„People got the power!“ (tedy „Lidé mají sílu“) — tohle skandování si o víkendu v německé Lužici vyzkoušelo na čtyři tisíce lidí z celého světa. Tentokrát však nešlo jen o skandování. Šlo o to něco udělat tváří v tvář hrozbě katastrofické změny klimatu, proti níž dělají vlády většiny zemí jen málo nebo vůbec nic…

Pole u vesnice Proschim dočasně obsadil šestý klimatický kemp, který se letos podruhé konal pod hlavičkou skupiny Ende Gelände! (neboli „Konec zvonec!“, jak to poeticky přeložila moje německá kamarádka). Jeho hlavním cílem nebylo nosit transparenty a mluvit s politiky, ale přímou akcí zablokovat jeden z největších evropských zdrojů oxidu uhličitého: obrovský povrchový důl na hnědé uhlí a přidruženou uhelnou elektrárnu, oboje dnes ještě stále ve vlastnictví švédské státní firmy Vattenfall.

Přímá akce si na rozdíl od demonstrací klade za cíl něco konkrétního změnit, ne jen na změnu apelovat: lidé mohou demonstrovat před radnicí za vybudování obecního vodovodu anebo se mohou spojit a společně vykopat studnu, mohou jít protestovat proti změně klimatu před jednotlivé národní parlamenty či sídla nadnárodních firem anebo si sednout na koleje, aby do uhelné elektrárny nešlo vozit uhlí.

Lužický klimakemp byl skvěle zorganizovaný a nad očekávání účinný. Společnost Vattenfall a překvapivě i policie se rozhodly tváří v tvář takhle velké akci prakticky vyklidit pole. Stovky aktivistů a aktivistek téměř bez odporu napochodovaly přímo do jámy povrchového dolu a obsadily rypadla. Další skupiny se vydaly na koleje zásobující blízkou elektrárnu Schwarze Pumpe (nomen omen) a na několika místech je vlastními těly zablokovaly. Dokonce se podařilo proniknout přímo do objektu elektrárny.

Obě blokády vydržely přes dílčí problémy neuvěřitelných 48 hodin, což vedlo k tomu, že elektrárna byla nucena vypnout jeden z bloků, přičemž další dva běžely jen na minimální výkon. To bylo možné jen díky obrovskému nasazení všech organizujících i účastníků a účastnic kempu, které nezviklaly chladné noci a horké dny, déšť, všudypřítomný prach, dlouhé pochody ani útoky místních nácků.

Byla ale akce opravdu úspěšná? Stálo snížení produkce hnědého uhlí v dole a CO₂ v elektrárně na několik desítek hodin za nasazení tisíců lidí, z nichž někteří a některé kemp připravovali celý rok? Stálo to za více než stovku zadržených a několik lehce zraněných?

Úspěch podobné přímé akce se neměří jen množstvím CO₂, které se díky aktivistům a aktivistkám nedostane do atmosféry. Akce hnutí Ende Gelände chtějí mimo jiné ukázat, že vlastnit doly a elektrárny na uhlí s sebou nese riziko ve stále větší míře úspěšných blokád, že si lidé už nenechají líbit drancování krajiny, ničení historických obcí a beztrestné vypouštění plynu, který v dohledné době hrozí změnit zemské klima k nepoznání, a to vše jen kvůli zisku. Že je prostě lepší investovat do něčeho jiného než do uhlí, a že když političky a politici účinná opatření proti změně klimatu odkládají, vezmou věc do rukou sami lidé.

V tom je ten nejtrvalejší a potenciálně nejvýznamnější dopad podobných přímých akcí: stovky lidí si poprvé uvědomí, že mohou vlastní snahou přímo ovlivnit, co se děje kolem nich. Když se spojí s podobně smýšlejícími za společným cílem, tak mohou dosáhnout dříve nepředstavitelných věcí.

Zdánlivě nepřekonatelné překážky najednou dokážou s pomocí jiných přelézt, zdánlivě neprostupné ploty společně povalí. A společně pěkně vystraší zdánlivě neohrožené nadnárodní společnosti, kterým se pořád ještě vyplatí vydělávat na ničení našeho životního prostředí.