Několik stovek lidí v natěračských kombinézách vítá dav bouřlivým potleskem a skandováním. Tváře i oblečení mají umouněné od uhelného prachu a špíny. Obličeje však zdobí úsměvy. Dva dny a dvě noci v kuse blokovali tito lidé nákladové nádraží, kde se překládá uhlí z nedalekého povrchového dolu Welzow, aby cestovalo do elektrárny Schwarze Pumpe. Po chvíli se situace opakuje. Přicházejí skupinky, které přespávaly dvě noci na obřích rypadlech nebo na kolejích, jež propojují důl s elektrárnou. V poslední vlně se vrací i zadržení, které policie chytila předchozí den. Oslava může začít.

Ve vzduchu je cítit uvolněná, nadšená atmosféra. Tucet bubeníků rozjíždí živelnou sambu, na kterou stovky lidí reagují rytmickým tancem a rituálním provoláváním ekologických hesel. Octli jsme se na samotném konci klimatického tábora v německé Lužici nedaleko obce Proschim, na kterém více než čtyři tisíce lidí dokázaly takřka nemožné: po tři dny blokovat obří povrchový důl na hnědé uhlí a elektrárnu patřící švédské státní společnosti Vattenfall.

Německé podniky Vattenfallu plánuje nyní odkoupit česká společnost EPH (Energetický a průmyslový holding) patřící Danielovi Křetínskému. Prodej však může zastavit ještě švédská vláda. A tak zněl z celé letošní akce i následující vzkaz: investiční riziko pro Křetínského jsme my, doly si EPH kupuje i s občanským odporem.

Konec zvonec!

Klimatický tábor zvaný Ende Gelände („Ani o krok dále“, nebo poetičtěji „Konec zvonec“) pořádá stejnojmená skupina již podruhé. V loňském roce více než patnáct set lidí obsadilo povrchový důl Garzweiler v Porýní. Letos zkusili organizátoři něco ještě většího. Lidé z dvanácti zemí Evropy odcestovali do německé Lužice ležící v Braniborsku nedaleko polských hranic, aby podnikli nejrozsáhlejší přímou akci v Evropě.

Všichni si uvědomují, že klimatická změna je vážnou hrozbou pro budoucnost celé planety a že jednou z jejich bezprostředních příčin je spalování uhlí. Část lidí ale už vážnost klimatické krize a zdlouhavé politické diskuze donutila přímo jednat, a to i za cenu vlastní občanské neposlušnosti. Právě tito tvořili jádro účastníků Ende Gelände. A právě k nim jsme se připojili i my.

Do tábora přijíždíme ve čtvrtek večer společným autobusem, který organizuje iniciativa Limity jsme my. Tábor je založen na ekologické udržitelnosti a vzájemné solidaritě. Samozřejmostí je bezmasá kuchyně, solární panely, tříděný odpad či kompostovací záchody. Dobrovolníci pomáhají krájet zeleninu, umývat nádobí a rozdávat jídlo. Celá akce stojí na práci takzvaně „afinitních“ skupin, které jsou tvořeny šesti až dvanácti lidmi. Jednotlivé skupiny vysílají své zástupce na plénum delegátů, kde se demokraticky rozhoduje o fungování celého shromáždění.

Právě spontánní rozhodování metodami participativní demokracie dává celé iniciativě klíčovou výhodu: dokáže pružně reagovat na nepředvídatelné situace a díky vyváženému balancování mezi pořádkem a chaosem zůstává zcela nepředvídatelná. Proto dokáže překvapovat a zůstává vždy o krok napřed před těžaři i policií. A nejen proto: jedním z nejnovějších překvapení, drásajících nervy německých strážců zákona, je efektní vynález obřích nafukovacích krychlí ze stříbrného celofánu, z nichž lze rychle vytvořit účinnou bariéru. „Nejenže policie sebou do akce nebere nic ostrého, takže má problém krychle prorazit. Pohled na robokopa zápasícího s obří kostkou je navíc zkrátka k popukání,“ vysvětluje rozesmátý mladík z „krychlího velitelství“.

Nepředvídatelnost potvrzuje hned začátek celé akce. Oficiální program tábora situuje akční tréninky na páteční odpoledne a následující sobotu ponechává výmluvně volnou — všichni čekají, že protesty začnou až první víkendové ráno. Místo toho koordinační tým na poslední chvíli — na plénu ve čtvrtek v deset večer — celý program mění. Tréninky se přesunují na dopoledne a na půl dvanácté je svoláno shromáždění. Na něm se skupiny domluví, že akce vypukne o hodinu později a rozdělí si mezi sebe jednotlivé cíle.

Vypuká vzrušení — jednotlivé skupiny se domlouvají, jak se na akci připravit, opozdilci na poslední chvíli absolvují tréninky. Jiní shánějí bílé natěračské kombinézy a respirační masky proti prachu, které v pekle důlní jámy ještě nepochybně ocení. Organizátoři rozdělí skupiny do tří „prstů“. Modrý a červený prst vstoupí do dolu (každý z jiné strany) a zelený prst obsadí nákladové nádraží.

Dole v dole

Přidáváme se k modrému prstu, jehož cílem je obsadit samotný důl. Triumfální pochod stovek lidí vyprovází skandování, zpěv a neodmyslitelná samba. Čím více se blížíme k cíli, roste i napětí. Začínají se oběvovat policejní dodávky a na každém rohu čekáme kordon. Jaké překvapení, když se vynořujeme z příkrovu lesa do odpoledního slunce a začínáme poklidně sestupovat do dolu — bez nejmenšího odporu. Před námi se rozkládá památný výjev.

Zničená měsíční krajina se rozkládá od obzoru k obzoru, duny všudypřítomného prachu obklopují sto třicet metrů hluboký, lidským okem do dálky nedohlédnutelný příkop, obnažující vrstvu jednoho z nejšpinavějších paliv vůbec. Bezprostředně jsou těžbou ohroženy nedaleké malé města Proschim a Welzow, které by v případě rozšiřování dolu zanikly. Sestupujeme až na dno a obsazujeme důlní stroje.

Prolézáme rypadla, „zdobíme“ je transparenty a zaslouženě svačíme na vypnutém dopravním páse. Po několika hodinách přichází překvapivá zpráva: policie nechala Vattenfall ve štychu, ten se smířil se zneprovozněním dolu a dělníkům dal prázdniny. Důl se vyklízet nebude. Jeho provoz jsme úspěšně zastavili. Co Vattenfallu opravdu vadí, je zahájená blokáda železnic vedoucích do elektrárny Schwarze Pumpe. Ta ohrožuje výrobu elektřiny, a tedy i zisky společnosti. Plénum se rozhoduje pro návrat na základnu a posílení klíčových železničních blokád na druhý den.

Černá pumpa nepumpuje

V sobotu dopoledne se většina síly „neposlušných“ přesměruje na blokády železničních cest do zmíněné elektrárny, k níž po kolejích míří skoro tisícový dav. „Vidíte ji? Pořád ještě kouří,“ volá do tlampače mladá Němka. „A to se změní,“ směje se. Po polednách pomáháme dokonale ucpat od přechozího dne zablokovaný železniční most, jediné spojení elektrárny s  okolními doly.

Lidí se zmocňuje neklid. Po čtyřiadvaceti hodinách masové neposlušnosti nepřichází ze strany těžařů či zákona prakticky žádná reakce: co ještě můžeme společně dokázat? Narychlo svolané plénum schvaluje ambiciózní záměr: dostaneme se do elektrárny a Vattenfall ji bude z bezpečnostních důvodů muset vyřadit z provozu. Plán se rychle stává skutečností: na tisíc lidí přes dvě řady plotů proniká doprostřed objektu. „Vypnout, vypnout,“ volá se.

Policie ale tentokrát reaguje bezchybně: dřív než se stačí dohodnout na dalším postupu, žene tisícovku klimatických aktivistů rázně z prostor elektrárny a několik desítek lidí se jí podaří zadržet. Na řadu ale přichází jiná novota, ozkoušená vloni v Porýní: zadržení „neposlušní“ se odmítají legitimovat. Policie je tak podle zákona po dvanácti hodinách musí propustit, aniž by měla možnost dozvědět se, kdo se přestupků vlastně dopustil. Později proto snahu přečiny trestat úplně vzdává a odváží účastníky prostě rovnou zpátky do tábora.

Po neúspěšném „vypínání“ elektrárny se tak vracíme ke snaze ji odstavit prostřednictvím blokád dodávek paliva. Mezitím společnost Vatenfall sváží autobusy vlastních zaměstnanců — do jisté míry se překrývajících s místní neonacistickou scénou — na ohlášenou protidemonstraci. Po setmění její účastnící několikrát napadnou slovně i fyzicky blokádu na železničním mostě. Najednou policie neochotně chrání naše bezpečí. Logistika akce ale funguje perfektně: přes nácky i policisty se daří na blokády pašovat jídlo, věci na spaní, na mostě vystupuje sbor i smyčcové kvinteto. Noc trávíme spokojeně v improvizovaných stanech přímo na kolejích, v družné atmosféře.

V neděli odpoledne úspěšnou blokádu uhelné infrastruktury oragnizátoři ukončují. Právě o třetí hodině toho dne, osmačtyřicet hodin od odříznutí elektrárny od dovávek, pokrývá Německo poprvé v historii svou poptávku po elektřině stoprocentně z obovitelných zdrojů. Symbolika je jasná. Věk fosilních paliv se nachyluje. A jsou to právě lidé ochotní osobně se postavit ničivé síle průmyslu, kteří jej přivedou ke konci.

Je nás víc, než si myslíte

Ende Gelaende v německé Lužici bylo největší akcí občanské neposlušnosti v dějinách klimatického hnutí. Účastnily se jí přes čtyři tisíce lidí z celé Evropy. Do neposlušnosti se zapojili nejen zkušení aktivisté, ale i obyčejní lidé, kteří s porušováním zákona ve veřejném zájmu dosud neměli žádné zkušenosti.

Tábor byl navíc součástí celosvětové kampaně Osvoboďme se od fosilních paliv (Break free from fossil fuels), která se stala největší celosvětově koordinovanou akcí občanské neposlušnosti vůbec. V Austrálii lidé blokovali největší uhelný přístav Newcastle, ve Walesu povrchový důl Ffos-y-Fran, v Nigérii neblaze proslulou těžbu ropy v deltě Nigeru. Neposlouchalo se i v Brazílii, v Indonésii a v USA, na Filipínách i v Turecku.

Fosilní průmysl je pod velkým tlakem zdola, který rok od roku narůstá. V Německu vzbuzuje konfrontační strategie klimatických aktivistů stále naléhavější přesvědčení velké části veřejnosti, že těžba a spalování uhlí je nikoli nutným zlem, ale něčím, čeho se je třeba se zbavit tak rychle, jak jen je to technicky možné. Vláda kancléřky Merkelové, vždy ochotná zalíbit se veřejnému mínění, neváhá na tuto poptávku reagovat.

Obnovitelné zdroje jsou globálně na vzestupu, který svým tempem nepřestává rok od roku překvapovat. Je jen otázkou času, kdy fosilní paliva definitivně nahradí.

Lze mít oprávněnou naději, že se tuto průmyslovou revoluci současnosti podaří uskutečnit dříve, než míra oxidu uhličitého v atmosféře překoná kritickou hranici globální ekologické katastrofy. Tato naděje znamená nejen možnost, ale přímo povinnost jednat směrem k prosazení nezbytných změn. Občanská neposlušnost — mírumilovná, fyzická konfrontace darebáckého průmyslu, který se nezdráhá ve svých strategických plánech počítat s praktickou likvidací jediné obyvatelné planety ve prospěch krátkodobého zisku — se ukazuje jako osvědčená a efektivní metoda uspíšení probíhající transformace.

Hnutí za záchranu klimatu sílí. Poutá pozornost nejen rostoucími počty, ale i taktickými inovacemi typu nafukovacích krychlí či odpírání legitimací. Není náhodou, že se do něj v Německu zapojilo i několik desítek lidí z České republiky: je to ostatně právě Čech Daniel Křetínský, jeden z daňových kouzelníků z Panama Papers, kdo by od Vatenfallu východoněmecký uhelný průmysl rád koupil.

Boj proti hnědému uhlí Čechy a Němce spojuje. „Na Ende Gelände jsem jel proto, že už nesnesu, jak velké firmy nestydatě profitují z ničení naší planety. Není to fér. Občanská neposlušnost mi dává možnost, jak vzít věci do vlastních rukou a moct něco opravdu ovlivnit. Tomuhle sebevědomí se musíme od Němců naučit,“ vysvětluje Tomáš Komárek, student, který do Lužice přijel z Jižní Moravy.