Objev schopnosti některých plynů zachycovat v atmosféře teplo spadá do 19. století a jeho popsání je připisováno švédskému nobelistovi Svantemu Arrheniovi, který jej kvantifikoval ve studii z roku 1896. Hypotéza, že by nárůst koncentrace skleníkových plynů mohl vést k výraznému oteplení atmosféry tedy není nijak nová - už v roce 1917 se jí například v článku o problému vyčerpání přírodních zdrojů věnoval vynálezce telefonu Alexander Graham Bell. Větší pozornost mezinárodní veřejnosti ale schopnost lidí ovlivňovat zásadně svou činností podnební podmínky získala až v roce 1988.

Tehdy na veřejném slyšení v americkém Kongresu vystoupil přední klimatolog působící v NASA James Hansen. Varoval poslance a senátory, že globální oteplování způsobené lidmi již začalo a povede zřejmě k častějším a intenzivnějším suchům a vlnám horka v jižních oblastech USA. Ve stejném roce byl rovněž Světovou meteorologickou společností a Programem OSN pro životní prostředí založen IPCC — Mezivládní panel pro změnu klimatu, sdružující přes dva tisíce odborníků na klima z celého světa.

Konsensus: lidé oteplují planetu...

Poznatky IPCC se opírají o dvě široce ověřené metody. Klimatické trendy nám dovolují předpovídat pokročilé počítačové modely, jejichž spolehlivost se ověřuje takzvaným zpětným testováním (hindcasting): jsou-li schopny správně vypočítat, jaké bylo klima v minulosti, důvěřujeme jim, že dokáží s dostatečnou spolehlivostí předpovídat také budoucnost.

Za druhé se jedná o různé studie klimatických procesů v minulosti, z nichž obecně vyplývá, že prudký nárůst koncentrací skleníkových plynů (následkem například vulkanické činnosti) vedl vždy k nárůstu teplot, jejž provázela destabilizace klimatu, extrémní projevy počasí, životu škodlivé proměny srážkových vzorců či vymírání druhů (například v období termálního maxima, jež odděluje geologická období paleocénu a eocénu).

Jakkoli z výzkumu zpracovaného letos na Masarykově univerzitě vyplývá, že výrazná část české populace si myslí, že ve vědecké komunitě panují výrazné neshody ohledně existence změny klimatu a jejích příčin, opak je pravdou. V roce 2013 zpracované souhrnné hodnocení všech recenzovaných (tedy kritéria platného vědeckého poznání naplňujících) článků za jednadvacet posledních let zjistilo, že přes 97 % z nich potvrzuje existenci lidmi vyvolaných změn klimatu.

V takové situaci můžeme hovořit o vědeckém konsensu. Vážná debata se vede o možných dopadech, nikoli o základní rovnici „lidské emise rovná se oteplování”.

IPCC vědecké výstupy různých pracovišť kompiluje a na jejich základě publikuje takzvané hodnotící zprávy. Ty od založení panelu postupně zpřesňují spolehlivost našeho poznání o tom, co změnu klimatu způsobuje a především, jaké může mít důsledky. Výstupem páté hodnotící zprávy zprávy z roku 2014 je také shrnutí dosavadních znalostí pro politiky, existuje i v češtině, angličtiny znalí příznivci lehčích forem pak možná ocení ilustrovaná haiku. S pravděpodobností někde mezi 95 až 100 % dnes můžeme říct, že většinu pozorovaného nárůstu teplot způsobil člověk emisemi CO2 a dalších skleníkových plynů.

Rychlostí čtyř Hirošim za sekundu

Nárůst koncentrace (u oxidu uhličitého téměř o polovinu, z 280 na 400 částic na milion, neboli ppm) v atmosféře vede k množství převážně nepříznivých důsledků - v první řadě oteplování, čili stále rychlejší akumulaci energie pod atmosférickou přikrývkou. Měřítko této akumulace si můžeme ilustrovat převedením na jiné zdroje tepla: abychom dosáhli stejného efektu, mohli bychom místo emisí v atmosféře například detonovat čtveřici hirošimských atomových bomb každou sekundu.

V atmosféře je zkrátka více energie a meteorologické jevy se stávají intenzivnějšími. Současně je vzduch schopen pohlcovat a přenášet více vody. Dosud suché oblasti se proto stávají suššími, vlhké vlhčími. Důsledkem toho jsou sílící projevy tzv. extrémního počásí - častější a intenzivnější sucha, vlny veder, povodně, bouře, hurikány.

Extrémní počasí pak podle čerstvé studie OSN zapříčinilo za posledních dvacet let až šest set tisíc úmrtí. Rozkolísanější počasí a zejména sucha jsou nepříznivé pro zemědělství, mohou vést k neúrodám, již dnes zvyšují ceny potravin vzhůru a mohou způsobit, že se opět začne šířit hlad.

V důsledku rostoucí teploty odtávají ledové pokryvy. Problematické je mizení mořského ledu v Arktidě, který za sebou zanechává tmavou hladinu moře, intenzivněji pohlcující sluneční záření. Stejně tak škodí tání ledovců pevninských, které společně s efektem tepelné roztažnosti vody způsobuje vzestup oceánské hladiny - ta se od poloviny 19. století zvýšila takřka o dvacet centimetrů.

Nikdo nepochybuje o tom, že dále poroste a do konce 21. století může vzestup moří dosáhnout od půl do dvou metrů. Oteplování stejně tak vede k šíření tropických chorob do nových oblastí - v České republice byl například poprvé pozorován komár tygří přenášející horečku Dengue.

Změna klimatu je navíc hrozbou bezpečnostní - Pentagonem vypracované výzkumy potvrzují, že „násobí hrozby“, čili přispívá ke zdrojům napětí, jež zhoršují riziko vzniku konfliktů.

Sucha a jiné ekologické pohromy, zhoršené zásobování vodou a potravinami přispívají k růstu společenského napětí a patří také mezi stále významnější příčiny migrace - jakkoli je ošemetné předpovídat přesná čísla, prognózy operují až s desítkami milionů klimatických běženců. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky předpokládá, že změna klimatu se ještě v průběhu první poloviny 21. století stane nejvýznamnější příčinou migrace.

Za zmínku stojí, že rovněž existují studie, které potvrzují roli změny klimatu ve vzniku sucha a následné občanské války v Sýrii, ohnisku dnešní uprchlické krize.

Přestávka, která nebyla

Přestože nárůst průměrné teploty atmosféry v poslední dekádě stagnuje, neznamená to, že by se záhadně „zastavilo oteplování - přikrývka je tlustší a tlustší a planeta akumuluje energii. Atmosféra se ale podle všeho neotepluje díky tomu, že přebytečné teplo vážou, jak ukazují výzkumy, oceány.

Tento jev je spojen s tendencí oceánů oscilovat mezi „teplými a studenými fázemi“, v nichž oceány teplo převážně přijímají, nebo naopak vracejí do atmosféry - v posledním období činily to první, dříve nebo později se ale převrátí do opačné fáze a přispějí k dalšímu nárůstu teploty atmosférické. Oceány současně vstřebávají přímo oxid uhličitý (asi čtvrtinu naší produkce).

Přitom vzniká kyselina uhličitá a oceány se tak postupně okyselují, což v dlouhodobém výhledu zásadně ohrožuje veškeré majitele vápnitých schránek - nejen překrásné korály, ale zejména krill - rodinu miniaturních korýšů tvořící jednu ze základen oceánské potravní pyramidy, která již tak kolabuje pod náporem nadměrného rybolovu.

To vše je velmi ponuré. Zásadní informací ale je, že klima jako dynamický systém je s to zátěž našich emisí do určité míry vyrovnat - pokud bychom dnes přestali skleníkové plyny vypouštět, jejich koncentrace v atmosféře (a o něco později i teploty) by se začaly snižovat.

Oteplování ale také vyvolává právě opačné zpětné vazby. Například tání sibiřského permafrostu vede k rozsáhlým únikům metanu, skleníkového plynu několikanásobně účinnějšího, než je oxid uhličitý. Podobně sucha snižují schopnost půdy vázat uhlík a zvyšují pravděpodobnost rozsáhlých lesních požárů, jako jsou ty v Indonésii, které vedou k dalším únikům CO2 do atmosféry.

Můžeme se důvodně obávat, že po překročení určité hranice zpětné vazby převáží nad přirozenou schopností biosféry skleníkové plyny pohlcovat a planeta se bude samovolně oteplovat nezávisle na naší činnosti. Kde se tato hranice nalézá - jinak řečeno jaké oteplení už je přílišné - je předmětem vědeckých i politických debat. Nejčastěji se za ni uznává oteplení o dva stupně nad předindustriální průměr, z čehož jsme letos dosáhli poloviny, někteří vědci i ekologické organizace však požadují aby jsme se pokusili zabrzdit před 1,5 stupněm.

Obecně uznávaná hranice dvou stupňů vyžaduje, abychom vypustili už jen omezené množství emisí. O této částce se mluví jako o „uhlíkovém rozpočtu”. Při současném tempu emisí jej vyčerpáme v průběhu následujících přibližně patnácti let. Ve známých zásobách fosilních paliv se přitom nalézá téměř pětinásobek daného množství.

Předmětem současných jednání na půdě OSN tedy je, jak tento rozpočet nepřečerpat a současně, jak jej co nejspravedlivěji rozdělit mezi jednotlivé státy. Právě o tom se nyní jedná v Paříži.