Přibližně půl kilometru od kolejí, po nichž společnost RWE zásobuje uhlím své obří elektrárny Kraftwerk Niederaussem a Neurath, staví policie několik set metrů dlouhý kordón. Pomalu se k němu blíží patnáct set lidí oblečených do malířských overalů.

Přicházejí protestovat proti jedněm z největších a nejhorších evropských uhelných elektráren. Podle studie WWF Špinavá třicítka z roku 2007 elektrárna Kraftwerk Niederaussem o devíti blocích a celkovém instalovaném výkonu 2700 MW (pro srovnání: jaderný Temelín má 2000 MW) je třetí nejhorší v Evropě v emisích oxidu uhličitého na jednotku vyrobené energie. Obří Neurath má sice o dva bloky méně, ale celkový instalovaný výkon 4400 MW. Ve Špinavé třicítce mu patří druhé místo.

Cíl demonstrantů je tak jasný: překonat policejní řady a zastavit provoz obou elektráren. Demonstranti se postupně dělí do tří proudů a šikují se k pokusu policejní kordon prorazit. Hrozící střet odvrátí rozumná úvaha policie. Na všech třech místech uvolní cestu, protože situaci vyhodnotí tak, že protestujících je zkrátka příliš mnoho.

Lidé odění v bílých overalech typických pro klimatické hnutí posledních let se tak opět za policejním kordónem slévají do jednoho dlouhého průvodu. Po tříhodinovém pochodu, během nějž se několikrát museli vyhýbat policii či utíkat, stojí před svým cílem.

Je sobota 26. srpna. Stejně jako v loňském roce, a celkově již potřetí, se organizaci Ende Gelände podařilo zmobilizovat tisíce lidí, aby v německém Porýní akcemi občanské neposlušnosti protestovali proti uhelnému průmyslu.

„Za těmi stromy jsou koleje, které musíme zablokovat,“ pokřikuje jeden z protestujících, který zdejší kraj dobře zná. Zbývá posledních několik stovek metrů, avšak policie je zde v plné síle několika stovek těžkooděnců i s auty. Dav se opět rozděluje, tentokrát na čtyři skupiny podle tak zvaných prstů, každý z nich má jinou barvu i propagované téma.

Na koleje poměrně snadno pronikají dvě skupiny a zformují zde blokády. Třetí prst policie ale vytlačí na bramborové pole, na němž se pak těžkooděnci snaží celou skupinu pochytat. Neúspěšně, mnohým se i přes rány obuškem podaří dokonce proniknout kordónem.

Mezi bramborami však vzniká zmatek, desítky lidí naháněných policisty se zvedají ke zběsilému útěku, zakopávají, padají, zvedají se a zase prchají. Zezadu je nahánějí policisté, kteří ale sami na poli zakopávají, vrávorají a také mnozí z nich sebou švihnou o zem. Důstojnost úřadu trpí. Po chvíli se tedy zase vracejí na kraj bramborového pole. Co ale dříve fungovalo jako dobře organizovaná skupina demonstrantů, je najednou v chaosu.

V kotli

Jen dvacet metrů od kolejí lidé pobíhají sem a tam, někteří proniknou přes kordóny a přidávají se k blokádám. Také těžkooděnci se pohybují dezorganizovaně a mlátí blokádníky obušky. Po chvíli se policejní kordón zformuje a vybíhá proti lidem. Šest stovek z nich obklopí a uzavře do takzvaného kotle.

Protestující zkusí po krátké dohodě ještě jeden akt kolektivního odporu. Propletení rukama sebevědomě vycházejí proti dvěma za sebou stojícím řadám těžkooděnců s cílem protlačit se ven. Vzduchem létá slzný plyn, slyšet jsou rány obuškem, ale dav postupuje. Policie až na poslední chvíli skupinu rozdělí a část lidí povalí na zem. Neposlušnost je u konce.

Lidé v kotli si navzájem vyplachují oči od slzného plynu, dělí se o jídlo a vodu. Po hodině debat se rozhodnou policii nabídnout, že pokojně odejdou průvodem do nejbližšího města na vlak. Policejní vyjednavač rázně odmítá, namísto toho megafonem vyhrožuje, že policisté začnou z davu vytahovat balíky slámy sloužící jako ochrana před obušky. Mají strach, že by je dav demonstrantů mohl zapálit.

Formují se první blokády v sedě, které po dvou hodinách na pražícím slunci začínají těžkooděnci rozkládat. Někteří odcházejí dobrovolně, vzpurné policisté vytahují za hlavu, lámou jim zápěstí či vláčejí po zemi. Posledních sto třicet lidí nakonec přece jenom musí odvést do nejbližšího města na vlak, nemají totiž dostatek místa v autobusech.

Autobusy míří na policejní stanice v Mönchengladbachu. Zde si komisaři v civilním oblečení jednoho po druhém vyfotí a pustí na svobodu. Na víc policie nemá kapacitu. Na stanici přijelo ostatně sedm busů přeplněných zadrženými lidmi zároveň.

Na zjištění totožnosti mají němečtí policisté dvanáct hodin a z předchozích zkušeností jim je jasné, že většina zadržených u sebe schválně nemá doklady, někteří mají dokonce polepené prsty kvůli obavám z braní otisků. Před služebnou na propuštěné kamarády čekají desítky dříve propuštěných s vodou, ovocem a sladkostmi.

Mluví se tu o tom, že blokády na kolejích policie rozkládala i za pomoci pracovníků RWE. Účastníky blokády odvážela speciálně upravenými vlaky s logem energetické společnosti. Stejně jako v předešlých letech tak policie aktivně spolupracovala s energetickými koncerny.

Většina zadržených se do kempu dostává krátce po půlnoci, za mohutného potlesku a skandování přihlížejících. Skončil nejúspěšnější den akcí občanské neposlušnosti, při kterém musela RWE snížit produkci uhlí v porýnském uhelném regionu o čtyřicet procent. Blokády ovlivnily provoz čtyř uhelných elektráren. I přes masivní nasazení policie se podařilo druhou nejšpinavější evropskou elektrárnu, obří Neurath, odříznout na devět hodin od přísunu topiva.

Páteční zklamání a lidský řetěz

Méně úspěšné byly páteční pokusy o blokádu dolu Garzweiler či jiné uhelné infrastruktury. Policie byla letos velmi dobře připravená, navíc místo konání porýnského klimakempu bylo kvůli problémům při shánění pozemku velmi vzdálené cílům akce. Účastníci protestů se tak museli buďto přesunovat autobusy, jichž byl nedostatek, anebo se museli vydat na někdy i několikahodinové pochody zemědělskou krajinou.

Do horní části dolu Garzweiler se tak podařilo dostat jenom několika desítkám lidí z jednoho z prstů, ačkoli do akce vyráželo pět několikasethlavých skupin. Další přibližně stovka lidí zablokovala koleje. Ostatní však policie dokázala zastavit, zadržet či donutit k návratu do kempu. Páteční večer proto provázela lehce ponurá nálada.