Nejzajímavější otázka dneška zní: Na co ještě čekáme? Změna klimatu je nejzávažnější problém, jakému naše civilizace kdy čelila. Nepochybně chcete něco udělat pro její zmírnění, možná jste ale čekali na tu správnou chvíli.

Tak třeba na tu chvíli, kdy budou mořští biologové štkát do svých potápěčských brýlí při pohledu na umírající, mrtvolně bledé korálové útesy v Pacifiku? Na tu chvíli, kdy sucho v Indii dostoupí takové intenzity, že přehrady musí před zloději vody střežit ozbrojenci? Nebo snad na tu chvíli, kdy naměříme nejteplejší měsíc v dějinách, jen aby mu natrhl tričko hned ten další měsíc a pak zase ten další? A nebo na tu chvíli, kdy vědci prověřující stav Antarktické ledovcové pokrývky dostanou takzvané „no ty vole“ výsledky a předpovídají masivní růst hladiny moří jen během následujících třiceti let?

Jinak řečeno, čekali jste na tuhle chvíli — kdy se 135 dětí v Thajsku utopí v marném úsilí zchladit se, protože země zažívá nejstrašnější horka ve své historii? Kdy na západní a jižní polokouli za posledních několik měsíců zažíváme nejsilnější zaznamenané větry?

Po léta jsme se nadmíru slušně a něžně pokoušeli změnit směřování naší energetiky a naší civilizace. Proběhlo nepočítaně schůzí a konferencí — a vznikly spousty, spousty a spousty internetových stránek. A do jisté míry to fungovalo — světoví vůdci a vůdkyně se vloni sešli v Paříži a dohodli se, že by rádi udrželi oteplení pod hranicí 1,5 stupně celsia.

Následovala velkolepá oslava. A taky únor, měsíc, kdy celosvětová teplota tu hranici 1,5 stupně vůbec poprvé prorazila.