Evropská unie se ráda prezentuje jako šampión ochrany klimatu. Média hlavního proudu ráda vykreslují Brusel jako největšího snaživce, kterému může celý svět závidět jeho ambiciózní cíle redukce emisí. Balíček „klimatických a energetických cílů“ pro rok 2020 byl oceňován jako „průlom“ v klimatické politice. Ve veřejné debatě je EU bez ustání vydávána za nejpokrokovějšího aktéra klimatických vyjednávání v OSN.

Chování EU na půdě OSN

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC) je založena na principech spravedlivosti, společné, ale rozdílné odpovědnosti a zřetele ke schopnostem jednotlivých států. To znamená, že povinnost rapidně snížit emise mají zejména rozvinuté státy, neboť právě ony převážně nesou historickou odpovědnost za znečištění atmosféry skleníkovými plyny. Evropská unie, právě tak jako jiné bohaté státy, by od své dějinné odpovědnosti ráda dala ruce pryč. Principy UNFCCC se proto neřídí, či přímo jedná proti nim.

Jak jsme si přiblížili v minulém dílu, historická odpovědnost za změn klimatu leží v nepoměrně větší míře na bohatých zemích globálního severu — to jejich emise (které představují téměř třetinu všech skleníkových plynů v atmosféře) dosud ohřívají naši planetu.

Příspěvky evropských států do Zeleného klimatického fondu (který by měl pomoci ohroženým zemím globálního Jihu nést dopady klimatické krize) jsou tradičně nedostatečné. Bohaté státy neplní svoje vlastní právně závazné sliby z Kodaně ani z desetiny.

Nedostatečné financování bylo tvrdě kritizováno při posledních jednáních v Bonnu. O jednání bohatých států se mluví jako o „lakování skutečnosti na zeleno“ či dokonce jako o „kreativním účetnictví“.

Rádoby příznivý obraz Evropské unie také ruší fakt, že se na jednáních prokazatelně účastní zákulisního zastrašování a šikanování chudých států. Zastrašování je součástí promyšlené strategie podle kréda „rozděl a panuj“.

Evropské unii nejsou cizí ani pokusy o umlčování občanské společnosti. Na konferenci ve Varšavě byla skupina aktivistů z jednání doživotně vyloučena za akci solidarity s tajfunem zasaženými Filipínami.

Když Japonsko na nedávných jednáních v Bonnu navrhlo občanskou společnost vyloučit úplně (zbavit ji statusu pozorovatele), EU jen tiše přihlížela. Naopak rozvojové země (takzvané G77 a Čínský blok) se úporně snažily udržet občanské organizace u stolu. Vědí, že právě ony usilují o férový výsledek.

Nezapomínejme na širší souvislosti — evropské bohatství pochází mimo jiné z vykořisťování kontinentálních rozměrů. Evropa vnutila světu dnešní ekonomický model extraktivního kapitalismu a z něj bohatne. Evropské firmy dodnes v zemích Jihu devastují přírodu a sdírají zaměstnance z kůže.

Evropská politika byla zamořena znečišťovateli, o spravedlnost neusiluje

Když byl v roce 2008 schválen balíček energetických cílů pro rok 2020, tvrdili jsme, že je zcela nedostatečný. EU se zavázala snížit emise o dvacet procent oproti roku 1990 a zvýšit na dvacet procent energetickou účinnost i podíl obnovitelných zdrojů. Přátelé Země tehdy volali po snížení dvojnásobném, čtyřicetiprocentním, a po poskytnutí dostatečné finanční spolupráce rozvojovým zemím. Bylo by to technicky proveditelné, finančně únosné a odpovídalo by to spravedlivému podílu Evropy.

Nejlepší doklad toho, že se jednalo o cíl směšně nízký, jsme dostali vloni -tehdy jsme jej s šestiletým předstihem dosáhli. Raději se tím nechlubíme, abychom nemuseli dělat nic navíc - bez další politické snahy dosáhneme zřejmě třicetiprocentní snížení a laťku se nikdo zvedat nechystá. To je vzhledem k vážnosti problému naprosto nepřijatelné. Rozvojové země a občanská sféra proto žádají, aby se EU vzchopila a začala jednat.

To ale ještě není všechno. Vloni schválené cíle pro rok 2030 jsou ještě zbabělejší a ukládají nám emise snížit o pouhých čtyřicet procen (kterých mohl být dosaženo už v roce 2020), přičemž stavu vědeckého poznání a spravedlnosti ve vztahu k chudým zemím by odpovídalo procent osmdesát (!).