Často jsem uvažoval, jak budou média reagovat, až přijde ekologická apokalypsa. Představoval jsem si, jak se objeví stručné, senzační zprávy v televizních novinách, neschopných vysvětlit, proč se tak děje a co s tím lze dělat. Pak by se moderátor obrátil na ekonomy s otázkou: „Co to udělá s cenami akcií?“ a přešlo by se ke sportu. Jak vidíte, nechovám k odvětví, v němž pracuji, zvláštní důvěru. Co jsem ovšem nečekal, je úplné mlčení.

Ohromná část světa hoří. Vypadá to zhruba tak, jak byste si bývali představili peklo. Vzduch má barvu okru. Viditelnost se v některých městech snížila na třicet metrů. Vojenské lodě evakuují děti z ostrovů, některé se již udusily. V plamenech vymírají celé druhy zvířat. Jedná se takřka jistě o dosud nejhorší ekologickou katastrofu 21. století.

A média? Propírají šaty, které si vévodkyně z Cambridge oblékla na premiéru Jamese Bonda, denní dávku debility Donalda Trumpa nebo řeší, kdo dostal padáka v halloweenské epizodě Star Dance. Nejdůležitější debata týdne, která zaměstnává zpravodajství celého světa? Klobásy: opravdu jsou tak nezdravé?

Sám tu ale mluvím o mnohem větší grilovačce. Požáry zuří po celé pět tisíc kilometrů dlouhé Indonésii. Objektivně uváženo, jde o událost jednoznačně důležitější než cokoliv jiného, co se právě teď kdekoliv na Zemi děje. A to byste se skutečně neměli dozvědět od sloupkaře kdesi uvnitř jedněch novin. To by mělo stát na prvních stranách všech novin, palcovými titulky.

Rozsah toho inferna je těžké vůbec postihnout. Jedno srovnání by mohlo pomoct: právě teď produkují Indonéské požáry víc oxidu uhličitého, než celá ekonomika Spojených států. A za poslední tři týdny vypustily do atmosféry víc CO2, než zvládne Německo za celý rok.

To ale ještě k pochopení nestačí. Probíhající katastrofu nelze změřit v částicích na milion (jednotka, v níž se měří koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře — pozn. DR). V ohni zanikají poklady právě tak vzácné a nenahraditelné, jako archeologické památky srovnané se zemí Islámským státem. Orangutani, levharti obláčkoví, medvědi malajští, giboni, sumaterští sloni i tygři — ti všichni (a tisíce, možná miliony dalších druhů) přicházejí o poslední zbytky svého přirozeného prostředí.