Velké ticho: stojíme na pokraji klimatické propasti, ale chováme se, jako by nic

Naši budoucnost si nadále plánujeme, jako by klimatická krize prostě neexistovala. Největší tragédií dneška je absence smyslu pro tuto tragédii.

Po dvou stech tisících letech života lidí na čtyři a půl miliardy let staré Zemi jsme dospěli do zcela nové dějinné situace: do antropocénu. Proměna geologické epochy k nám přišla s matoucí rychlostí – je to onen druh zásadního dějinného zvratu, jakému obvykle trvá dvě, tři, nebo i čtyři generace, než lidem opravdu dojde.

Elita naší vědy se nás naléhavě snaží varovat, že kráčíme vstříc pohromě, že životodárné systémy naší Země jsou systematicky ničeny způsobem, který ohrožuje naše přežití. Tváří v tvář této skutečnosti se nicméně dál chováme tak, jako by se nic nedělo.

Většina veřejnosti tato varování buď ignoruje, nebo je odbývá, podstatná část intelektuálů si libuje v útěšných spekulacích a některé velmi hlučné hlasy dokonce vykřikují, že se vlastně nic neděje a že vědci nám lžou. Fakta přitom mluví jasně: lidé se stali tak mocnými, že pro sebe stvořili svou vlastní geologickou epochu. Definuje se tím, že přetváření globálního prostředí lidstvem nabralo již takové rychlosti a intenzity, že co do svého vlivu na fungování zemských systémů úspěšně konkuruje i těm nejvýznamnějším silám přírody.

Dosáhli jsme takové moci, že dokážeme změnit směr vývoje celé planety, a přitom se zdá, že neumíme vládnout sami sobě. Je to bizarní situace, zcela neslučitelná s veškerými moderními představami o tom, co jsou lidé zač. Některým se proto zdá absurdní sama myšlenka, že by se lidstvo mohlo vymanit z mezí dějin a jako geologická síla se zapsat v hlubokém čase. Vždyť lidé jsou nepatrní, tvrdí, jak by mohli měnit klima, nebo snad dokonce geologické vrstvy? Jiní zase odkazují evoluci do říše posvátného. Jak by mohli lidé měnit podobu Stvoření? Vždyť to je rouhání, říkají.

HqdefaultJe těžké přijmout skutečnost, že síly, o kterých jsme věřili, že udělají svět civilizovanějším a
vlídnějším místem – osobní svobody, demokracie, materiální růst a
technologický pokrok – jej dnes místo toho hrozí zničit. Foto youtube.com


Mnozí intelektuálové na poli společenských věd a humanitních studií odmítají připustit, že by zjištění přírodních vědců mohla jejich chápání světa jakýmkoli způsobem ovlivnit. Jejich svět totiž sestává výhradně z lidí a jejich vztahů k jiným lidem. Příroda není nic víc než pasivní a nehybný podklad, na nějž si můžeme malovat své teorie, jak se nám zamane.

Těžko se divit, že se sociální badatelé věnují výhradně lidem, vždyť i my ostatní jsme dokonale ponořeni v mediálních reprezentacích reality, které nás nutí ekologickou krizi vnímat jako spektákl, jež se odehrává kdesi mimo bublinu naší bezprostřední existence.

Prolomit bublinu
Abychom byli schopni to, co se odehrává, uchopit v celé šíři, museli bychom nejen prolomit tuto bublinu, ale především provést kognitivní skok směrem k „systémovému myšlení o Zemi“ – to znamená začít Zemi pojímat jako jediný, komplexní a dynamický systém. Jedna věc je přijmout, že lidé dnes ovlivňují krajinu, oceány i atmosféru, ale docela jiná věc je uskutečnit skok k chápání, že lidská činnost dnes rozvrací fungování Země jakožto složité, dynamické a neustále se vyvíjející totality, sestávající z nesmírného množství navzájem do sebe zapadajících procesů.

Vezměme například v úvahu tuto stěží uvěřitelnou skutečnost: díky znalosti cyklických změn v zemské rotaci a náklonu dokážou paleoklimatologové velmi přesně předpovědět, že následující doba ledová by měla nastat zhruba za padesát tisíc let. Protože ale oxid uhličitý přetrvává v atmosféře celá tisíciletí, globální oteplení způsobené lidmi během dvacátého a jednadvacátého století s velkou pravděpodobností potlačí nejen nejbližší dobu ledovou, ale dost možná i tu následující, očekávanou za sto třicet tisíc let.

Může-li lidská činnost v průběhu jednoho či dvou století zcela změnit globální podnebí na desítky tisíc let dopředu, je evidentní, že chápání historie a sociálních věd jako záležitostí čistě mezilidských vztahů je třeba promyslet znovu.

Jak ale porozumět znepokojivé skutečnosti, že stohy vědeckého důkazního materiálu o antropocénu, pomalu se odvíjející globální geologické události kolosálních rozměrů, nedokážou přimět lidstvo k jakékoli adekvátní, racionální reakci?

Na mnohé má v první řadě neuvěřitelná záplava informací o ekologické krizi otupující účinek, dobře patrný v postojích, jež k rozvratu živých systémů Země zaujímají obyčejní lidé, ale ještě spíše politici a jiné veřejně známé postavy. Jen nemnozí se dokázali otevřít plnému významu toho, co antropocén znamená, překročit tuto hranici – ať už skrze postupné zpracování stále znepokojivějších informací, či naopak v náhlé události uvědomění, jež je znenadání a s velikou silou zasáhlo v reakci na událost či informaci, samu o sobě málo významnou.

Ti, kteří si uvědomují, co naše planeta právě podstupuje, ví, že se tu odehrává něco nezměrně velkého, uvědomují si, že čelíme souboji mezi zkázou a jakousi možností spásy. Největší tragédií dneška tedy je, že tuto tragédii nikdo nepozoruje. Lhostejnost většiny lidí k rozvratu Země můžeme přisoudit selhání rozumu či psychologické slabosti, ty se ale zdají nedostatečným vysvětlením pro to, jak jsme se dostali až na pokraj propasti.

Futurologové chycení do pasti minulosti
Jak tedy rozumět bídné neschopnosti dnešního způsobu myšlení vypořádat se s tím, co nás čeká? Několik let poté, co byla svržena druhá atomová bomba, napsal Kazuo Ishiguro román o lidech z Nagasaki, román, v němž bomba není zmíněna ani jedinkrát, její stín však přesto leží na všem. A stejně padá na nás na všechny stín antropocénu.

V knihkupectvích jsou přesto pravidelně doplňovány přihrádky knih o různých možných budoucnostech z per předních světových intelektuálů pravice i levice, kteří však ekologickou krizi sotva zmiňují. Píší o vzestupu Číny, o střetu civilizací, o nových strojích a umělé inteligenci, a přitom předstírají, že klimatologové neexistují. Marné prognózy, z nichž byla vyškrtána nejzásadnější fakta, futurologové chycení do pasti dávno minulé historie. Nastalo velké ticho.

Říká se, že na jednom večírku dokázal jeden z předních Evropských psychoanalytiků vyjádřit ostře zformulovaný názor na jakékoliv téma, ale jakmile se začalo mluvit o klimatu, byl okamžitě z ticha. Neměl co říct. Většina světové inteligence se chová, jako by prognózy předních systémových vědců a klimatologů byly natolik přehnané, že je lze ignorovat.

Možná jsme této intelektuální rezignaci propadli proto, že síly, o kterých jsme věřili, že udělají svět civilizovanějším a vlídnějším místem – osobní svobody, demokracie, materiální růst a technologický pokrok – jej dnes místo toho hrozí zničit. Ti, kterým jsme nejvíc věřili, nás zradili. To, co nás mělo spasit, nás nyní hrozí pozřít.

Někteří tento nesoulad řeší odmítnutím důkazů, čili, dalo by se říct, zavržením osvícenského rozumu. Jiní zase výzvy k urychlenému jednání odmítají jako projev ztráty víry v lidstvo, jako by byl strach o Zemi jakýmsi romantickým poblouzněním nebo pověrčivým atavismem.

Přírodovědci nás přesto nepřestávají strašit. Pronásledují nás jako kvílící zjevení, a my jim unikáme do shonu života – jen tu a tam se vyplašeně ohlédneme a dál poslušně neseme kříž pokroku.

Článek je úryvkem z právě vyšlé knihy Defiant Earth: The fate of humans in the Anthropocene, vydaný původně v The Guardian. Přeložil Josef Patočka.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.