lidí. Určí osud mnohých přímořských velkoměst, která mohou ke konci století při dvou stupních oteplení zmizet z mapy.

Ovlivní zemědělství, produkci potravin, dostupnost pitné vody, intenzitu extrémního počasí, hojnost ryb v oceánech. Rozhodne o tom, zda budou stovky milionů lidí dál žít v bídě, nebo dostanou šanci na důstojný život. Rozhodne i o tom, zda budou mít vůbec kde žít a zda se nebudou muset stát uprchlíky.

Nejhorší ale nakonec nemusí být to, co zpráva říká, nýbrž to, co zamlčuje. Podle mnohých kritiků z řad klimatologické komunity je zpráva „neuvěřitelně konzervativní“ a vážnost situace ve skutečnosti podceňuje. Nepočítá totiž vůbec s vznikáním pozitivních zpětných vazeb v klimatickém systému — kupříkladu tání permafrostu uvolňující do atmosféry metan — které mohou oteplování dále urychlit.

Pokud navíc pozitivní zpětné vazby v určitý moment — takzvaný „bod zvratu“ — převáží, může se planeta oteplovat sama od sebe, aniž bychom to ještě mohli ovlivnit. A podle nejnovější studie na toto téma — zpracované týmem kolem špičkového švédského systémového analytika Johanna Rockströma — leží tato hranice pravděpodobně právě někde kolem dvou stupňů Celsia oteplení. 

Jinak řečeno, onen půlstupeň může představovat nejen rozdíl mezi dvěma stupni bolesti a utrpení, nýbrž také rozhodnutí mezi krizí, kterou ještě můžeme zvládnout, a plnohodnotnou katastrofou: klimatickým kolapsem.

Záchrana je možná a lákavá. Co nám brání?

Pokud bychom se chtěli takovému osudu vyhnout a udržet se pod jedním a půl stupněm Celsia, musíme podle vědců jednat rychle. Znamená to snížit emise skleníkových plynů, pocházející zejména ze spalování fosilních paliv, do roku 2030 — tedy během oněch dvanácti následujících let — o 45 procent a do roku 2050 na nulu. V polovině století, tedy ještě během života většiny lidí, kteří dnes na světě žijí, by muselo být úplně všechno, co děláme — doprava, energetika, průmysl, celé naše hospodářství — poháněno obnovitelnou energií.

Globální „sametová revoluce“ proti politicko-ekonomickému režimu ničení naší budoucnosti je dnes zřejmě naší nejlepší nadějí na záchranu. Foto Ende Gelände

Technologie, finance i znalosti potřebné k tomu, abychom fosilní paliva včas opustili, máme. A nebyla by to změna jen nezbytná, nýbrž také lákavá. Dílčími bonusy by bylo čistší ovzduší, zdravější lidé i obyvatelnější města. Jako výhodná vychází i z hlediska prostého kupeckého počtu: ztráty způsobené potenciálně klimatickými extrémy jsou vyšší než náklady na přestavbu našich ekonomik.

Co nám tedy brání tuto transformaci provést? Proč se nesnažíme se zachránit a namísto snižování emisí dál pálíme čím dál víc stabilitu klimatu ničících paliv? I zpráva IPCC poznamenává, že příčiny nejsou technické, nýbrž politické. Základní překážku musíme vidět v orientaci celého našeho ekonomického systému výhradně na bezprostřední zisk a finanční i politické moci korporací, pro něž představuje ničení klimatu nejvýnosnější byznys v dějinách. Zvrátit situaci by musely vlády tvrdým a progresivně se zvyšujícím zdaněním škodlivých emisí a plánovitými investicemi do budování obnovitelné infrastruktury.

Síly zkázy na vzestupu

Na světové vlády se ale při současném stavu globální politiky můžeme spoléhat jen stěží. Popírač změn klimatu obsadil přede dvěma lety prezidentský úřad země, která je historicky největším znečišťovatelem a snahy o řešení aktivně sabotuje. Stále častěji se i z řad Trumpova úřednictva začíná objevovat poslední, obzvlášť cynická a zákeřná forma popírání skutečnosti — už je prý pozdě. Klima jsme oteplili, tak proč se ještě snažit? Nezáleží na tom, že ještě včera stejní lidé říkali, že se vlastně nic neděje: v popírání změn klimatu nejde o pravdu, nýbrž o záminku k nečinnosti a pokračování v právě tak výnosné jako ničivé činnosti.

Řadu takových výmluv jsme mohli pozorovat během letošního léta také u nás a pronikly i do komunální předvolební kampaně. „Z Prahy planetu neochladíme,“ hlásala lídryně ODS v jedné z pražských městských částí Vladimíra Ludková.

Dalšího spojence mohou tito trumpové všech zemí získat za necelý měsíc, zvítězí-li v brazilských prezidentských volbách neofašistický kandidát Jair Bolsonaro, jenž slibuje nejen stejně jako USA opustit pařížskou klimatickou dohodu, nýbrž také otevřít amazonské pralesy dalšímu nekontrolovanému rozvoji a ničení. Právě zachování a obnovu přirozených lesů, které pohlcují oxid uhličitý, přitom vědci označují za zásadní podmínku záchrany.

Dělali bychom však chybu, pokud bychom si mysleli, že bez Trumpa a jemu podobných bychom byli na dobré cestě. Dobrovolné závazky zemí z pařížské dohody dál směřují k více než třem katastrofickým stupňům oteplení. Formálně poslušné státy hlásící se k pařížským cílům neničí klima o nic méně než renegáti.

Británie podporuje těžbu břidličného plynu, Norsko hodlá rozšířit těžbu ropy za polárním kruhem, Německo váhá s útlumem spalování uhlí. Justin Trudeau se vydává za ekologického šampiona. Jeho vláda přitom násilím staví ropovody přes území původních obyvatel a podporuje těžbu dehtových písků. Macron umí kvůli klimatu mistrovat Trumpa. Jeho vlastní ministr životního prostředí mu ale rezignoval a v přímém přenosu označil jeho rétoriku za falešnou. 

‚Sametová revoluce‘ proti fosiliím

Lepší budoucnost, než jakou nám slibuje dnešní politická krajina, musíme tedy hledat mimo politický establishment a mimo úzký rámec běžných představ o tom, co je v politice „možné“ a „realistické“. Současný vývoj v Německu nám může být inspirací. I lidé hluboce oddaní úsilí o co nejrychlejší ukončení těžby uhlí v zemi pokládali ještě v létě za takřka jisté, že les na okraji obřího hnědouhelného dolu Hambach, bráněný po šest let skupinou lidí obývajících domy na stromech, na podzim padne bez většího zájmu veřejnosti za oběť korporaci RWE a její zájmy hájící vládě spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko.

↗

Vědomí odpovědnosti by nás nemělo paralyzovat, ale vybízet k odvážné, činorodé a tvořivé aktivitě. Foto Majda Slámová

Jakmile se ale vysokozdvižné plošiny porýnské policie přiblížily k prvním stromům, stalo se něco naprosto neočekávaného. Na obranu lesa najednou povstala celá země. Jako by se v německé společnosti, v níž bylo ještě nedávno žádat úplný konec uhlí něco bezmála bláznivého, cosi zlomilo.

Rychlý konec špinavého paliva žádají tři čtvrtiny veřejnosti a do obrany lesa se zapojují tisíce lidí, kteří ještě nedávno neměli s občanskou neposlušností či politickými aktivitami nic společného. Morální porážku vlády i průmyslu stvrdil překvapivým rozhodnutím minulý týden soud a zakázal firmě les vykácet. Den na to se padesát tisíc lidí sešlo na poli poblíž lesa na největší protiuhelné demonstraci v německých dějinách.

Český ekologický aktivista Jan Rovenský, který v lese strávil několik dní na stromě, se nechal slyšet, že tak masivní projev spontánní lidské síly a aktivity nezažil od sametové revoluce. A právě jakási globální „sametová revoluce“ proti politicko-ekonomickému režimu ničení naší budoucnosti je dnes zřejmě naší nejlepší nadějí na záchranu.

Její zárodky můžeme pozorovat po celém světě včetně České republiky. Musíme usilovat o to, aby se z těchto omezených kapes odporu přelila do celé společnosti, aby si získala všestrannou veřejnou podporu a současně schopnost překážet zájmům průmyslu, kdekoliv to půjde, blokádami, okupacemi, demonstracemi, soudními žalobami i tlakem na politiky, v intenzitě desetkrát, stokrát vyšší než dnes. Aby se stala vlnou, kterou nepůjde zadržet.

Žijeme v neobyčejně důležité době a na naší generaci leží nesmírná odpovědnost. Toto vědomí by nás ale nemělo paralyzovat, nýbrž vybízet k tvořivé, odvážné a činorodé aktivitě. Význam známé Havlovy maximy o tom, že naděje neznamená přesvědčení, že něco dobře dopadne, nýbrž jistotu, že má něco smysl bez ohledu na to, jak to dopadne, se nevztahuje jen na přítomnost.

Dává porozumět schopnosti dřívějších generací nesmířit se s panujícím stavem věcí a jednat, jako by změna byla možná, a skrze takové jednání ji umožňovat. „Klíčové poučení z této zprávy je, že nejlepší chvíle na to, začít snižovat emise, byla před pětadvaceti lety…“ říká klimatolog Gavin Smith, „a že ta druhá nejlepší je právě teď.“ Budoucnost je otevřená. Nikdy není příliš pozdě. Záleží jen na nás.